b















O padání, vstávání a babím létě

1. října 2018 v 22:47 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Před nějakým tím měsícem jsem psala o tom, že si potřebuju dát pauzu od podnikání. Že mi z toho všeho už hrabe, protože se mi nedaří tak, jak bych si přála (a jak by moje peněženka potřebovala) a že vlastně tak nějak nevím, co se svým životem. A tak jsem si dala na celý měsíc oraz. Pořádný kus srpna jsem strávila s drahým na Fallout LARPu a úspěšně jsme se zvládli nerozvést, krom toho jsem hodně četla, hodně hledala práci a hodně se nudila.
A při tom jsem tak nějak zjistila, že mě svrbí ruce, jak chci sednout k počítači a začít být produktivní. A že si nějak neumím představit, že všechny ty šutry, mandaly, magnetky a já nevím co, prostě hodím z okna a začnu někde na zelené louce s něčím. S čím vlastně?
 

Jeden rok z padesáti

21. září 2018 v 18:18 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Tak mám za sebou (a kupodivu celkem úspěšně) první rok manželství. Říká se tomu prý bavlněná svatba. Ačkoli nemám tušení proč, když druhý rok je prý svatba papírová a papír je přeci jen méně cenná komodita, než bavlna.
Buď jak buď, zítra, až se probudím vedle drahého, budu moci říct - dobré ráno, miláčku, už seš můj manžel jeden celej rok, a to je paráda, nemyslíš? A pak se budeme k sobě tulit v záři vycházejícího slunce a dáme si k snídani kávu a croissanty a půjdeme se projít na Monmartre...
Hm, tak zpátky na zem. Ráno se netulíme, neb se mi chce pekelně čůrat a v posteli už moc dlouho nevydržím. Navíc máme "ranní dech" a to na nějaké postelové skopičinky není nejvhodnější motivace. Taky snídáme čaj a cereálie a jsme u toho děsně protivní, protože nesnášíme ranní vstávání. Nu a místo romatické Paříže nás čeká městská část Brno Husovice s poblitými chodníky a psími hromádkami, mezi nimiž se proplétáme při ranním venčení našeho psa. Jenomže manželství není scéna z romantického filmu a upřímně řečeno - jsem za to ráda.

Už mě to nebaví...

13. září 2018 v 11:43 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Právě koukám na archiv článků z let minulých. 120 článků za rok. 170. 250. Jeden rok (dávno, předávno tomu) dokonce 869 (!) článků. Měla jsem víc času? Asi ano, možná. Dělo se víc věcí? To ani ne. Vlastně jediný důvod, proč mám za sebou letos ani ne padesátku článků, přičemž konci roku jsme blíž, než jeho začátku, je ten, že mě to už nebaví. A pozor - teď nemyslím blogování nebo psaní. Tím myslím hlavně vyjadřovat se k věcem veřejným, což bylo odjakživa hlavní náplní mého blogu.
Ne, že bych přestala sledovat světové či domácí dění. Naopak. S mužem neustále něco čteme, diskutujeme, na záchodě nám leží publicistické týdeníky a bez zpravodajství ČT24 se nenavečeříme ani nenasnídáme. Ale mám dojem, že už k tomu prostě nejde nic říct. Leda si přetáhnout peřinu přes hlavu a tiše plakat.
 


Sexismus bojovníků proti sexismu

3. září 2018 v 9:20 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Včera jsem četla článek, který mě nadzvedl ze židle. Píše se v něm, že 51 % žen dlouhodobě reprezentuje 20-25 % političek. A také, že představa, že dlouhodobě dokážeme se stejnou vnímavostí a rychlostí reagovat na každodenní problémy, pokud se nás přímo nedotýkají, je neudržitelná - a naivní. Nemluvě o situacích z biologických a kulturně společenských důvodů nepřenositelných. A nakonec hraje se o to, aby stát fungoval pro ženy i muže stejně. (...) A pokud se to neděje, měli bychom pracovat na nápravě. Třeba i pomocí kvót.
Podtrženo sečteno - je třeba, abychom zavedli kvóty na počet žen v politice, protože v politice je žen málo a jen ženy-političky dokáží skutečně reprezentovat zájmy žen-voliček. A mě už tenhle do očí bijící sexismus tzv. bojovníků proti sexismu vážně unavuje.

Příběhy z minulosti ovlivňují současnost

28. srpna 2018 v 20:43 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Letošní osmičkový rok je plný výročí. Vlastně jen ten devětaosmdesátý do toho o rok nezapadá, jinak bychom mohli všechny významné události naší vlasti počítat podle letopočtů, končících osmičkou. 1918 - vznik Československa. 1938 - Mnichovský diktát. 1948 - "vítězný" únor. 1968 - okupace sovětskými vojsky.
Rok 2018 tak přináší jedno stoleté, jedno osmdesátileté, jedno sedmdesátileté a jedno padesátileté výročí. Každé nás učí něco jiného, každé nám dává jinou lekci z naší historie. Potřebnou a důležitou lekci, která nám může mnoho říct nejen o tom, jací jsme byli a co nás jako národ formovalo, ale i to, kam kráčíme a proč.

Jediná vybarvená v černobílém světě

22. srpna 2018 v 14:16 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Jediná vybarvená v černobílém světě. Takhle se poslední dobou často cítím. Jako bych svými barvami vyčnívala, nezapadala.
Snad se na první pohled zdá, že ten, kdo je barevný, musí být lepší, šťastnější než ti, co jsou jen v černé a bílé. Ale opak je pravdou. Černobílým nechybí barevnost, v jejich světě není a proto je jejich svět možná omezenější, možná méně trojrozměrný, ale spokojenější. Neboť kdo nezná barvy, kdo je nevidí, tomu nechybí.

Půlstoletí od osmašedesátého

21. srpna 2018 v 15:29 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Dnes je to padesát let, co do Československa přijely ruské tanky a vzaly nám na dalších dlouhých dvacet let naději na svobodu, která začínala tehdá u nás vystrkovat růžky. No, co si budem - ony to byly spíš růžečky. Asi jako když vás po dvaceti letech v kriminálu pustí na procházku na dvůr. Po těch padesáti letech, jako při každém výročí, hořekujeme nad ztrátou toho vězeňského dvorku, nad ztrátou "socialismu s lidskou tváří" a rozebíráme zleva zprava, jak a jestli vůbec jsme tomu mohli zabránit. Patrně nemohli. Ale přesto z toho mám na patře takovou hnusnou pachuť, jako bychom se v tom osmašedesátém těm tankům ani nějak zvlášť nevzpírali a po pár měsících jsme se nechali hezky ukolébat do normalizace.

Organizace LARPů a její vliv na manželství

12. srpna 2018 v 21:41 | Lúmenn |  zbraně a LARPení...
Když si vezmete orga, tedy člověka, co ve volném čase tráví stovky hodin tím, aby bez nároku na odměnu vytvořil týdenní akci, na níž si desítky dospělých lidí hrají na smyšlený svět v přírodě, berete si s ním i jeho akci. A já, když jsem si vzala svého drahého Alwina, vzala jsem si s ním i jeho Fallout LARP. Za ty skoro 4 roky, co jsme spolu, jsem si mnohokrát říkala, že kdyby Fallout byla ženská, tak té čubce už dávno vyškubu vlasy a shodím ji ze schodů za to, jak mi neustále krade čas a pozornost mého manžela. Jenomže ona to není ženská. On je to zpropadenej LARP, který nejde ani hodit ze schodů, ani jen tak ze dne na den zakázat pod pohrůžkou rozvodu. Je to akce s šestiletou historií a sto padesáti lidmi, kteří se na ni každý rok třesou jak růžový malinový pudink z mrtvých lidí (modří vědí...). A tak jsem v prvním roce svazku manželského konečně akceptovala, že jsme prostě tři a bohůmžel to zatím není máma, táta, dítě, ale máma, táta a jejich LARP. Jo, píšu jejich, protože jsem letos odvolala, co jsem odvolala a slíbila, co jsem slíbila a vrhla se po letech zase do full time organizace.

Happy Moon eclipse

1. srpna 2018 v 22:59 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Vím, že mě čte celkem dost lidí, co jim jsou jakékoli "ezo věci" cizí. Každopádně tady trochu toho ezo shitu bude, tak s tím počítejte a smotněte si třeba brko, ať to líp vydejcháváte (ó bohové, kdy se z jemné, ažpatetické blogerky stala taková protivná cynická obluda?). Připraveni? Takže...
Zatmění Měsíce minulý pátek jste asi zaznamenali a dost možná i viděli. Parádní astronomická podívaná. A parádní astrologický masakr. Cituji ze svého druhého blogu Angelum Lucis: Vodnářův úplněk, ponořený na skoro dvě hodiny do stínu, bude vyloženě uragánem osvobozující energie. V následujících dnech, jak se úplněk blíží, můžete začít pociťovat jeho sílu. Přinese zejména upřímnost (někdy až bolestnou), odchod lidí, situací, věcí (i velmi náhlý) které již nepotřebujete, z vašeho života, setkání s vlastním stínem (a zároveň možnost jej integrovat, pochopit a přijmout), odstranění domněnek (o druhých, o světě, o životě…) a prohlédnutí sebeklamu. A tohle všechno se stalo tak nějak najednou.

Další články


Kam dál