b

K obzoru

5. října 2008 v 18:57 | Lúmenn |  poezie...
Kdo daruje sílu nohám, které už zapomněly kráčet? Kdo dodá sílu duši, která zmírá v šedi dní? Cesta bez konce k zářivému slunci, cesta bez konce k obzoru. Jedna z básní, které daly smysl mému životu, napsaná v roce 2003, nedlouho před pokusem o sebevraždu. Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

Po cestě sama se ubírám
a o hůl dubovou ztěžka se opírám.
Ne nejsem stará, jen únava
co na mě lehla, mě namáhá.
Přesto chci jít dál a nahoru,
k širému prašnému obzoru.
Slzy mám v očích a v duši žal,
na vodu v potoce usedl kal,
napít se nemohu, i když žízeň mám
únavu cítím, snad umírám.
Přesto chci jít a strhnout závoru,
dojít až k širému obzoru.
Každý krok bolí jako na nožích,
na zemi zamrzlou dopadá sníh,
já stále se ploužím jako stín,
za víčky slepenými už nevidím.
Přestože ze světla mám temnou komoru
chci jít dál, k jasnému obzoru.
Nohy jsou chromé a já nekráčím,
ztuhlými prsty zemi pohladím.
Pomalu, tiše jako had,
přemáhám bolest, přemáhám hlad,
plazím se, žebrák po moru,
plazím se dále k obzoru.
Hlava mi do prachu padla sama,
já cítím, že se nedožiji rána.
Ruce už dále nemohou
a hvězdy plují oblohou.
Já mrtvá ležím, jako v pozoru
a ruce vztahuji k mému obzoru.
Draze jsem cestu svou zaplatila,
únava proklatá, ta mě pokořila.
Obzor je blízko, téměř na dosah,
však tělo mé teď pije prach.
Však duše vstává, nejde nahoru,
ale kupředu, stále k obzoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama