b

Bouře

12. prosince 2006 v 18:35 | Lúmenn |  povídky...
Krátký příběh, napsaný jako slohovka do školy

Venku se začalo smrákat, i když bylo teprve něco po poledni. Temně šedé mraky se hrozivě začaly stahovat nad naším domem a les venku začal utichat, až byl naprostý klid, jen vrcholky stromů se kolébaly ve větru. Pomalu se začal zvedat silnější vítr. Hučel v komíně, prodíral si svou cestu mezi stromy za domem a hrál na ně jako na velké dřevěné píšťaly. Byl to mrazivý, ale zároveň ohromující pocit, sledovat, jak se krajina venku mění. Tři lidé, kteří ještě před chvílí šli klidně z lesa, se dali do běhu směrem k vesnici. Spadla první kapka a zastudila mě na nose. Pak další do vlasů. A na ruku. Lidé zmizeli za horizontem, kde ležela vesnice. Všichni v tuto dobu museli být zalezlí ve svých domech, pod střechou, za oknem, za pevnými dveřmi, kterými nepronikne ani závan studeného větru, který mi stále silněji čechral vlasy. Kapky začaly padat hustěji. Jedna mi kápla za výstřih černého trička a zastudila mě. Bosé nohy se objímaly s trávou, která hladila mé prsty a dosahovala mi až po kotníky. Byla už studená a mokrá. Z přeháňky se pomalu stával déšť. V dálce zahřmělo a mraky jako by zhoustly a zčernaly. Byla tma. Místo letního deště se spustil prudký liják a já stále stála před domem a čekala. Ozvalo se další zahřmění a oblohu proťal fialový blesk. Na chvíli jsem byla oslepena jeho jasem. Znovu zahřmělo a další a další blesky křižovaly oblohu. Začala jsem se točit dokola s rozpřaženýma rukama a oddávala jsem se slastnému pocitu, kdy mne kapky lechtaly po celém těle. Byla jsem už promočená až na kůži, ale nevadilo mi to. Vlasy se mi lepily k čelu a k zátylku a studily, ale já to nevnímala užívala jsem si krásu bouře, kdy jsem na chvíli existovala jen já a blesky, které mě nabíjely svou energií a já se cítila volná a svobodná. Ocitla jsem se ve středu bouře, byla přímo nade mnou a já si připadala, jako by do mě mělo každou chvíli uhodit. Tančila jsem a já byla bouře a ona byla mnou. Jako jeden tvor, jedna bytost, jeden živel jsem byla spojená s větrem, vodou, ohněm blesků a studenou, vodou nasáklou zemí. Bouře se začala vzdalovat, její síla utichala a blesky, jako nebeští jezdci unikali z mého pohledu, jejich aura slábla, až se docela vytratila. Padla jsem do mokré trávy a vychutnávala si poslední kapky deště doznívající bouře. Obloha se začala vyjasňovat a v lese zazpíval první pták. Byl konec, já opět procitla a stal se ze mě zase obyčejný člověk. Snad promočený a nabitý elektrickou energií, jako vše okolo, když kolem prošla má sestřička bouře…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vus Vus | Web | 18. ledna 2009 v 11:44 | Reagovat

aura (to jsi zminila)

2 Kayel Kayel | Web | 21. července 2009 v 0:34 | Reagovat

koukam, že když se nudim, tak vím kam jít...k tobě číst a přitom poslouchat svůj oblíbený soundtrack z eragona...xD

3 >Dein-Schmerz< >Dein-Schmerz< | Web | 31. srpna 2010 v 15:35 | Reagovat

Krásná povídka! Skvěle jsi to vystihla. :)

4 Lumir Lumir | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 21:01 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

5 anča anča | 19. července 2012 v 19:17 | Reagovat

Pěkná slohovka, můžu se zeptat, na jaké téma to bylo napsáno a co jsi za to dostala za známku? :D

6 Lúmenn Lúmenn | Web | 23. července 2012 v 17:18 | Reagovat

[5]: téma bouře a známka už si nepamatuju, je to hodně let:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama