na Blog.cz

Předposlední díl hudebního projektu nje tu a s ním písnička z dětství.

Dlouho jsem přemýšlela, kterou písničku mám opravdu spojenou s dětstvím - kromě klasických znělek k pohádkám jako třeba Gumídci nebo Kačeři z Kačerova, to by bylo moc jednoduché, stejně jako třeba všechny ty songy, na kterých jsme se učili zpívat - Skákal pes přes oves či Pec nám spadla známe všichni, to je prostě nuda.

A pak jsem si vzpomněla. Tuhle písničku mi zpívával můj táta, který vůbec zpívat neuměl a když mi ji jednou chtěla zazpívat mamka, obořila jsem se na ni, že to je "tátův lepeltoál" a od té doby už to nezkoušela:) Vlastně jsem se táty nikdy nezeptala, proč malé holce zpívával tuhle docela brutální píseň, možná díky tomu ze mě vyrostlo to, co je ze mě teď:)) Nevím, kdo je autorem téhle písničky, pokud víte, prosím, podělte se. Já jen vím, že se jmenuje Máňa a kupodivu jsem ji našla i na youtubu.

Kdo ji organizuje? Spíše kdo by ji chtěl organizovat. A tím je místopředsedkyně výboru na obranu rodičovských práv, paní Jana Jochová-Trlicová. Zrovna před chvílí jsem dočetla rozhovor s ní a řeknu vám, šla mi z toho hlava kolem - však se přesvědčte sami.

Tahleta baba tvrdí, že sexuální výchova do škol nepatří, že si ji mají organizovat sami rodiče (a jak to udělají a jestli dítě dostatečně "proškolí", to už ji nezajímá) a hlavně, že navrhovaná koncepce sexuální výchovy je otřesná, protože učí děti, jak nasazovat kondom a ne jak si udržet manželství. A paní (zřejmě zarytá puritánka) jde ještě dál a dokonce tvrdí, že by se děti neměli učit o HIV ani o kondomech radši vůbec, protože nejlepší je mít za život jediného partnera a být monogamní až za hrob.

Sociální sítě v dnešní době zažívají nebývalý boom. Kdo v nich není "zavěšen" a propojen tak s ostatními, jako by vůbec nexistoval. Celý náš život je vlastně také obrovská sociální síť, plná vazeb a vztahů. Máme lidi, které máme rádi a pak lidi, které sice nemusíme, ale i tak jsme k nim vázáni nějakým poutem - třeba rodinným nebo pracovním. Tyhlety sítě nás obalují všechny a mnoho z nás dobrovolně vlezlo do těch internetových.

Nechci tady házet nějaká čísla, ani si vycucávat z prstu důvody, proč být či nebýt součástí některé z olbřímých globálních sociálních sítí. To nad čím se chci zamyslet je samotné slovo síť. Napadá vás vůbec, kolik má významů? A kolik z nich se dá aplikovat na všechny ty fejsbůky, majspejsy, tvitry a další vymoženosti virtuálního světa?

Ano, mám tady rubriku vy se ptáte, já odpovídám. A ano, poslední skoro rok jsem na ni ani nešáhla. Tímto se převelice omluvuju, hlavou biju o zem a tak všelijak podobně a rozhodla jsem se, že doženu veškeré resty.

Poslední dotaz je z května (!) loňského roku a poslední přišel včera. Takže vzhůru do toho a půl je hotovo.

A ještě musím dodat, že pokud někdo z vás náhodou bude chtít přihodit svou otázečku do mlýna, nechť tak učiní tadyhle. Možná mu bude odpovězeno dřív, než za rok:))

Už se v hudebním projektu blížíme k závěru a tím se dostáváme k písni, na kterou se vůbec netěším - je to píseň, díky které se cítíš provinile. Ano ano, i na tuhletu došlo. Už když jsem si v seznamu třicetidenního projektu přečetla tento bod, přestalo se mi najednou dobře polykat. Přesně jsem totiž věděla, která píseň to bude a kvůli čemu se kdykoli, když ji slyším, cítím provinile. Jde o situaci, která se stala před rokem a půl v srpnu, kdy jsme se s Mamutkem na čas rozešli a vina byla na mé straně. Tenhle song si pak Mamut zpíval a já na to můžu říct jen jediné - dobře mi tak. Ale dost už keců, provinilost je fakt hnusnej pocit:) Nechme mluvit Visáče a písničku Pitomá.

Důvodem, proč teď skoro nemám čas na blogování je projekt, který s Mamutem teď rozjíždíme a který mi sežere kupu času a se kterým vás konečně musím seznámit.

Tímto undergroundovým a veskrze DIY (= do it yourself) projektem je nakladatelství Pravěk. Toto nakladatelství si klade za cíl vydávat díla neznámých nebo neuznaných autorů nebo prostě lidí, kteří se z nějakého důvodu nechtějí nebo nemohou vydat komerční cestou k vydání své tvorby. Nakladatelství vydává vše, od povídek přes básně až po úvahy nebo třeba i literaturu faktu, záleží na každém, co chce vydat a distribuovat undergroundovou kulturou.

Muhehéé:) Nedávejte Lúmennce do rukou programy na úpravu hudby, protože začne vytvářet hrozné prasečiny. Třeba z mocných barbařích hlasů udělá šmoulíky, jako se mi to povedlo u Sudličníka od Barbar Punku.

Video nedoporučuju všem zarytým fanouškům, které by zesměšnění jejich milované kapely mohlo do krve urazit. A nedoporučuju jej ani těm z vá, co nikdy neměli rádi šmouly:)

Vy ostatní se doufám pobavíte:))

Nakladatelství: Brokilon

Počet stran: 417

Rok vydání: 2011 (česky)

Co můžete čekat od knihy, jejímž hlavním hrdinou je ředitel krematoria? Vůbec nic a nebo velmi mnoho. V případě Ruské rulety se oplatí ale spíše to vysoké očekávání a věřte, že kniha vám ho bohatě naplní. Nečekejte nudnou práci pohřebáků, ani morbidní pohledy na tělo v peci, jak jej pohlcují plameny. Čekejte legraci, napětí, šílené dějové zvraty a ponoření se do příběhu až po uši.

Už se blížíme do finiše hudebního projektu a dnes je čas na píseň, kterou bys chtěl umět zahrát. Tohle nebude sranda - protože takových písní je celá řada. Jediný nástroj, který opravdu spolehlivě ovládám a jsem si jistá, že na něj zahraju cokoli, je flétna. Kromě ní koketuju s kytarou a klávesami, ale kromě pár akordů a nejjednoduších písniček na to nezahraju nic moc. Původně jsem taky chtěla vytáhnout nějakou kytarovou vyhrávku nebo skladbu na klavír, ale pak mi došlo, že tohle není můj největší hudebnický sen. Nástroj, který mne totiž fascinuje nejvíce, jsou housle. Ano, housle. A právě na ty bych chtěla umět hrát - a třeba nějakou píseň, kterou hraje můj oblíbenec David Garrett, co třeba Beethovenovu pátou symfonii.