b

Píseň přeživších sebevrahů

2. února 2009 v 21:26 | Lúmenn |  poezie...
Trochu morbidní, trochu smutná, ale děsivě depresivní báseň, která mi vytanula na mysli za jednoho deštivého a ošklivého večera. Kdo si nechce zkazit den, nechť ji raději nečte...


Do kapek medicíny nám těla zakleli
a kolem našich duší vztyčili pevný plot.
V bíle natřených celách na bílých postelích
vězní nás zoufalce, co sáhli si na život.

Světla, co pálí do očí, nikdo tu nezastíní
a hořké slzy ponížení musíme polykat.
My nejsme nemocní, slyšíte? Nejsme jiní!
My jen šli smrti vstříc. Nač utíkat?

Jen tiše? Klid? Že se nic hrozného neděje?
Vždyť hledali jsme peklo a našli očistec!
Že věřit vám máme, že ještě je naděje?
My chtěli svobodu, místo ní máme klec!

My k barevným hvězdám jsme chtěli uletět
na křídlech padlých andělů opustit šedý svět!
A teď nám naše křídla na kusy rozlomíte,
když jedy do těla pomalu dávkujete.
Vážně si myslíte, že nás tím zachráníte?
Vážně si myslíte, že nám tím pomůžete?

Se zkrvavenýma rukama o mříže bijeme
a prokletím je pro nás to, že stále žijeme…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mart!na Mart!na | Web | 2. února 2009 v 22:37 | Reagovat

je to takový..dobře vystižený...nemam slov...

2 Leri Leri | Web | 3. února 2009 v 5:06 | Reagovat

Přiznám se, je to velmi deprsesivní, ale přesto se mi to líbí...:-)...a myslím, že den mi to už více zkazit nemůže...

3 Kiqi Kiqi | Web | 3. února 2009 v 5:55 | Reagovat

Den mi to rozhodně nezkazí více, než stále narůstající nevolnost a migréna. Měla bych se projít ven a začít chodit pravidelně něco dělat, ale moc se mi nechce... :(

No, ale jinak zpět k básničce.

Je to opravdu smutné, jak někteří lidé hledají útěchu ve smrti. A ještě horší je, když človšěk už se slastí umírá a v tom ho někdo zachrání. Pro někoho je to možná hrdinství, ale co chce ten člověk, který se chtěl zabít...na toho už nemyslí? A pak ho ještě zavřou na takové prázdené, hnusné, odporné místo bez duše...:(

4 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 3. února 2009 v 14:47 | Reagovat

Výstižná báseň, jen co je pravda.

Abych nějak zareagovala na vzniklou diskuzi o křesťanský výchově...

Nehodlám se ničeho zastávat. Prostě to vidím tak, jak se mi to rovná v hlavě.

Nikdy jsem se ještě nedostala do situace, kdy by se rozhodovalo o mém životě a brala by se v potaz transfúze. Nevím, jak bych se rozhodla. Znovu připomínám, že nechci svůj život strávit v tomhle stylu, ale není to jen zlo. Prostě bych se to snažila zhodnotit ještě o trochu objektivněji, protože existují i alternativní metody (ředění krve, podávání látek podporujících tvorbu červ. krvinek, méně ztrátové moderní postupy při operacích....). O tomhle tématu se dají rozvinovat dalekosáhlé diskuze.

Neslavíme Vánoce. To mi nevadí. Zdá se mi lepší vyhnout se těm věčným nákupním shonům a tradicím, kvůli kterým se lidé mají zahalit do usměvavé přetvářky. Dávání dárků není omezeno jen na příležitosti, o to je to větší zábava, když nevíš, kdy co dostaneš. Ono ani tátu to k těm všelijakým svátkům nijak netáhlo, máma zase vyrůstala ve velké rodině, kde na to nebylo moc prostředků. Jinak, táta je ateista. Mám ho moc ráda a je mi bližší než máma, i když oba mají co do sebe. Z rodiny je u této víry jen matka.

Přece jen jsem ale poznala pár užitečných zásad a připadám si o něco vzdělanější, aspoň co se týká historie a mýtů, případně některých tradic.

Snad jediné, co se mi na tom celém nelíbí, je to, že jsem si nemohla vybrat. Lidé se zpravidla rozhodnou podle sebe, jestli tohle chtějí poznávat, jestli o tomhle a tamtom chtějí něco vědět... ale mě už došlo, že v některých věcech je lepší nevědomost. Protože takhle mě matka staví před ultimátum... dokud nepochopí, že už mám srdce a mysl jinde.

Chci strávit život s přáteli, živit se hudbou a být známá ne jako to, čím bych podle mojí matky měla být, ale to, čím chci být - umělkyně, básnířka...

Podle mě není víra Svědků v jádru špatná. Ani přespříliš omezující. Je spousta lidí, kterým vyhovuje, kteří jsou schopní obětovat téhle naději celý život a nejsou to žádní fanatici, ale normální, příjemní a vyrovnaní lidé.

Prostě se to nedá vyjádřit pár slovy a já kloužu z hrany tam ,,dolů", do reálného a možná k záhubě odsouzeného světa. Nikdo mě ovšem kvůli tomu nebije, neterorizuje... a vsadím se, že ty hádky s mámou by nastávaly i tak.

Kdyžtak mi nepiš odpověď rovnou na blog, ať to není jako veřejné icq... radši na mail. Dík a zdravím ;)

5 Aník-perník Aník-perník | Web | 3. února 2009 v 14:50 | Reagovat

Hele, nikoho nebuzeruju, tobě sem na blog nic nepsala a nestarej se o můj blog, máš svůj a když se ti něco nelíbí tak na můj nelez

6 kreperat kreperat | Web | 3. února 2009 v 22:25 | Reagovat

jsi nadaná, ale asi se už opakuji, ahoj

7 petí petí | Web | 4. února 2009 v 21:20 | Reagovat

nádherná...smutná a depresivní a le napsaný je to dokonale...

8 dvouprsták dvouprsták | E-mail | 1. dubna 2013 v 20:54 | Reagovat

nadherná basnička,smutna ano ale pravdivá
a neboj,den mi muže skazit jedině pocit to že se rano probudim a musim prožit balší hnusny den!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama