b

Vlčí balada o padajícím sněhu

2. února 2009 v 9:12 | Lúmenn |  povídky...
Inspirace se vrátila:) Původně jsem chtěla udělat radost Siriovi a napsat své pocity, když mám zase dostatek nápadů, ale místo toho vznikl tento příběh. Příběh ze zimního lesa, kde za melodie vlčího vytí hoří touha a pálí bolest. Věnováno všem vlkům, kteří právě teď trpí zimou a hlady. A taky všem lidem, kteří ještě znají význam slova touha.



Sníh padal a padal...
Dívka se brodila závějemi, klopýtala a na ledových tvářích ji zamrzaly slzy. Utíkala, aniž by věděla kam. Hlavně pryč, pryč od vesnice. Pryč od všech těch falešných lidí, od jejich posměšků a zloby. Nic jim neudělala, tak proč ji nenávidí? Svoji matku si přece nikdo vybírat nemůže…
Klopýtala v tenkém vlňáku po zamrzlém poli a sněhové vločky kolem ní vířily v podivném tanci, bez melodie i bez kroků. Jen se tiše proplétaly a oslepovaly běžící dívku. Tu začínaly bolet nohy a sotva popadala dech, mrazivý vzduch jí hvízdal v plicích a bála se, že brzy padne do sněhu vyčerpáním. Ale bylo jí to jedno. Nechtěla se už vracet, to raději najde smrt v bělostném objetí mrazu.
Náhle se před ní v mlze vztyčila černá hradba lesa. Byla už opravdu daleko za vesnicí. Na chvíli se zastavila a přidřepla do závěje. Chvěla se zimou a vyčerpáním a prokřehlé tváře a ruce ji nesnesitelně pálily. Začaly se jí zavírat oči, už nechtěla utíkat, chtěla spát v měkké, hebké závěji. Než ale klesla do smrtících sněhových peřin, vyrušil ji zvuk. Znělo to trochu jako pláč dítěte.
Dívka otevřela oči a s námahou vstala. Možná se jí to jen zdálo, ale třeba tu je někdo, kdo potřebuje pomoc. Tichý kňučivý zvuk se ozval znovu, zněl od kraje lesa. Dívka doklopýtala nafoukaným sněhem až téměř k okraji stromů a pak ho uviděla.
Na závěji ležel vlk, jeho pohublé tělo se chvělo zimou a šedobílou srst měl pokrytou ledovým škraloupem. Upíral na dívku své tmavohnědé oči a mezi zuby se mu tu a tam vydralo bolestné zakňučení.
Dívka na něj zírala a nemohla odtrhnout zrak. Byl krásný, tak osamělý a unavený, ale přesto bylo vidět, jak musel být v létě statný a silný. Ta dlouhá krutá zima vyčerpala všechny, bratříčku, napadlo ji bezděčně. Jak ráda by mu pomohla, ale neměla ponětí, jak zachránit prokřehlého a hlady umírajícího vlka. Tak si tiše sedla do závěje pár metrů od něj, dívala se na vlka a on se díval na ni.
Náhle si přála být vlkem. Je také lidé nenávidí, také jsou osamělí, stejně jako ona. Ale mohou běhat svobodně po lesích jak se jim zachce, nikdo jim neříká, co si myslet a jak se chovat. Jsou sami sebou, krutí, ale odvážní, drsní, ale překrásní. Zírala do těch nádherných očí a toužila se proměnit v šelmu. Mráz jí bičoval holé tváře, ale ona to nevnímala. Přála si z celé své duše, aby se stala vlkem.
Vlk zíral na toho podivného člověka a neměl dost sil, aby cokoli udělal. Instinkt mu velel utéct a nebo zaútočit, ale byl už příliš unavený, mráz a dlouhý hlad si vybraly svou daň a on teď čekal, až si pro něj přijde smrt. Smečka už dávno utekla do lesa a skryla se v doupatech, ale on jim nestačil. Chtěl tu v klidu zmrznout, zavřít oči a odplout do jiného světa, jak mu o tom vyprávěli starší smečky, a místo toho tu zírá do očí téhle podivné lidské samice. Co v nich vlastně vidí? Snad touhu, snad bolest, snad lásku…vyznal se v lidských očích tak málo, jako lidé v těch vlčích.
Bolel ho ten pohled, ale věděl, že pokud chce ještě žít, musí poslechnout hlas přírody, který mu poroučel vstát a trhat.
Touha po šedé srsti a bíle zasněženém lese…
Namáhavě se zvedl na nohy. Byly zesláblé a třásly se chladem.
Bolest z lidské nenávisti a pohrdání…
Vlk stál na všech čtyřech, sice nejistě, ale stál. Jeho hnědé zvířecí oči stále hleděly do modrého pohledu člověka. Táhle zavyl.
Láska a obdiv k tobě, bratříčku. Vezmi mne pryč od lidí…
Ozvěna vytí dozněla a vlk, jako by našel zbyteček ztracených sil, vyrazil k člověku. Dívka neutíkala, nekřičela, jen tam seděla a se slzami v očích čekala, až se jí vlčí tesáky zakousnou do krku. Dočkala se. Než se jí oči zahalily do černé mlhy blížící se smrti, viděla, jak z lesa vybíhá vlčí smečka.
Vyhladovělí vlci přivolaní vytím svého druha se pustily do jídla. Dívka byla celkem hubená, ale smečka nežrala už dlouho a tak si každý kousek teplého červeného masa patřičně vychutnala. Sníh okolo zrůžověl krví a mláďata ho olizovali, jako největší pochoutku. Samci rozkousali i kosti a nasytily se výživného morku. I vlk, který ještě před chvílí toužil po smrti v závěji, se krmil na mase, které mu samo přišlo na hostinu.
Když smečka dojedla, na místě zůstalo jen pár kostí a potrhaný vlněný šátek na zarudlém sněhu. Samci zavyli a smečka zamířila do lesa. Nebyli nasycení, ale ta trocha masa jim dala energii k dalšímu lovu a zima se hned zdála méně bezútešná. Šedobílé šelmy zmizely v lese, jen jeden z nich, vyhublejší a slabší než ostatní, se na chvíli zastavil a zadíval se na zbytky dívčího těla. Něco tam hledal…snad touhu, snad bolest, snad lásku? Ale nebylo tam nic, jen kosti a krev. Vlk zavyl a smečka mu odpověděla. Naposledy se otočil a zmizel mezi stromy. Kdesi za šedivými mraky právě zapadalo slunce a duše dívky, bledá jako zimní den, tančila po zmrzlé zemi a odcházela se smíchem tam, kam živí nemohou.
A sníh stále padal a padal…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kiqi Kiqi | Web | 2. února 2009 v 14:46 | Reagovat

No wau... to bylo tak.. smutné :(

Oprvadu jsem měla na krajíčku... ale taková je příroda.. silnější půjdou dál, slabší...umřou..

Jsem moc ráda, že mám zase inspiraci ;)

Je to opravdu moc povedené ;)

2 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 2. února 2009 v 20:01 | Reagovat

Naopak, přece jsi mi radost udělala :-) Moc hezké. Právě se učím čj na písemku a říkám si, jaká nová generace asi právě vzniká :-) Samota člvoěka v přeldiněném světě. Návrat k přírodě a jejím zákonům. To je jen pár charakteristik.

   Z touto povídkou se, řekl bych, ztotožňuji. S těmi názory. Je ironie, že když se mi něco moc líbí, jako třeba tahle povídečka, hodně to kritizuji, ale ne ve zlém. Nechci upozornit na chyby. Naopak to dílo vnímám tak dopodrobna, až si každou myšlenku vyložím po svém a napadá mě hodně kritiky. Snad ti nebude vadit, když se pustím do podrobnějšího popisu mého názoru a otázek :-)

3 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 2. února 2009 v 20:09 | Reagovat

zde jsou mé poznatky. Hlavně je neber špatně, snad chápeš mou myšlenku z prvního komentáře.

   Útěk od lidí a touha být vlkem to úplně chápu, ale proč dívka čekala, až ji vlk sežere? Zvláštní, příjde mi to nepravděpodobné, až nereálné, že by chtěla zemřít takovou smrtí.

   Vlk začal výt, aby přivolal své druhy k jídlu. Myslím, že by i vzhledem ke svému stavu radši dívenku spořádal sám. Nejdřív mě napadlo, že to skončí tak, že on zavolá ostatní a oni mu ji pak sežerou, takže oba hlavní hrdinové zemřou.

   Jak tak koukám tak to je vše, jinak se mi opravdu moc líbí. Škoda těch pár věcí, které jsem moc nepochopil.

4 Lúmenn Lúmenn | Web | 2. února 2009 v 21:02 | Reagovat

Nic se neděje, jsem ráda za kritiku:) pro mě tam byl hlavní pocit ten, že ona byla nešťastná a stejně chtěla zemřít. V tu jedinou chvíli si myslela že ji vlk nějakým způsobem spasí, snad vezme s sebou a když se tak nestalo, přijala z jeho tesáků smrt stejně vděčně, jako onu spásu.

S těmi přivolanými vlky máš možná pravdu, ale myšlenka byla, aby ona vlastně byla tím, kdo zachrání nejen jeho, ale i celou smečku - sice se nenažrali dosyta, ale dostali novou energii a mohli jít lovit, tedy se uživit.

Ten konec, co jsi nadnesl by taky nebyl špatný, líbí se mi, že uvažuješ jinak než já:) jsem rád že se líbí, i když takhle to vypadá, že všechno je podle tebe v povídce špatně:) ale ne, chápu jak jsi to myslel a díky;)

5 Kayel Kayel | Web | 21. července 2009 v 16:45 | Reagovat

moc krásný...ale zároveň tak smutný...=(

6 Lili Lili | Web | 22. ledna 2010 v 12:09 | Reagovat

Huh, docela drsné. Ale líbí se mi to

7 Nemesis Nemesis | 25. července 2011 v 23:15 | Reagovat

A mervellous, mon cher

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama