Od tokofobie k přirozenému porodu II.

Včera v 7:30 | Lúmenn
Moje kamarádka Onni nedávno porodila krásného kluka - Alexandra. Své zážitky kolem původní tokofobie (= strach z porodu) až k těhotenství a porodu sepsala do série článků, které původně zveřejnila na svém blogu, ale aby se dostaly k většímu počtu čtenářů, souhlasila s tím, abych články zveřejnila i zde.
Nic neměním, nic nepřidávám, jen opravuji překlepy a dodávám obrázky, jinak je všechno její původní tvorba, psaná v ich formě. Článků je celkem sedm, pokusím se je přidávat na střídačku s jinými, aby těch porodních zážitků nebylo příliš:) Tuto sérii po dlouhé úvaze zveřejňuji nejen zde, ale na svém osobním blogu, vždy ve stejném čase jako zde, proto se omlouvám čtenářů obou webů za duplicitu, ale takhle se velice hodnotné články skutečně dostanou k co nejširšímu publiku:)
Toto je druhá část povídání, první najdete zde.
 


D.Mičanová: Mlčení v růžovém

Úterý v 8:00 | Lúmenn |  literární díla...
Mlčení v růžovém
Autor: Daniela Mičanová
Nakladatelství: Sursum
Počet stran: 124
Rok vydání: 2004

Tuhle knížku přihodila do košíku v knihovně Lizzy, když jsme tam byly naposledy. Zaujala ji ani nevím čím - žádná anotace, jen zajímavý název a povedená obálka. A ačkoli ani jedna nejsme fanynkami tohoto žánru, přečetli jsme ji. A mám z ní rozporuplné pocity.

Od tokofobie k přirozenému porodu I.

Pondělí v 8:00 | Lúmenn, Onni |  psychologie...
Moje kamarádka Onni nedávno porodila krásného kluka - Alexandra. Své zážitky kolem porodu a těhotenství sepsala do série článků, které původně zveřejnila na svém blogu, ale aby se dostaly k většímu počtu čtenářů, souhlasila s tím, abych články zveřejnila i zde.
Nic neměním, nic nepřidávám, jen opravuji překlepy a dodávám obrázky, jinak je všechno její původní tvorba, psaná v ich formě. Článků je celkem sedm, pokusím se je přidávat na střídačku s jinými, aby těch porodních zážitků nebylo příliš:) Tuto sérii po dlouhé úvaze zveřejňuji nejen zde, ale na blogu Posel světla, vždy ve stejném čase jako zde, proto se omlouvám čtenářů obou webů za duplicitu, ale takhle se velice hodnotné články skutečně dostanou k co nejširšímu publiku:)

I pád na držku je pohyb kupředu

Neděle v 15:23 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Tento týden jsem si osvojila nové moudro - někdy nestačí se ve s**čkách jen brodit, někdy do nich prostě musíte spadnout a pořádně se v nich vyráchat. A když říkám pořádně, tak myslím fakt pořádně - nalokat se té hnusné bahnité vody plné odpadků, ponořit hlavu až na dno žumpy a nechat se držet za krk pod hladinou tak dlouho, až už skoro přestanete dýchat. V ten okamžik, kdy prožijete absolutní dno, se teprve můžete od něj odrazit.
Musím přiznat, že tak blbě na těle i na duši mi nebylo dobrých dvanáct let a to už je sakra doba, skoro půl mého života. Na druhou stranu si říkám, že to vlastně stálo za to. ne vlastně, zcela určitě.

P. Heteša: Fatal Virtual

Neděle v 9:52 | Lúmenn |  literární díla...
Fatal Virtual
Autor: Petr Heteša
Nakladatelství: Brokilon
Počet stran: 423
Rok vydání: 2013

Když jsem bráškovi kupovala dárek k narozeninám, zvolila jsem tradičně knihu - my si prostě dáváme "placaté dárky":) Myslela jsem si, že s mým velikým oblíbencem Petrem Hetešou nemůžu udělat krok vedle a že Finníka kniha nadchne. No nenadchla, což mě zklamalo a řekla jsem si, že si ji musím pochopitelně také přečíst. Mno...420 stran je dobrých, za poslední tři bych autora zaškrtila:)

Naděje umírá poslední

13. října 2014 v 22:01 | Lúmenn |  poezie...
Ale umírá. A to je to podstatné. Tolik naděje v jediné větě, která je zbavena optimismu ve chvíli, kdy naděje skutečně zemře a nezůstane nic. ALe nic si neumíme představit, nevíme, jaké je a jestli vůbec je (není?) a tak necháváme naději naživu, i když její plamínek skomírá na dně kalíšku plného vosku.
Držím teď v rukou tu svoji naději, choulí se jako ptačí mládě a já napřahuji nůž, abych ji zbavila života, protože její existencí trpím víc, než kdyby vůbec nebyla. A nebo ji přeci jen pustím na svobodu, rozlětet se k zítřkům? Rozfoukám tu jiskřičku v plamen? Kdybych to věděla, tak takhle nebásním...

Ble ble ble...

10. října 2014 v 12:05 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
...aneb ať žijí duchaplné články.
Je strašně zajímavé, že když člověk řeší nějaké věci, tak přesto dokáže fungovat - nebo já to tak alespoň mám. Prostě dokážu na čas odsunout problém do pozadí - dodnes nezapomenu na situaci, kdy jsem deset minut po příšerném rozchodu byla schopná dělat rozhovor s kapelou a sesypala se až pak.
Teď zažívám něco obdobného, ačkoli s úplně jiného soudku problémů a "řéšek", jak říká kamarád. Na čemž je nejvtipnější, že ten problém se týká minulosti a místo toho, abychom ji nechali být, tak se její kořeny prodírají nemilosrdně do přítomnosti a nejde vytrhnout, spáli, nic. Jediné, co zbývá, je doufat, že uhnijí...

L.S.Laasnerová: Sama proti psychickému teroru

6. října 2014 v 20:31 | Lúmenn |  literární díla...
Sama proti psychickému teroru - Moje dětství v sektě
Autor: Lea Saskia Laasnerová
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 272
Rok vydání: 2007 (česky)

Nevím, co mě to popadlo, vrhat se poslední dobou na skutečné příběhy - nutno dodat děsivé skutečné příběhy. Po skutečně mrazivé knize o dívce Souad, která byla málem zavražděna kvůli cti (Upálená zaživa), jsem v regálech knihovny sáhla po příběhu švýcarské dívky Ley, která se v jedenácti letech octila vinou nezodpovědných rodičů v sektě.

O smyslu pro humor aneb když zrůdy udávají

3. října 2014 v 15:40 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Pokud se trochu pohybujete na idnes blozích a nebo jste milovníky černého humoru s profilem na faceboku, nemohla vás tato "boehmovagate" minout. Pak můžete následující odstavce přeskočit a vrhnout se až pod perex.
Pro ty ostatní krátké shrnutí - bylo nebylo, jistá dáma jménem Tereza Boehmová na svém blogu napsala nenávistný článek o zlých odporných rasistech, údajně sídlících na facebookové stránce Citáty vo hovně. Tyto zrůdy, jak je nazvala, skrývají svoje odporné rasistické a xenofobní myšlenky za černý humor, ačkoli ve skutečnosti jsou to odporné kreatury, vyžívající se zvláště v masovém vraždění nevinných malých dětí a uctívání Hitlera. Koukla jsem se doma pod postel i do sklepa, ale nikde se tam zavražděné děti neskrývají a oltář nacistického vůdce jsem taky nikde nenašla...a přesto patřím k jednomu z téměř deseti tisíc fanoušků této stránky. Takže jak to je vlastně doopravdy?

Další články



Kam dál