b

Březen 2009

Mandaly

31. března 2009 v 12:53 | Lúmenn
Mandala znamená v sanskrtu kruh. Ale nepotkáváme se jen s kruhovými, ale i s čtvercovými, šestiúhelníkovými a jinými mandalami. A co to tedy je? Mandala je obraz, který harmonizuje naše tělo a duši, můžeme si ji nakreslit doma nebo najít obrázek na internetu a pak si ho vytisknout. Svět mandal je neomezený a neexistuje v něm krásné X ošklivé ale jen líbí X nelíbí. V každém totiž různé mandaly vyvolávají různé pocity, zatímco jednomu připadá mandala uvolňující, druhého znervózňuje.
Já si ráda vymalovávám mandaly z knihy, kterou jsme koupili původně mamce k narozeninám, ale teď si mandaly vykreslujeme doma všichni. Dnes jsem ale objevila zajímavé stránky s moc povedenými mandalami - celou galerii si můžete prohlédnout tady a v tomto článku pak naleznete díla, která mě osobně nejvíc zaujala.

Mandala plná mystické a ohnivé energie

Tato mandala se jmenuje "procházka po obloze" a myslím, že
ten název je více než výstižný


Playlist březen

31. března 2009 v 12:21 | Lúmenn |  hudba...
Aneb co přivál do sluchátek a repráků chladný a deštivý měsíc březen...

Epica - Feint


Zase jsem se vrátila ke svým starým osvědčeným písním a k těm
tahle klavírní verze písničky Feint rozhodně patří.

Deathstars - Cyanide


Ale kromě stálic jsem také objevovala novinky a chtěla si poslechnout,
s kým že budu mít na Masters of Rock tu čest.
Mimochodem - video k téhle písni rozhodně stojí za shlédnutí.

Rady pro začínající básníky

31. března 2009 v 10:04 | Lúmenn |  literární díla...
Ne, nedělám ze sebe nějakého chytráka, co všechno ví a umí psát. Naopak - i po šesti letech intenzivního psaní poezie se stále považuji za začátečníka a stále se mi nedaří vyhýbat se základním chybám. A proto jsem se rozhodla sepsat tenhle manuál s radami pro začínající básníky, jehož první díl právě čtete (časem snad přibudou ještě další).
V první části se zaměříme na nejčastější chyby, kterých se začínající poetové doupouštějí.

Život s panem Žalem

30. března 2009 v 21:09 | Lúmenn |  povídky...

Další povídka z cyklu příběhů pana Žala aneb muž s hůlkou a cylindrem jako průvodce jedním lidským životem.

Takhle chci umět hrát na klavír!!!

30. března 2009 v 17:39 | Lúmenn |  hudba...
Můj miláček nedávno stáhl soundtrack k filmům Final Fantasy a oběma se nám tam zalíbila jedna úžasná melodie, hraná na flétnu. Ale pak jsme ji našli na youtube hranou na klavír a to je...prostě...nepopsatelné. Nádherná píseň a zahraná tak, že jsem nikoho předtím neviděla takhle kouzlit s bíločernými klapkami. Poslechněte sami...stojí to za to!


Final Fantasy - Tina's Theme (na klavír hraje Reuben Wong)

Poruchy příjmu potravy - orthorexie

30. března 2009 v 17:13 | Lúmenn |  psychologie...
Tato nemoc zatím nepatří do mezinárodní klasifikace nemocí, ale s nástupem nového náboženství - ekologie - je čím dál rozšířenější.
Orthorexie je chorobná posedlost zdravým jídlem. Začíná nenápadně - rozhodneš se sledovat trendy zdravé výživy, jíst zdravé potraviny bez "éček" a konzervantů.
Postupně začneš sledovat každou etiketu, zajímat se odkud jsou potraviny dovezeny, jak vznikly, z čeho se skládají, zda nejsou nebezpečné. Odmítáš cokoli, co není "zcela přírodní": od geneticky modifikovaných potravin až po marmelády s konzervanty.
Tato nemoc značně komplikuje život, ale nemocný si neuvědomuje, že dělá něco špatného. Je nebezpečná zejména v případě, kdy přeroste do jiné závažnější poruchy příjmu potravy, třeba anorexie. Jinak se dá léčit u psychologa.

Poruchy příjmu potravy - chorobné přejídání

30. března 2009 v 17:12 | Lúmenn |  psychologie...
Nebo také záchvatové přejídání je nemoc, která postihuje muže i ženy stejnou měrou. Jedná se o poruchu stravovacích návyků, kdy se střídají stavy přejídání až k prasknutí a následný pocit viny a držení hladovek. Po drastické (většinou dvou až třídenní) dietě dostaneš hlad a přejíš se a pak zase přijde pocit viny…a tak pořád dokola.
Na rozdíl od bulimie to ale neřešíš zvracením a průjmy, ale spíše se užíráš a nenávidíš sám/a sebe za to, že nedokážeš zhubnout.
Chorobné přejídání vede k nárůstu hmotnosti až do stádia obezity a těžké nadváhy. Jak roste hmotnost, roste i deprese a s depresí přijde přejídání. Tato nemoc je bludný kruh a jestli se obáváš, že jí můžeš trpět ty nebo někdo v tvém okolí, vyhledej dietologa nebo lékaře, který ti pomůže najít řešení - shodit přebytečná kila a depresivní stavy řešit jinak než pytlíkem brambůrků.

Poruchy příjmu potravy - bulimie

30. března 2009 v 17:10 | Lúmenn |  psychologie...
Co to je?
Mentální bulimie má podobné psychické symptomy jako mentální anorexie - dívka (opět 90% nemocných jsou dívky) si připadá tlustá, nenávidí svou postavu, chce zhubnout. Bulimičky však nedokáží nenávidět jídlo a střídá se u nich pocit hladu, kdy se nacpou k prasknutí, a pocit viny, kdy všechno jídlo vyzvrací. Někdy používají i projímadla a prášky na hubnutí.
Návody a tipy dostaneš na tzv. pro-mia stránkách, které zakládají dívky bulimičky. Nenech se zmást, tato nemoc je velmi nebezpečná a může mít trvalé následky. Mia (bulimie) není tvá kamarádka - je to nemoc!

Poruchy příjmu potravy - anorexie

30. března 2009 v 17:08 | Lúmenn |  psychologie...
Co to je?
Mentální anorexie se řadí mezi tzv. poruchy příjmu potravy. Je z nich pravděpodobně nejnebezpečnější, protože její nástup je pomalý a nenáhlý a když si všimneme, že je něco v nepořádku, bývá často už pozdě. Z lékařského hlediska se jedná o psychickou poruchu, kdy dívka (mentální anorexie postihuje z 95% dívky) vnímá zkresleně svoje tělo, připadá si tlustá ačkoli má normální nebo i hubenou postavu. Z toho důvodu odmítá potraviny, hodně cvičí a její život se stane neustálým vážením a přeměřováním.
Na internetu je propagována na tzv. pro-ana stránkách - ty jsou nepravdivé a zkreslené a dívky, které je vytváří jsou ve většině případů nemocné. Ana (anorexie) není tvoje kamarádka - je to nemoc!

Ruším druhý blog

30. března 2009 v 17:04 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Nelekejte se, s tímhle blogem nic dělat nebudu, ale ruším svůj druhý blog Stop anorexii, protože na něj nějak nemám čas a počáteční energie do jeho psaní se postupem času vytratila. Ohlašuju to jen z toho důvodu, že se tu teď z něho objeví pár článků, u kterých bych nechtěla aby se nadobro ztratily. Takže ne, neměním zaměření blogu, jen je mi prostě líto se pár článků vzdát:)

(původně byl titulek tohoto článku Ruším blog, ale pak jsem ho raději přepsala, přece jen nechci nikoho děsit! :) )

Tobias Sammet

30. března 2009 v 13:31 | Lúmenn |  hudba...

Tenhle blázen, kytarista, zpěvák, textař a největší hudební skladatel všech dob se narodil 21. listopadu 1977 (je tedy štír). V roce 1992 založil s přáteli kapelu Edguy (vice zde), v níž hraje dodnes. Kromě tvorby s Edguy má na kontě tři sólové projekty s názvem Avantasia.
Tobi vždy toužil živit se hudbou ale ani teď, když se mu to povedlo, nezpychl a dál je stejným magorem jako dříve. Více se o něm dozvíte třeba z tohoto rozhovoru (zdroj - oficiální stránky Edguy):

Záliby: hudba, běhání, lyžování, jízda na kole a motorce, četba, pokec s přáteli, cestování, fandění Bayernu Mnichov
Oblíbené…
Jídlo: italská kuchyně a grilovaná drůbež
Pití: voda (pozn. Lúmenn: já bych řekla spíš vodka, po té co jsem viděla na MoR 2005:) )
Kapely: těch je prý moc, ale začínal na AC/DC
Herci: Klaus Kinski, Johnny Depp, Gerhard Polt
Filmy: Statečné srdce, Piráti z Karibiku, Život Brianův, "Man spricht Deutsch"
Místo: doma, Melbourne, Londýn, New Yourk, Švédsko
Osobnost, kterou obdivuje: Freddie Mercury

Kdybys nebyl muzikantem, čím bys byl?
Páv nebo papoušek - něco hlasitého, otravného a okázalého.
Největší výhoda toho, být hudebníkem:
Jsem svůj vlastní šéf, nemusím každé ráno vstávat, vydělávám si něčím, co bych stejně dělal zadarmo a poutám víc pozornosti, než bych kdy očekával:)
Co pro tebe znamenají peníze?
Nemůžeš je jíst, nemůžeš si za ně koupit lásku a štěstí. Ale být chudý rozhodně nedělá život lehčím. Nijak nepřemýšlím o penězích, ale kdybych byl chudý a hladový, tak se obávám, že bych musel.
Nejdůležitější věc v tvém životě:
Hudba a zdraví
Tvá filozofie života:
Užívat si každý moment. Bavit se, aniž bych moc ničil sám sebe a moje okolí.
Životní sen:
Vytvořit další monumentální epické hudební dílo, které by zastínilo vše ostatní.
A kromě toho?
Platinová deska, dalších 30 let s kapelou Edguy, potkat ženu, která se stane paní Sammetovou a udělat si pilotní licenci na helikoptéru.


Tohohle chlápka prostě obdivuju - líbí se mi, jak šel za svým snem, líbí se mi, jakou skládá hudbu a asi nejvíc na něm mám ráda jeho ujetou povahu. Hrozně se mi líbí konec písně Catch of the Century - kdy celá kapela dohraje a Tobi stále řve "Nothing, you are nothin. NOTHIIIIING!!!! AAAAA!!! NOTHING!!!" Načež někdo řve: "Tobi, Tobi. Es ist gut jetzt!" (Už je to dobrý) a Tobi jako když ho proberou ze sna: "He? Gut?" (Jo? Dobrý?)
Je vidět, že se do hudby opravdu vžívá:) Což můžu potvrdit i díky "osobnímu setkání" - viděla jsem ho v roce 2005 na Mastrech a loni tamtéž (to jsem si došla dokonce pro podpis - a šáhla jsem si, když jsem mu podávala propisku!!!:D). Na koncertě do zpěvu a show dává všechno, ve Vizovicích je už známý tím, jak popadne mikrofon a vyleze po konstrukci nahoru nad podium, odkud zpívá. Na MoR 2005 kromě mikrofonu přibral i láhev vodky, kterou do sebe během koncertu celou nalil. Prostě rockový umělec jak má být.


Edguy

30. března 2009 v 13:17 | Lúmenn |  hudba...

Rozhodla jsem se napsat článek o jedné z mých nejoblíbenějších kapel - Edguy. A tady ho máte;)

Podzim u jezera

29. března 2009 v 16:44 | Lúmenn |  poezie...
Vím, že je jaro, ale přesto ve mně déšť a vítr za oknem vyvolal podzimní melancholii a vznikla tato báseň...

Jak má vypadat dobrý blog?

28. března 2009 v 20:23 | Lúmenn |  názory, úvahy a zamyšlení...
Na mnoha blozích (resp. blogíscích, všichni víme, co ten pojem znamená) jsem nalezla návody - jak správně psát blog, jak vypadá správný blog, jak být cool blogerem a tak dále. Dokonce jsem zjistila, že existují i blogařské trendy - prý teď letí mít co nejužší stránku, výrazné záhlaví, adoptované pixelky, hodně bleskovek a SONněco (soutěž o nejlepší blog, píseň, film, herce...).
Ale upřímně řečeno - je blog, který splňuje tyto "cool" požadavky vážně dobrý?

Podle mého názoru je opravdu dobrý blog ten, který splňuje následující:
- obsahuje vlastní názory na vše, co autora zajímá, od celebrit přes literaturu až po jadernou fyziku, hlavní je osobitý pohled autora a jeho vlastní názory, tedy žádné ctrl c(izí), ctrl v(lastní)
- autor umí své čtenáře zaujmout tím, co na blog dává, opět přes nejširší spektrum zájmů a témat
- na blogu je minimum zkopírovaných článků a pokud tam jsou, autor dokážen uvést důvod, proč je tam dal a taky svými slovy zhodnotit, co je na daném textu tak fascinující, že jej musel zkopírovat
- autor správně používá český jazyk, občasná hrubka se samozřejmě může stát každému, ale přehnané šišlání, měnění velikosti písmen a pravopis ála vypatlátor jsou v mých očích velkým mínusem
- autor je ochoten diskutovat se čtenáři, obhajovat své názory a nezakazuje přístup každému, kdo nesdílí jeho pohled na svět (u urážejících a nadávajících "diskutérů" je ale ban samozřejmostí)
- má nápaditý design; přece jen blog se skvělými články, ale designem z přednastavených šablon blogu málokoho zaujme natolik, aby se do oněch zajímavých článků začetl

Snad jsou tyto rady zbytečné, snad jsou až příliš náročné (jak jsem si mohla všimnout u většiny uživatelů stránek blog.cz), ale jak je vidět u mých "sbéček" (hnusné slovo!) tedy spřátelených blogů, se kterými si vyměňuji komentáře a s jejichž majiteli ráda diskutuji, nejsou nereálné. A já vám všem, kteří píšete opravdu dobré blogy moc děkuju. A prosím - hlavně se neřiďte cool návody, blikající pixelky u Onney nebo zářící růžové nápisy u Anduly si fakt nedokážu představit:D

Kreslení hrdinové mého dětství

28. března 2009 v 18:19 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Hitparádu hororů už tu mám, tak pro se nepodívat úpně na druhou stranu - a to do barevného světa kreslených pohádek. Které kreslené postavičky nejvíce zahýbaly mým dětsvím a na které hrdiny načtrnuté tuží a barvičkami už nikdy nezapomenu? Odpověď zjistíte v hitparádě 7 největších kreslených hrdinů Lúmennčina dětství:)

7.místo - Buzz Rakeťák a Woody

Příběh hraček byl první celovečerní počítačově animovaný film a kvalitě animace je to pořádně vidět. Ale mě v dětství zaujal, ne ani tak kvůli animaci, ale spíš kvůli příběhu. Ještě dalších několik let jsem potichu otevírala dveře do dětského pokoje a doufala, že uvidím, jak se moje hračky hýbou. Kromě této zajímavé hry mi ale tento film přinesl ještě pocit opravdového přátelství a vědomí, že existuje, což je myslím pro osmileté dítě (nebo kolik mi tenkrát bylo) dost důležité. A právě proto se hlavní protagonisté, namyšlený kapitán hvězdné lodi Buzz Rakeťák (pamatujete na jeho "Vzhůru do nekonečna a ještě dál!" ?:) ) a trochu naivní kovboj Woody dostali do tohoto žebříčku:)
Z nesmiřitelných nepřátel nerozlučnými přáteli
Tyhle hračky ožívali, když jejich malý majitel
nebyl doma...ty moje se nikdy nenechaly přistihnout:)


6.místo - Rákosníček

Tak to byla dvojice, nastupují individualisti - a individualistou Rákosníček bez pochyby je. A taky je to "skřítek neposeda, zvědavý jako opička, který žije v rybníčku Brčálník za mlhou hustou tak, že by se dala krájet". Hlas Jiřiny Bohdalové je prostě nezaměnitelný a Rákosníčkovy "úžasné" vynálezy a hrátky s hvězdami a počasím jakbysmet. U jeho večerníčků jsem schopná sedět ještě dnes a smát se jeho roztomilé snaze změnit chod světa…jak mi jenom tenhle zelený ošklivák připomíná mě samotnou:D Snad i proto jsem ho prostě musela zahrnout do hitparády těch nej hrdinů.
Není rozkošný???
Je! :)


Letní čas - pro nebo proti

28. března 2009 v 14:46 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Tak dnes budeme spát o hodinu méně, protože ve 2 ráno se posouvá čas o hodinu dopředu. Každým rokem touto dobou se vyrojí kvanta rádoby věděckých článků, kdy jednou varují před nebezpečenstvími letníého času (biologické hodiny! šok pro ogranismus! nesmyslné opatření!) a jednou zase tvrdí, že letí čas je super (více světla, více energie! ušetřené peníze!).
A co na to říkám já?
Jsem jednoduše pro. Na podzim, kdy se "spí o hodinu déle", tedy noc je uměle o hodinu prodloužena, je to pohoda a většinou ani nijakou změnu nezpozoruju. Jediné co mi vadí je, že jeden den je ve 4 odpoledne světlo a následujícího dne je v tu stejnou dobu tma. Na jaře jsem zase po ránu trošku rozespalá, protože mi ta hodina spánku schází, ale sluneční světlo i večer mi hned zase zvedne náladu. Věřím, že kromě jisté úspory energie (přece jen ve 4 ráno tolik lidí vzhůru ještě není) přináší letní čas i pozitivnější náladu - já například miluju jarní a letní večery, kdy v devět hodin ještě můžu sedět na zahradě a povídat si s přáteli nebo si třeba číst. Nebýt letního času, slunce by nám do oken svítilo už od čtyř, půl paté ráno - těm kdo vstávají na ranní směnu by sice ráno zpříjemnilo, ale ty, kdo vstávají do školy nebo do zaměstnání na sedmou či na odpolední směnu, by akorát budilo ze spaní.
Můžeme říct, že naši předci se bez toho taky obešli a že je to nefér vůči těm, kdo milují brzké vstávání. Já jako sova ale říkám letnímu času jednoznačné ANO a už se na něj vyloženě těším. Co vy?

Duchové, přízraky a démoni

28. března 2009 v 13:49 | Lúmenn |  putování za záhadami...
Venku krásně svítí sluníčko tak co pustit do domu trošku strachu a hrůzy? Jusa mě pod článkem Fotky duchů upozornila na dost zajímavé video, zobrazující reálná setkání s duchy. A já na něj zase upozorním vás:) Mimochodem, doporučuji pouštět opravdu dokud venku svítí slunce, v noci či za bouřky by se patrně efekt děsivosti znásobil...

(videa najdete pod perexem)

Krajiny nočních můr

28. března 2009 v 13:33 | Lúmenn |  fantasy obrázky...
Oči se zavírají únavou, ale srdce divoce buší do ztichlého pokoje. Spánek, ten očistný spánek plný odpočinku, nepřichází...místo něj se za vašimi zavřenými víčky usídlily noční můry. Raději zírat až do svítání do tmy, než usnout...
Kdo zná tento pocit, pro něj budou následující obrázky připomínkou na probdlé noci. A kdo jej ještě nepoznal, možná by se neměl dívat dále. Vítejte do světa děsivých snů, strašidelných přízraků a nočních můr, které s roztraženými křídly obestírají mysl temnotou...

Holčičko, ty jsi zabloudila?

***

Proč už nechci být slavná

28. března 2009 v 0:22 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Když mi bylo pět, chtěla jsem být slavnou lékařkou, která vymyslí lék na nějakou strašlivou nemoc - třeba rakovinu nebo AIDS.
Když mi bylo jedenáct, chtěla jsem být slavnou herečkou.
Když mi bylo třináct, chtěla jsem být slavnou spisovatelkou a získat Nobelovu cenu za literaturu.
Když mi bylo šestnáct, chtěla jsem být slavnou političkou, co změní svět k lepšímu.
Už nechci nic z toho. Paradoxně mi změnil pohled na život jeden jediný řetězový mail. V tom mailu se psalo: "Jmenuj alespoň 5 nositelů Nobelovy ceny. Jmenuj alespoň deset držitelů Oscara. Jmenuj alespoň 5 výherkyň soutěže Miss World…" a tak dále. Nevěděla jsem mnohdy ani dvě jména.
Níže jsem ale četla: "Jmenuj alespoň 5 lidí, kteří ti v životě pomohli. Jmenuj alespoň 5 lidí, kteří tě vždycky dovedou rozesmát. Jmenuj alespoň 10 lidé, jimž za něco v životě vděčíš…"
A v tu chvíli mi to docvaklo a vzpomněla jsem si na citát Gándhího - "Dát radost jednomu srdci je lepší než tisíc hlav skloněných k motlitbě." A ze vteřiny na vteřinu jsem hodila za hlavu všechny ty sny o slávě a definitivně se rozhodla pro cestu psychologa, rádce a pomocníka. Zatím se mi plnění snu nedaří tak, jak bych chtěla, ale vím, že jsem na správné cestě.
Možná to zní naivně, možná i hloupě. Ale já tomu věřím. Možná si myslíte, že jeden řetězový mail nemůže změnit smýšlení namyšlené holky jménem Lúmenn. Ale stalo se. Poslední tři roky se realizaci svého snu věnuji tak, jak jen mi to zdravotní stav dovoluje. Uvědomila jsem si, že sláva je pomíjivá, ale láska je věčná.
A taky vím, že "Těm, kdo přinášejí světlo do života jiných, ho neubývá." A tak chci dávat světlo i za cenu života bez peněz, slávy a opěvování. Že je to těžké? Je. Ale já po té cestě chci jít.
Vaše nocí obklopená a ve snech už zase ztracená Lúmennka:)

Jak jsi mohl? (Milujete psy? Nečtěte to!)

27. března 2009 v 23:18 | Lúmenn |  literární díla...
Když jsem tento příběh dočetla, následující půl hodinu jsem probrečela. Když si ho přečetl Finn, plakal tak, že jsem ho musela utěšovat. Mamka, jakmile jsem jí řekla, že je to smutné a že je to o pejscích, se zapřísáhla, že si ho nikdy nepřečte. A proto vás varuju - jste-li milovníci psů či zvířat obecně, neklikejte na celý článek a nečtěte dál, je to opravdu nejsmutnější věc, kterou jsem kdy slyšela, viděla nebo četla. Stejně jako už se nikdy nepodívám na Zelenou míli, tak už si nikdy nepřečtu tohle. Ale zveřejnit to musím - ač je to strašlivě smutné, je v tom veliká pravda.
(Vím, že varování "nečti to" působí přesně opačně, ale já to myslím zcela vážně a upřímně. Rozmyslete se dobře, než kliknete na celý článek.)