b

Jak jsi mohl? (Milujete psy? Nečtěte to!)

27. března 2009 v 23:18 | Lúmenn |  literární díla...
Když jsem tento příběh dočetla, následující půl hodinu jsem probrečela. Když si ho přečetl Finn, plakal tak, že jsem ho musela utěšovat. Mamka, jakmile jsem jí řekla, že je to smutné a že je to o pejscích, se zapřísáhla, že si ho nikdy nepřečte. A proto vás varuju - jste-li milovníci psů či zvířat obecně, neklikejte na celý článek a nečtěte dál, je to opravdu nejsmutnější věc, kterou jsem kdy slyšela, viděla nebo četla. Stejně jako už se nikdy nepodívám na Zelenou míli, tak už si nikdy nepřečtu tohle. Ale zveřejnit to musím - ač je to strašlivě smutné, je v tom veliká pravda.
(Vím, že varování "nečti to" působí přesně opačně, ale já to myslím zcela vážně a upřímně. Rozmyslete se dobře, než kliknete na celý článek.)


Jak jsi mohl?

Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku. Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne.

Postupně jsi začal trávit víc času v práci a byl jsi zaneprázdněn svojí kariérou a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný. Nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval. Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale byla jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru, na své vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě.

Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma. Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všecky výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, ale když jsme přijeli k zvířecímu útulku, bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíry a řekl dvěma ženám, které si mě přebíraly: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčily ramenem a věnovaly ti bolestný pohled. Poznaly reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papírama". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost. Jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se semnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl vzít si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.

Když jsi odešel, ty dvě milé pani řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou "Jak jenom mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi.

A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak si mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.

Poznámka autora: Pokud vám článek "Jak jsi mohl" vehnal slzy do očí tak jako mně, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.
Děkuji, Jim Willis



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andula Andula | E-mail | Web | 28. března 2009 v 9:45 | Reagovat

OK,sice jsem klikla na celý článek,ale číst to nebudu....radši...

2 Andula Andula | E-mail | Web | 28. března 2009 v 9:51 | Reagovat

hm,tak zvědavostmi nedala a přečetla jsem si to:( to je prostě....něco...otřesného...to se ani nedá popsat slovy :(

3 Lady-Starllete Lady-Starllete | Web | 28. března 2009 v 9:55 | Reagovat

taky mi dělá problém to komentovat...je to smutný...poprvé za několik let brečím, protože je k tomu důvod...

4 Lykao Lykao | Web | 28. března 2009 v 10:37 | Reagovat

Už jsem to jednou četla a vzalo mě to za srdce. Nyní, podruhé nejedna slza skanula po mé tváři, jako minule....

5 Eii Eii | Web | 28. března 2009 v 10:50 | Reagovat

Zapomeň sistr, to číst nebudu..xDD x(

6 Andy Andy | Web | 28. března 2009 v 12:03 | Reagovat

Smutný...Prostě pravda...:-(

7 Kitt C Kitt C | 28. března 2009 v 12:40 | Reagovat

Ano ano, znám to.. taky jsem se u toho pořádně nabrečela.. ani nemám odvahu číst to podruhý ..

8 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 28. března 2009 v 12:42 | Reagovat

Je to smutné, ale po drsném tvém úvodu jsem očekával ještě něco mnohem horšího. Tento pes měl aspoň nějakou dobu, vlastně půlku života, protože tam je psáno, že do útulkia šla ve středním věku, šťěstí.

   Nedávno jsem četl článek o lovcích koček a psů, kteří je odychytávají na ulicích a pak jejich kůži používají k výrobě napodobenin třeba kožených peněženek.

   Kdybych si pořizoval zvíře, tak jsem rozhodnut, že jen z útulku. Hrozně málo lidí se zajiímá o taková zvířata a to je velká škoda. Radši dají přednost nějaké čistokrevné kočce za pár tisíc než pomoct opuštěné z útulku...

9 onni onni | Web | 28. března 2009 v 13:31 | Reagovat

no nevim, rikejte si ze jsem materialista a sobec, ale me podobne pribehy vazne nedojimaji.. maji jen cilene se snazit vyvolat v lidech nejake ty slzly, aby bedovali nad tim, jak je vsechno krute a bla bla... myslim ze jsou horsi veci, kvuli kterym by mel clovek brecet..

Kocky jsme meli odjakziva, vzdycky umrely, vzdycky prisly nove.. psa jsme meli taky z ulutku, jednou utekl a uz se nevratil.. smutne, ale nikdo z nas nebrecel..

zato vite kdy jsem brecela? Kdyz pes sousedu pokousal meho brachu, stacilo kousek a nemela bych toho magora tady vedle sebe a to by teprv byla ztrata.. toho psa museli utratit a sousedi nam to vycitali jeste dobrych par let.. TOHLE je smutne, ze dava clovek prednost psovi pred clovekem, ne podobne, s prominutim, hystericko-tragicke zvasty..

10 Lúmenn Lúmenn | Web | 28. března 2009 v 13:54 | Reagovat

onni: jasně že zvířata umírají, ale když umřou doma, kde žili se svou rodinou léta, je to přirozené, když ale majitel zjistí, že ho "hračka" omrzela a dá psa do útulku, aby se tam utrápil až na pokraj smrti, to je podle mě smutné a pláči. A někdy má zvíře mnohem větší cenu, než člověk (to samozřejmě nemluvím o tvém bráškovi;) ale i u toho pokousání je nutné si uvědomit, kdy je to vina psa a jeho majitele - špatná výchova, agresivní zvíře a kdy je to vina pokousaného - provokace, třeba i nechtěná apod.).

11 Slečna S. Slečna S. | 28. března 2009 v 14:02 | Reagovat

Mne to tedy příliš nedojalo a to ne ani ne proto, že na psy dvakrát netrpím, přijde mi to jako lacině sentimentální příběh z deníčku dvanáctileté školačky.

Nicméně, zaznělo tu něco o dávání psu přednosti před člověkem - nevím, co je na tom divného. Stokrát radši bych např. zachránila život svým kočkám, než cizímu člověku, neb k onomu cizímu člověku nemám žádný vztah a jako takový je mi naprosto lhostejný.

12 onni onni | Web | 28. března 2009 v 14:25 | Reagovat

bracha si jen tak jel na kole, jak to dela vzdycky, po ceste, po ktere jezdil vzdycky, a oni nam dokonce vycitali, ze tam nemel jezdit.. a nebylo to prvne, co se ukazalo agreisvni chovani toho psa.. ale proste ne, my jsme mohli za to, ze museli toho psa utratit.. boze, jeste ted kdyz si na tu absurditu vzpomenu, je mi zle.. kdyz jeste pridam to, ze ti sousedi jsou i nase rodina, blizka.. no, nerada na to vzpominam.. vis co je na tom nejlepsi? Bracha se psu neboji, vubec..

Slecna S. - tohle nebyl cizi clovek, tohle byl bratranec, ktereho znali cely zivot (navic dite), co kdyby to bracha neprezil? Taky by rikali, ze si za to mohl sam a ze toho neutrati? Verim, ze jo.. at se deje cokoli, at uz mam zvirata jakkoli rada, clovek pro me bude vzdycky prednejsi (samozrejme pokud to neni nejaky sadista, ktery muci mala zviratka)

13 AngelFacedVampire AngelFacedVampire | Web | 28. března 2009 v 14:32 | Reagovat

Je to strašne tragické...Ale súčastne aj poučné...Možno by bolo dobré dat to prečítat niektorým bezohladným ludom,možnože by si uvedomili čo robia...

14 Lúmenn Lúmenn | Web | 28. března 2009 v 14:51 | Reagovat

onni: no kdyby šlo o volbu vlastní zvíře versus cizí člověk taky hned volím své zvíře. U těch sousedů je to prostě bezohledné chování, jasně třeba to nebyla vina toho psa, prostě měl blbej den a polekal se, ale dokážu si představit, jak jste se asi cítili. Kdyby náš pes vážně pokousal třeba ségru nebo babičku, tak bych asi byla smutná a nešťastná, ale nechala bych ho utratit, aby se to neopakovalo. Tohle je jasná volba.

Slečna S.: no je vidět, že je to prvoplánově tak tragické, ale ve mě to prostě smutek vyvolává - což byl zřejmě autorův záměr:)

15 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 28. března 2009 v 15:27 | Reagovat

Jen k otázce utrácení. Nechápu proč při první projevu agresivity se pes hned musí nechat utratit. Svého psa bych rozhodně nenechal. Přinejmenším bych bojoval nebo ho vyvezl někam za město, kdyby mu reálně hrozilo utracení. Zajímavé, že když člověk utýrá zvíře jakkoli brutálním způsobem, neděje se nic, možná jen pokuta, nevim teď přesně jak to chodí.

   Pes mé kamarádky kousnul asi desetiletého cizího kluka do lýtka. Chlapec házel klacky do koruny stromu ve snaze shodit co nejvíce kaštanů. Pes byl dřív běžně zvyklý na rány holí od svého pána, proto když viděl podobný projev, zaútočil. Naštěstí matka dítěte to pochopila a zranění nebylo vážné.

   Podle mě oba byli v právu. Kdyby vaše dítě zmlátilo spolužáka, který mu sprostě nadával, co byste udělali?

16 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 28. března 2009 v 15:30 | Reagovat

Utratili byste ho?

17 Lúmenn Lúmenn | Web | 28. března 2009 v 18:22 | Reagovat

To je pravda, Siriusi, ale bohužel pes a člověk se liší v inteligenci ať chceš nebo ne. A pes který jednou člověka těžce zraní, to může udělat zas, zvlášť je li trochu víc agresivní. samozřejmě v tebou popisovaném případě je utracení nesmysl, ten pes za to nemohl, ale v bezdůvodném napadení je to na pováženou. Tento článek neměl za úkol řešit tresty za týrání zvířat, tak bych tuto diskuzi opustila, stejně všichni víme, že ty tresty jsou nízké a není v našich silách to změnit, tak proč se tím zatěžovat;)

18 Slečna S. Slečna S. | 29. března 2009 v 17:38 | Reagovat

onni: Jasně, že pokud máš vztah naopak k člověku a ne k tomu psu, tak je to přesně naopak. Jen jsem chtěla poukázat na to, že ono "dávání přednosti" může být někdy poměrně logické.

19 Katka Katka | E-mail | 10. února 2014 v 20:49 | Reagovat

Ja sprostá som to čítala celé... Ale som rada, že ma to rozplakalo, dávno sa mi to nestalo a myslela som si, že som ňáká chybná alebo čo... :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama