b

Podzimní vánek bolestivých slov

5. října 2008 v 18:45 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...

Až půjdeš přes most, který vede z dětství do dospělosti, nespěchej. Podívej se na řeku života, která pod tebou točí víry, postůj a podívej se. Vždyť touhle cestou jdeš naposled.
J.Lenon


Je chladný podzimní večer, listí venku zlátne a červená a pak pomalu padá do kaluží pod stromy. Dnes je poslední večer před tím, než se na delší dobu stěhuju do nového bytu v Olomouci s Míšenkou a Pyjérkem. Mí dva skvělí přátelé mi teď budou hlavní společností za takovýhle večerů, zatímco můj miláček Finn, mamka a sestra zůstanou tady v Prostějově. Nevím zda se těším nebo zda ve mně všechno pláče smutkem nad opouštěním hnízda. Vím, že je to jen přechodné, přes týden budu v Olomouci a o víkendech doma a příští rok, až začnu chodit zase do školy, se zase vrátím, ale něco mi říká, že to tak není. Už jsem udělala první krok mezi blátivé kaluže dospělého života a tenhle krok se nedá vzít zpět. Rostu, stárnu a i když se zuby nehty držím dítěte, kterým zčásti stále jsem, vím, že to nebude dlouho trvat a malá copatá holka s kapslovkou v ruce a špinavými koleny bude muset odejít, aby na její místo vstoupila mladá dáma s upravenými vlasy, blokem a tužkou v ruce a mobilním telefonem u ucha.
Snad někdy budu mít čas a poběžím orosenou trávou v roztrhané teplákovce a při lezení na stromy si odřu ruce, ale ta žena, která zodpovědně chodí do práce, pomalu usrkává čaj a kouří cigaretu se bude vždycky muset vrátit a přebrat vládu na tímto tělem. Čas her skončil a podzim se vkrádá do srdcí a duší. Podzim uplakaný a blátivý, podzim barevný a větrný, podzim plískanic a horkého punče, ale hlavně podzim, po kterém už nepřijde jaro plné dětského smíchu, ale zádumčivé dospělé vážnosti.
Pláču nad tímto podzimem a slzy mi vyrývají hluboké vrásky do tváře. Vrásky dospělosti, nikoli stáří, které nosí každý člověk, jehož jaro už nemohlo přijít stejné jako dříve. Kolik jar jsem přivítala s prosbou, ať už jsem dospělá a kolikrát mi zelená tráva vydechla v odpověď, že čas ještě nepřišel! Ale teď mě neúprosné objetí mlhavého podzimu nutí shrbit záda a s bolestným úsměvem přijmout osud všech lidských bytostí. Čas dětství a nevinnosti musí být zapomenut, aby byl stále toužebněji s přibývajícími roky přivoláván.
Nechci ještě vidět jen povinnosti a slovo "chci" nahradit "musím". Ale slzy na mé tváři nutí mou dětskou mysl zavřít oči a probouzí dospělou ženu. Podzimní listí šumí a déšť z olověných mraků líbá zmrzající zem. Žena sedí na židli a zapomíná proč pláče. Jaro už nepřijde, ale jí to nevadí. Ona neví, co je to jaro. Zná jenom podzim, jehož barvy ztrácí lesk a šeď mlhy, deště a špinavých chodníků přebarvuje její snění do ztracena. Slzy uschly a bláto rozstříkla něčí bota. Dospělost bolí jako krupobití, jako zamrzlé kaluže, jako spící mravenci, jako podzim, po kterém nepřijde jaro. Horký čaj chládne, venku se šeří, půlměsíc svým světlem proniká do chladných místností. Žena za stolem se nechává skrývat tmou, jen plamen její duše září do tichého pokoje. Básníci nikdy nedospějí, rozhoří se svíčka v černočerné tmě beznaděje. Žena sklopí řasy, na kterých se třpytí křišťál neskanutých slz a začíná se zase těšit na jaro.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elysia Elysia | Web | 6. prosince 2009 v 17:43 | Reagovat

krasne, ale hluboce depresivni...ale je fajn, ze uz mas zase jaro, mladi sis prodlouzila skolou a ten skaut k tomu, to je vylozene zvrat ve ktery jsi tenkrat uz asi nedoufala:)

2 Zdenina Zdenina | Web | 6. prosince 2009 v 18:43 | Reagovat

krsný článek...podzim je vždy takový smutnější než ostatní roční období. I když možná i proto ho mám nejraději. Člověk přemýšlí nad svým životem...

3 Huntmaster Huntmaster | 7. prosince 2009 v 16:38 | Reagovat

Jo, zrovna jsem v podobné době, takže to plně chápu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama