Hail, hail to England

Čtvrtek v 14:13 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Za hodinku si vezmu do ruky svůj kufříček na kolečkách a půjdu chytit autobus na letiště - a pak tradá, přes hory, lesy a La Manche až do Anglie. Vůbec je to strašně zvláštní pocit, ráno sedíte v kanceláři, odpoledne ještě pijete čas doma ze svého hrnku, projíždíte ulicemi Brna a blik, je večer a vy stojíte o víc než 1000 kilometrů dál na ostrově, na kterém všichni mluví jinou řečí, než vy. Je to zatím teprve můj druhý takhle sólový výlet do Anglie - a vlastně teprve druhý sólový výlet do zahraničí obecně, proto nechť mě ti zcestovalejší z vás berou s rezervou. Já vím, že sednout na letadlo do Londýna je zhruba stejně obtížné a časově náročné, jako chytit vlak do Prahy - ale pořád je tam příjemná chuť dobrodružství, kdy jste úplně sami na cestě do cizí země, letadlo se s vámi vznese nad rodnou hroudu a o dvě hoďky později už dýcháte jiný vzduch.
 

16. nebo 21.století?

25. dubna 2016 v 21:25 | Lúmenn |  názory a myšlenky...
Už před nějakým časem jsem napsala článek o tom, že kdo se nepoučí z dějin, je nucen je opakovat. V něm jsem citovala Karla Havlíčka Borovského a jeho kritiku tehdejšího establishmentu. Pokud je člověk z 19.století schopen svými slovy popsat de facto přesně současnou situaci, proč nejít v čase ještě víc nazpátek, řekněme to století šestnáctého?
Z této doby totiž pochází sonet Williama Shakespeara očíslovaný číslicí LXVI., který by klidně mohl napsat současný básník. Vždycky, když čtu takto staré a přesto tolik současné texty, ptám se, kolikrát ještě lidstvo bude potřebovat prožít totéž, aby si z toho konečně vzalo ponaučení. Aktuální dění všude kolem mne žel bohům nepřesvědčuje o tom, že by to mělo být tentokrát.

Dvojí metr "slušných Čechů" aneb jak si kavárníci sami počmárali kavárny

24. dubna 2016 v 19:28 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Nejsem a nikdy jsem nebyla nějakým fanouškem imigrační vlny, která se z východu přelévá k nám na západ, ale snažím se vidět svět i tuto událost maximálně racionálně - tedy na jedné straně vyhodnotit rizika (která prokazatelně existují a které tzv. "sluníčkáři" občas cíleně přehlížejí), na straně druhé však zbytečně nepanikařit a nevyšilovat (což je doménou tzv. "nácků" či "konvičkovců"). Zejména pro druhou skupinu, která se nazývá slušnými Čechy je typické, že v zájmu svého světonázoru ("uprchlíci nás všecky sežerou") sdílejí nejrůznější neověřené informace, fatalistická proroctví a "zaručeně pravá" videa, kterými se snaží protistranu přesvědčit, že včera bylo pozdě bránit hranice a co uprchlík, to potenciální terorista. A i když je jejich zpráva odhalená jako bohapustá blbost nebo i účelová manipulace (např.), pořád ji omílají dál, protože ačkoli se třeba jedná o video čínských demonstrantů jako v příkladu výše, někde v Evropě určitě uprchlíci řežou policisty klackama, takže to prostě sdílet budou a hotovo. Nulové ověřování informací ovšem přestane platit ve chvíli, kdy se nějaká událost týká protistrany...
 


Živote, postůj chvilku. A nebo ne?:)

21. dubna 2016 v 13:39 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
To se tak člověk podívá na blog a zjistí, že už více než týden nenapsal jediný řádek. A při pohledu do lednice se zase dozví, že už týden se nepřipravil nic jiného, než sendviče a teplá jídla nechává jenom na restauračních zařízeních (díky bohům za ně). Když mi někdo nabízí nějakou víkendovou aktivitu, obvykle hlásím, že v druhé půlce května tam jeden volnej víkend mám a jinak zhruba v červnu. Nevím, co se poslední dobou děje, ale myslím, že by velectěný pan Život mohl trošku zpomalit své zběsilé tempo, jinak mu nebudu stačit. Na druhou stranu - je to super:)

Ta dnešní mládež...vážně???

12. dubna 2016 v 21:23 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Stačí zabrousit v podstatě do jakékoli běžné putyky nebo do internetové diskuze (kolikrát jen si sednout do MHD) a během chvilky se dozvíte spoustu lidových mouder o "té dnešní mládeži". Jak jsou samé mobily a internet (to za nás nebývalo!), jak jsou drzí, nevychovaní (to my v jejich věku!), jak je zajímají akorát drogy, sex a móda (dtto). Kupodivu tyto "životní pravdy" nepronášejí jen lidé z generace našich prarodičů či praprarodičů, ale generace nám jen o chlup vzdálená - čtyřicátníci a padesátníci, naši rodiče (a teď hovořím za moji generaci pozdních osmdesátých a raných devadesátých let). A upřímně - za poslední dobu jsem nabyla dojmu, že jsou to právě oni, kdo by se měli chytit za nos.

Dvě silné ženy jménem Claire, dva příběhy

11. dubna 2016 v 20:41 | Lúmenn |  filmová díla...
Už když jsem byla malá, obdivovala jsem silné ženské charaktery v knihách a filmech (píšu o nich mimo jiné v šest let starém článku Mé vzory). V té době pro mě ale silnou ženskou hrdinkou byla taková, dívka či žena, která měla vlastnosti spíše mužské a uspěla v maskulinním světě. Prostořeká Gabra z Gabry a Málinky, silná Pipi, dobrodružná Bibi, loupežnická dcera Ronja, nebojácná Zuzka ze Slunečného údolí a později třeba Éowyn z Pána prstenů, bojovnice Xena, Suzie Střelkyně s její brokovnicí z Noční strany... Tyhle Amazonky uměly nakopávat zadky, byly tvrdé, nebojácné, někdy až nelítostné. Až mnohem později, vlastně teprve nedávno, jsem začala objevovat i jiné stránky žen, které mohou být stejně silné a stejně obdovihodné, ale nemusí si kvůli tomu oblékat zbroj ani mávat pěstí chlapům před obličejem. Uvědomila jsem si, že žena může být ženou se vším všudy, s jejími emocemi, slzami, s mateřským instinktem i touhou po lásce, aniž by jí to ubralo na té neochvějnosti a síle, kterou jsem tolik obdivovala v dětství. V poslední době jsem díky seriálům objevila dvě skutečně zajímavé a obdivuhodné ženské hrdinky, které se obě shodou okolností jmenují Claire, u nichž, resp. jejichž prostřednictvím, právě tyto charakterové vlastnosti objevuji. Prostřednictvím tohoto článu bych vám je a jejich příběhy ráda představila.

Jarní hemžení

8. dubna 2016 v 16:01 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Letos jsem tak nějak zapomněla oslavně juchat nad faktem, že konečně skončila zima a začalo jaro a prostě jsem se tak nějak přirozeně překulila ze zimního zachumlání do jarního třeštění. Popravdě teď některé dny nemám čas ani na to, abych se pořádně učesala, natož na vypisování po internetech.
Jaro mě zastihlo v proudu aktivity u mě zcela nebývalých rozměrů - od doby, co jsme s přítelem změnili prostředí, se vůbec večer předháníme ve výčtu činností, které jsem za ten den zvládli a navzájem se pochvalně plácáme po ramenou, než padneme vyčerpáním do postele. Dneska mám po dlouhé době volné odpoledne a vybyl čas i na dlouho neopečovávaný blog.

Obrazy na vodní hladině

31. března 2016 v 18:45 | Lúmenn |  poezie...
Dlouho jsem nespletla žádná slova do veršů, asi proto, že mi myšlenky ustavičně létají kamkoli jinam, jen ne k poezii. Hodně věcí se mi uvnitř zatvrdilo, hodně pocitů jsem pohřbila do nejhlubšího šuplíku na dně své duše a poslední dny pomalu pracuji na tom, aby se ten emoční proud zase dostal na povrch. Jedním z příznaků obnoveného vztahu k vlastním emocím byl i dnešní noční sen nebo spíš vize, v níž jsem viděla Buddhu, jak trpělivě, tah za tahem, maluje obrazy na hladinu jezírka a každá kapka barvy je okamžitě pohlcena vodou dříve, než by mohla stvořit skutečnou malbu. V téhle vizi jsem viděla mnoho významů a byla pro mě moudrou radou - a zapůsobila na mě natolik, že jsem po dlouhých měsících poetického mlčení stvořila báseň.

Psychická slepota

30. března 2016 v 14:24 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Znáte pořekadlo "pro oči nevidí"? Jako malá jsem mu nerozumněla - snad "bez očí", ne? Říkala jsem si. Až časem jsem pochopila, jakou moudrost tahle slova skrývají. Náš nejpoužívanější a nejdůležitější smysl, zrak, aby se neustále nepřetěžoval, hodně věcí zjednodušuje. Stačí si najít jakýkoli optický klam a přesvědčíte se o tom během chvilky - zjednodušené, zautomatizované vnímání nám na jednu stranu ulehčuje život, na druhou stranu nám nedovoluje prohlédnout jednoduchý černobílý obrázek. I když víte, že na obrázku vlevo je pravý středový puntík nachlup stejně velký, jako levý, vaše oči vám je stejně velké neukážou. Jenomže tohle zjednodušené vnímání se často netýká jen našeho zraku, ale celého uvažování. Zautomatizované myšlenkové postupy nás ovládnout a nedovolí nám vystoupit ze zaběhlých mantinelů - a tak jako nevidíme dva stejně velké puntíky, nevidíme kolikrát ani řešení problému, které máme přímo před očima.

Další články


Kam dál