b

Kocour a Lomiel - I. - Kráska a zvíře 2/3

26. ledna 2009 v 14:26 | Lúmenn |  Kocour a Lomiel...
Druhá část první kapitoly příběhu o Kocourovi a Lomiel. Naposledy jsme byli svědky jejich lovu, podivných rozporuplných pocitů a dnes se podíváme, jak jejich podivná symbióza upíra a kočkodlaka vlastně započala.


Obrovský náraz ji vymrštil ze sedadla. Prolétla předním sklem a v celém těle ucítila tupou bolest jak dopadla na asfalt. Oheň. Kouř. Lidé. Krev. Vše se s ní točilo. Pokusila se vstát. Zahlédla několik vyděšených tváří. Udělalo se jí nevolno. Krev. Bože. Zvrací krev. Tolik krve v životě neviděla. Houkání. Modrá světla. Krev. Tma.

***

Když se R. dozvěděl, že měla P. s tátou autonehodu, nečekal ani minutu a vyrazil do nemocnice. Hlava mu třeštila. Měl dávat tomu proroctví větší význam. Ale devatenáctý rok P. pomalu ubíhal a on se nechal ukonejšit. A teď, dva měsíce před jejími dvacetinami to přišlo. Musí to přežít. Musí! Ta pečeť, kterou jí ze své lásky a krve daroval, ji musí ochránit. Nechtěl o ni přijít za žádnou cenu.

Hodiny čekání před operačním sálem mu připadaly nekonečné. Matčiny a sestřiny slzy. Jeho sevřené pěsti. Konejšivé pohledy sestřiček a tikot hodin. Nic víc nevnímal. Nic víc neexistovalo. Jen ta čekárna a velké dveře, za kterými jeho láska bojovala o život. Věřil v moc pečeti, chtěl v ni věřit, ale čím déle se operační sál neotevíral, tím více ho jeho naděje opouštěla.
Osm hodin. Přecházel ode zdi ke zdi. Osm hodin už tráví v téhle odporně páchnoucí nemocniční čekárně a dveře zůstávaly zavřené. Plamínek naděje pohasínal.
Doktor v zeleném plášti stanul ve dveřích a jeho tvář skrytá pod maskou byla absolutně nečitelná. Zavrtění hlavou však řeklo všechno. Čas jakoby se zastavil. Pohyby ostatních lidí byly vláčné, ale R. vnímal, jak běží, jak rozráží dveře operačního sálu, jak dobíhá do vykachličkované místnosti plné přístrojů a pak už jen její mléčně bledá tvář a krev všude kolem operačního stolu.
Nežije. Zemřela a nic ji neochránilo. Jeho vinnou. Pečeť byla příliš slabá. Slzy vzteku a zoufalství mu tekly po tvářích, když vzduch kolem něj jakoby zhoustl. Zhoustl a znehybněl. Všechno znehybnělo. Opět ten pocit, jako by se čas rozhodl protáhnout chvíli jeho zoufalství do nekonečna. Postavy doktorů ztuhly i jeho slzy zůstaly viset ve vzduchu. On sám cítil, jak se jeho srdce zastavilo, ale přesto dál bolestně vnímal, co se kolem něj děje. A dělo se toho hodně.

***

Lomiel se ubytovala v hotelu Čtyři kohouti, jako obvykle v přízemí a ještě než ulehla na postel k dennímu odpočinku v náručí smrti, otevřela okno, aby Kocour mohl dovnitř. Pak už nebylo nic, jen černá tma a tichá ozvěna jejího nekonečně pomalu bijícího srdce.

Kocour skočil dovnitř a malou hlavičkou přivřel okno, že zbývala jen maličká škvíra. Nechtěl, aby Lomiel sluneční světlo rušilo a také nepotřeboval, aby každý náhodný chodec viděl, co teď hodlá udělat. Potřeboval se konečně protáhnout, příliš dlouho se tísní v podobě malé kočky a ta chvíle krmení mu moc volnosti neposkytla. Po žrádle se vždycky potřeboval uvolnit ve své přirozenější podobě. Přirozenější pro něj. Lidé většinou při pohledu na něj utíkali jako o život.
Kocour se prohnul v zádech a otřepal se. Uvolnil své tělo a dovolil mu vrátit se do své přirozené velikosti. Kočičí tlapky se natáhly do velikosti končetin hodně vysokého a silného muže, ale zůstaly pokryté srstí. Malé ostré zasunovací drápky se zvětšily na obrovské smrtící drápy, ale Kocour je v zápětí skryl. Nechtěl poničit hotelový pokoj svou neopatrností. Páteř zapraskala, jak se její obratle zvětšily a nahrbily do téměř vzpřímené podoby. Roztomilý kočičí kukuč se proměnil v šelmí masku bez špetky slitovaní ve zpola lidských očích. Uši a ocas se přizpůsobily velikosti těla, které narostlo o nějakých osmdesát kilo živé váhy.
Kocour se spokojeně uvelebil na zemi. Cítil se mnohem pohodlněji, jako když sundáte příliš malé spodní prádlo. Příliš dlouho se tísnil v podobě domácího mazlíčka a až nyní se po několika dnech opět cítil svobodný. Vyžadovalo to obrovské úsilí, přinutit své tělo takové komprese a tak se v kočičím těle musel pohybovat jen opatrně a s obtížemi. Proto nenáviděl města. Všude spousty lidí a žádný úkryt, kde by se s Lomiel mohli cítit bezpečně. Ale dřív to bylo jiné. Města plná temných uliček a tichých zákoutí, skrytých průchodů a starých domů, které skýtaly tak dobré útočiště vyhnancům, jako byli oni dva. Tolik příležitostí k nasycení a uspokojení zvířecích chtíčů. A když je jedno město začalo nudit, stačilo pár dní a další město jim otevřelo svou náruč a oni se mohli cítit jako králové.
Dnes byl život mnohem těžší. Stará zbořeniska vystřídaly nové domy z oceli a betonu a místo zapadlých uliček vznikly továrny a parkoviště. Z měst vymizeli bezdomovci a pouliční děvky, kteří jim poskytli potravu, když nebylo zbytí, a i pozdních chodců ubylo. V ulicích měst zářily neony a v jejich světle se dalo jen těžko lovit. Lidé místo nočních pochůzek volili teplé a spolehlivé taxíky, byty zamykali zámky se kterými si ani nejlepší paklíče neporadily a místo pootevřeného okna je ve spánku chladila klimatizace. Nočních tvorů, které dříve tu a tam potkávali na svých toulkách, ubylo a často uběhly měsíce, než na nějakého narazili.
Vlkodlaci, upíři, černokněžníci a čarodějky, zoantropové i duchové, všichni teď strádali nebo hladověli. Mnoho jich ubylo a ti co zbyli, se ukrývali a čekali, že nepřející doba pomine. Avšak člověk měl navrch už přes čtyřicet let a nemínil se vzdát své vlády nad zemí. Zaplavil ji světlem, které ho mělo strážit i v noci, zabarikádoval se ve svých domech a ty obehnal pevnými ploty. Do práce i za zábavou jezdil v bezpečném autě a místo moudrosti starých knih teď vzýval televizní seriály. Spoutal vodu, oheň, zemi i vzduch a poroučel všemu živému. V jeho nabubřelém sebeuctívání nebyla zdánlivě jediná skulina. Noční tvory zařadil do pohádek a bájí a věřil, že je vyhubil stejně jako draky nebo elfy. Ale Kocour věděl, že jednou
vláda člověka skončí a oni zase ukážou světu, kdo je tu pánem. Musí ale čekat a protloukat se, jak se dá.
Zavrtěl se, stulený do klubíčka a přenechal své úvahy moudřejším. Bylo pohodlné být jen zvířetem a nestarat se o nic víc, než o potravu a blechy v kožichu. Dřív takový nebyl, ale na ty doby už si vzpomínal jen matně. A přitom to nebylo tak dávno. Padesát let? Anebo ještě více? Zívl a usnul zvířecím spánkem, nerušeným a klidným.

***

Tělo P. leželo bledé a chladnoucí na operačním stole. R. je sledoval rozšířenýma očima. Kromě jeho myšlenek se nic nehýbalo. Čas přestal plynout a jeho napadlo, že možná také umírá. Ale ne, necítil se jako by měl zemřít. Spíš, jako by se měl znova narodit.
V operačním sále se objevilo několik postav. Doktoři? Co tu ještě chtějí? Napadlo Martina, ale to už se mu postavy dostaly do zorného pole. Tři muži v tmavých pláštích a jedna žena, také oblečena v černé. Všichni byli nepřirozeně bledí a vysocí, s černýma očima bez bělma a zvláštně rudými rty. Vypadají jako…ach ne, to ne…uvědomil si R. až příliš pozdě, co jeho magická pečeť zapříčinila. Měla zajistit, že P. nezemře. Měla žít věčně, měli spolu být šťastní, ale místo toho ji proklel až do konce jejích dnů. Ti záhadní příchozí byli upíři a on již tušil, co udělají.
Jeden z upírů upřel na R. svůj uhrančivý černočerný pohled. "Tvá pečeť nás sem přivolala. Jsme povinni udělat to, co nám pečeť přikazuje. Pak odejdeme. Jak naloží ta dívka s darem, který jsi jí dal, je jen její věc."
Ostatní zatím připravili několik přístrojů a žena obratně zavedla do žíly P. kanylu. "Budeme potřebovat větší množství krve, je mrtvá už příliš dlouho." Žena se tázavě zahleděla na muže, který se prve bavil s R. .
"Dej jí svoji a Rasienovu. Jste nejmladší a nejsilnější."
Žena kývla. Podala ze stolu skalpel a rozřízla si ruku. Kapky stekly do připravené nádoby. "Teď ty," pokynula Rasienovi. Ten ji napodobil a jeho krev se smísila s její.
"Musíme jí ji aplikovat co nejrychleji. Vychládá nám. Doktoři tu zůstali příliš dlouho," řekla žena a ostatní zatím připravovali roztok krve do nádoby, kterou pak napojili na kanylu.
R. vše sledoval neschopen pohybu. Viděl, jak první kapky upíří krve putují hadičkou do ruky jeho dívky. Omámeně sledoval jak se jí rozbíhá žilami a její tělo se poprvé zachvělo. Jak se nádoba vyprazdňovala, tělem P. se opět rozléval život. Srdce začínalo bušit a přes rty se vydral první nádech.
"Lásko, až se probudíš, odpusť mi. Jsem sobec, co tě nenechal v klidu zemřít a odsoudil tě k věčnosti. Ale slibuji, že tě ani ve věčném životě nenechám samotnou…" R. začal cítit, jakoby se zastavený čas dával opět do pohybu. Poslední kapka upíří krve protekla hadičkou a bledé postavy se začaly vzdalovat. R. zvedl ruku a za nekonečně dlouhou chvíli pohladil P. po čele. Ona se zakuckala a otevřela oči. Ustoupil o krok dozadu a podlomila se mu kolena. Ty oči…hluboké a černé. Tohle už nebyla jeho láska. Změnila se, stejně jako on se bude muset změnit, pokud chce zůstat s ní.
Pohlédla na něj a v černočerných očích se zaleskly slzy. "Miláčku, proč?"
Mátožně se posadila a omámeně se rozhlédla. Znovu se podívala na R.: "Proč moje lásko?"
Náhle vyskočila s operačního stolu, až se jí kanyla vytrhla z ruky a láhev, ve které byla upíří krev, se roztříštila o podlahu. Hrozivě vycenila špičáky a přiblížila se k Martinovi. Čerstvě probuzená měla hrozný hlad. Neuměla kontrolovat své upíří instinkty a její mysl se ztratila v oparu rudé horké krve.
Někdo ji chytil za ruce a zkroutil jí zápěstí za zády. "Klid. No tak!" Jeden z upírů provádějících operaci s ní zatřásl. "Jeho krev nemůžeš pít, změní tě to. On je z druhé rasy, je kočkodlak, chápeš?"
Nově stvořená upírka jen přikývla. Náhle ji opustily všechny síly. To už přicházela upíří žena se sáčkem studené krve z lednice. Zuby utrhla plastový uzávěr a podala krevní konzervu P. . Ta začala hltavě pít ledovou krev, až jí tekla po bradě a zabarvila jí celé nemocniční oblečení do ruda. Když sáček vyprázdnila, ztěžka se posadila na zem. Pomalu se uklidňovala, její tělo už zase poslouchalo její mozek, ale stále víc si uvědomovala, co se stalo.
"Jsem…upír?" zeptala se a pohlédla na své čtyři "spasitele".
"Ano," zazněla odpověď, kterou čekala. "Přijmi jméno Lomiel a zapomeň na lidský svět, který jsi opustila. Odejdi s námi. Začneš žít nový život, mezi svými bratry a sestrami."
"Proč jste mi to udělali? A zrovna na operačním sále…nerozumím tomu."
"Tvůj přítel, muž, kterého jsi milovala za živa, ti věnoval pečeť na tvou ochranu. Díky ní tě čeká věčný život, který jsme ti nyní darovali, poté co jsi zemřela za trapné asistence lidských lékařů."
"Milovala jsem ho zaživa. Ano, vzpomínám si na něj," Lomiel otočila hlavu a její pohled padl na R., stojícího opodál. Pomalu svíral a rozvíral pěsti a po tvářích mu stékaly slzy bolesti.
"Tak pojď. Opusťme už tohle místo, museli jsme tu zpomalit čas a není dobré udržovat časové anomálie moc dlouho. Pojď," jeden z upírů napřáhl k právě narozené Lomiel ruku.
Dívka se pomalu zvedla. "Lomiel," zašeptala. "Věčný život…krev…bez lásky," tvrdě probodla očima všechny upíry. "Ne," řekla tiše. "Ne, ne, NE!" zakřičela. "S vámi nemůžu odejít. Já ho pořád miluji, ať jsem živá nebo neživá. On mi dal nový život jen proto, aby ho mohl strávit se mnou. Proč nemůže jít s námi?"
"Je to zoantrop. Nepatří k nám, je blíž lidem, než Tvorům noci. Zapomeň na něj a pojď!"
"Ne," Lomiel pomalu přešla k R. a vzala ho za ruku. "Odejdu s ním. Zatratíte mě? Proklejete? Tak to udělejte. Ale větším prokletím by pro mě byla věčnost bez lásky."

Otočili se k upírům zády a odcházeli. Prošli zadními dveřmi ven ze sálu, okolo nehybných doktorů a sestoupali po schodišti na ulici.
"Miluji tě, Finnwane," řekla tiše mladá upírka.
"Já tebe, Lomiel," zašeptal Finnwan v odpověď a zornice se mu stáhly do čárek.
To se stalo před pětašedesáti lety, lidé tenkrát psali letopočet 1979.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ohodnoť druhou část Kocoura a Lomiel jako ve škole:

1 70% (14)
2 10% (2)
3 5% (1)
4 10% (2)
5 5% (1)

Komentáře

1 Kiqi Kiqi | Web | 26. ledna 2009 v 15:27 | Reagovat

Och, opět...krása ;)

Vždy se do toho začtu a pak najednou bum, konec! :)

Och, tak moc si přeju aby jsi to jendou vydala...byla bych první kupující ;) Krásné... ;)

Jinak mě akorát trochu mrzí, že jsi tam nedala jejich jména, jen P. a R. ... jako by jsi nechtěla, aby je někdo znal no... škoda, ale což... i tak.. skvělé ;)

2 Lúmenn Lúmenn | Web | 26. ledna 2009 v 15:57 | Reagovat

Kiqi: no on je ten příběh tak trošku autobiografický a lepší jsou iniciály než vymýšlet nová jména:) a hlavně jejich lidské životy nejsou důležité - důležitější je příběh, co prožijí jako upírka a kočkodlak:)

3 kk kk | E-mail | Web | 26. ledna 2009 v 16:11 | Reagovat

Moc Ti děkuju za všechny komentáře na mým blogu. Sice je tato Tvá povídka pro mě první, kde vystupuje upír, ze všeho, co jsem kdy četla, takže nemám moc co srovnávat, ale líbilo se mi to. Je vidět, že už nějakou dobu píšeš, umíš volit slova..

4 Kiqi Kiqi | Web | 26. ledna 2009 v 16:53 | Reagovat

jj, jasně ;) Já jen...to víš ;) ale jinak to nemá chybičku...Moc se těším na další díl ;)

5 onnea onnea | 26. ledna 2009 v 17:08 | Reagovat

jako, P. a R.. mne je jasne uz jen z "anagramu " Lomiel a Finnwan o koho se jedna :D

6 Lúmenn Lúmenn | Web | 26. ledna 2009 v 17:12 | Reagovat

onne: ty jména nejsou anagram:) má to trošku hlubší podtext než jen pozměněná písmenka. Ovšem ne každý nás dva zná přezdívkou a proto ty iniciály. A btw. neříkala jsi že to číst nebudeš? :)

kk: není zač, já taky děkuji a pokud tě zaujme upíří téma doporučuju autorky Jenny Nowak, Petru Neomillnerovou a Anne Riceovou;) ať už pro srovnávání nebo pro dobré knížky:)

7 onnea onnea | 26. ledna 2009 v 19:36 | Reagovat

ja nerikala, ze to cist nebudu, ale ze takove veci nectu, coz se ale nemusi zmenit ;) mimo to, vlastne jsem to ani necetla, jen projela a pak si precetla komentare ;) a je mi jasne ze to nejsou anagramy, proto jsem to dala do ", ale stacilo si v prvnim dilu precist ze ma Lomiel cervene/rude vlasy, navic, neni P. jako Petra?:D no nic, uz mlcim :D

8 Leri Leri | Web | 27. ledna 2009 v 6:01 | Reagovat

Jůůů, moc pěkná kapitolka.....jestli to vydáš...hned si tě vyhledám a platím:)

9 Luz Luz | 27. ledna 2009 v 8:58 | Reagovat

Je to moc dobrý zatím! baví mě to a těším se na další díl.

10 Lúmenn Lúmenn | Web | 27. ledna 2009 v 10:01 | Reagovat

Jsem ráda za všechny pozitivní reakce :) další díl čekejte ve středu:) zatím to přibývá rychle, ale zásoby již napsaného se tenčí:D a pak to bude čekačka trochu dýl:)

11 Ellie, the youngest one Ellie, the youngest one | Web | 13. února 2009 v 16:47 | Reagovat

Co dodat?

Vždycky jsem věděla že umíš psát, tímhle mi to jenom mile potvrzuješ...a koukej to vydat :-)

založím si o tobě blogísek :-D

12 Sophie Toulouse Lautrec Sophie Toulouse Lautrec | Web | 22. února 2009 v 13:32 | Reagovat

Začetla jsem se a zahnala nudu. Proměna kočkodlaka byla dokonalá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama