b

Jak končí věčnost

21. listopadu 2008 v 10:18 | Lúmenn |  povídky...
Nalezla jsem v počítači jednu ze starších povídek. Nikdy jsem jí nedala název a ani tento není úplně přiléhavý. A o čem je? O dívce, věčnosti, válce a pomstě. No uvidíte sami...datum napsání je někdy v půlce roku 2005.


Sedím. Sama. A vidím svůj odraz v křišťálových zrcadlech všude kolem. Ztracená, polapená a vržená sem, kam slunce nesvítí, kde není místo pro slzy a beznaděj. Vysoko nad světem, kde teď zuří poslední bitva lidí proti lidem. Vrhají se na sebe jako zmije na svou kořist. Rozpolcení a nešťastní lidé. Jsem jim tolik vzdálená. Já, unesená, já, věčně živá, já, zaživa pohřbená uprostřed zrcadlových stěn.

Kap…kap…to v jeskyních kape voda ze stropu a za ta staletí, co ji poslouchám, vytvořila překrásné tvary, oblé a hladké, bílé a tak čisté…jako já.

Není mi zima, ale zuby mi drkotají. Teplota v zrcadlové místnosti je stále stejná, nikdy se nemění. Nikdy není horko ani zima, stále jen příjemně. Co to se mnou je…něco se stane. Cítím to, tady v tom vzduchu, který se nepatrně chvěje podle toho, jak se zvedá a klesá můj hrudník.

Ta zrcadla jsou krásná…tak proč je musí kazit můj odraz. Kolikrát jsem se je snažila rozbít, ale mé malé, skoro dětské ruce na ně nestačí. Dívám se na sebe…stále stejná…jak dlouho už? Temně hnědé vlasy, tmavě zelené oči, plné, rudé rty a bílá, sluncem nedotčená tvář. A ty stále stejné bílé šaty, na štíhlém těle, nepodléhajícím stáří. Bez vrásek, bez jediné jizvy, bez znamének, jen s malým tetováním nízko na břiše, maličkým dráčkem, jako vzpomínka na lásku, kterou jsem prožila. To jsem ještě byla něčím. Něčím víc, než prokletým andělem za zrcadlovou stěnou.

Netrpím hladem, ani žízní, nepotím se a nepodléhám každý měsíc tomu, co ženy tam dole. Nepotřebuji spát a nekoušu si nehty, protože mi nerostou. Nepotřebuji si holit nohy, protože jsou hladké od dob, co si jen pamatuji. A pamatuji si toho hodně. Ten den se nedá zapomenout. Možná jen odsunout hluboko do paměti, kde je ukrytý stejně dobře, jako jsem tu ukrytá já.

Vyjdu se projít do jeskyní. Alespoň na chvíli se zbavím svého odrazu, který mě sleduje ze všech stěn. V jeskyních je o něco chladněji a vlhko. Ale vlasy mám stále stejně suché a čisté, nikdy je procházka v jeskyních nepoznamenala.

Ani v jeskyních není tma. Nepřišla jsem na to, co zde svítí, nikde není vidět žádný zdroj světla a přece tu je hebké bílé světlo, které mi dovoluje nahlédnout do těch nejkrásnějších zákoutí jeskynního systému. Krápníky na stěnách se třpytí zajímavým bílým leskem. Některé jsou dokonce průzračné a vidím skrze ně na další a další jejich druhy. A voda cinká a cinká, jako by někdo neviditelnými prsty ladil harfu. Není mi už dávno smutno po hudbě a tanci. Dřív jsem chtěla plakat, ale bez slz se těžko pláče. Ne, nemám slzy. A už nemám ani proč plakat. Zvykla jsem si.

Po dlouhém procházení se dostanu až k Zapovězené chodbě. Vím, že do ní nemám chodit, ale nikdo mě nehlídá, tak není proč se bát. Nikdo se zatím nedozvěděl, že chodím do této chodby. A jak moc ráda.

Procházím úzkou, temnou chodbou. V ní už není to světlo, které mě hlídá na mých toulkách jeskyněmi. Je trochu větší zima, než v jeskyních a Zrcadlovém sále. Tiše našlapuji a přestože jsme tudy šla snad tisíckrát, cítím mrazení v zádech. Konečně se chodba zesvětluje. A mě se udělá nevolno. Vždycky je mi zle, když dojdu až sem, i když nemám znát bolest a nepříjemné pocity, stoupne mi žaludek až do krku a cítím ledový pot na čele. Když se ho ale dotknu, je suché a chladné. Teď jsem tu. Natáhnu ruku, jako bych se chtěla prodrat dál, ale zastaví mě neviditelná stěna. Vím, že tam je, že mě má chránit, ale pokaždé to vyzkouším.

Hledím ven. Na hvězdy a na planetu, z které pocházím. Země. Tak krásná a tak vzdálená. Zdá se mi, že září svým vlastním světlem, ale to se jen odráží sluneční svit od jejích modrých oceánů. Ale moc dobře vím, že pro lidi na ní není tak krásná. Zuří tam válka, staletá válka, která skončí až s koncem samé Země. Nebo dřív skončí lidské pokolení? A co pak bude se mnou, až Země zmizí z vesmíru, až ji lidé pod sebou zničí svými jadernými programy a chemickými zbraněmi. Nebo až její jádro vyhasne a ona se stane jen skálou, bez života a bez naděje.

Je mi zle a točí se mi hlava. To je trest za to, že chodím sem, ke vchodu svého vězení a hledím na zapovězená místa, do otevřeného vesmíru, na planety a na Zemi, na hvězdy a Slunce, na tu nádheru, která mě okouzlí a rozjitří mé pocity, které by vlastně ani neměly existovat.

Vrátím se po několika dnech. Tady uvnitř nelze počítat čas, ale když stojím tam nahoře, vidím Zemi se otáčet a Měsíc měnit polohu. Zde mohu měřit čas podle kapání vody, ale dávno jsem toho nechala. Jednou za dlouhý čas utichne kapání vody a vše se se mnou otřásá. Trvá to jen chvíli, alespoň podle měřítka věčnosti, a já mám pokaždé strach, že mě odvedou ještě dál, pryč od Země, někam, kde nebudou jeskyně, kde budou jen ta odporná zrcadla a věčné ticho.

Dřív jsme si povídala sama se sebou. Teď už ne. Dřív jsem potřebovala slyšet lidský hlas, ale po čase jsem si odvykla a nemluvím. Není proč. Není už co říct. Snad vzpomínat na to, co bylo, a uvažovat o tom, co přijde. Ale já si přestala myslet, že může ještě něco přijít. Ještě něco dobrého.

Dlouhou dobu jsem se cítila ošizená a podvedená. Zapomenutá všemi, co mě milovali a co mi kdy něco slíbili. Odtržená a uvězněná, prokletá duše, bloudící mezi zrcadlovými stěnami a čekající na vykoupení, které nikdy nepřijde. Možná jsem kdysi věřila v Boha, ale teď vím, že neexistuje. Kdyby ano, nenechal by mě tu, svého anděla, svou dceru. A protože není, nemá mi kdo pomoci, snad jen někdo takový jako jsem já. Vyvrženec. Proklatec. Ztracenec. Kéž by tak někdo takový byl.

Něco se děje. Cítím to ve vzduchu, který se jen nepatrně čeří mými nádechy. Něco je špatně.



Běží. Běží velice rychle, ale nestačí to. Střelba z raketometu. Někde v dálce něco vybuchlo. Ohlušující palba z kulometu někde za jeho zády. Mrtvý voják pravice na zemi. Všude krev. "Sakra, kde jsem se to octl.." myslí si, ale běží. Dům s rozbitými okny. Shora někdo střílí. Zprava letí granát. Uskočí a běží s vypětím všech sil dál. Je ještě mladý, tak osmnáct, ale už viděl umírat spousty lidí. Dělá válečného kurýra pro levici. Dobře placená, ale nebezpečná práce. Zkontroluje si pouzdro s čipy zavěšené u pasu. Je v pořádku.

Proti němu se náhle vynoří voják pravice v klasické šedé uniformě s bílým baretem. Namíří laser. Před tím se dost těžko utíká. Dlouhý nekonečný skok mezi sudy u stěny. O vteřinu později místo, kde stál, protne paprsek laseru.

"Kurva," uteče vojákovi. Vzápětí další paprsek míří mezi sudy, kde se ukrývá. Sudy se rozletí do všech stran. Není kam utéct. Hledí si do očí. Posel a voják. Pravičák a levičák. Chlapec a muž. Chlapec si přitiskne k hrudi pouzdro s čipy. Výstřel. Jeden dlouhý výstřel z laseru. Pouzdro se přiškvaří k zelenému obleku a rozteče se i s důležitými informacemi uvnitř. Chlapec naposledy upře světlé oči k šedému nebi s ozónovou dírou. Pak pohlédne na škvařící se tělo a bez jediného výkřiku padne k zemi. Je konec. Voják pustí spoušť laseru. Pozor, granát. Výbuchy otřásají městem. Do prachu se vpíjí krev.


Šedé oči se otvírají do tmavé prázdnoty. Pomalu se zaostřuje obraz na bílé krápníky a kapající vodu. Chlapec si sedá a tělem mu projíždí chladná vlna. Ležel v kaluži vody. Vyskočí,ale když si sáhne na záda, jsou suchá. Pak si teprve pomalu uvědomí, co se stalo. Jeho hrudník je ale v pořádku. Nikde ani památka po opasku a zeleném pouzdře na čipy. Na sobě už nemá zelený oblek levice, ale bílou rozhalenou košili a bílé kalhoty. Je bos. "Do prdele..co se stalo…tak takhle vypadá nebe?" rozhlédne se po jeskyni s bílými krápníky. Pak váhavě udělá krok vpřed a vydá se na průzkum neznáma.



Něco se stalo. Právě teď v tuhle chvíli. V hlavě mi buší prudká bolest. Celý zrcadlový sál se

se mnou točí. Vidím se ve všech stěnách několikrát a v hlavě mi probíhají vzpomínky na ten

den, kdy jsem se tu poprvé ocitla. Vytáhli mě z postele. Myslela jsem, že je to jedna z frakcí, ale měli na sobě černé kápě. Drželi mi ústa a šeptali cosi neznámým jazykem. Svlékli mě a prohlíželi. Styděla jsem se a chtěla křičet, ale měla jsem hrdlo stažené strachem. Pak mě navlékli do bílých šatů a vedli dolů po schodech. V pokoji stála máma s tátou a plakali. "Je to pro tvoje dobro…ty to dokážeš. Máme tě rádi." Myslela jsem, že mě prodali jako služku nebo prostitutku. Křičela jsem, ale nic nebylo slyšet. Plakala jsem, ale slzy mi netekly. Prosila jsem je očima, ale nedívali se na mě. Vezli mě pryč. Zavázali mi oči. Cítila jsem obrovský žár, který mi spaloval celé tělo. Pak najednou zmizel a já se cítila jako kus ledu. Trpěla jsem. Slepá a bezbranná. Nakonec jsem omdlela. A pak se probudila v Zrcadlovém sále, kde jsem měla strávit příštích několik století. To jsem ale nevěděla. Myslela jsem, že se vrátí a vše mi vysvětlí. Ale nikdy nikdo nepřišel.

Bolest polevuje. Zase vidím v každé stěně jen jeden odraz. Kap..kap…voda zpívá svou píseň, ale nějak jinak. Vstanu. Slyším kroky. Šílím? Zbláznila jsem se? To přece není možné. Že bych se po staletích čekání přece jen dočkala? Procházím důvěrně známými chodbami jeskyní a najednou zahlédnu pohyb. Strach mě najednou ochromil a já vykřikla. S hrůzou a šílenstvím křičím a nedbám na nic. Najednou slyším svůj hlas a je mi tak důvěrně známý, přestože jsem ho neslyšela roky. Proti mně se v chodbě zjeví muž. Velice mladý a velice pohledný. Zmlknu a hledím mu do očí.

"Kdo jsi?" vyčtu z jeho očí otázku a najednou si uvědomím, že promluvil. Pokud je to sen, nechci se už nikdy probudit.

"Já…nevím. Jsem tu…už tak…dlouho…sama…" ta slova mi ani nejdou vyslovit.

"Proč jsi křičela? Jsou tu nějaká nebezpečná zvířata? Netopýři? Nebo je to úkryt některé z frakcí?"

Pomalu si rozpomínám na význam těch slov, která jsem slyšela. "Ne…nic tu není..jen já. Jak…ty…co…jak ses sem dostal? Mě unesli…dávno…moc dávno….pomoz mi…prosím.." Hlas se mi zlomí. Padám na kolena. Běží ke mně, vidím ho koutkem oka, jak si ke mně sedá objímá mě kolem ramen a hladí mě po vlasech. Vytrhnu se mu a běžím chodbami do Zrcadlového sálu. Zase se mi točí hlava. Ten pocit jsem nepoznala už tak dlouho, že mě úplně vysiluje a ničí.

Je tu. Stojí za mnou. Překvapený a zmatený. "Odpusť…" ucítím na rameni jeho dotyk. Teď už se nebráním. Stulím se mu do náručí a cítím, že v mých očích jsou opět slzy. Tečou mi po tvářích a do výstřihu a já cítím takovou úlevu. V srdci se mi rozlévá pocit, který tam chyběl. Když mě unesli, bylo mi sedmnáct. Rok 2056. Pět let po začátku atomové války mezi pravicí a levicí.

"Jaký je rok?" vyrážím mezi slzami.

"2593…září…vítězství pravice je na dosah…prohráváme."

"Pět set let…sama…"


Nechápe, ale ani se mu to nesnažím vysvětlovat. Políbí mě. Nejdřív váhavě, ale pak vášnivěji. Přitiskne mě k sobě. "Už tě poznávám. Jsi anděl z mých snů. Znám tě odmalička. Zdálo se mi, že společně zachráníme svět od války. Tisíckrát se mi to zdálo. Každou noc tě objímám. Buď moje. Prosím.."

Nebráním se tomu, co jsem pět set let necítila. Mužské doteky a polibky. A došlo mi proč tu jsem. Měla jsem tu trpět za všechny lidi. Za jejich válku a jejich bolest. Měla jsem se tu očistit a zapomenout na tělesné prožitky. Získat sílu mysli a nabít se energií. Počkat, až přijde někdo, kdo mě bude milovat. Kdo mi ukáže cestu tam dolů, do války, kterou mám zastavit. I když zatím nevím jak.



Nevěděl, jak dlouho se milovali. Byli natolik ztraceni jeden v druhém, že nevnímali třas celého sálu. Když ji konečně pustil a se zavřenýma očima padl na záda vedle ní, ucítili to oba. "Rozdělí nás. Ti, co mě unesli, mě zase odvedou od těch, které mám ráda," neplakala. Konstatovala.

"To nedovolím," zašeptal.

Vyšli ven ze Zrcadlového sálu a procházeli chodbami.Vedla ho nahoru, k zapovězenému místu. Tentokrát se jí nedělalo špatně. Nedivila se, věděla co přijde. A uvědomila si, že to věděla celou tu dobu.

Objevil se před nimi volný vesmír. On se na okamžik zastavil, ale táhla ho dál. Tentokrát jim nic nebránilo projít. Stáli na malém asteroidu, který v sobě rozhodně nemohl skrýt tak velký jeskynní systém. Od Slunce, hvězd i ostatních planet a asteroidů se k nim blížily postavy v bílé s velkými černými křídly. Byli tak malé proti hvězdám, ale bylo jich tak mnoho.

"To jsou všichni, kdo zahynuli v atomové válce," řekla tiše a její hlas se proti všem fyzikálním zákonům nesl vakuem. "A já vás budu vést! Jsem Neomeniel, vybraná osudem. Pojďte…" Slétla na svých křídlech z planetky, vstříc Zemi. Byli jich miliony. Museli zabránit válce. Vojsko prokletých andělů…



Dívala jsem se na pláň, nad kterou vycházelo slunce. Tiše jsem zaslechla zpívat ptáka. Pod mýma nohama proběhla myš. Po pěti stech letech samoty jsem stála na Zemi. Na Zemi bez války. Měli jsme začít znova. Dostali jsme tu šanci. A já ten den zase začala věřit v Boha…




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Estel Silmarien Estel Silmarien | E-mail | Web | 22. listopadu 2008 v 16:02 | Reagovat

Je to prostě jedním slovem nádherný....

2 Lúmenn Lúmenn | Web | 22. listopadu 2008 v 22:39 | Reagovat

Silmarien: no zas tak bych to neformulovala...je to starší povídka a má milion nedostatků, ale děkuju :)

3 Ellie, the youngest one Ellie, the youngest one | 4. prosince 2008 v 2:28 | Reagovat

Tak odtud Neo.. můj oblíbený (bývalý?) krtkodlak xD

.... kdy si zase dáme "partii"? :-)

4 Vus Vus | Web | 18. ledna 2009 v 11:55 | Reagovat

nadhera fakt dobry ale je tu par veci ktere se ctenar nedozvi (a ma se je vubec dozvedet?) jako treba co byla ta pravice a levice? (treba rusko a amerika) atd. ale nadhera tuhle stranku budu muset vic nastevovat

5 Kayel Kayel | Web | 21. července 2009 v 1:05 | Reagovat

krásné ale moc smutné...zachránit zemi, ale nechat ho tam??

6 Foxiss Foxiss | Web | 28. července 2009 v 9:11 | Reagovat

Zaujímavý príbeh.. Od prvého slova som ho hltal bez prestania, i keď niekde sa vlúdila menšia chyba a niekde zase mi niečo chýbalo... ale celkovo sa mi to páči. prečítam si niečo z novšej tvorby a ak to bude takéto isté, tak môžem skonštatovať, že máš na to :-)

7 Anastázie Anastázie | Web | 1. ledna 2011 v 13:55 | Reagovat

Stačilo mi si přečíst jen jeden odstavec a vím, že píšeš krásně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama