b

Deník nevěsty: Do svatby zbývá 61 dní

Pátek v 20:02 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Za 2 měsíce se vdávám a podle svatebních skupin na fejsbučku, do nichž mě přidala jedna moje kamarádka - svatbofilka, bych touhle dobou měla za a mít všechno nachystané a za b pekelně hysterčit. Jenomže já jsem až podezřele v klidu. Asi nejsem správná nevěsta či co.
Šaty? Mám návrh i švadlenu, ale proces zdaleka nezačal. Prstýnky? Ty jsou momentálně v Los Angeles na depu a čekají na odeslání do Evropy. Kolik to bude stát? Zatím netušíme. Jaké bude menu? Nevím. Dort? Nejím, nechci, nemám. Do jakých barev to budeme mít laděné? Ehm, cože? A co kytky, účes, dekorace...? Áááá!
 

Tak zase za rok, tábore...

17. července 2017 v 12:53 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Tuhle větičku, "tak zase za rok, tábore..." jsem si krásně vyzdobenou a omalovanou napsala do skautského deníku v roce 2001. Ten rok jsem byla z tábora nadšená, jak jenom dvanáctiletá holka může být. A letos mi zněla v hlavě, když jsem se šla poslední večer na táboře projít do lesa na svoje oblíbené místečko a loučila se s ním na další dlouhý rok. Protože i letos se mi tábor do srdce zapsal nějak hlouběji, než jsem si vůbec kdy představovala.
V době internetu, tabletů, jůtuberů a dalších výdobytků moderní civilizace je prostě hustokrutopřísné, že jsme zmákli být s děckama ve věku od 7 do 16 let dva týdny v lese, kde chyběly nejen všechny tyhle vymoženosti, ale taky elektřina či tekoucí voda, a zvládli jsme je zabavit a ony si to, nejspíš, docela dost užily:) A k tomu všechny ty rekvizity z dob mého dětství, jako stany s podsadou, zurčící potok a hořící táborový oheň, z toho už by jeden chytil pořádnej srdcabol.

Stany, oheň, špína a tak

3. července 2017 v 21:52 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Neuvěřitelné se stalo, ne, právě teď se stává, skutečností. Po jedenácti (!) letech vyrážím zase na skautský tábor! Začal již dneska, ale kvůli pracovním povinnostem na něj vyrážím až ve středu brzy ráno, ale to nevadí. Už o víkendu jsem si totiž dosytosti užila atmosféry při jeho stavění a strávila jsem první noc po letech ve stanu s podsadou na našem tábořišti. Teď jsem si vlastně jen odskočila na dva dny do civilizace, než se plně ponořím do táborového života na blátě, pod širou oblohou, bez elektřiny, tekoucí teplé vody a dalších vymožeností moderní doby.
 


Postapokalyptické šílenství za 3...2...1...

22. června 2017 v 10:17 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Slunovrat přešel, léto je tady a s ním i první letošní letní akce. A co akce, megaakce:) Postapokalyptický festival Junktown je dílem nadšenců, kdy se do malé vísky za Prahou sjede skoro tisícovka fanoušků post-apa a tři dny pijí, hodují, tančí, jezdí na pekelných strojích, poslouchají a hrají muziku, pouštějí si filmy, dělají přednášky a vymýšlejí nějrůznější ptákoviny:) Festival se poprvé konal před dvěma lety a letos nás tak čeká teprve třetí ročník, já byla zatím jen na jednom, ale věřím, že z téhle posta-apo parády brzo bude tradice. Je to jako propadnout se do filmu o Mad Maxovi nebo do hry Fallout. Všechno je ve 3D, živé a reálné. Parádní kostýmy, dunící muzika, roleplaying, dřevěné městečko, protiletecké bunkry přeměněné na hudební kluby. Akce je limitovaná počtem a nevleze se na ni každý, je pro skutečné nadšence a fandy a tak žádný "civil" nekazí atmosféru. Prostě postapokalyptický sen - z něhož naštěstí můžete po třech dnech jet domů, do teplé postele a pod sprchu:) A všechno to začíná právě DNES. Takže na sebe jdu nahodit špinavé hadry a bye bye, civilizace:) Zatím se můžete mrknout na pár suprových fotek z loňska:)

Sejdeme se pod lipami

21. června 2017 v 15:00 | Lúmenn |  poezie...
Jsem v jedné fejsbůkové skupince (do níž teda v zásadě vůbec nepřispívám:)), v níž pisálci sdílí svoji tvorbu a navzájem si ji hodnotí. Jednou za čas se vždy nadhodí téma a lidé píší povídky, básně a tak dál. Tento týden bylo téma Sejdeme se pod lipami. A já poprvé něco stvořila a přispěla. Inspirovala mě k tomu skutečná procházka pod lipami - v parku kousek od našeho domu, kam jsem si vyšla venčit pejska. Vůně odkvétajících lip a jejich příjemný stín mi v hlavě vyvolal obraz, ze kterého nakonec vzešla celá báseň. Báseň o lásce, o čekání a o tom, že ne vždy nás dělí vzdálenost měřitelná jen v délkových jednotkách, ale že může jít i o jednotky časové. A pod touž lípou mohly čekat hned celé generace milenců, na stejném místě, jen v úplně jiném čase...

13 reasons why. Why?

19. června 2017 v 12:00 | Lúmenn |  filmová díla...
Včera jsem četla skvělý článek o tomhle slavném seriálu s názvem 13 reasons why 13 reasons why is shit. Podobný článek už mám v hlavě zhruba od doby, co jsem "13 Reasons Why" asi před měsícem dokoukala. Pokud vás ještě nezastihly chvalozpěvy na tohle teenagerovské psychologicko-sociální drámo, tak vám seriál ve zkratce představím. V celkem (překvapivě) 13 epizodách sledujeme vyprávění Hannah Bakerové, která spáchala sebevraždu. Před smrtí ovšem natočila (opět překvapivě) 13 audiokazet, na kterých vypráví o (nečekaně!) třinácti důvodech, které ji k sebevraždě dovedly. My sledujeme tento příběh očima Claye, který kazety poslouchá - a vcelku filmařsky povedeně se tam střídají flashbacky z minulosti, vyprávěné Hannou, a Clayova současnost. Seriál má prý ukazovat, jak jednoduché je dohnat člověka k sebevraždě a že někdy stačí málo a to málo se poskládá a nakonci je zmařený lidský život. OK, to beru, takové případy se jistě dějí a je to hrozné - jenomže příběh Hanny Bakerové to fakt neukazuje.

Verba movent, exempla trahunt aneb o "rape culture"

18. června 2017 v 11:01 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Tenhle článek už se mi sumíruje v hlavě pár dní a pořád přemýšlím, jestli ho vůbec vypustit do světa, protože vím, že bude svádět k dezinterpretacím a hejtům. Ale přeci jen to zkusím. Poslední dobou jsem se vcelku často střetávala s feministickým pohledem na svět a taky jsem pár svých postřehů sepsala do článku Co ženy opravdu chtějí?. Tohle téma je extrémně výbušné a momentálně hodně rezonuje po sociálních sítích, zejména kvůli nové reklamní kampani pivovaru Bernard.
Mezi příspěvky feministek poměrně často narážím na termín rape culture. Přeloženo do češtiny je to kultura znásilňování. Zní to, jako by znásilnění bylo nějaký obecně oslavovaný společenský trend, jako by to bylo hrozně in a kdo neznásilňuje, nežije. Což je pochopitelně blbost. V naší kultuře je znásilnění považované za ohavný zločin a stejně jako neoslavujeme vraždy, loupežná přepadení nebo těžká ublížení na zdraví, neoslavujeme ani znásilnění. Jenomže kultura "znásilnění" je mnohem širší pojem, do kterého je zahrnuto všechno, od vtipů až po porno - dokonce jsem i našla, že do rape culture spadá to, když týpek po rozchodu zveřejní fotky svojí ex (více třeba tady).

Eky eky eky ť peng

16. června 2017 v 9:55 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Po deseti letech, co bloguji, už nacházím ve svých článcích jistý systém. Například skoro každý rok v únoru fňukám, že je dlouho zima. Zjara zase juchám, že je tady jaro. Nu a začátkem léta se zase rozletím v širé dálavy a jsem celá mimo, naspeedovaná voňavým pylem, rozehřátým sluncem a chladnou vodou v potocích. Děje se to rok, co rok a nejde to zastavit. A ani letošek nebude výjimkou.
Jedna Foglarova knížka začíná slovy "pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré, kde oblaka bílá rychleji než jinde plují...". Nádherný poetický popis letních dnů - a přesně touhle radou mám v úmyslu se řídit letos v létě i já. Ani jsem se nenadála a už mám půlku letních měsíců rozplánovanou na akce a zážitky. Takže nezbývá než nahodit křídla na záda, rozlětet se k tomu vysokému modrému nebi a pronést něco tak duchaplného, jako Monty Pythonovský nadpis tohoto článku.

Budu se vdávat!

12. června 2017 v 11:55 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Budu se vdávat. Samotné mi tahle věta zní pořád strašně neskutečně. Stejně neskutečně, jako jsem prožívala okamžik, na který jsem tak dlouho čekala, ale když přišel, nemohla jsem uvěřit, že to už je ono. Můj drahý mi už dlouho sliboval, že se brzy vytouženého prstýnku dočkám a že do konce roku by rád, abychom spáchali všechny právní náležitosti, abych se stala jeho ženou. Ale když tohle říkal už někdy od jara, přestávala jsem tomu pomalu věřit. Když tu najednou...

Další články


Kam dál