Ča ča ča

Pondělí v 22:40 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Minulý týden bylo novolunní v Blížencích a kdo věříte ta tyhlencty ezo legrácky, tak to znamená nové začátky a že vše se v dobré obrací. A kdo nevěříte, tak aspoň vězte, že to byla pravda. Teda, zatím to tak vypadá. Zatímco poslední měsíc byl po***ným navrch, od středy minulého týdne se zdá, že se to po***né podařilo vyprat. A i když ještě zůstaly nějaké ty skvrny, šudlím je pořádně, aby zmizely úplně.
Obchůdek jsem v pátek úspěšně uzavřela, obklopená mými úžasnými přáteli, kteří ho přišli vyprovodit a někteří i v sobotu přiložit ruce k dílu a vystěhovat. Už po milionté v životě si říkám, jak neuvěřitelně moc jsem vděčná za lidi, kterými se obklopená.
 

Když den blbec trvá skoro měsíc

12. června 2018 v 13:57 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Málo píšu, málo tvořím, málo se hejbu, málo jím, málo spím. A topím se až po uši v hromadě bordelu a ne a ne z toho najít cestu ven. Takovej den Blbec. Všechno se sere, všechno se bortí, sype, nefunguje, skřípe. Akorát můj den Blbec trvá už pár týdnů. A fakt se těším, až to bude za mnou.
Vlastně si nejsem přesně jistá, kdy se tahle řada nešťastných příhod začala řetězit. Vlastně možná jo. S poslední menstruací v půlce května. Jasně, není to možná úplně obvyklý psát si o pravidelných pochodech mého těla na blog, ale v kontextu dne měsíce Blbce je to vcelku důležité. Tak tedy - menstruace. Všechny ženy to známe - a málokdy je to příjemný zážitek. Jenže když jste potrefená snažilka a už skoro rok vyrábíte mimino, které jaksi furt ne a ne přijít, je to zážitek vyloženě na hovno. Zvlášť, když se perioda rozhodně trollit.

Útulkáčci

4. června 2018 v 17:00 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Narazila jsem na výzvu "napiš článek o projektu Nekupuj! Adoptuj! a doplň svou zkušenost se zvířetem z útulku" (článek, který to odtartoval, čtěte zde). A protože v rodině útulkáče máme hned dva, hned jsem se toho rozhodla chopit. O svém nejdražším a nejmilejší pejskovi Gabrielovi jsem už tady párkrát psala (třeba). Je to člen rodiny, nejvěrnější přítel a ohromně láskyplná bytost, která mě a mému muži přináší do života velkou radost. Teď bych ale chtěla zabrousit spíš do obecného povídání o útulcích, opuštěných psech a krizi, o níž mnoho lidí netuší.
 


Jak šli slušní Češi do divadla aneb o svobodě umění

28. května 2018 v 10:36 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Divadlo od doby svého vzniku vždy mělo tendenci šokovat, provokovat. Už antičtí autoři ve svých hrách jinotajně ukrývali kritiku soudobých vládců či nešvarů společnosti. Později mnohé hry vzbuzovaly znechucení, naštvání veřejnosti, skandály. Hry byly zakázovány moralisty i mocipány. Prkna divadla ale vždycky snesla více, než normální svět. Právě na nich se může (byť třeba pomocí alegorie) kritizovat více a vyjadřovat se expresivněji, než by jinde bylo zdrávo. To je i případem chorvatského režiséra divadelních her Olivera Frljiće. Jeho výrazové prostředky jsou šokující i v 21.století. A dokáže lidi zvednout ze židlí - aby sundali herce z pódia.

Maturita a matematika

24. května 2018 v 10:12 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Máme tu po roce zase termín maturit a jak je již zvykem, horem spodem se řeší, jestli jsou státní maturity kapitální békovina či nutný nástroj pro srovnávání škol. O tom už bylo napsáno mnoho a ve zkratce bych řekla, že za á je správně. Ale nestačí jen totálně nedotažená a každoročně kritizovaná koncepce, která se navíc pořád mění, naši moudří "tam nahoře" vymysleli další vynikající plán. Představte si, že máte předmět, v němž se žáci neustále zhoršují. A to i tací, kteří si jej dobrovolně vybrali ke složení zkoušky. Jeden by řekl, že nejlepší způsob, jak to napravit, je zlepšit výuku tohoto předmětu. Najít novou metodu třeba, možná vyhodnotit, zda úplně stejnou znalost tohoto předmětu potřebují budoucí fyzikové i kuchaři a podle toho upravit výuku na jednotlivých školách. Jenomže nic z toho se nechystá. Místo toho se z předmětu, na němž vyhoří pětina těch, kteří si jej sami vyberou, začnou zkoušet povinně úplně všichni. Dává vám to smysl? Mě ne.

Punk never dies

20. května 2018 v 15:44 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Kamarádka si včera pouštěla k narozeninám takový hořkosladký song "Punkáči stárnou", který mě dojal víc, než bych čekala. Zpívá se v něm mimo jiné: "A dnes to táhnem od vejplaty k vejplatě, přes tejden v práci, o víkendu na chatě, k tomu si každej najdem nějakej ten koníček a z brutus punkera je ochočenej králíček."
Nikdy jsem nebyla nějaký trů ívl punkáč. Vlastně na mě byl punk vždycky trochu moc vágus, tíhla jsem spíš ke gothice a metalu, ale když strávíte tři roky života s kytaristou punkové kapely, přeci jen se vám tenhle styl zažere pod kůži. Nu a stárnutí, dospělost, zapadnutí do systému, to bylo něco, čeho jsme se jako dvacetiletí nevyřádění punkáči (metloši, dřevárníci, rockeři...) děsili víc, než čehokoli jiného.

Fronty, důchodci a pozitivní trolling

16. května 2018 v 15:04 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Fronty. Na poště, na úřadě, u pokladny, v bance. Nikdo je nemá rád. Ale čas od času se jim prostě nevyhneme. Jako majitel eshopu strávím ve frontě vcelku dost času - vlastně pokaždé, když posílám balíčky. Člověk si časem zvykne. Vlastně jsem se ve frontách naučila úplně vypnout, přemýšlím si nad svými věcmi, plánuju, poslouchám muziku, snažím se ten ztracený čas strávit maximálně v pohodě a klidu. Co jinýho mi taky zbejvá, že. Všimla jsem si ale, že určitá skupina lidí snáší fronty hůře, než ostatní - a bůh ví proč jsou to důchodci.

Vítězové a poražení

13. května 2018 v 17:59 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Můj nedávný článek Ženy touží vyhrávat. A je to dobře? vyvolal zajímavou debatu, v níž se objevilo mnoho zajímavých postřehů i osobních zkušeností, za které velmi děkuji (a ještě víc děkuji za kultivovanou diskuzi bez slovního napadání, což je u podobně kontroverzního tématu vcelku vzácnost, jste prostě skvělí:)). Pořád nad tím tématem přemýšlím. Říkám si, jestli se mi vůbec podařilo vyjádřit svůj ne úplně dobrý pocit z toho, když se ženy za každou cenu perou o první místo - a to jak v životě, tak ve sportu. A jestli to vůbec já sama sobě dokážu nějak vysvětlit, jestli je to uchopitelné a nebo je to jen jakási chiméra, vyvolaná příliš častými pobyty "ve víru batikovaných sukní" v ženských kruzích. Ale pak jsem před pár dny koukala na hokej a nějak mi to gró celého problému docvaklo.

Drobné podivnosti všedního dne

8. května 2018 v 12:43 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Mám ráda, když každý den není jeden jako druhý. Cesta do práce, z práce, snídaně, oběd, večeře, vyčistit zuby, spát... No dobře, těmhle věcem se asi většinu dní nevyhneme, ale když se rozhlédneme okolo, zjistíme, že kulisy k našemu obvyklému scénáři se den co den mění. Baví mě věnovat pozornost drobným podivnostem, které se neustále objevují. Tu záměrně, jako když umělec ozdobí dopravní značku barevnou pletenou "ponožkou", tu náhodou, třeba když na trávníku uprostřed ničeho najdete ležet knížku, která vám předává životní moudra. Tyhle malé "chyby v matrixu" mě prostě přitahují a vychutnávám si je. A za poslední dny se mi jich nakupilo hned několik, až mě postrčily k sepsání článku.

Další články


Kam dál