b

Duchové, emoce a ti, co bloudí

16. května 2009 v 18:21 | Lúmenn |  putování za záhadami...

Nedávno jsem napsala článek o fenoménu, kterému většina lidí říká duchové a považuje jej za duše zemřelých - tam jsem psala o tom, že některé z těchto jevů způsobuje projekce emocí do místa smrti (odkaz) a hned v následujícím článku jsem na toto téma navázala s tím, že další podstatnou část zjevení duchů zapříčiňují astrální bytosti (odkaz). Ale aby duchařské téma bylo kompletní, musím se zmínit ještě o dvou způsobech, jak může vznikat duch.




Většina duchovních nauk uznává teorii tří těl člověka - první je hmotné, jehož existence je vám zřejmá, je to ten týpek/ ta děvčice co se na vás směje v zrcadle a kterého tolik bolí, když se nakopnete. Druhé tělo je emoční, které obklopuje to hmotné velmi těsně, mnohdy barevně září (pak jej někteří lidé vidí jakou různě zbarvenou auru) - toto tělo tvoří jakési naše podvědomí a vědomí současně a například při astrálním cestování spolu s duší vystupuje z těla. Emoční tělo je i jen lehce sensitivním jedincům viditelné, ne tak duše, tělo třetí. To jediné přežívá naši smrt a pokračuje v koloběhu znovuzrození - na rozdíl od emočního těla totiž v sobě nenese tak jasné stopy pozemského života.
Když tedy člověk zemře, jeho mrtvé fyzické tělo opustí duše a jeho emocionální tělo se velmi brzy rozpadne také. Problém ale nastává ve chvíli, kdy smrt je náhlá, nepřirozená (násilná, děsivá apod.) a provázejí ji silné emoce (smutek, strach, bolest…). V některých případech vzniká jen obraz bez inteligence (viz výše zmiňovaný článek), ale stává se, že zatímco fyzické tělo zemře a duše opustí hmotný svět, emocionální tělo tu zůstane a odmítá zemřít. A vzhledem k tomu, že emocionální tělo má velkou část inteligence zesnulého, může si dělat co se mu zlíbí. Někdy se mstí, jindy se vrací ke svým blízkým nebo obchází místo svého skonu - a citliví jedinci na něj pak narazí jako na ducha.
Čím delší doba uběhne od smrti fyzického těla, tím více emocionální tělo bledne a zapomíná kým bylo. Vzpomínky na život se vytrácí, identita se rozmazává a většina takovýchto duchů zanikne během několika století. Jsou však i tací, kteří přetrvají tisíce let, většinou pokud jsou velmi chamtiví a hlídají si svůj majetek, který nabyli za živa a nebo pokud byla jejich smrt velice tragická a ani čas nezahladil ostré hrany vzpomínek.
S duchy, kteří vznikli z emočního těla se dá komunikovat, jak už jsem řekla, jsou inteligentní v podstatě stejně jako bývali za živa. Ale někteří se svého bývalého domova či místa úmrtí nechtějí vzdát a tropí neplechy všem, kdo se jim pletou do cesty. Pak musí nastoupit jedině vymýtání.


Tito duchové jsou vlastně nejtragičtějším případem takovýchto zjevení a mylně jsou za ně považováni všichni duchové. Naštěstí ti, ze kterých se staly bludné duše, tvoří jen malé procento ze všech zesnulých - malé, ale o to hrůznější. Ne pro vás, ale pro ně.
Bludná duše vzniká ve chvíli, kdy po smrti těla odmítne duše zemřelého odejít na onen svět. Někdy dokonce nemůže - pak se jedná o jednu z nejhorších kleteb, kterou velice rádi využívali třeba Egypťané. Kromě kletby existují ale mnohem prozaičtější důvody, proč se duši prostě nechce - hodně přesvědčení materialisté často ani nevěří, že jsou mrtví, prostě jim to nedojde a když si to konečně uvědomí (což může trvat i léta!) bývá většinou už na nějaký odchod pozdě. Jiným důvodem může být velký strach, někdy z toho, co je "na druhé straně", ale mnohem častěji sobecký strach o majetek, peníze, rodinu… Žárlivost je taky dobrým důvodem pro vznik bludné duše, prostě tu nechcete nechat manželku po vaší smrti bez dohledu, co kdyby…!
Všechny tyto emoce ale musí být velice silné - zatímco emoční otisky nebo přežití emocionálního těla se děje spíš podvědomě a vy to příliš neovlivníte, vznik bludné duše provází dost bolestivý proces pro ni samotnou. Ona se vzdá všeho krásného, nového, co by mohla zažít, ona odmítne cestu tam, kam musí jít všechny duše a ačkoli si ve chvíli, kdy se jí "zavře brána na onen svět" myslí, že udělala správnou věc, čas ji brzy přesvědčí o opaku.
Jako bludná duše nemůžete dělat nic - žijete jen z minulosti, ze vzpomínek na život. Nemůžete hýbat s předměty, mluvit s lidmi, váš hlas zachytí jen ti nejcitlivější a to se vás ještě budou bát. Vaše existence záhy pozbude smysl a po pár dnech se takový člověk začne ptát proč sakra neodešel.
Bludné duše většinou nemají na to, aby sami požádali Vesmír o odpuštění a mohli v klidu odejít, naopak, to, že jsou tu navěky odsouzeni žít jako duch je dovádí k šílenství a začnou se mstít. Děsí své bývalé přátele a rodinu, rozlévají kolem sebe nenávist a strach atd. Jindy jsou zase tak nešťastní, že v jejich blízkosti cítí i materialisté smutek, žal a bolest.
Dostat bludnou duši tam, kam patří je mnohdy velice náročné, někdy proto, že stále nechápe, že je mrtvá, jindy proto, že nevěří, že jí může být odpuštěno a jindy prostě proto, že jí z takového života hrábne. A na takové duchy si dávejte největší pozor.


Tak tímto článkem bych mohla uzavřít takové pojednání o duchách (schválně píšu takhle, protože skloňováno duších by to mohlo být zavádějící;) ) a doufám, že vám všem, kteří jste nad touhle problematikou občas přemýšleli, je to teď o něco jasnější. A vám všem, co si teď ťukáte na čelo zase vzkazuju, že možnost, že jsou duchové jen halucinace a představy, tady je vždycky, takže čemu uvěříte je čistě vaše volba.

Podobné články:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 La Duchesse La Duchesse | Web | 16. května 2009 v 18:26 | Reagovat

Tak teď nevím, ke které teorii se přikloním, ale nejsympatičtější je mi ta s otiskem emocí, tu považuju za takovou nejpravděpodobnější. Moc zajímavý článek!

2 Lúmenn Lúmenn | Web | 16. května 2009 v 19:34 | Reagovat

La Duchesse: To nejsou teorie, z nichž by platila jedna - vyskytují se všechny formy duchů, nejčastěji ale ty emoční otisky, hned za nimi astrálové a jen 10% ze všech zjevení mají na svědomí emoční těla a bludné duše;)

3 Lilith Lilith | Web | 16. května 2009 v 19:57 | Reagovat

Pekne napísané. Zaujímavé. Nám zomrel pred pol rokom sused. bol nezvestný 2 mesiace, našli ho mŕtveho. minule som šla v noci domov a stál pri paneláku - otočený chrbtom a so psom. Nechápala som to, veď psov mali 2... jeho otca som však stretla už len s jedným - s tým druhým. dosť ma zamrazilo. tu som nadobudla istotu, že to bol on.
to znamená, že tých, ktorých som v noci videla, boli ten mrtvy chalan s jeho psom. ale akosi ma to nedesi, neviem preco. ked som bola mala, hravali sme sa spolu.

4 La Duchesse La Duchesse | Web | 17. května 2009 v 11:12 | Reagovat

[2]: Aha, tak to pak jo :-)

5 Wasil Wasil | E-mail | 12. května 2012 v 2:42 | Reagovat

Čáu Lumentady Wasil....to si mi mohla říct že se o také věci zajímáš.. :)

6 Lúmenn Lúmenn | Web | 12. května 2012 v 19:42 | Reagovat

[5]: neptal ses:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama