b















Už mě to nebaví...

Čtvrtek v 11:43 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Právě koukám na archiv článků z let minulých. 120 článků za rok. 170. 250. Jeden rok (dávno, předávno tomu) dokonce 869 (!) článků. Měla jsem víc času? Asi ano, možná. Dělo se víc věcí? To ani ne. Vlastně jediný důvod, proč mám za sebou letos ani ne padesátku článků, přičemž konci roku jsme blíž, než jeho začátku, je ten, že mě to už nebaví. A pozor - teď nemyslím blogování nebo psaní. Tím myslím hlavně vyjadřovat se k věcem veřejným, což bylo odjakživa hlavní náplní mého blogu.
Ne, že bych přestala sledovat světové či domácí dění. Naopak. S mužem neustále něco čteme, diskutujeme, na záchodě nám leží publicistické týdeníky a bez zpravodajství ČT24 se nenavečeříme ani nenasnídáme. Ale mám dojem, že už k tomu prostě nejde nic říct. Leda si přetáhnout peřinu přes hlavu a tiše plakat.
 

Sexismus bojovníků proti sexismu

3. září 2018 v 9:20 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Včera jsem četla článek, který mě nadzvedl ze židle. Píše se v něm, že 51 % žen dlouhodobě reprezentuje 20-25 % političek. A také, že představa, že dlouhodobě dokážeme se stejnou vnímavostí a rychlostí reagovat na každodenní problémy, pokud se nás přímo nedotýkají, je neudržitelná - a naivní. Nemluvě o situacích z biologických a kulturně společenských důvodů nepřenositelných. A nakonec hraje se o to, aby stát fungoval pro ženy i muže stejně. (...) A pokud se to neděje, měli bychom pracovat na nápravě. Třeba i pomocí kvót.
Podtrženo sečteno - je třeba, abychom zavedli kvóty na počet žen v politice, protože v politice je žen málo a jen ženy-političky dokáží skutečně reprezentovat zájmy žen-voliček. A mě už tenhle do očí bijící sexismus tzv. bojovníků proti sexismu vážně unavuje.

Příběhy z minulosti ovlivňují současnost

28. srpna 2018 v 20:43 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Letošní osmičkový rok je plný výročí. Vlastně jen ten devětaosmdesátý do toho o rok nezapadá, jinak bychom mohli všechny významné události naší vlasti počítat podle letopočtů, končících osmičkou. 1918 - vznik Československa. 1938 - Mnichovský diktát. 1948 - "vítězný" únor. 1968 - okupace sovětskými vojsky.
Rok 2018 tak přináší jedno stoleté, jedno osmdesátileté, jedno sedmdesátileté a jedno padesátileté výročí. Každé nás učí něco jiného, každé nám dává jinou lekci z naší historie. Potřebnou a důležitou lekci, která nám může mnoho říct nejen o tom, jací jsme byli a co nás jako národ formovalo, ale i to, kam kráčíme a proč.
 


Jediná vybarvená v černobílém světě

22. srpna 2018 v 14:16 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Jediná vybarvená v černobílém světě. Takhle se poslední dobou často cítím. Jako bych svými barvami vyčnívala, nezapadala.
Snad se na první pohled zdá, že ten, kdo je barevný, musí být lepší, šťastnější než ti, co jsou jen v černé a bílé. Ale opak je pravdou. Černobílým nechybí barevnost, v jejich světě není a proto je jejich svět možná omezenější, možná méně trojrozměrný, ale spokojenější. Neboť kdo nezná barvy, kdo je nevidí, tomu nechybí.

Půlstoletí od osmašedesátého

21. srpna 2018 v 15:29 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Dnes je to padesát let, co do Československa přijely ruské tanky a vzaly nám na dalších dlouhých dvacet let naději na svobodu, která začínala tehdá u nás vystrkovat růžky. No, co si budem - ony to byly spíš růžečky. Asi jako když vás po dvaceti letech v kriminálu pustí na procházku na dvůr. Po těch padesáti letech, jako při každém výročí, hořekujeme nad ztrátou toho vězeňského dvorku, nad ztrátou "socialismu s lidskou tváří" a rozebíráme zleva zprava, jak a jestli vůbec jsme tomu mohli zabránit. Patrně nemohli. Ale přesto z toho mám na patře takovou hnusnou pachuť, jako bychom se v tom osmašedesátém těm tankům ani nějak zvlášť nevzpírali a po pár měsících jsme se nechali hezky ukolébat do normalizace.

Organizace LARPů a její vliv na manželství

12. srpna 2018 v 21:41 | Lúmenn |  zbraně a LARPení...
Když si vezmete orga, tedy člověka, co ve volném čase tráví stovky hodin tím, aby bez nároku na odměnu vytvořil týdenní akci, na níž si desítky dospělých lidí hrají na smyšlený svět v přírodě, berete si s ním i jeho akci. A já, když jsem si vzala svého drahého Alwina, vzala jsem si s ním i jeho Fallout LARP. Za ty skoro 4 roky, co jsme spolu, jsem si mnohokrát říkala, že kdyby Fallout byla ženská, tak té čubce už dávno vyškubu vlasy a shodím ji ze schodů za to, jak mi neustále krade čas a pozornost mého manžela. Jenomže ona to není ženská. On je to zpropadenej LARP, který nejde ani hodit ze schodů, ani jen tak ze dne na den zakázat pod pohrůžkou rozvodu. Je to akce s šestiletou historií a sto padesáti lidmi, kteří se na ni každý rok třesou jak růžový malinový pudink z mrtvých lidí (modří vědí...). A tak jsem v prvním roce svazku manželského konečně akceptovala, že jsme prostě tři a bohůmžel to zatím není máma, táta, dítě, ale máma, táta a jejich LARP. Jo, píšu jejich, protože jsem letos odvolala, co jsem odvolala a slíbila, co jsem slíbila a vrhla se po letech zase do full time organizace.

Happy Moon eclipse

1. srpna 2018 v 22:59 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Vím, že mě čte celkem dost lidí, co jim jsou jakékoli "ezo věci" cizí. Každopádně tady trochu toho ezo shitu bude, tak s tím počítejte a smotněte si třeba brko, ať to líp vydejcháváte (ó bohové, kdy se z jemné, ažpatetické blogerky stala taková protivná cynická obluda?). Připraveni? Takže...
Zatmění Měsíce minulý pátek jste asi zaznamenali a dost možná i viděli. Parádní astronomická podívaná. A parádní astrologický masakr. Cituji ze svého druhého blogu Angelum Lucis: Vodnářův úplněk, ponořený na skoro dvě hodiny do stínu, bude vyloženě uragánem osvobozující energie. V následujících dnech, jak se úplněk blíží, můžete začít pociťovat jeho sílu. Přinese zejména upřímnost (někdy až bolestnou), odchod lidí, situací, věcí (i velmi náhlý) které již nepotřebujete, z vašeho života, setkání s vlastním stínem (a zároveň možnost jej integrovat, pochopit a přijmout), odstranění domněnek (o druhých, o světě, o životě…) a prohlédnutí sebeklamu. A tohle všechno se stalo tak nějak najednou.

Ani mě nehne aneb o antiekofašistech

15. července 2018 v 19:55 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Dneska jsem na facebooku viděla boží obrázek (a vy ho uvidíte ve velkém níže v článku), na kterém je pár tipů na to, jak můžeme každý sám jako jednotlivec bojovat s plastovým odpadem. Nepoužívejte jednorázové sáčky, noste si vlastní krabičku na oběd, mějte u sebe vlastní nákupní tašku... Nic hrůzostrašně ekošíleného, ale věci, které musí dávat smysl každému logicky myslícímu člověku. Každý snad už dneska ví, že plasty jsou megaprůser. A poslední dobou se ukazuje, že ještě větší, než jsme si doteď mysleli. Dokud kvůli tomu občas chcíplo pár ryb, dalo se mávnout rukou. Ale mikročástečky plastů denně jíme v tělech živočichů, pijeme v pitné vodě a hromady nerozložitelného odpadu se povalují na čím dál více plážích, tvoří plovoucí megaostrovy v mořích - no a taky kvůli nim chcípají ty ryby, že jo. A když chcípnou malé ryby, chcípne to, co je žere. A tak pořád dál až k vrcholu pyramidy, na které, wow, překvapení, stojí člověk. A ten může dost jednoduše chcípnout taky.
Jenomže když se objeví obrázek s tipy, jak s tím něco udělat, objeví se i "chytráci", kteří napíšou stupidní a sobecké: "Ani mě nehne." A ještě jsou na to pyšní. Pro ně mám jednoduchý vzkaz. Doufám, že se tím plastem zadávíš, blbečku.

Ahoj, civilizace, jak ses tu beze mě měla?

14. července 2018 v 21:59 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Jej. Víc než dva týdny od posledního článku. To se mi už nějakou chvilku nestalo. Zmizela jsem takříkajíc po anglicku. Ale hodně jsem to potřebovala. Tak jako loni jsem opět odjela na 14 dní na skautský tábor, abych vypnula telefon, zmizela mimo signál a řešila úplně jiné problémy, než ty, co se na mě valily celý rok. A že jich nebylo málo. Lunapark života zjevně neřekl své poslední slovo a ačkoli místo strašidelného zámku už poslední dva tři roky fičím jen na horské dráze, pořád je to dost šílená jízda. Upřímně můžu říct, že civilizace mi teda ani trošku nechyběla. Zvlášť, když jsem se po návratu dozvěděla, cože nám to drazí poslanci upekli za novou vládu. To má jeden chuť se sbalit a zase zmizet do stanu, mýt se v potoce a tvářit se, že za lesem, loukou a rybníkem už žádnej jinej svět není...

Další články


Kam dál