Ani mě nehne aneb o antiekofašistech

Neděle v 19:55 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Dneska jsem na facebooku viděla boží obrázek (a vy ho uvidíte ve velkém níže v článku), na kterém je pár tipů na to, jak můžeme každý sám jako jednotlivec bojovat s plastovým odpadem. Nepoužívejte jednorázové sáčky, noste si vlastní krabičku na oběd, mějte u sebe vlastní nákupní tašku... Nic hrůzostrašně ekošíleného, ale věci, které musí dávat smysl každému logicky myslícímu člověku. Každý snad už dneska ví, že plasty jsou megaprůser. A poslední dobou se ukazuje, že ještě větší, než jsme si doteď mysleli. Dokud kvůli tomu občas chcíplo pár ryb, dalo se mávnout rukou. Ale mikročástečky plastů denně jíme v tělech živočichů, pijeme v pitné vodě a hromady nerozložitelného odpadu se povalují na čím dál více plážích, tvoří plovoucí megaostrovy v mořích - no a taky kvůli nim chcípají ty ryby, že jo. A když chcípnou malé ryby, chcípne to, co je žere. A tak pořád dál až k vrcholu pyramidy, na které, wow, překvapení, stojí člověk. A ten může dost jednoduše chcípnout taky.
Jenomže když se objeví obrázek s tipy, jak s tím něco udělat, objeví se i "chytráci", kteří napíšou stupidní a sobecké: "Ani mě nehne." A ještě jsou na to pyšní. Pro ně mám jednoduchý vzkaz. Doufám, že se tím plastem zadávíš, blbečku.
 

Ahoj, civilizace, jak ses tu beze mě měla?

Sobota v 21:59 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Jej. Víc než dva týdny od posledního článku. To se mi už nějakou chvilku nestalo. Zmizela jsem takříkajíc po anglicku. Ale hodně jsem to potřebovala. Tak jako loni jsem opět odjela na 14 dní na skautský tábor, abych vypnula telefon, zmizela mimo signál a řešila úplně jiné problémy, než ty, co se na mě valily celý rok. A že jich nebylo málo. Lunapark života zjevně neřekl své poslední slovo a ačkoli místo strašidelného zámku už poslední dva tři roky fičím jen na horské dráze, pořád je to dost šílená jízda. Upřímně můžu říct, že civilizace mi teda ani trošku nechyběla. Zvlášť, když jsem se po návratu dozvěděla, cože nám to drazí poslanci upekli za novou vládu. To má jeden chuť se sbalit a zase zmizet do stanu, mýt se v potoce a tvářit se, že za lesem, loukou a rybníkem už žádnej jinej svět není...

Posvátná kráva jménem manželství

28. června 2018 v 12:01 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Zatímco prezident s premiérem používají ústavu namísto toaletního papíru, jiní její hrdinní obránci by do ní rádi zakotvili hlubokou a neměnnou pravdu, že manželství je svazek pouze muže a ženy. Jeden muž a jedna žena. A jeden z těchto hrdinů pro to používá dost stupidní argumenty. Od poslance Milana Brázdila (ANO) se tak mimo jiné můžeme dozvědět, že postižení lidé se nemohou ženit a vdávat a ten, kdo nemůže mít se svým partnerem děti, si ho taktéž nemůže vzít. Všechny tyhle perly se dočtete v tomhle rozhovoru. Pán je mimochodem ještě k tomu všemu lékař a měl by tím pádem umět myslet logicky a vědecky, ne podle dojmů, nu, ale není tomu tak.
 


Vzhůru do nekonečna a ještě dál...

27. června 2018 v 11:25 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Návraty z divnoakcí mezi divnolidmi pro mě byly odjakživa oříškem. LARPy, fesťáky, ale i víkendové semináře... Těžké je unést šeď reality poté, co celý víkend zažíváte jednu podivnost za druhou. A Junktown byl jedna taková velkolepá megapodivnost, takže ačkoli je středa, pořád jsem se ještě nezbavila vykuleného výrazu a občas mám tendenci třeštit oči do prázdna, zatímco se mi na pozadí přehrávají ty nejzajímavější momenty.
A že jich bylo! Těžko říct odkud začít, protože je spíš těžší nalézt chvilky, které by se daly (byť s přimhouřenýma očima) zařadit do škatulky "normální". A pak jsou zde samozřejmě také, které se na šíření do slušné společnosti nehodí. Ale právě z nich je paradoxně spletena ta nejzajímavější zážitková tapisérie, která dává letošnímu postapokalyptickému výletu nádech magičnosti...

Ča ča ča

18. června 2018 v 22:40 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Minulý týden bylo novolunní v Blížencích a kdo věříte ta tyhlencty ezo legrácky, tak to znamená nové začátky a že vše se v dobré obrací. A kdo nevěříte, tak aspoň vězte, že to byla pravda. Teda, zatím to tak vypadá. Zatímco poslední měsíc byl po***ným navrch, od středy minulého týdne se zdá, že se to po***né podařilo vyprat. A i když ještě zůstaly nějaké ty skvrny, šudlím je pořádně, aby zmizely úplně.
Obchůdek jsem v pátek úspěšně uzavřela, obklopená mými úžasnými přáteli, kteří ho přišli vyprovodit a někteří i v sobotu přiložit ruce k dílu a vystěhovat. Už po milionté v životě si říkám, jak neuvěřitelně moc jsem vděčná za lidi, kterými se obklopená.

Když den blbec trvá skoro měsíc

12. června 2018 v 13:57 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Málo píšu, málo tvořím, málo se hejbu, málo jím, málo spím. A topím se až po uši v hromadě bordelu a ne a ne z toho najít cestu ven. Takovej den Blbec. Všechno se sere, všechno se bortí, sype, nefunguje, skřípe. Akorát můj den Blbec trvá už pár týdnů. A fakt se těším, až to bude za mnou.
Vlastně si nejsem přesně jistá, kdy se tahle řada nešťastných příhod začala řetězit. Vlastně možná jo. S poslední menstruací v půlce května. Jasně, není to možná úplně obvyklý psát si o pravidelných pochodech mého těla na blog, ale v kontextu dne měsíce Blbce je to vcelku důležité. Tak tedy - menstruace. Všechny ženy to známe - a málokdy je to příjemný zážitek. Jenže když jste potrefená snažilka a už skoro rok vyrábíte mimino, které jaksi furt ne a ne přijít, je to zážitek vyloženě na hovno. Zvlášť, když se perioda rozhodně trollit.

Útulkáčci

4. června 2018 v 17:00 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Narazila jsem na výzvu "napiš článek o projektu Nekupuj! Adoptuj! a doplň svou zkušenost se zvířetem z útulku" (článek, který to odtartoval, čtěte zde). A protože v rodině útulkáče máme hned dva, hned jsem se toho rozhodla chopit. O svém nejdražším a nejmilejší pejskovi Gabrielovi jsem už tady párkrát psala (třeba). Je to člen rodiny, nejvěrnější přítel a ohromně láskyplná bytost, která mě a mému muži přináší do života velkou radost. Teď bych ale chtěla zabrousit spíš do obecného povídání o útulcích, opuštěných psech a krizi, o níž mnoho lidí netuší.

Jak šli slušní Češi do divadla aneb o svobodě umění

28. května 2018 v 10:36 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Divadlo od doby svého vzniku vždy mělo tendenci šokovat, provokovat. Už antičtí autoři ve svých hrách jinotajně ukrývali kritiku soudobých vládců či nešvarů společnosti. Později mnohé hry vzbuzovaly znechucení, naštvání veřejnosti, skandály. Hry byly zakázovány moralisty i mocipány. Prkna divadla ale vždycky snesla více, než normální svět. Právě na nich se může (byť třeba pomocí alegorie) kritizovat více a vyjadřovat se expresivněji, než by jinde bylo zdrávo. To je i případem chorvatského režiséra divadelních her Olivera Frljiće. Jeho výrazové prostředky jsou šokující i v 21.století. A dokáže lidi zvednout ze židlí - aby sundali herce z pódia.

Maturita a matematika

24. května 2018 v 10:12 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Máme tu po roce zase termín maturit a jak je již zvykem, horem spodem se řeší, jestli jsou státní maturity kapitální békovina či nutný nástroj pro srovnávání škol. O tom už bylo napsáno mnoho a ve zkratce bych řekla, že za á je správně. Ale nestačí jen totálně nedotažená a každoročně kritizovaná koncepce, která se navíc pořád mění, naši moudří "tam nahoře" vymysleli další vynikající plán. Představte si, že máte předmět, v němž se žáci neustále zhoršují. A to i tací, kteří si jej dobrovolně vybrali ke složení zkoušky. Jeden by řekl, že nejlepší způsob, jak to napravit, je zlepšit výuku tohoto předmětu. Najít novou metodu třeba, možná vyhodnotit, zda úplně stejnou znalost tohoto předmětu potřebují budoucí fyzikové i kuchaři a podle toho upravit výuku na jednotlivých školách. Jenomže nic z toho se nechystá. Místo toho se z předmětu, na němž vyhoří pětina těch, kteří si jej sami vyberou, začnou zkoušet povinně úplně všichni. Dává vám to smysl? Mě ne.

Další články


Kam dál