b

Čekání na...

30. května 2009 v 19:51 | Finnister |  Finnova tvorba...
Osamělý večer s sebou přináší nejrůznější náměty ke psaní - a mně včera přinesl tohle. Aneb moje první povídka na tomto blogu, takže buďte shovívaví:) Finn


Seděl na schodech v předsíni. Kolem se rozprostírala tma a ticho. Nechtělo se mu rozsvítit, nemělo to smysl, měl mizernou náladu jak na světle, tak potmě. "Kde je? Měla tu už dávno být."
Hlavou se mu honily ty nejdivočejší a nejkatastrofičtější scénáře, chtěl je nějak zapudit, ale nepomáhalo ani cvičení, ani veselá videa na YouTube.
"Měl bych jít spát". Pomyslel si a odebral se do pokoje.
Ležel a nemohl usnout, bytostně cítil prázdnotu vedle sebe. Sešel tedy do koupelny aby si vzal prášek na spaní.
"Všechno bude v pořádku, nic se nestane, neviděla své přátele už hodně dlouho a já jí nemůžu zakázat se s nimi stýkat, věřím jí, nic se nestane..." Snažil se přesvědčit sám sebe.
Na chvíli zbystřil, zdálo se mu jakoby se na něj jeho odraz v zrcadle usmál, přičemž on neměl na úsměv ani pomyšlení.
"To je konina, odraz si nemůže dělat co se mu zachce. Idiote, jsi přetažený."
Polknul prášek a jal se šourat do postele.

Ani nevěděl jak usnul, asi rychle a tvrdě.
"Zatracené prášky!" Pomyslel si.
Bolelo ho celé tělo, jakoby ani nespal, ale nádeničil.Rozhodl se, že si už nikdy nevezme žádný prášek na spaní. Seděl v kuchyni a usrkával kávu, cigareta odhořívala v popelníku a jemu tekly nervy.
"Kde ksakru je?! Jsem možná hloupý a příliš hodný, ale čeho je moc, toho je příliž. Jen ať si nemyslí, že jí to jen tak projde, pěkně jí za to vynadám!"
Věděl však, že jen co na něj upře své smutné, hnědé oči plné studu, neodolá a vše jí odpustí.
Procházel mobil, jestli mu neutekl nějaký hovor od ní. Nebo jestli ve svém "zdrogovaném" spánku neodklikl nějakou zprávu co mu poslala. Nic. Napsal jí tedy.
Před časem se zařekl, že se nebude chovat jako stíhačka a kontrolovat ji na každém kroku. Snažil se vždy potlačit svou žárlivost, i když mu to občas dělalo problémy. Žádná odpověď nepřišla.
Šel se osprchovat, v noci se zpotil jako dobytče na jatkách a smrděl zrovna tak.
Když se utíral spatřil svůj strhaný obličej, vypadal jako mrtvola. Bledý skruhy pod očima, za které by se nemusel stydět ani noční hlídač parkovišť. Koupelna vypadala, jako by se v ní myl Kraken a ne člověk. Snažil se najít hadr na podlahu, ale nikde nebyl. Řekl si tedy, že to doschne samo a šel si udělat další kafe.
Zazvonil zvonek. "No konečně!" Řekl si a šel otevřít.
"Dobrý den, pan Robert Barták?" Za dveřmi nestála jeho přítelkyně, ale tři uniformované hory s odznaky policie ČR.
"Ano, co pro vás mohu udělat?"
"Znáte jistou Pavlínu Sedlákovou?"
"Ano, je to moje přítelkyně, stalo se něco? Provedla snad něco?"
"Chtěli bychom abyste šel s námi, na služebně vám vše osvětlíme." Odvětil ten "nejhranatější" z nich.
"Dobře." Spěšně se oblékl, podíval se do zrcadla a jeho odraz na něj mrknul."

Seděl v cele. Nemohl uvěřit tomu co se stalo. Neustále si přehrával události předešlého dne.
Šel na stanici, tam mu řekli, že Pavlína nic neprovedla, naopak nejspíše byla zavražděna a on že má identifikovat tělo.
Byla to ona. Ležela tam na pitevně a vypadala jako maso, které chtěl nejaký přičinlivý řeznický učeň naporcovat tupým sekáčkem, obličej zůstal celý, ale jinak... Jakoby to ani nebyla ona.
Byl v šoku, jeho mozku tehdy ještě nedošlo, že je mrtvá.
Na místě, kde byla zavražděna, je prý monitorovací systém a je možné, že vraha zachytily kamery. Čekal tedy na výsledek.
O pár hodin později si jej pozvali dovnitř a pustili mu záznam. Byl na něm On jak na kusy trhá a drápe svou přítelkyni. Bylo mu dost dobře vidět do obličeje i to oblečení co měl útočník na sobě vypadalo jao jeho.
Nemohl tomu uvěřit. Dokonce tomu nemůže uvěřit ani teď když je zavřený v cele č.156.
Vstal a šel k zrcadlu, aby se podíval jak vypadá tvář vraha. Slzy se mu koulely po tvářích jako dvě řeky. Třásl se.
Odraz v zrcadle patřil jemu, ale ten muž byl jiný, sebejistý, na první pohled spokojený a usmíval se na něj.
"Co to?!"
"Udělal jsem jen to na co si myslel, nezapomeň, že na zrodu věci skutečné vždy stojí myšlenka."
"Tys ji zabil!"
"Ne, to ty."
Byl to on co se na sebe díval ze zrcadla, pomalu mu začalo docházet co se stalo.
Rozbil to zrcadlo. Už se nikdy nechce vidět, nikdy už nechce spatřit JEHO tvář! Už nikdy...

Pracovního protokol 117b/2
Vězeň z cely 156 (Robert B. - 830915/2281) spáchal sebevraždu, zřejmě pod tíhou viny a výčitek. Nástrojem, kterým to provedl, byl dlouhý střep ze zrcadla. Zemřel cca. Ve 03:00 poté co se devětkrát bodl do hrudi a do břicha. Subjekt byl podezřelý z případu vraždy své přítelkyně. Nejspíše silně psychicky labilní s utkvělými představami.
Dnes ráno měl být subjekt propuštěn, protože se přihlásil skutečný vrah (Daniel P. -790412/1144- vícekráte obžalován a trestán ze sexuálního napadení, znásilnění a ublížení na zdraví).
Případ je tímto uzavřen.
Podepsána zodpovědná účastnice vyšetřování

Hana Frniková
Služebna 24/9, detašované pracoviště, Praha 3 Žižkov
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bels Bels | Web | 30. května 2009 v 23:29 | Reagovat

To je krutý. Vážně skvěle napsaný. Upoutalo mě to od začátku. Malinko mi to připomíná film Zrcadla. Těším se na další tvorbu=)

2 Bella Bella | 2. června 2009 v 17:00 | Reagovat

Zničující závěr.. Ze začátku to nevypadalo příliš zajímavě, ale jak jsme četla dál upotalo mě to a ten konec byl vážně nečekaný.. Vážně dobré :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama