b

Proč věřím na reinkarnaci

27. prosince 2008 v 12:23 | Lúmenn |  záhadologické články z mého pera...
Reinkarnace, tedy jev, kdy lidská duše přechází mezi životy, je poslední dobou hodně diskutovaným fenoménem. Snad už jsou okovy křesťanské víry příliš svazující, nebo se jen poslední generace začíná zamýšlet nad svými činy, jisté je, že na slova karma či převtělování narazíte v mnoha diskuzích - ať už nad pivem či kávou.
Pro ty z vás, co zůstali východními naukami zatím nepolíbeni, jen v krátkosti shrnu o co se jedná - lidská i zvířecí duše podle tohoto učení není ohraničena narozením a smrtí, ale rodí se stále znovu a znovu v různých tělech. Jak prožívá životy, nabaluje na sebe události a skutky, dobré i zlé. Ty dobré pak dostane splaceny v podobě odměn v dalších životech, ty špatné v podobě trestů. Míra těchto činů se nazývá karma - dobrá karma znamená štěstí, lásku, peníze, špatná přináší bolest, hlad, nemoci a bídu. Znovu a znovu se prý setkáváme se stejnými lidmi, abychom odčinili to zlé, co jsme jim kdysi napáchali a nebo abychom si užili krásného života po jejich boku.
Samozřejmě, že každý člověk si v životě položil otázku: "Co bude po smrti?" popřípadě "Co bylo předtím, než jsem se narodil?" Smysluplnou odpověď vždy přinášela náboženství, kterých bylo a je dostatečné množství, aby si každý vybral to, co mu nejvíce vyhovuje. Ale s globalizací světa se náhle náboženství prolínají a jedinec má problém se mezi všemi těmi teoriemi rozhodnout.

V zásadě ale náboženství nabízejí tři pohledy na posmrtný život - materialismus a ateismus tvrdí, že není nic. Západní náboženství jako křesťanství, islám a judaismus mají ráj pro zbožné ovečky a peklo pro hříšníky. A východní filozofie hinduismu, buddhismu apod. hlásají reinkarnaci.
Pro Evropany je obecně těžké se vyrovnat se ztrátou hodnot, které sliboval "starý" svět, ale stejně jako už i papež ví, že země není placatá, musí křesťanští fanatici uznat, že na nebi se mezi satelity neprohání Pán Bůh na obláčku a pod zemí se u zemského jádra neohřívá Lucifer. Tím dostal základ křesťanské víry pořádnou ťafku a není divu, že příslib blaženosti už netáhne věřící jako dřív a tak si západní lidé hledají nové teorie o posmrtném životě. Ti, kteří neuvěřili metafyzické podobě nebe a pekla, většinou přecházejí k ateistické teorii - ze tmy jsme se narodili a do tmy zase spadneme. Jednoduše řečeno kromě padesáti (v dnešní době i osmdesáti) let pozemské existence neexistuje nic. Pro mě je to když už ne rouhačské, tak omezené.
Někde jsem četla, že kdyby dosavadní existence Vesmíru trvala jediný den, život celého lidského rodu by se počítal na minuty. Jeden lidský život od narození ke smrti by pak zabral ani ne milisekundové mrknutí oka. I ten, kdo myslí ve hmotě a modlí se v ekonomických teoriích, se musí ptát: "proč?". Proč by ten dokonale fungující a nepředstavitelně složitý stroj jménem Kosmos vyprodukoval něco tak maličkého a nicotného jako je dvounohá opice Homo sapiens, aby se jedním mrknutím vyrovnal s celou jeho existencí? Proč by sakra tvořil všechny buňky, nervové vzruchy a složité chemické pochody, proč by si dělal tu práci s jedinečností každé bytosti, když se s jediným mžiknutím tisíce těchto tvorů narodí a zemře?
Že by to všechno byla jen náhoda? Nějak tomu nelze uvěřit. S tím, jak daleko do Vesmíru už jsme dohlédli, se pojí miliony otázek "jak?", na které už umíme odpovědět. Ale otázka "proč?" nás stále všechny pálí.
Pokud by naše existence trvala vážně jen pomíjivých plus mínus padesát let, pak bych na ni odpověď najít nedokázala. Ale pokud naše duše přežívá tělo, pak se smysl toho všeho nachází snáze. Vše ve Vesmíru je dokonale propojené, od maličkých atomů až po obrovské galaxie je to celé jedno obrovské umělecké dílo - a umělec potřebuje publikum, které jeho výtvor ocení. My, malé lidské bytosti, jsme příliš bezvýznamní, abychom toho byli schopni, ale pokud se naše duše neustále znovu rodí, máme nespočet příležitostí se učit, vyvíjet a chápat, abychom došli až na konec cesty a docenili krásu a dokonalost Kosmu, jehož jsme součástí.
Možná to bude trvat tisíc životů, možná milion, ale já v hloubi duše vím, že Země není jediný svět, kde kvete život a čím více se budu učit a pozvedat svou duši, tím dále dojdu. Znovu se budu rodit a znovu umírat, spojovat jeden život za druhým jako dílky skládačky, dokud nedostanu celý obraz.
Když jsem přemýšlela, k čemu by se dala reinkarnace jednoduše přirovnat, napadlo mě toto: Představte si dítě, které dáte do pokoje plného hraček. Malé dítě, které ničemu nerozumí, si celý den bezohledně hraje, protože pro něj existuje jen teď a tady a večer, když se ukládá ke spánku, celý pokoj a hračky v něm jsou zničené. Když se ráno probudí, nepamatuje si nic ze včerejška - je zase v pokoji a zase obklopeno hračkami a tak se bezstarostně baví. Nepřemýšlí a rozbíjí hračky na kusy. Když se probudí další den, neví co způsobilo včera a existuje pro něj zase jen pokoj a hračky, ani si nevšimne, že pokoj je menší a hraček je míň. Některé děti pochopí rychle, jiné si uvědomí co natropili až když jednoho dne sedí mezi čtyřmi holými stěnami ve společnosti pavouků a krys. Čas na změnu je ale vždycky. A tak jakmile dítě začne usínat v uklizeném a čistém pokojíku, hraček zase začne přibývat a jednoho dne možná bude moci vyběhnout i na zahradu.
Kdo pochopil, co jsem tím chtěla říct, udělal první krok. Kdo nepochopil, musí ještě prožít pár trpkých chvil, aby si uvědomil, že za porodními bolestmi a pohřebním průvodem není tlustá čára, ale všechno jsou jen dílky skládačky, jež sami neznamenají nic, ale dohromady dávají krásný obraz. Co je na tom obraze jednou zjistíme každý sám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 30. prosince 2008 v 10:08 | Reagovat

občas si kladu otázku, co ty vlastně o tom zavrhovaném křesťanství víš :))) Musím tě ujistit, že zjištěním, že lucifer pravděpodobně nemá kopýtko a rohy a pánbíček nesedí na obloze na obláčku s dlouhým bílým plnovousem, moje víra nijak neutrpěla. Spíše si myslím, že by utrpěla, kdybych zjistila, že je to tak. :)))) Domnívám se, jako mnoho jiných, že je to věc dimenzí. Bůh a Ďábel a andělé a démoni jsou v jiné dimenzi, z níž mohou zasahovat do té naší a my můžeme do  jisté míry zasahovat do té jejich. Dokonce to všechno zapadá - po smrti se ta duše odpoutá od těla, které jí poutalo k časoprostoru, a přejde do jiné dimenze. Mě to tedy dává smysl, ohledně umístění mocností "ve vesmíru".

Tvůj obraz s dítětem v pokoji plném hraček je hezký, uchopitelný. Má pro mě ale pár děr.

Představ si tu situaci, kdy dítě přestane hračky ničit. Jakto, že jich bude přibývat? Hračky se samy nerozmnoží. Přípouštíš pak tedy existenci něčeho nebo někoho, kdo mu tam ty hračky dá?

A pak.. ta věc se zapomínáním... To, že dítě zapomene, co se včera dělo a bezohledně si hraje dál. Když to dítě zapomělo, jak se napraví? Bez svědomí není vyvarování se chyb. Pak by to bylo dílem náhody - zda se člověk v reálném světě přidá k nějaké filozofii či k nějakému náboženství, které ho navede k nějakému šetrnému zacházení s "hračkami". Kdybychom tedy připustili jistou míru zapamatování toho, co se dělo, už ve školce by se mohlo najít hodně dětí, které by chápaly svět stejně dospěle, jako třeba dalajláma. Pokud to nepřipustíme, k čemu ta náprava je, když si stejně nepamatujeme, co máme napravovat a za co máme být trestáni a když pořád začínáme od začátku?

Další věc - ta je více obecná - jakou cestu nabízí reinkarnace na konci světa? Nemluvím teď o křesťanské apokalypse, nic takového, myslím reálný zánik světa jako takový. Až na planetě Zemi přestanou být vhodné podmínky pro vyšší život. Nebo vlastně pro jakýkoliv život. Dejme tomu, křesťanství má vcelku dobré řešení - co směry, které vyznávají reinkarnaci?

A ještě jedna - odpusť - zajímalo by mě, co budou duše dělat. Přece jenom, jsou-li duše nesmrtelné, co budou pak celou dobu dělat, až se dostanou z toho koloběhu životů? budou obdivovat prostor, který pravděpodobně bude mít svůj zánik? A kdyby neměl, neomrzí je to? S pohledem k věčnosti je celý kosmos přece jen trochu malý. A navíc, píšeš-li, že je kosmos umělecké dílo, kdo byl ten umělec, jež ho stvořil?

Nejsem v těchto naukách příliš vědomostně zběhlá, tak doufám, že jsem tě nějak neurazila. Myslím si ale, že jsem kladla vcelku logické otázky, které jsou pro mne spjaty s tmto tématem. Ale pokud neodpovíš, nevadí :))) Snad to nebudeš brát jako nějakou buzeraci. Jen jsem začala trochu filozofovat. Byl to inspirativní a hezky napsaný článek.

2 Lúmenn Lúmenn | Web | 30. prosince 2008 v 12:18 | Reagovat

Vůbec jsi mě neurazila, naopak, lidí, kteří o věcech přemýšlí i když mají jiný názor si velice cením a za tvoje otázky jsem ráda:) Jasně, že věta o bohu na obláčku byla trochu nadsázka, kdysi tomu ale lidé věřili. Ty patříš k těm, co uznávají tu podobu Nebe a Pekla na mnou řečeno metafyzické úrovni, je to i v článku;) Samozřejmě, že je to věc, pro kterou neexistují důkazy a my se bavíme jen o pocitech a dohadech. Ten můj pohled je ale v podstatě stejný jako tvůj, s tím rozdílem, že podle tebe je život jen jeden, podle mě je jich vícero.

Přirovnání o dítěti má mezery, to si uvědomuju, úplně nejlíp se reinkarnace vysvětluje na počítačové hře - plníš úkoly a za ně získáváš další úrovně:) To, že si nepamatuješ, co bylo před tím není tak docela pravda, obrazy minulých životů není pro zkušeného člověka těžké vyvolat, všichni je máme ve svém podvědomí a malé děti, které ještě nejsou v tomto světě dlouho, často mluví o nějakém jiném místě, kde byli před narozením a také o cizích lidech které znali. Později je vyvlání obrazyů minulosti těžší ale ne nemožné - věnuje se tomu regresní terapie.

Až bude duše na vyšším "levlu" bude si pamatovat minulé inkarnace a lépe pochopí podstatu své existence, což je smyslem célé její cesty. Rozhodně si nemyslím, že země je jediná planeta ve vesmíru, jak ostatně píšu, a bude-li zničena, tak prostě budem žít jinde, apokalypsa týkající se celého vesmíru je naštěstí zatím dost vzdálenou budoucností a upřímně netuším, jak bude probíhat.

Na tvou předposlední otázku odpovím otázkou - a co budou duše dělat na věky v nebi? Věčná blaženost je fajn, ale co to obnáší? Myslím, že totéž, co nejvyšší "level" pro putující duši - je na jiné úrovni než lidská, asi bych ten stav přirovnala k andělům. To je poslední stádium, kterého dosáhne. A pak bude žít v lásce a harmonii po boku dalších jako je ona a samozřejmě i stvořitele.

Věřím v sílu, nenazývám ji bůh, která stvořila vesmír, v sílu olnou lásky, pochopení a tvůrčí energie a tím odpovídám i na tvou otázku ohledně umělce i toho, kdo "obnovuje hračky" - v mezidobí mezi životy jsme jí velice blízko a taky se setkáváme s "anděly" bytostmi na vysokých úrovních které nám pomáhají s přerody a v tu chvíli si vybíráme obtížnost příštího života - čím těžší, tím rychleji postupujeme.

Řekla bych, že naše pojetí života je stejné - ale ty si myslíš, že jeden život je dost na naplnění všech skutků, což je podle mě ale dost málo. Taky je nefér, že by kvůli 50 rokům duše musela navěky trpět a nebo měla hned nárok na věčné štěstí. To utrpení si vybereme za procházení životy jako zkoušky a úkoly, a ona věčná blaženost tedy bude velice těžce zasloužená, než jí dosáhneme. Stačí takhle? :)

3 Raven Raven | Web | 30. prosince 2008 v 12:31 | Reagovat

Díky za tvé odpovědi :))) Možná ti jen odpovím na tvou otázku, co budou duše dělat "na věky" v nebi. Domnívám se, že mimo časoprostor fakticky neexistuje "na věky", protože tam není čas :))) Ale domnívám se, že to jednou bude něco báječného, nekončící dobrodružství a tak vůbec. A hlavně  - bude tam můj Bůh. Pro mě je tedy už jen vrchol pozemského těšení to, že tam budu s ním :)))))

Omlouvám se ještě dodatečně, že jsem plně nepochopila tvůj výraz "metafyziky" *stydí se* :)))

4 Lúmenn Lúmenn | Web | 30. prosince 2008 v 19:27 | Reagovat

v poho:) No právě ono to navěky ztrácí význam i na onom "nejvyšším" levlu takže v podstatě nás čeká totéž - jen si myslím, že to nebudeš mít tak lehké a po tomhle životě tě čeká ještě dost dlouhá cesta "do nebe" :) no ale kdo ví;)

5 magg magg | Web | 1. dubna 2009 v 21:09 | Reagovat

Když to tak čtu..říkám si "abys jednou nebyla zklamaná". Samozřejmě, co člověk to jiný pohled na svět.. Ale vážně si myslíš že "duše" putuje z těla do těla, aby prožívala život znova a znova? Příjde mi to jako fantastická pohádka..

Nevím proč, ale myslela sem si prostě to, že když odumírají buňky, dokáže snad "umřít" i duše ne? Proč v tom hledat hlubší význam? Kvůli strachu? "Ne já nechci umřít, chci žít, chci tu být pořád"...

Tahle tématika je velice zajímavá, uznávám. Někdy se sama sebe bojím. Ležím a říkám si "kdo sakra sem?" Děsí mě to.. Jsem jedna z těch, co v nějaké nadpřirozeno věří...ale putování duší? Proboha hlavně to ne... :)

6 Lúmenn Lúmenn | Web | 2. dubna 2009 v 5:45 | Reagovat

magg: ono se dá říct, že nevěřím - já to prostě vím. Strach???:D Být tu navěky je horší než zemřít a nebýt, to si piš...btw.pokud se ptáš proč věřím (vím...) pak jsi zjevně pozorně nečetla;)

7 magge magge | Web | 2. dubna 2009 v 21:37 | Reagovat

Neptám se proč věříš. Jen jsem vyjádřila názor, co si o tom myslím já a proč:)

8 Foxiss Foxiss | Web | 29. července 2009 v 10:57 | Reagovat

prepodklad, že niečo bude, je jasný.. s touto tematikou som čítal napríklad knihu od pána Moodyho - život po živote. myslím že do tohoto asi jediné čo sa dá vsadiť je viera.. viera v to, že niečo bude ďalej. nemyslím tým ale náboženstvo, to nie.

náboženstvo pre mňa význam nemá (do tohto nechcem rýpať) ale predpokladám, teda tuším, že tam ďalej niečo naozaj bude... čo? to sa dozvieme, niekedy.

táto teória je asi najschopnejšia zo všetkých podobných, proste, ideme a postupujeme ďalej.. ak žijeme zle tak sa narodíme s nejakým handycapom a ak žijeme dobre, tak môžme dostať aj nejaký dar (videnie buducnosti a pod.)..

pripadá mi to ako z nejakej fantastickej knihy.. podľa ktorej všetko ide. Neviem ako to inak napísať,.. inak, i ja mávam niekedy takú chvíľku,  že sa sám seba pýtam, kto som, čo tu robím a prečo práve ja, na tomto mieste, v tejto časti Zeme atp... je to zaujímavé.. a tiež by to vysvetlovalo Deja-Vu

9 ufoun13 ufoun13 | Web | 24. ledna 2010 v 16:03 | Reagovat

A já jsem to nepochopil. Možná proto že jsem odjinud ;-)

10 derewi derewi | 26. ledna 2014 v 18:29 | Reagovat

Existuje-li karma, je popřena svobodná vůle. Ve zkratce: Pokud A zabije B, tak B pak MUSÍ zabít (v dalším životě) A... Je to stejné - stejným. Co zaseješ, sklidíš... což je synonymum pro "Neodejdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře". Věříš-li v MŽ, pak také uznáváš princip, že nikdo netrpí zbytečně a nespravedlivě. Takže týrané děti, znásilnění, holocaust... jsou Z HLEDISKA MINULÝCH ŽIVOTŮ naprosto v pořádku.

Takébych se pozastavila nad důkazy - jistě, někteří lidé si "vzpomínají na minulé životy", ale jak mohou vědět, že jsou jejich? Může jít o napojení na Akášickou kroniku (existuje-li)...

Dále: Je-li někdo reinkarnovaný, musel být prvně inkarnovaný. Když se podíváš na čistý přírůstek obyvatel... http://www.worldometers.info/cz/ Tak je skoro 6 milionů "nových duší"...

No a proč... Kdo ví. Co když pro to není žádný důvod? Co když si smysl určujeme? Ano, je zde plno věcí, na které se můžeme ptát: proč? Jak? Jenže co když nám, lidem (značně omezeným tvorům) tohle vše přijde dokonalé, účelové právě proto, že jsme tak malincí?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama