b

Prosinec 2008

Playlist prosinec

31. prosince 2008 v 16:07 | Lúmenn |  hudba...
Už je to tak, 31 prosincových dní uběhlo jako voda a je čas na další várku hudební inspirace. Takže co mi drtilo sluch v čase vánočním? Opět hiparáda 7 nej songů bez pořadí


Abeceda muziky

31. prosince 2008 v 15:35 | Lúmenn |  hudba...


Po shlédnutí prvního dílu seriálu Comeback, kde metloš Ozzák vzpomínal, jak učil svou malinkou neteř abecedu A - jako Alkehol, B - jako Brutusáci…., jsem se rozhodla udělat si taky takovou svou abecedu. Tak dlouho se mi do toho nechtěla, až mě předběhla na své webu Orhea. Což mě nakoplo a donutilo překonat lenost - a tak tady je moje abeceda nejoblíbenějších interpretů. Mnohdy to byla těžká volba, a jednou jsem se dokonce nerozhodla vůbec, ono přiřadit písmeno jedné kapele, i když od toho písmene je jich super třeba 5, je docela těžké - takže v mojí abecedě nakonec není žádné Z, ale začíná i končí písmenem A:). No, aspoň je originální:). Předesílám ještě, že se jedná o kapely všech žánrů a stylů, vždycky prostě vyhraje ta nejoblíbenější od daného písmene. Je-li místo v abecedě prázdné, na tohle písmeno neexistuje kapela, která by pro mě byla nezapomenutelná.

Existují gothic obrázky?

31. prosince 2008 v 11:38 | Lúmenn |  něco o gothic stylu...
Pokud si odmyslíme všechna ta hyperdárk zkrvavená zápěstí, upíří polibky a depresivní andělíčky z krvavými slzami, stejně nám zůstane ještě mnoho fotografií a kreseb, které bychom do této kategorie mohly zařadit. Jak to tedy je? Existuje pojem "gothické obrázky" nebo je to jen nesmysl?
Vzhledem k tomu, že gothic je kromě hudební, také umělecká subkultura, jistě má svůj typický druh fotografií a výtvarných uměleckých děl - problém je, tento styl uchopit a najít ho v záplavě všech zmalovaných slečen s křidélky a žiletkou.

Moderní svět na márách - aneb i komentáře na blozích obsahují zajímavé názory

30. prosince 2008 v 21:39 | Lúmenn |  názory a myšlenky...
Na blogu Chloë (v oblíbených odkazech) jsem v komentářích narazila na velice zajímavý názor, který mě prostě donutil ho zkopírovat a napsat sem. Chloë ve článku kritizovala to, o čem píšu často i já - tedy o tom, že na netu koluje strašná spousta nesmyslů o gothické subkultuře a více stránek je o dárk a ívl obrázcích, krvi a sebevraždách, než o podstatě subkultury - o hudbě, o umění, o lidech.
Pod článkem byl mimo jiné i názor slečny, která se podepsala Antea - a já ho předkládám. Myslím si, že má v mnohém pravdu a že dnešní svět jde vážně do kytek. Ale nebudu předbíhat - posuďte sami.
Omlouvám se, že je ve slovenštině, ale snad si s tím dokážeze i jako Češi, poradit:)

Mýty a pravdy o skautech

30. prosince 2008 v 2:23 | Lúmenn |  názory, úvahy a zamyšlení...

Když už jsem dnes v noci načala skautské téma, tak ho dokončím. Mezi lidmi koluje mnoho mýtů a polopravd o skautech a já je chci konečně alespoň touto cestou uvést na pravou míru a taky uvést skautské laiky alespoň trochu do téhle problematiky - takže sbalte si kápézetky, jdeme na to.

Skautem jednou, skautem po celý život

30. prosince 2008 v 0:51 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Ti, co mě znají osobně, to povětšinou vědí. Pro ty z vás, kteří mě znáte jen (nebo hlavně) díky tomuto blogu, je to možná trochu šok. Ale je to tak - Lúmennka byla více než deset let aktivní skautka. Byla je jak si každý jistě povšiml minulý čas. Proč už není?
Je těžké na to odpovědět…začnu zeširoka a totiž tím, proč jsem skautem byla. Jako malá jsem vždycky byla outsider (i když svoje místo mezi ostatními jsem si nakonec přece jen vydupala) a kromě toho jsem ráda utíkala do světů čestných hrdinů, jako byl Vinetou, Old Shatterhand nebo Mirek Dušín. Není divu, že když mi začala kamarádka ve třetí třídě básnit o tom, jak je skaut super a úžasný, že jsem dlouho neváhala a rozhodla se, že se přijdu podívat na schůzku do klubovny oddílu, kam ona už pár měsíců chodila. Ani jsem tehdy, v květnu 1997, netušila jak moc tím změním svůj život a že se mi skautská klubovna 5.oddílu Dětí přírody stane druhým domovem na deset let.

Pyjér, božský Pyjér!

27. prosince 2008 v 19:48 | Lúmenn |  zajímavosti, šílenosti a vtipy...
Mám prostě bláznivé přátele:) Včera jsem po dlouhé době zase seděla u ICQ a sdělovala si dojmy z nemocnice s Pyjérkem. Když jsem mu řekla, že jsem prodělala lumbální punkci, následovala zamyšlená chvilka, načež vyrukoval s tím, že jde vlastně o lokální punkovou akci a taky mi napsal tenhle super punkový text:

s napíchnutou páteří
matka doma láteří
všude kolem stříká mok
piva není ani lok

napíchnutá lumbálně
vyjadřuje kanálně
všechny svoje názory
matky to jsou potvory

s napíchnutou páteří
matka doma láteří
otec ten jí říká kuš
z páteře jí kouká nůž

Díky můj drahý punkový básníku, takhle jsem se už dlouho nezasmála :). Už se těším na nějakou naši lokální punkovou akci :D

Ukradené Vánoce

27. prosince 2008 v 15:48 | Lúmenn |  názory, úvahy a zamyšlení...
O Vánocích se na všech webech, ale i v televizi a tištěných periodicích objevují vánoční zamyšlení, kdy slavné osobnosti i obyčejní lidé přemýšlejí nad smyslem a účelem Vánoc, lkají nad komercí a proklínají nedostatek úcty k tradicím. Vyzdvihují pravou podstatu Vánoc a zatracují všechny ty Santy Clause, baňaté lahve Coca-coly a pozlátko krabic z vánočními dárky. Apelují na to, co je původním smyslem Vánoc - tedy oslavení Ježíškova narození. Jenomže se šeredně pletou. O tomhle Vánoce původně vůbec nebyly.
Křesťanské Vánoce jsou staré zhruba dva tisíce let, což je vcelku dlouhá doba. Ale tradice vánočních oslav sahá ještě mnoho tisíc let do minulosti, do dob, kdy Ježíšovo narození nebylo ani předpovězeno. Původní tradice je totiž pohanská.

Proč věřím na reinkarnaci

27. prosince 2008 v 12:23 | Lúmenn |  záhadologické články z mého pera...
Reinkarnace, tedy jev, kdy lidská duše přechází mezi životy, je poslední dobou hodně diskutovaným fenoménem. Snad už jsou okovy křesťanské víry příliš svazující, nebo se jen poslední generace začíná zamýšlet nad svými činy, jisté je, že na slova karma či převtělování narazíte v mnoha diskuzích - ať už nad pivem či kávou.
Pro ty z vás, co zůstali východními naukami zatím nepolíbeni, jen v krátkosti shrnu o co se jedná - lidská i zvířecí duše podle tohoto učení není ohraničena narozením a smrtí, ale rodí se stále znovu a znovu v různých tělech. Jak prožívá životy, nabaluje na sebe události a skutky, dobré i zlé. Ty dobré pak dostane splaceny v podobě odměn v dalších životech, ty špatné v podobě trestů. Míra těchto činů se nazývá karma - dobrá karma znamená štěstí, lásku, peníze, špatná přináší bolest, hlad, nemoci a bídu. Znovu a znovu se prý setkáváme se stejnými lidmi, abychom odčinili to zlé, co jsme jim kdysi napáchali a nebo abychom si užili krásného života po jejich boku.
Samozřejmě, že každý člověk si v životě položil otázku: "Co bude po smrti?" popřípadě "Co bylo předtím, než jsem se narodil?" Smysluplnou odpověď vždy přinášela náboženství, kterých bylo a je dostatečné množství, aby si každý vybral to, co mu nejvíce vyhovuje. Ale s globalizací světa se náhle náboženství prolínají a jedinec má problém se mezi všemi těmi teoriemi rozhodnout.

Odmlčela jsem se...

26. prosince 2008 v 20:22 | Lúmenn |  o blogu...
...ale už jsem zpět!
Byla jsem poslední týden před Vánoci v nemocnici, trochu mi dali zabrat v práci a vyhodila jsem si plotýnku natolik, že jsem ochrnula na pravou nohu. Momentálně jsem po lumbální punkci (nechtěkte vědět co to je...bluaah), točí se mi hlava a jsem neustále unavená. Rehabilituju záda, abych zase mohla pořádně chodit, ale vzhledem k tomu, že mě čeká delší pracovní neschopnost, můžete se těšit, že sem zase brzo začnu psát. V nemocnici se mi v hlavě urodilo pár nápadů, takže Lúmenn není mrtvá, jen odpočívá;)

(Vždyť má v sobě tři šípy! ... Právě proto odpočívá!!! ehm...interní humor:D )

Jsou hvězdy, po kterých nikdo nevzdechne

14. prosince 2008 v 17:28 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Dnes jsem jen tak z nudy proklikávala nejnovější články na blog.cz a oči mi přecházely údivem. Pokud se pár měsíců zpátky dala nalézt mezi blogy alespoň nějaká originalita, teď už máme my, náročnější čtenáři, smůlu. "Pixelky s Paris Hilton, Miley Cyrus, Jonas Brothers, Stmívání, klááásný pictíky s Billíškem…" to je zestručněný obsah nejnovějších příspěvků na tento server.
Jasně, taky jsem byla v pubertě a taky jsem měla pitomé zájmy. Poslouchala jsem Lunetic, milovala DiCapria a četla jsem Bravo, než jsem z toho v jedenácti vyrostla. A proto mě napadlo - kam se poděly ty "moje" dětské hvězdy? Kam zmizeli interpreti a herci, které jsem jako žačka základní školy zbožňovala…nebo spíš se tvářila, že je zbožňuju, aby se se mnou ve třídě vůbec někdo bavil?
Jména kapel jako Lunetic a Kelly Family nejspíš znáte - ale spíš než kvůli kvalitní hudbě, tak kvůli vtipům ve stylu "je to vlasatý a je toho moc." Ale zapátrala jsem v paměti a vylovila z deset let starých bravíček jména Gil, The Hansons, Thalia, A-HA, T Boyz….znáte je? Víte kdo to je? Válí se někde u vás doma jejich zaprášené kazety či plakáty?
Obávám se, že ne. Až na jména a pár pamětí zkreslených fotek už ani já netuším, o kom se to před lety psalo a čí aférky to plnily stránky magazínu pro dospívající. A tak se ptám, proč vlastně potiskují kvůli puberťákům tolik papíru, vyrábějí plakáty, články, fotostory a další nesmysly, když za deset let už nikdo nebude vědět, koho to miloval.
Do propadliště času zmizí všichni tokijští hoteliéři, zpívající středoškoláci, party sladkých hošanů i bárbínkovských princezen a nová generace si zase najde stejně mizerné a stejně nudné zpěváky a zpěvačky a zase na ně zapomene.
Myslím, že je to zbytečné. Šetřme lesy i místo na webových serverech a dávejme puberťákům stejné časopisy, jako před deseti lety. Rozdíl je minimální - stačí přetisknout datum a senzacechtivý znuděný teenager nic nepozná. A já si třeba vzpomenu, o kom se psalo, když mi bylo jedenáct.

Tim Burton – Sweeney Todd

13. prosince 2008 v 18:02 | Lúmenn |  filmová díla...

A do třetice Burton a jeho prozatím poslední film o "ďábelském holiči z Fleet Street", který byl inspirován Broadwayským muzikálem.
Ačkoli mě nejprve vyděsilo, že se jedná o muzikál, musím říct, že film mě (ostatně jako každé Burtonovo dílo) opravdu dostal. Příběh o holiči, který se po letech navrací domů, aby se pomstil muži, jenž mu ukradl milovanou ženu a dceru, je zasazený do Londýna, který je ve filmu ještě temnější a prohnilejší než ve skutečnosti. Johnny Depp, Alan Rickman a Helena Bonem-Carterová vytváří dokonalý herecký (a pěvecký) koncert a i zpěvné pasáže se dají přežít, aniž by se člověk nudil.

Tim Burton – Mrtvá nevěsta a Nigtmare before Christmas

13. prosince 2008 v 17:37 | Lúmenn |  filmová díla...

Začala jsem s Edwardem, ale nemohu si odpustit i další filmy mého oblíbeného režiséra. Z kreslených (resp. animovaných) jsem zatím měla štěstí shlédnout pouze tyto dva - Mrtvou nevěstu a "Ukradené Vánoce" - u nichž raději volím anglický název Nightmare before Christmas.
Mrtvá nevěsta je krásný příběh o lásce až za hrob z viktoriánské Anglie. Mladý Viktor, synek bohatých podnikatelů, si má vzít šlechtickou dívku Viktorii, kterou nikdy před tím neviděl. Ale i přesto, že svatbu jim dohodli rodiče,v sobě mladý pár najde zalíbení a na blížící se den obřadu se oba těší. Jenomže nešikovný Viktor si není schopen zapamatovat svatební slib a tak si jde celý nervózní průběh obřadu nacvičovat do lesa. Ke jeho překvapení však suchá větev, na kterou navlékl prstýnek pro Viktorii, ožije a vyklube se z ní prst mrtvé dívky. Ta si nedá vymluvit, že jde jen o omyl a dožaduje se Viktora jakožto právoplatného manžela.

Tim Burton - Střihoruký Edward

13. prosince 2008 v 16:45 | Lúmenn |  filmová díla...

Filmy tohoto bláznivého režiséra jsou smutné, temné a obsahují to tajuplné něco, co já nazývám "gothičnem". Neviděla jsem ještě zdaleka všechny jeho filmy, ale zatím mohu říct, že nejkrásnější a nejsmutnější z jeho děl je Střihoruký Edward.
Edward je něco jako Frankensteinovo monstrum - umělá bytost vyrobená šíleným vědcem. Jeho stvořitel mu dal lidské tělo, lidskou tvář, ale byl již starý a zemřel příliš brzy. Nestihl jej tedy dokončit úplně - a nevinně dětskému Edwardovi tak zůstaly místo lidských rukou ostré nůžky. Díky své odlišnosti žil léta sám, než do jeho domu zavítala přívětivá Avon Lady s nabídkou kosmetiky. Zželelo se jí bledého hubeného kluka s nůžkami místo rukou a vzala ho ke své rodině, do města mezi lidi. A tím začalo Edwardovo utrpení.

Na cestě

11. prosince 2008 v 20:21 | Lúmenn |  poezie...
Pro tebe - moje lásko...Finnýsku...:)

Temné stíny na pomezí reality

11. prosince 2008 v 20:00 | Lúmenn |  gothic obrázky...
Aneb trocha temné melancholie z Deviant Artu:

***

Proč blog teď vázne...aneb trpím rakovinou duchapřítomnosti

11. prosince 2008 v 19:45 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...

Moc nových článků tu teď nepřibývá…vlastně už týden nepřibylo vůbec nic. Existuje-li někdo, kdo se ptá "sakra Lúmenn, proč?", tak se mu pokusím odpovědět.
Můžu jednoduše napsat, že nemám čas. Ale není to tak docela pravda. Nemám chuť. Ne, že by se mi v hlavě nerodily žádné myšlenky - naopak, mám jich plnou hlavu a nápady na tvorbu i články se mi už otírají o lebku, jak je jimi přecpaná. Jenom nemám chuť sednout si k počítači a mačkat zuřivě písmenka na klávesnici. Čím to je?
Sama nevím. Snad na mě dopadá zimní deprese z nedostatku slunečního světla a tepla, snad na mě sedla únava s předvánočního shonu v práci a nebo jsem jen příliš hluboko ve svém nitru, abych mohla vyjít ven a napsat něco smysluplného. Jsem dost unavená - nějak postrádám smysl všeho okolo a často se přistihnu, že ne já, ale někdo jiný žije tento život a já jsem jen divákem v kině, který sleduje jeho počínání. Když se zamyslím, vracím se z čím dál větší dálky, nestačí jen přejít most a vrátit duši do těla - musím projít lesem přízraků, přeplout moře plné oblud, přebrodit bažinu nad kterou se vznáší duchové, jež musím porazit a pak teprve cítím, že jsem ve svém těle a ne ve svých snech.
Doufám, že z toho i nezasvěcený pochopil, že se mi prostě nechce neustále vracet do šedivého nezajímavého světa a radši s přivřenými víčky sním o lepším bytí. Cítím, že moje myšlenky jsou natolik vzdálené komukoli stojícímu pevně na zemi, že momentálně nemám potřebu je prezentovat. Jak dlouho ještě?
Uvidíme…snad brzy krize pomine, únava opustí moje zimou zkřehlé tělo a mé oči se rozzáří jako vánoční stromeček, který za nedlouho budeme všichni zdobit. Zatím prosím dopřejte mé duši čas najít si cestu zpět mezi vás.

Pět smyslů versus nekonečný vesmír II.

5. prosince 2008 v 17:35 | Lúmenn |  záhadologické články z mého pera...

Lidé a jejich omezené vnímání světa se staly tématem pro mnohé záhadology, amatérské vědce, neovlivněné akademickým vzděláním, spisovatele i nadšence. Mě také baví se jejich (našemu?) postižení smát a doufat, že to dokážeme změnit.
Napadla mě zajímavá myšlenka, týkající se psychických onemocnění. Halucinace, bludy, pocity strachu atd. - každý jste o tomhle jistě slyšel nebo četl, někteří možná sami zažili. Čím jsou způsobeny? To je jasné, jsou to zhmotnělé představy choré mysli, nabídne skeptik vysvětlení. Opravdu?
Napadlo někdy někoho, že nemusí jít jen o představu, nýbrž o jiné vnímání reality?

Pět smyslů versus nekonečný vesmír

5. prosince 2008 v 17:34 | Lúmenn |  záhadologické články z mého pera...

Člověk je prazvláštní tvor a ten, kdo jej stvořil, s ním musel mít podivné záměry, které zatím ještě nebyly vyjeveny. Napadá vás někdo (nebo něco), kdo (co) je egoističtější, marnivější a zaslepenější než člověk? Podíváme-li se do lidských dějin, vidíme, že jsou plné "věčných pravd", které přestaly platit po pár desetiletích, krvavých válek, na jejichž konci nikdo už nevěděl, proč začaly, ale hlavně moudrosti, která byla prohlašována nejprve za těžkou a přísně tajnou, později za kacířskou a nakonec za nesmyslnou. Co je to za moudrost?
Těžko říci, dochovaly se jen zkazky, útržky a slovně předávané rady, staletími změněné k nepoznání. Původně to snad měl být návod jak žít, zpráva o tom, proč žijeme zrovna ve hmotě a zrovna na planetě Země a kdo nás sem umístil, ponaučení o tom, jak užívat zemi, jež nám byla dána a využívat při tom sílu v našem nitru. Lidé ale zapomněli a co stačili zapsat, to dnes už nikdo nedokáže přečíst - a pokud přece jenom, pak tomu stejně nevěří.

Za závojem tkaným ze strachu

4. prosince 2008 v 13:03 | Lúmenn |  literární díla...

Našla jsem v knihovně velice zajímavou knížku, zabývající se rolí ženy v islámském světě. Nejde o literaturu faktu ani o smyšlený příběh - jde o vyprávění skutečné ženy, která po mnoha strastech a útrapách opustila islámský svět a i se svými pěti dětmi utekla do Kanady.
Kniha se jmenuje Závoj strachu, autorkou je Samia Shariff, a příběh na mě opravdu dost silně zapůsobil. Doporučila bych ji všem sálóním muslimkám, tedy ženám, které ačkoli žijí v evropských zemích, zahalují se do šátku a vyznávají další tradice muslimů dobrovolně a nejspíš i rády. Tyto ženy si neuvědomují, že jsou svobodné - že vše dělají ze svého rozhodnutí a mohou kdykoli odhodit šátek a užívat si života jako běžné Evropanky. Žena žijící v muslimské zemi tuto volbu nemá. Ona je pod trvalým dohledem svého otce a později manžela, kterého jí vyberou rodiče. Žena nemá právo na majetek, na názor a dokonce ani na své tělo. Bezvýhradně patří manželovi, kterému musí být oddána až do konce života. To, že je bita, je samozřejmé, manžel to dělá jen pro její dobro. Žena je degradována na stroj, který plodí děti a je majetkem manžela, který ji při podezření z nevěry (za což je považováno i jen setkání s cizím mužem) může beztrestně zabít.