b

Proč už nechci být slavná

28. března 2009 v 0:22 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Když mi bylo pět, chtěla jsem být slavnou lékařkou, která vymyslí lék na nějakou strašlivou nemoc - třeba rakovinu nebo AIDS.
Když mi bylo jedenáct, chtěla jsem být slavnou herečkou.
Když mi bylo třináct, chtěla jsem být slavnou spisovatelkou a získat Nobelovu cenu za literaturu.
Když mi bylo šestnáct, chtěla jsem být slavnou političkou, co změní svět k lepšímu.
Už nechci nic z toho. Paradoxně mi změnil pohled na život jeden jediný řetězový mail. V tom mailu se psalo: "Jmenuj alespoň 5 nositelů Nobelovy ceny. Jmenuj alespoň deset držitelů Oscara. Jmenuj alespoň 5 výherkyň soutěže Miss World…" a tak dále. Nevěděla jsem mnohdy ani dvě jména.
Níže jsem ale četla: "Jmenuj alespoň 5 lidí, kteří ti v životě pomohli. Jmenuj alespoň 5 lidí, kteří tě vždycky dovedou rozesmát. Jmenuj alespoň 10 lidé, jimž za něco v životě vděčíš…"
A v tu chvíli mi to docvaklo a vzpomněla jsem si na citát Gándhího - "Dát radost jednomu srdci je lepší než tisíc hlav skloněných k motlitbě." A ze vteřiny na vteřinu jsem hodila za hlavu všechny ty sny o slávě a definitivně se rozhodla pro cestu psychologa, rádce a pomocníka. Zatím se mi plnění snu nedaří tak, jak bych chtěla, ale vím, že jsem na správné cestě.
Možná to zní naivně, možná i hloupě. Ale já tomu věřím. Možná si myslíte, že jeden řetězový mail nemůže změnit smýšlení namyšlené holky jménem Lúmenn. Ale stalo se. Poslední tři roky se realizaci svého snu věnuji tak, jak jen mi to zdravotní stav dovoluje. Uvědomila jsem si, že sláva je pomíjivá, ale láska je věčná.
A taky vím, že "Těm, kdo přinášejí světlo do života jiných, ho neubývá." A tak chci dávat světlo i za cenu života bez peněz, slávy a opěvování. Že je to těžké? Je. Ale já po té cestě chci jít.
Vaše nocí obklopená a ve snech už zase ztracená Lúmennka:)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady-Starllete Lady-Starllete | Web | 28. března 2009 v 9:44 | Reagovat

není to naivní, taky sem kdysi chtěla dělat psychologa, bohužel já zůstala u tvého snu ve třinácti...

2 Andula Andula | E-mail | Web | 28. března 2009 v 9:54 | Reagovat

taky myslím,že to naivně nezní :) právě naopak...někdy nám smýšlení dokáží změnit úplné maličkosti...:)

3 Eii Eii | Web | 28. března 2009 v 10:52 | Reagovat

Náhodou, vůbec to není naivní..x) Ten poslední citát je obzvlášť hezkej a pravdivej.. Víš, co bylo ve Final Fantasy a co mě taky docela chytlo za srdce?

Embrace your dreams.. If you want to be a hero, you have to dream.

x))

4 Polgara Polgara | Web | 28. března 2009 v 11:50 | Reagovat

Tak ti aspoň přeju, ať ti to všechno vyjde...

5 Andy Andy | Web | 28. března 2009 v 12:05 | Reagovat

Hodně štěstí...Třeba za tebou někdy přijdu pro radu:o)

6 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 28. března 2009 v 12:45 | Reagovat

Být takový ten psychiatr, za kterým příjdou lidé na dně se svými rpoblémy, on si s nimi povídá, pozná je a pomůže třeba jen pár správně volenými slovy, pro které si vlastně "zákazník" přišel, to je i pro mě dokonalá práce, ale jak daleko je tahle představa realitě? To nevím, proto psychologie asi spíš zůstane jen mým koníčkem...

7 Kiqi Kiqi | Web | 28. března 2009 v 19:04 | Reagovat

Není to naivní ani hloupý....ale je to tak...

Každý když byl malý toužil být slavný..každý...neznám jediného člověka, který ne...některým to zůstalo...ale některým prostě ne...a myslím, že je to jen dobře, prootže by nebyli žádní psychologové, psychiatři, lékaři, terapeuti ani nic takového...a myslím, že by to byla velká škoda :( :)

8 Ragnarok Ragnarok | E-mail | Web | 30. března 2009 v 9:52 | Reagovat

Není to naivní, sám mám v rodině hodně psychologů a terapeutů. Já dělám lidem kolem sebe amatérského psychologa a snažím se pomáhat, prý mi to jde vždycky a to mě strašně těší. Ale jako práci bych to dělat nemohl, nevím proč. Někdy je to dost vysilující. Člověk musí mít hodně instinkt a proto se podle mě na toto povolání hodí hlavně ženy. Tohle můj názor ;-)

9 Findë Findë | E-mail | Web | 2. září 2011 v 19:55 | Reagovat

Když mi bylo pět nepomýšlela jsem na tom, čím být, jediné co vím je, že má mysl byla těkavá, jednou jsem chtěla být policistkou, podruhé učitelkou, pak zase zpěvačkou a jindy princeznou ze zámku nebo kuchařkou. Když mi bylo jedenáct let, chtěla jsem být asi slavnou malířkou. Dnes, když je mi právě třináct let jsem se poměrně nedávno, bude to tak půl roku rozhodla stejně jako Ty - právě pro psycholožku a z podobného důvodu, možnosti psychicky pomoci lidem a ulevit jim od trápení. Je to zvláštní paradox, když si uvědomím, že právě já jsem měla tu čest chodit k psycholožce (a stále ještě chodím), možná, že právě díky tomu jsem zjistila, že tato práce by mi asi byla velmi blízká. A možná je to také proto, že mě samotnou téměř nikdo nedokázal pochopit, tím pádem chci pomáhat lidem jako já, těm, které ostatní nechápou a vylučují z kolektivu, chci jim pomoci nalézt cestu zpět, ukázat jim, že když jsou jiní nejsou špatní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama