b

Proměna

12. prosince 2006 v 19:20 | Lúmenn |  povídky...
S trhnutím jsem se probudila. Srdce mi divoce bušilo a pak najednou ztichlo. Položila jsem si ruku na hruď. Nic. Ani náznak tepu. Co se to se mnou děje?

Matně jsme si vzpomínala na svůj sen. Byla jsem ve velkém hradě a proti mně stál … kdo to jen mohl být? Snad muž..snad chlapec..nebo stařec? Nemohla jsem si vybavit jeho tvář. Ale byl krásný, nikoho trak krásného jsem v životě neviděla. Měl dlouhé černé vlasy a tmavé jiskrné oči. Přistoupil ke mně a…sen skončil, jako když sfoukne svíčku. Sáhla jsem si na krk. Ucítila jsem dvě malé ranky. Tak to nebyl sen. Byla jsem zmatená a zoufalá. Netušila jsem, co se to děje s mým tělem. Nevěděla jsem, co je sen a co je skutečnost, čekala jsem, že se každou chvíli probudím. Zkusila jsem se štípnout do ruky. Žádná bolest. Štípla jsem se tedy do tváře. Opět žádná odezva. Zatočila se mi hlava, ale vzápětí ve mně narostla neznámá síla. Posadila jsem se na posteli a vykoukla z okna. Venku zářil úplněk a mě se zdálo, že na něm vidím maličký stín, který se dívá přímo na mě. Tak to přece byla pravda.
V hlavě se mi začala vynořovat neznámá slova. Nikdy předtím jsem je neslyšela, ale teď mi pomalu začínala připadat známá. Snad to byl klíč k tomu, aby má proměna byla dokončena. Teď už jsem si byla naprosto jistá. Ten muž byl ten, o kterém se mi zdávalo každou noc. Upír. A já se měla brzy stát jeho družkou. "Silenció," zašeptala jsem a vzápětí se dala do smíchu, smála jsme se od srdce i když jsem už žádné neměla. Nebyl slyšet jediný zvuk. Byla jsem obklopena jako by světlou kopulí která nepropouštěla zvuky. Slova mi začala dávat smysl. Už jsem nebyla dívkou z lidského světa. Teď jsem patřila noci.
Smála jsem se dokud jsem neuslyšela v hlavě tichý hlas, který mě uspával. Zalezla jsem znovu pod peřinu a zavřela jsem oči.
"Lído, vstávej, už je ráno. Musíš do školy." Mamčin hlas mě vytrhl ze spánku. A byl to vůbec spánek? Nepamatuji si žádné sny. Jen černou tmu. A nebo přece? Ještě v polospánku jsem se dotkla krku. Ranky byly pryč. Tak to byl přece sen.
"No tak Lído!" mamka byla neobytná. Otevřela jsem oči. Do tváře mi svítilo slunce, pálilo mě a já se cítila, jako by se mi škvařilo maso.
"Je mi zle…mami nech mě.." a doopravdy jsem nelhala. Bylo mi na nic.
"Ukaž se.." ucítila jsem na čele máminu ruku. "Jsi úplně bledá. Bolí tě břicho?"
Chtěla jsem říct, že mě bolí úplně všechno, ale pak jsem jen zabručela: "Hm…" a jen z dálky jsem zaslechla mámu, jak říká, že zavolá do školy, ať tedy spím.
Když jsem se probudila, slunce svítilo ještě jasněji. Myslela jsem, že se rozteču jako led a zbude po mě jen malá louže na koberci. Třeštila mi hlava a viděla jsem rozmazaně. Napadla mě spásná myšlenka. Poslepu jsem našla provaz od žaluzií a povolila ho. Kolem mě se rozprostřela uklidňující tma. Konečně jsem mohla otevřít oči. Viděla jsem svůj pokoj, ale připadal mi cizí. Věci, které jsem měla ráda, se mi najednou hnusily. Všechny plakáty a obrázky z filmů mi připadaly tak dětinské! Popadla jsem plyšáka na posteli a vztekle jím praštila o zeď. Tohle už jsem nebyla já. Bylo to mé tělo, ale má duše se změnila. Padla jsem na postel a bušila do polštáře. Tolikrát se mi zdálo, že už nejsem člověk, jeden z druhu, který nenávidím. Ale nikdy by mě nenapadlo, že proměna může být tolik bolestná. Cítila jsem, jako bych se měla rozletět na maličké kousky. Přestože venku svítilo slunce, dostala jsem obrovskou chuť letět vzduchem, nad městem a nad svými problémy.
"Avidius, ufi!" zvolala jsem a otevřela okno. Vyskočila jsem ven a místo abych spadla z šestého patra až dolů na betonový chodník, vyletěla jsem nahoru. Slunce mě pálilo do očí, ale ovládla jsem bolest a za chvíli už jsem jeho svit snášela celkem dobře. Chvíli jsem létala nad domy obrovskou rychlostí s vědomím, že po těch dvou slovech, vyřčených v pokoji, mě nikdo nevidí. Byl to úžasný pocit. Vylétla jsem vysoko nad paneláky a užívala si chladný jarní vzduch. Pak jsem měkce přistála na střeše našeho domu a sedla si se spuštěnýma nohama na okraj.
V zádech jsem náhle pocítila podivné mrazení. Otočila jsem se a viděla, jak se ke mně zdálky blíží černá skvrna, pomalu nabývající tvaru člověka s černými křídly. Znovu jsme se vznesla a vylétla mu naproti. Když jsem byla dost blízko, poznala jsem v něm muže z mého snu. Vypadal tak o patnáct let starší než já, tak něco přes třicet. Byl krásný, teď když už jsem mu viděla do tváře jsem rozeznávala jeho ostře řezané rysy. Rozpřáhl náruč a já mu vlétla přímo do ní. Objal mne a políbil. Z toho polibku se mi zatočila hlava a nebýt jeho silných paží, neudržela bych se ve vzduchu.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě jemným melodickým hlasem, když mě pustil ze svého sevření. "Musí to pro tebe být velice těžké, ale jsi velice silná, věřím, že to dokážeš."
"Co jste.. co jsi se mnou udělal?" odpověděla jsem mu otázkou. "Jsem zmatená."
"Budeš teď jednou z nás, přestaneš být člověkem a staneš se mojí ženou. Budeme žít volně a svobodně. Budeme zabíjet a mít potěšení z krve našich obětí. Nic nás nezastaví. Přece jsme už dávno spojeni poutem, znáš mě dobře ze svých snů."
"Já nechci zabíjet, mám strach.." zašeptala jsem. On mě vzal za ruku a odlétli jsme společně na střechu našeho domu.
"Nemusíš se bát," uklidňoval mě a já se opravdu cítila lépe. "Dnes večer se poprvé společně napijeme krve. A pak nás čeká společná věčnost.." zasmál se a já se k němu přitiskla. Slunce zašlo za mraky a my se políbili, znovu se stejnou vášnivostí.
"Teď musím jít, večer za tebou přiletím. Napijeme se a ty budeš navždy moje." Pustil mou ruku a vznesl se na svých černých křídlech, až mi zmizel z očí. Snesla jsem se zpět do okna svého pokoje. Lehla jsem si na postel a v okamžení mě pohltila tma.
Vzbudilo mě volání k večeři. Unavená a rozlámaná jsem došla do kuchyně a sedla si ke stolu. Chleba s máslem. To není jídlo pro mě. "Nemám hlad mami, je mi zle," řekla jsem otráveně a odešla do pokoje. Za chvíli za mnou přišla mamka. "Co se děje, Lidunko?" zeptala se něžně. "Pořád tě tak bolí břicho? Nechceš zajet k doktorovi?"
"Ne, to nic není, mami," uklidnila jsem ji. "Už je mi líp. Jen jsem unavená. Jdu spát. Převalila jsem se na posteli zády k ní a dělala, že spím. Když odešla, zvedla jsem se a sedla si k oknu. Venku se začínalo smrákat. Lampy se rozsvěcovaly a lidé se pomalu ztráceli z ulic. Dívala jsem se snad dvě hodiny, když jsem se zvedla a šla se podívat, jestli naši už spí. "Silenció," řekla jsem tiše a vešla jsem do ložnice. Máma s tátou leželi vedle sebe a tiše oddychovali. Bylo mi jich na okamžik trochu líto. Už to ale nebyli mí rodiče, teď to byli jen příslušníci lidské rasy.
Otočila jsem se a vyšla z ložnice. Došla jsem do pokoje a otevřela okno. Věděla jsem, že teď už nepotřebuji žádná slova. Stačí mi jen pomyslet a poletím. Má moc vzrostla. Vyskočila jsem ven. Už na mě čekali. Celý houf mých nových přátel. Všichni bledí, s rudými rty a dlouhými zuby. I já teď byla taková. Můj upíří manžel přilétl ke mně a lehce mě políbil na rty.
"A teď.." zvolal. "Letíme zabíjet, krev je naše. Leťte!!!"
I já vzlétla a lačně si olízla rty. Ať se město třese, letí mezi ně Ladia a Dracon, králové upírů, děti Noci.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zmrd Zmrd | 22. srpna 2007 v 17:12 | Reagovat

Píčo proměnu napsal Kafka a neni o dementních upírech.

2 Lumenn Lumenn | 27. srpna 2007 v 9:28 | Reagovat

Ale no tak, brouku, jenom proto že se to jmenuje stejně neznamená že to musí být stejné téma a stejná kvalita:D kdyby se díla nesměla jmenovat stejně to by to dopadlo:D

3 Bob Lučan Bob Lučan | E-mail | Web | 5. července 2008 v 13:51 | Reagovat

Víš nemám moc rád,když někdo mlví v komentářích sprostě

4 Vus Vus | Web | 18. ledna 2009 v 11:35 | Reagovat

zajimave

5 Vus Vus | Web | 18. ledna 2009 v 11:36 | Reagovat

a ted myslim ze ses spis upir /(

6 Kayel Kayel | Web | 21. července 2009 v 0:39 | Reagovat

zvláštní....obdivuju legendy o upírech...ale hlavně příběhy co stvoří stvoření jako si ty Lúmenn-verya...

7 Kathrin Kathrin | 4. ledna 2013 v 13:16 | Reagovat

zajímavé a zarověň nádherné =) moc se mi to líbí =)

8 Lúmenn Lúmenn | Web | 4. ledna 2013 v 17:17 | Reagovat

[7]: je to strašná sračka:D

9 assassinscreedgame assassinscreedgame | 8. března 2014 v 19:02 | Reagovat

je to moc krasne!!!skoro se mi stava to same (ale nastesti jen ve snech):)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama