Bojíte se vinaře?

Dnes v 10:00 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Myslím na to každý den, když sleduju zprávy a pokaždé se tam něco podobného objeví. Už dávno se nebojím vrahů, násilníků, teroristů, pirátů silnic ani zlodějů, kterých je pořád v médiích dost a dost. Mnohem víc se bojím státu, který nás svými zákony měl před nimi chránit a teď nás kromě toho chrání i před tím, abychom si (kupříkladu) dali dobré jihomoravské víno. Kdy se to změnilo? Kdy stát přestal chránit bezúhonné a spořádané občany před nebezpečnými zlosyny a místo tyto občany začal buzerovat, nutit je plnit další a další předpisy (prý v jejich vlastním zájmu), dodržovat nesmyslné a nikým nechtěné regulace (taky prý v jejich zájmu) a ještě jim do ksichtu lhát, že to dělají pro ně a pro jejich dobro, ačkoli se milého státu nikdo neprosil? Přečtěte si následující řádky vinaře s jižní Moravy a udělejte si obrázek sami.
 

Inovacemi svíčky žárovku nevymyslíš

Včera v 12:44 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Před nějakými sto padesáti lety si lidé mysleli, že přijde den, kdy již města nebudou moci růst. Ta úvaha dávala smysl - po městech se lidé a zboží dopravovali pomocí vozů, tažených koňmi a čím více bylo lidí, tím více bylo vozů a čím více vozů, tím více koní - a čím více koní, tím více jejich hovínek na ulicích. A tak se lidé děsili se okamžiku, kdy koňských povozů bude tak moc, že se celá města budou topit v záplavě koňských kobližek. Jenomže někdy v té době lidé vymysleli vůz, k jehož tažení není řeba koní, vůz nejprve s parním a později se spalovacím motorem. Něco, co si při pohledu na silné koňské plece jen těžko šlo představit.

Upřímná recenze na menstruační kalíšek

Neděle v 19:57 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Pokud jste ženy a menstruujete, pravděpodobně jste již zaregistrovaly existenci moderního vynálezu jménem menstruační kalíšek. A pokud jste muži a máte slabší žaludky, pak raději článek nečtěte dále:)
Menstruační kalíšek je vlastně taková ohebná štamrple (panák, ochtl, kotel, jak kdo chcete;)) vyrobená ze silikonu, která se zavádí do pochvy a zachytává menstruační krev. Na internetu najdete spousty článků, které ho vychvalují až do nebes - praktický, ekologický, příjemný, pohodlný, superlativ najdete bezpočet. I já podlehla svodům jeho praktičnosti a ekologičnosti a po přečtení všemožných recenzí jsem si tuhle legraci koupila taky. Jenomže, jak už to tak bývá, na internetech se moc nedočtete o úskalích této pomůcky a proto jsem si s ní ze začátku mnohé odtrpěla a všecka ta superlativa bych ráda uvedla v této recenzi na pravou míru a vrátila všechny nadšené fanynky, které si jej dosud nezakoupily, nohama trošku na zem.
 


Pátek třináctého plus jeden týden

20. května 2016 v 15:26 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Přemýšleli jste někdy, jaká je pravděpodobnost, že vám vaše plány zkříží požár divadla? Tak ať už jakákoli, já to dneska schytala;) To si tak Lúmennka řekne, že vytisknout chybějící sortiment mandal v rámu bude bohatě stačit den před plánovanou stánkařskou akcí a tak v pátek, krásný květnový slunný den týden po pátku třináctého, vyrazí do města do nejbližšího copy centra - pět zastávek šalinou, za půl hodinky budu zpátky, myslím si. Možná mě mělo varovat, když při výstupu na Malinovského náměstí cítím zápach hořícího dřeva a všude se rojí policajti. Možná jsem měla zbystřit, když uličku vedoucí ke copy centru za divadlem lemuje bíločervená páska a kolem pobíhá kameraman české televize. Ale já si jdu, nic netuše, dokud pomalu nevrazím do důležitě se tvářícího vojáka, jehož se zmateně ptám, jestli bych třeba jako nemohla projít přes pásku do vytouženého copy centra - nemohla, zazní v odpověď a mě teprve v tu chvilku napadne zvednout hlavu. Jejda, hustý černý dým. Ono asi hoří divadlo či co. Hořelo. Ale to pořád nebyla poslední kapka dnešního pekelného dne.

Rusko hudebně - a vtipně:)

17. května 2016 v 9:00 | Lúmenn |  hudba...
Čím jsem starší, tím širší je můj hudební záběr - od metalu, rocku a punku přes darkvawe a elektro až ke klasice, country či popu. Kromě "vážných" věcí ale taky strašně ráda poslouchám různé hudební úchylárny (například z Japonska, ale i českých luhů a hájů). Většinu těchto šíleností mám i v mp3jce, protože když mi to začne mezi běžnými skladbami hrát, vždycky mi to příjemně zvedne náladu a lidi se kolikrát diví, proč se zničehonic roztančím v šalině:)
Za poslední dobu se mi sešly tři naprosto epesní věci od našich východních sousedů a když už se tam teď hraje to mistrovství světa v hokeji, proč si "Matičku Rus" nepřipomenout jak jinak, než s úsměvem a pořádným kopcem ironie:)

Artefakty minulosti

16. května 2016 v 13:18 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Moje maminka je vystudovaná učitelka češtiny - ačkoli toto povolání nikdy nevykonávala, její vášeň pro český jazyk a literaturu se manifestovala v sešitu s černými deskami, kam od mého útlého dětství zaznamenávala vtipné příhody a hlášky svých dětí - tedy mě a mé o pět let mladší sestry. Dodneška se nad stránkami toho zažloutlého zápisníku bavím, když ho při návštěvách doma otevřu a předčítám svým kamarádům nezaměnitelným maminčiným slohem psané historky z dob, které si pamatuju jen velmi mlhavě. Možná právě tenhle sešit, v němž jsem listovala už jako hodně malá, stál na začátku mé fascinace zaznamenáváním minulosti, která mi vydržela dodneška.

Pro-ana není hnutí pro život!

10. května 2016 v 16:57 | Lúmenn |  psychologie...
Dnes jsem si na webu tukutuku.cz přečetla článek, jehož obsah mě nadzvedl ze židle - jmenuje se Anorexií k lepšímu životu. Nevím, co se stalo editorovi zmíněného serveru, že takový článek nechal vypustit do světa, každopádně jde o dost nebezpečný blábol. Autor v něm tvrdí, že anorexie není žádná úchylka, ale společenský jev nebo že sdružování se žen a dívek do pro-ana (= pro anorexii) komunit není nebezpené, naopak prý vede ke spokojenosti s vlastní váhou. O odstavec výše ale sám píše, že k praxi pro-ana patří pečlivé sledování váhy, nahrazování kalorického přijmu vodou, cykly hladovění, ale také veganství či makrobiotické stravování.
Nakonec těžkou a neskutečně obtížně léčitelnou duševní nemoc anorexii staví na božský piedestal větou ANA (=anorexie) se v mnoha blogových textech vyskytuje i jako personifikace. Nikoli jako personifikace nemoci, ale jako posvátné bytosti, Bohyně, chcete-li, které dívkám pomáhají vyrovnat se s hladem, překonat nejhorší obtíže a nakonec přežít a být atraktivní.
To všechno zní, jako by anorexie byla jen neškodným módním výstřelkem, jako barvení vlasů na platinovo nebo nošení sepraných džínů, prostě životní styl, pohodička. A životní styl by se přece neměl odsuzovat, ne? Jenže drahý autore, anorexie je životní styl zhruba jako chronická bronchitida.

Krev, pot a slzy kolektivní viny

8. května 2016 v 20:55 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Mezi lety 1938 a 1945 bylo nacistickým režimem povražděno přes 11 milionů lidí (některé odhady tvrdí až 17 milionů) - a to většinou kvůli jejich příslušnosti k nějaké národnostní skupině, jež byla nacisty považována za méněcennou, podřadnou. Kolektivní vina za domnělé či skutečné činy jejich národa zabíjela děti, starce i dospělé v dodnes těžko pochopitelné obludné mašinérii, které říkáme holokaust. Krutost a bezcitnost systému koncentračních táborů děsí lidi dodnes.
Ale sotva skončila druhá světová válka, kolektivní vina rezonovala dál a vyžádala si další krvavou daň. Z Československa bylo v letech 1945 a 1946 vyhnáno kolem 2 milionů občanů německé národnosti - bez ohledu na to, zda sympatizovali z nacisty či nikoli.

Svět, v jehož existenci věříme

6. května 2016 v 18:50 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Sedla jsem si k počítači, že zapíšu na blog myšlenku, která se mi objevila v hlavě předevčírem, kdy jsem odlétala z Anglie. A zrovna koukám, že krásně zapadá do tématu tohoto týdne. Protože svět, který nás obklopuje a svět, v jehož existenci věříme, nejsou vždy jedno a totéž. Psala jsem o tom už v roce 2013 v článku Paradoxy kusu hlíny.
To, co jsem si já uvědomila na letišti ve Stansteadu, bylo, jak moc náš svět stojí a padá na pomyslných čarách, na pravidlech, na nichž jsme se dohodli, že budou platit, ačkoli realita je úplně jiná.

Další články


Kam dál