b

Kocour a Lomiel - II. - Rozehraná partie 1/4

4. února 2009 v 14:26 | Lúmenn |  Kocour a Lomiel...
Po dlouhé době (ano, ano, kaju se, omlouvám se...) přináším další pokračování Kocoura a Lomiel. Upírku a kočkodlaka na chvíli opustíme a seznámíme se s dalšími důležitými postavami příběhu. Nad upířím impériem se začínají stahovat mračna a nesmrtelná láska Lomiel a Kocoura se ve světle nových skutečností vyjeví jako něco víc, než pouhá náhoda. Kdo je na tahu v rozehrané partii o vládu nad nocí?



Mladý muž se zprudka posadil na posteli. Na čele se mu perlily krůpěje ledového potu a třásl se jako v zimnici.
"Christiane?" žena stojící u zatažených těžkých závěsů vystoupila ze stínu. "Dnes to trvalo déle než obvykle. Už je dávno noc. Začínala jsem mít o tebe starost."
Oslovený nezareagoval. Jeho oči se upíraly kamsi do tmy pokoje, ale ještě neviděly jeho starožitné nákladné zařízení, krbovou římsu s drahými poháry ani mladou štíhlou ženu opírající se zády o kamennou zeď. Christian se jen pomalu vracel z říše svých snů, které byly s každým novým úplňkem delší a hrůzostrašnější. Jeho ostře řezaná tvář byla bledá a světlo jediné svíce na krbové římse na ni vrhalo tančící stíny. Na čele se mu perlil pot, ačkoli žádný by tam být neměl. Vypadá pořád hůř, pomyslela si Monna Liz, když si sedala vedle něj a objala ho pažemi. Vděčně se k ní přivinul - ne jako k milence, spíš jako k sestře, napadlo Monnu hořce.
Chvíli ho kolébala jako dítě, než se jeho dech zklidnil a srdce přestalo divoce bušit. Divoce pro upíra znamená více než dvakrát za minutu.
"Co to bylo tentokrát?" zašeptala mu Monna měkce do vlasů, černých jako uhel, a přivinula se blíž. "Gemini na skřipci, Praha v plamenech, tvá matka, umírající pod tvými zuby?"
Christian zavrtěl hlavou a trochu se odtáhl. Jako sestra, opět problesklo Monně hlavou, nic víc, holka. Nic víc.
"Ne, nic takového," Christian pomalu vstal a ačkoli ještě neměl jistý krok, pomalu přešel k baru vedle krbu a nalil si pohár šarlatové tekutiny, aby ho do sebe hned obrátil.
"Studenou piješ jen málokdy," protáhla se Monna a upřela na něj pronikavé, zelené oči. "Co jsi viděl?"
Christian ji ještě chvíli napínal. Usedal do zeleně čalouněného křesla pomalu jako stařec a stále se nemohl uvelebit, jako by ho měkké polštáře tlačily a opěradla náhle byla příliš blízko u sebe. Upírka mlčela. Věděla, že ho musí nechat shodit ze sebe tíhu svých vidin a ačkoli měla nervy napnuté jako struny, tiše vyčkávala.
Po pár minutách, které se nekonečně vlekly, Christian promluvil. Dnes se vracel opravdu jen velmi těžce. "Viděl jsem zkázu našeho rodu. Ale nejsou to zoantropové ani lidští mágové, kdo ji přinese, jsme to my sami. To my svým nesmyslným válčením se všemi kočkodlaky a vlkodlaky a dalšími zoantropy, to my svým chamtivým lovem lidí si přivodíme svou záhubu."
Zmlkl a praskání parket ve starém pokoji a bušení krve v upírčiných spáncích bylo náhle jediným zvukem, který se rozléhal tmavou místností.
Ticho však trvalo nezvykle dlouho. "A dál Christiane?" pobídla ho Monna. Její dávka trpělivosti nebyla bezedná.
"Vzpomínáš na tu noc před pětašedesáti lety, kdy jsme zaslechli po staletích volání pečeti?"
Monna Liz přikývla. Ovšem byla to ona, kdo dal té dívce věčný život. Život upíra, který záhy odkopla, když se začala tahat s tím zvířetem.
"Nebyla to náhoda, ne, ten mladík se nedostal ke starým vědomostem jen díky svojí zvědavosti. Někdo ho trochu popostrčil, někdo, kdo vidí dál do budoucnosti, dál a taky mnohem jasněji než já," upír si promnul čelo, jako by z něj chtěl masáží dostat všechny zlé vzpomínky a sny, a zadíval se na Monnu. "Ona měla být vzkříšena jako upír a měla nám pomoci ukončit válku mezi námi a zoantropy, co zuří už staletí. Já vím, Monno, vím, že je mír, ale stejně tak je nám oběma jasné, že mír neudržíme na věky. Ne, když si někdo ten mír nepřeje."
Christian vstal a začal přecházet po místnosti tak rychle, až se plamen svíčky rozechvěl a stíny se roztančily jako na šíleném bále.
Upír se zastavil a zprudka se otočil k Monně. Mimoděk ucukla dozadu. Skoro Christiana nepoznávala. Oči mu plály a divoce gestikuloval, když znovu začal hovořit: "Viděl jsem ji, netušil jsem, že ještě žije, po té noci, kdy jsem k ní poslal Rasiena jsem myslel, že se buď vrátí k nám a nebo se s tím kocourem zabijí navzájem. Nestalo se ani jedno. Musíme ji najít."
"Ale proč?" Monna byla zmatená, ostatně jako vždy, když Christian mluvil o svých vizích. Ani on sám je plně nechápal a poslední dobou nabyly nejen na intenzitě, ale i na nejasnosti.
Christian zamával rukama, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, že mají Lomiel hledat. "Přece abychom měli tu zbraň v rukou."
"Jakou zbraň?" Monna to chápala čím dál míň. O čem to Christian sakra mluví?
"Přece to dítě! Gérard to věděl, on to musel tušit! Než zmizel, musel nějak poradit tomu klukovi, jak použít pečeť. To dítě musíme získat! Ona ho musí porodit, chápeš? Teď to vyjde!"
"Dítě upírky a zoantropa?" Monna začínala chápat. Gemini dlouhá léta studoval staré texty, projezdil celý svět, aby našel všechny ty trouchnivějící staré listiny a svitky, a než zmizel, stačil mnohé z toho napsat Christianovi. Všechno však nemohl, kdyby se dopisy dostaly do nepovolaných rukou…raději ani nedomýšlet, co všechno by se mohlo stát. Ale Gemini, Gérard, byl nyní pryč, snad ztracený, snad mrtvý, a Christian neměl jeho píli ani vytrvalost, aby v jeho pátrání pokračoval. Mohl se spolehnout jen na své sny, za které platil bolestí i svým životem. Každý sen mu ukrajoval jeho díl z věčnosti a i když zestárl vždy jen o pár minut, za ta léta, kdy se ukládal ke spánku ve kterém se mu zjevovaly obrazy minulého i budoucího, už mu ukradly pár dní, snad i týdnů života. Jak dlouho v tom ještě míní pokračovat?
"Vím, na co myslíš," řekl náhle Christian tak tiše, že to sotva probralo Monnu z jejího zamyšlení. Sedl si k upírce a něžně ji objal. "Ach, sestřičko, já vím, že máš o mě starosti. Jen ještě pár dní, musím pochopit, co mi chtějí ty vize říct."
"Christiane," upírčin hlas zněl nezvykle chraplavě, jako by se jí v krku vzpříčila kost. Nebyla to však kost, byly to slzy. "Víš jak mi na tobě záleží. Přestaň si hrát na spasitele, to šlo vždycky líp Geminimu."
"Ano," Christian se narovnal a držel teď Monnu za ramena a zpříma jí hleděl do očí. "A právě kvůli němu nesmíme přestat. Gérard byl…on…"
"Já vím," řekla Monna tiše. "Miloval jsi ho, Christiane, a oba víme, že byl pro tebe více než bratr." A víc než já, kousla ji jedovatá myšlenka. "Ale Gemini je teď pryč," pokračovala upírka dál tichým a trochu roztřeseným hlasem, "a my nemáme jeho znalosti a zkušenosti, abychom mohli pokračovat v jeho práci. Je toho příliš, co neznáme a co Gemini objevoval celá desetiletí. Je to marné."
"Ne, není," řekl Christian a zase zvedl oči. Ohně v nich sice pohasly, ale touha v nich se nezmenšila. "Když najdeme tu ženu, pak…"
Monna Liz ho nenechala domluvit: "…pak stejně nikdo z nás neví, co udělat. Jediný kdo to věděl a kdo hledání upířích tajemství věnoval celý život už nám nepomůže, protože je mrtvý, a ani tvá posedlost jeho hledáním to nezmění. Gérard je mrtvý, Christiane, a ty se s tím musíš konečně smířit."
Monna vyslovila Geminiho jméno, které kromě Christiana nikdo nepoužíval. Ale s Chirstianem to tentokrát nehlo. "Není," zabodl se jeho hlas do Monniných uší jako nůž. "Já vím, že je naživu. A Lomiel je klíčem nejen k ukončení války, ale i k nalezení Gérarda. A já se nevzdám, dokud budu dýchat a srdce mi bude bušit, nepřestanu ho hledat. To přísahám, Monno!"
Christian prudce vstal a rozeběhl se ke dveřím. "Řeknu, Rasienovi, ať hned vyrazí. Ať se rozjede s ostatními po celé Evropě a bude-li to nutné i za moře, ale musí ji najít!"
Ve dveřích se ještě otočil. "Mám tě rád, Monno," hlesl smutně, než zmáčkl těžkou mosaznou kliku a jeho kroky odezněly na chodbě.
Když pokoj ztichl, Monna přešla ke krbu a nalila si ze stejné lahve, jako předtím Christian. "Já vím," zašeptala prázdné posteli a zeleným závěsům. "Ale nikdy mě nebudeš mít rád jako jeho." A já nevím, jestli ti to zazlívat nebo ne, bratříčku. Dodala v duchu a usrkla studené krve. Chutnala hrozně. Asi tak, jako se Monna Liz cítila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Co říkáš na pokračování Kocoura a Lomiel?

Super!!! Už se těším na další díl! 75% (9)
Dost dobré;) 16.7% (2)
Ujde to 0% (0)
Docela nuda... 8.3% (1)
Je to děs! Přestaň to psát! 0% (0)

Komentáře

1 Kiqi Kiqi | Web | 4. února 2009 v 18:42 | Reagovat

Pěkné ;)

Jsem ráda, že je pokračování.

Začíná se nám tu okolo probouzet malinkaté hádanky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama