b

Hledaní ztracené gothiky

12. ledna 2009 v 21:43 | Lúmenn |  moje názory na gothiku...
Lúmennčino rádoby umělecké zamyšlení, stvořené jednoho osamělého večera za vlezlé přítomnosti "ducha gothična".

Mě to prostě nedá a musím se ke všemu, co se propírá a probírá mezi gothiky, rádoby-gothiky i skorogothiky, na netu, v hospodě, v článcích, stále vracet. Nebudu řešit hudební subkulturu, minulost, současnost, ale naopak zkusím drapnout do ruky a nepustit tu prvotní myšlenku, která to všechno dala do pohybu. Co donutilo E.A.Poa psát jeho knihy? Co donutilo Siouxee Sioux vylézt na pódium a zpívat? Co nutí nás všechny halit se do černé, poslouchat podivnou hudbu, bavit se o nevšedních tématech a věnovat se více či méně zvráceném umění? Pojmenovali jsme to gothika, avšak zapomněli jsme tomu dát nějakou formu, pevnou strukturu, jasně ohraničené mantinely, nějaké "tohle ještě ano" a "tohle už ne".
Gothika, oprášená a ometená od pavučin, elegantně dekadentní a navoněná novou postmoderní dobou, se tak plíží po ulicích a rozdává tmu, melancholii a samotu. Hraje do uší batolátkům i čtyřicetiletým tatíkům, zalézá do pokojíčků a šatních skříní holčiček i větších slečen, schovává se na půdách starých domů a svou rukou dosáhla i na internet, do novin, časopisů a televize. Je černá, je temná, je krvavá, je depresivní? Nevíme, nikdo ji neviděl, nikdo ji nezná. Je všude a přece nikde, schovává se a uniká, směje se svým fanatickým vyznavačům i zarytým odpůrcům, aniž by ukázala svou pravou tvář.
Snažíme se gothiku nalézt v minulosti, v barokních melodiích J.S.Bacha, ve verších prokletých básníků a ve zříceninách starých hradů. Hledáme ji v současnosti, v melodiích gothic rockových, death rockových a darkwave kapel, v básních mladých duší tkaných ze hřbitovního ticha a kostelní osamělosti, na koncertech v zapadlých zakouřených klubech. Pokoušíme se ji vyhrabat ze svého nitra, ze svých nočních můr a tajných snů, z erotických fantazií i nejpudovějšího strachu. Ale pořád je to málo. Gothika, ačkoli už má jméno, je neuchopitelná dnes, stejně jako před staletími.

Pokud ale chceme jít po stopách toho pocitu, té nálady, toho tajuplného slova, co rezonuje v uších poslední generace více, než jakékoli předchozí, musíme se smířit z jeho neuchopitelností. Je to jako sen, který v noci útočí na všechny smysly s plnou intenzitou, ale s ranním probuzením bledne až ve svitu slunce vymizí docela.
Když jsme na akci, kde duní tóny hudby, vtíravě voní cigarety a alkohol, lidské hlasy rezonují v uších a černé hábity se přelévají jeden přes druhý, tak To cítíme. V poloprázdném ranním vlaku vzpomínka na pocit bledne a s usnutím doma v posteli vyšumí do ztracena. Píšu tento článek a kolem mě se prohání chladivý vzduch, jež ale uvnitř mého srdce, v hlavě a ve slabinách rozechvívá známý teplý pocit. Objevují se vzpomínky, vše je ale v jako mléko bílé mlze, tu a tam probleskne tvář, zazní tón, zavoní něco povědomého, aby to s příštím mžiknutím oka zase zmizelo.
Hrají mi tu Crüxshadows a smyčce mě lechtají na patře, kytara rozechvívá žaludek a Rogueův hlas propichuje moje ušní bubínky jako jehla ukovaná z lidské bolesti. Je to krásné, ale bolí to. Jako láska, jako poznání, jako gothika? Je gothika bolest uvnitř lidské duše, kterou cítím v každém tónu písně? Je to slza na víčku, kdy další už nedovolíme skanout kvůli naší hrdosti? Je to báseň vyškrábaná do kůže, jsou to přátelé, co zemřeli před lety, je to víno, zhořklé nenávistí, jsou to havrani na plotě z lidských kostí, je to vlastní náhrobek viděný zespoda, jsou to hvězdy, co padají do vlasů…?
Jak srdce básníka lehce překoná smysluplnou úvahu a namísto článku zplodí pocitovou změť. Za tónů tklivé Lacrimosy se snažím dostat svou mysl jinam. Přestat mluvit v lyrických obrazech a jasně popsat své myšlenky. Avšak neuchopitelný přízrak gothična, který se stále potácí okolo, se nechce nechat tak lehce odbýt. Našeptává, slibuje, vyhrožuje, prosí…ve chvíli klidu a samoty jsme tu jen já a můj pocit, který jsem zavřela do truhličky s nápisem Gothika a ovázala černou mašlí.
A to je ono…každý z nás, kdo v sobě najdeme Ten pocit, ho máme ve vlastní krabičce, ze dřeva, kovu, z kostí, nebo z éteru, ovázanou stuhou či opevněnou řetězem, ale ta krabička, to jsme my, ta stuha je naše tělo a duše, nikdo jiný nemůže mít stejný pocit, protože každý z nás je jiný. Jeden člověk při poslechu deathrocku roní slané slzy, druhého chytí záchvat euforie, třetí vzteky buší do klávesnice své morbidní fantazie. Někteří z gothiků milují EBM, jiní zbožňují futuristické masky, další se halí do hedvábí, sametu a krajek, jsou goths co milují romantické romány z 19.století, goths, co tráví večery u němých hororů z třicátých let století minulého, gothici zahledění do minulosti jako do svého zrcadla i ti, kteří své naděje vkládají do dnů příštích. Hudba, umění, móda, to vše se liší člověk od člověka, gothik od gothika. Ale můj Pocit mi našeptává co je spojující článek.
My všichni jsme v malé truhličce, která leží na stolku, a na té truhličce je nápis Gothic. Všichni dohromady a každý zvlášť tvoříme ten úžasný a tajemný pocit, který nás zachvacuje při poslechu hudby, při návštěvě akcí, při hovorech o šílenostech, při snění za bezmračné noci za úplňku. Pocit pro každého jiný, ale tak podobný, že je to až k nevíře. Pocit rozechvění, takový, jaký máme, když děláme něco zakázaného. Pocit mrazivého chladu a přece horka v žaludku, jako když jdeme na stezku odvahy do márnice. Pocit sounáležitosti včely v hučícím úlu a zároveň uvědomění si vlastní jedinečnosti tváří tvář ostatním. Pocit bolesti, když nám amputují duši, a pocit úlevy když je zase zpátky, ačkoli zjizvená. Pocit opojení z krásy kvetoucí růže a zklamání z krve, kterou zanechaly její trny. Pocit smutku, když zemřela milovaná osoba a zároveň nezměrné úlevy, kterou na druhé straně cítí a kterou nám posílá jako poslední polibek.
Vše shrnuto v metaforách, nic nevyřknuto nahlas, jen šeptem do polštáře, zmáčeného krví, slzami a spermatem. Proč? Snad duch gothična přišel příliš blízko a snaží se přes rameno číst ty bláboly, které o něm bliju na papír. A nebo jen lidská řeč nemá slova na vyjádření všech odstínů emocí, jež je člověk schopen prožít - a vychutnat nebo vyzvrátit.
Kdo tvrdí, že gothika není temná, je lhář. Je tak temná, jako je lidská duše, jako zvířecí instinkt, jako chladný rozum, jako zbraně v lidských rukou, jako srdce, které tepe, ústa, která se smějí, kytara, která duní prázdným sálem a jen papírky s prachem tančí do rytmu v temném koutě. Temnota, melancholie, romantika, deprese…jen lidská prázdná slova, jež tváří tvář realitě nemohou obstát. Bojovat se slovy, je jako bojovat s uchopením slova gothika. Stejně znějí, ale vyvolávají tak odlišné emoce. Stejný význam má "pes", "otec", "láska", "gothika" pro nás všechny, ale pocit vyvolaný v člověku je tolik jiný - ten koho pokousal pes do krve a ten, kdo měl milujícího čtyřnohého ochránce, slyší totéž, vidí totéž, ale pocity, co jejich duše rozezní, jako struny harfy, jsou neporovnatelné.
Proto to nelze vyjádřit slovy. Snad jen otevřít okno a nechat do ztichlé místnosti zavát všechny tóny, slova, vůně, chutě, slasti a nepříjemnosti, jež se dají vměstnat do pitomého lidského slova. Gothika.
Obracím to na jazyku už tak dlouho a stejně namísto původních úvah vzniklo tohle - umělecký cákanec na zdi uvnitř jedné duše, která má tolik odvahy (či tolik bláznovství), že to uveřejní a bude se ptát, chápete co jsem sakra chtěla říct?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andula Andula | E-mail | Web | 14. února 2009 v 19:27 | Reagovat

Je mi divne,ze tento clanek (nebo spise uvahu ) primo vybizejici k diskuzi,k hlubsimu zamysleni,jeste nikdo nekomentoval.Musela jsem ho asi nejak prehlednout,jinak bych to uz udelala davno :) Jinak chapu dobre co jsi chtela rici....ten uzasny pocit pri poslechu hudby....je to neco nepopsatelneho....neco tak krasneho...Jak je zmineno v clanku kazdy goth tenhle pocit nachazi v necem jinem,presto ho vsichni prozivaji stejne...Ja osobne tyhle stavy zazivam treba pri poslechu Bauhaus nebo Christian Death.Pocit naproste euforie,naplneni...Je to jakysi pobyt v jinem svete,jine dimenzi...Moznost na chvili se vzdalit pozemskemu byti.Stejne to citim i pri koukani na Draculu ci Nosferata.V tu chvili pro me nic jineho nez ten film neni.Znamena to vsechno a ja v tom  to vsechno nachazim.Kolikrat mi pripada,ze bych nic jineho nez nekonecno desek s oldschool ovou hudbu nepotrebovala.

Tak takhle to citim ja :)

2 Lúmenn Lúmenn | Web | 14. února 2009 v 22:07 | Reagovat

Ano, všichni cítíme totéž, ale každý při něčem jiném a proto je gothická myšlenka tak neuchopitelná a nedá se generalizovat...děkuji za krásný komentář, jsem ráda, že se konečně někdo k tomuto vyjádřil:) a že pochopil;)

3 sinus sinus | Web | 2. dubna 2009 v 14:19 | Reagovat

Já bych to možná i zevšeobecnil - prožívat pocity při vnímání umění (hudby, filmu atd.) není jen výsada gotiky, to má v sobě každý člověk, který má v těle srdce schopné se otevřít. Gotické umělecké dílo pak může být jen jednou ze strun, která se v srdci rozezní.

Pro někoho však tou strunou může být úplně jiný styl. Třeba pro hopera je to hip-hop - v jeho vnímání světa. I když si to fakt nedokážu moc představit...ale třeba teoreticky :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama