b

Prokletí materiálna

26. ledna 2009 v 10:44 | Lúmenn |  poezie...
Nejsem věřící v pravém slova smyslu, neřadím se k žádné církvi, naopak, je mi každé organizované náboženství proti srsti. Zato v hloubi duše vím, že Vesmír není dílem náhody, ale je promyšlený někým velice moudrým. Nenazývám jej Bůh, nenazývám jej vlastně nijak. Ale pro tuto báseň jsem udělala výjimku a položila jsem si otázku, jak se náš stvořitel asi cítí, když vidí, co se z lidstva stalo.


Nakreslil jsem svou duši
do popela
a vítr ji rozmetal po kraji

Uhnětl jsem svou duši
z hlíny
a v žáru slunce
popraskal její dokonalý tvar

Vytesal jsem svou duši
do kamene
a polibky dešťových kapek
změnily její tvář k nepoznání

Vdechl jsem svou duši
do člověka
a doufal jsem,
že vyroste až ke hvězdám
a jednoho dne se mne dotkne

Jak kruté bylo poznání,
že i Bůh se může zmýlit
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiqi Kiqi | Web | 26. ledna 2009 v 15:11 | Reagovat

Och, jak skutečné---orpavdu... NĚKDY se docela stydím za to, co jsem člověk... kolik toho člověk zničí a nemůže to opravit..kolik živcočišných druhů zahubil... no... je to na dlouho...ovšem básnička je moc pěkná ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama