b

Kouzlo fyzické bolesti

23. června 2009 v 16:40 | Lúmenn |  psychologie...
Sebepoškozování...v dnešní době až příliš často skloňované slovo mezi mladými. Možná jste si tím prošli, možná si tím prošel někdo z vašich blízkých. Já už mám (doufám) doby sebepoškozování dávno za sebou a rozhodla jsem se vám objasnit svůj pohled na věc.


Proč???
Ti z vás, které v životě nenapadlo si ublížit, nejspíš vůbec nechápou, co může člověka vést k tomu dobrovolně do sebe řezat, pálit se cigaretou či mlátit rukou do stěny. A přitom důvodů je bezpočet.
Mnoho z těch, kteří se poškozují, mluví o úlevě od psychické bolesti. Když je člověku zle na duši a nemá se komu vypovídat, uzavírá se sám do sebe a problém uvnitř jeho nitra bobtná, zvětšuje se, až je k nevydržení. Pak se někde v dohledu objeví nůžky, žiletka nebo nůž a na paži se objeví první krůpěje krve. Ruka (nejčastější místo sebepoškozování, ale časté jsou i nohy a břicho, naopak výjimečný obličej) bolí jako čert a mozek se musí náhle soustředit na bolest těla a ta, co trápí duši na okamžik ustoupí do pozadí. Jenomže je to jako s drogou - nejdříve stačí malá ranka, ale pak větší a větší, hlubší a hlubší poranění, jen aby ta duše konečně přestala bolet. Gratuluji, právě jste si vytvořili závislost na sebepoškozování:)
Ale "úleva" není jediným důvodem. U lidí, kteří mají deprese se často objevuje pocit apatie, člověk se stává otupělým ke všem pocitům, necítí radost a štěstí, ale ani smutek nebo žal. Cítí jen prázdnotu - pak se pořeže, aby zjistil, zda ještě může cítit alespoň něco. Pak nastává podobný kolotoč jako v předchozím případě.
Častým důvodem ubližování vlastnímu tělu je i nenávist. V depresi nenávidíte vše kolem, školu, práci, kamarády, rodinu, celý svět. Ale především nenávidíte sebe sama. A tak když tomu hajzlovi, který se na vás mračí ze zrcadla, ublížíte, získáte pocit zadostiučinění, takové: "To jsem si dal, pořezal jsem se a to mi patří!" V tomhle případě se často jedná o řezání (a jiné ubližování) v afektu - v náhlém návalu zlosti popadnete co je po ruce a ubližujete si, dokud nezjistíte, že to vážně hodně bolí a že to nějak moc krvácí. Pak zase nastane návrat do deprese ("co jsem to udělal?") a kolotoč řezání, bolesti a výčitek se opakuje zas a znova.
Krutá je bolest na těle, ale krutější je ta na duši
Co s tím?
Všimla jsem si, že existují v zásadě tři typy lidí, kteří si ubližují. Pojďme se na ně mrknout a zjistit, co s nimi a jak jim pomoci.

Podívejte se, jsem drsnej, já se řežu!
Emo subkultura v poslední době přinesla jakousi zálibu v sebeubližování. Ale není třeba hned "emaře" a další lidi, co se poškozují, aby byli zajímaví, hned odsuzovat. Protože když se člověk musí řezat, aby si ho někdo všiml a aby byl "in", taky to není v pořádku.
Bude-li se vám někdo chlubit s tím, že se řeže a je to prostě bomba, nereagujte na něj hned klasickou větou: "Ty jsi úplnej magor!" K ničemu to nebude. Člověk, co se řeže kvůli zajímavosti je totiž kromě jizev úplně nezajímavý a lepší způsob jak se zviditelnit ho nenapadl. Někomu takovému je třeba ukázat, že řezání není ten pravý způsob, jak si získat kamarády a prestiž. Nejlepší je dokopat ho k nějaké činnosti, která mu půjde, aby zjistil, že je zajímavý i bez zkrvaveného zápěstí.
Ale nikdy(!!!) takového člověka nepodceňujte - navenek se tváří jako drsňák, ale možná se uvnitř něj skrývá typ číslo 2.
Takhle to začíná...

Volám o pomoc!
Pokud se k vám kamarád nenápadně nakloní a přitom mu vyjede rukáv, odhalující jizvy, patrně se vám snaží něco naznačit, ale neví jak na to. Možná za vámi přijde s tím, že vám musí něco říct a pak jen ukáže jizvy a čeká na reakci.
Opět platí totéž, co v prvním případě. Věta "Ty jsi magor!" by ho patrně ujistila v tom, že ho nikdo nepochopí a je na celém světě se svým problémem sám. Zeptejte se proč to dělá, co ho trápí a jestli můžete pomoci. Člověk, který vám jizvy ukáže schválně, má patrně vůli něco řešit. Pokud si toho všimnete náhodou, pohádkám o pokousání psem, poškrábání kočkou apod. v ždáném případě nevěřte, pozvěte kámoše na pivo a dostaňte z něj, co ho trápí a pomozte mu jeho problém řešit.
Lidé, kteří se za své jizvy stydí, prožívají uvnitř velkou bolest a nevědí, jak někoho požádat o pomoc. Důvodem jsou většinou problémy ve vztahu, v rodině, ve škole, ale i deprese a další duševní problémy. Je nutné se obrátit k problému čelem a něco s ní začít dělat, najít aktivitu, která zažene černé myšlenky, jinak může tento typ snadno gradovat až do toho nejhoršího.
...takhle to pokračuje...

Dnes se pořežu, zítra se zabiju.
Tak tady začínají opravdové problémy. Hluboké a četné rány signalizují nebezpečí sebevraždy. Takový člověk je už vlastně rozhodnutý umřít, ale snášením bolesti si dodává odvahu. Možná prošel druhým typem, ale nikdo si ho nevšiml, nikdo ho nevyslechl a on teď přijal úděl "magora" a směřuje k tragickému vyvrcholení.
Tady už nepomůže povídání, ani zábavná činnost. V posledním stadiu před sebevraždou je člověku už všechno jedno. Necítí, nemyslí, jen existuje a jediné, co ho drží na nohou je vidina blízké smrti. Nereaguje-li kamarád jako obvykle, je zamlklý a jeho ruce vypadají jako když je přejede eskandra kombajnů, je čas na odbornou pomoc.
Tady už nejde o pár jizev a nějaké problémy - tady jde o život. Člověk v posledním stadiu sebepoškozování vlastně čeká na smrt a je naštěstí natolik apatický, že se nejspíš nechá dovést k doktorovi (dobrá záminka je - jdu si k doktorce pro prášky, pojď se mnou, nechci jít sám). Hlavně nic nepodceňujte a neříkejte si, že to zvládnete a bude to dobrý. Je fakt, že lidé, kteří se dlouhodobě řežou a pak se chtějí zabít většinou i pokusem o sebevraždu jen volají o pomoc a vlastně podvědomě umřít nechtějí, chtějí jen upozornit na svůj problém. Není to však pravidlem a proto po téhle stezičce našlapujte krajně opatrně - nebezpečí zřícení se do propasti je příliš veliké.
...a dopisem na rozloučenou to může (s)končit.

A co já?
Problémy se sebepoškozováním u mě začaly ve třinácti letech. Našla jsem o tom nějaký článek v časopise pro holky a když mi pak bylo zle na duši, chtěla jsem vyzkoušet, jestli to fakt pomáhá. Pomáhalo - řezala jsem se žiletkou, nožem, nůžkami, hlavní bylo aby to hodně bolelo a bylo tam hodně krve, která mě nevím proč uklidňovala. Za prvé jsem se při sebepoškozování cítila jako někdo výjimečný - že vydržím tu bolest a zkoušela jsem kam až můžu zajít. Taky mě to uklidňovalo a odplavovalo to bolest na duši. A neposlední řadě jsem se taky snažila podřezat si žíly, což není vůbec snadné a kurevsky to bolí.
Jak rány na ruce přibývaly, začaly si toho všímat spolužačky, ale já tvrdila, že to nic není. Jediný, kdo věděl o mém řezání byla moje nejlepší kamarádka, která ale byla bezradná. Když jsem pak byla na psychiatrii, samozřejmě mi vzali všechny ostré věci. Pomohla jsem si po svém - zlomila jsem prstýnek a řezala se jeho ostrou stranou, šlo to i zlomenými sponkami do vlasů a když už mi sebrali i to, škrábala jsem se a kousala až do krve. Byla jsem jí tehdy posedlá, krev pro mě znamenala to pravé ublížení, bez ní to nebylo ono.
Po návratu z druhého pobytu v léčebně jsem byla pod dozorem a každý škrábanec na ruce byl podroben křížovému výslechu. Od té doby jsem se řezala ještě několikrát, ale snažila jsem se aby to nebylo vidět a bylo to vážně jen ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř.
Poslední ublížení jsem provedla asi před rokem na MoR, kdy jsme se pohádali s Finnem, to jsem si probodla ruku skrz na skrz sichrhajzkou a pak ještě o půl roku později pár škrábanců ostrým hrotem jehly. Dá se tedy říct, že půl roku jsem "čistá" ale v žádné případě se nedá říct, že už jsem z toho venku.
Nemám sice deprese a nechci umřít, ale fyzická bolest si mě získala jako nějaká droga. Mám ráda pocit bolesti, nevadí mi pohled na krev a už vůbec ne na tu moji. Přesto to už nedělám, vím, že je to špatný zlozvyk, ale když nevím co s rukama, často si rozkoušu nehty do krve, trhám záděry, rozškrabávám strupy apod. Hodně mi na to pomáhá kouření, které mě zaměstná, když nevím co by, ale občas se zasněně zahledím na ostří a představuju si jaké to je, když mi rozřezává kůži a z rány vytéká krev.
Můžu ale říct, že nejhorší mám za sebou a doby, kdy jsem každé emocionální vypětí řešila řezáním, jsou dávno za mnou. Je to jako vyléčený kuřák nebo narkoman, který drogu nepotřebuje, ale občas na ni s láskou vzpomíná. Proto vás všechny varuju předem - ani nezačínejte. První krůpěj krve je jako první dávka heroinu do žíly - už není cesty zpět a ostří nože nebo žiletky vás bude lákat až do konce života, i když se budete cítit sebelépe.
Pokud je vám zle, mluvte o tom, pište o tom, kreslete depresivní obrázky, pište nechutné povídky, jděte do lesa a zařvěte si s plných plic, ale hlavně to ze sebe dostaňte. Protože žíly vážně nebyly dělané na to, aby se na ně někdo koukal.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Violetti Violetti | E-mail | Web | 23. června 2009 v 17:04 | Reagovat

Výstižné... Díky bohu, že mi jedna osoba otevřela oči hned ze začátku... Děkuju Bohu, tentokrát vážně...

2 Violetti Violetti | E-mail | Web | 23. června 2009 v 17:04 | Reagovat

Řešila jsem to právě těma obrázkama, asi i to mi pomohlo...

3 Finnister Finnister | Web | 23. června 2009 v 17:09 | Reagovat

No teda kotě, drsný článek, drsný obrázky.
Máš pravdu je to jako droga a někteří to dovádějí do extrému tím, že později začínají na svém těle vytvářet obrazce, berou sebepoškozování jako "tvořivou činnost". Je mi líto těch lidí, ne pro to že si ubližují, ale pro jejich vnitřní bolest, kterou se takhle snaží oddálit.
Vím o čem mluvím

4 veruce veruce | Web | 23. června 2009 v 17:20 | Reagovat

Výstižný článek. Taky jsem si tím prošla, taky jsem začala někdy ve 13, 14... Rozhodující byl vztah s přítelem, byli jsme nuceni projít si po svém dnu, ikdyž jsme byli spolu, každý z jiného důvodu. Pravda nebýt našeho vztahu, ležíme buď v Bohnicích nebo na Olšanech. Tou dobou se nás sebepoškozování týkalo hodně, když pak bylo nejhorší za námi, pomalu jsme se toho zbavovali... Úplně pryč to není a může to kdykoliv přijít znova. Ostatně dneska ráno mi bylo ještě divněji než posledních pár týdnů a jak na to pomohl málem ukopnutý palec...

5 onni onni | Web | 23. června 2009 v 17:39 | Reagovat

ech.. ble.. ja tyhle fotky nesnasim a nedokazu se divat na filmy, kde se objevuje sebepozkozovani nebo sebevrazda.. ne zeby mi to vracelo nejake spatne vzpominky, ale jak rikas, je to jako droga.. to je jako dat fetakovi pred oblibej kokain... navic... v tom "vysokem" stadiu se v podstate clove uz ani nereze, protoze vi presne jak by reagovalo okoli, zpusobu jak si privodit bolest je hrozne moc a nemusi z toho zustavat jizvy a vubec viditelne nasledky.. ale v takovem pripade to uz vcelku ani neni volani o pomoc, spis naopak..

6 Jusa Jusa | 23. června 2009 v 18:13 | Reagovat

Poslední věta rulez.:-D

7 Jusa Jusa | 23. června 2009 v 18:30 | Reagovat

Díkybohu mě okolnosti zatím ještě nedohnaly do takového stavu, kdy bych pociťovala potřebu sáhnout po nějakém předmětu za účelem sebezraňování. (Osobně se domnívám, že je to i otázka určitých osobnostních dispozic.) Nicméně jednou došlo v mém životě k velmi velmi nepříjemné situaci, kterou jsem si zavinila pouze a jen já sama a to díky své blbosti a jakési nepochopitelné touze zjistit, kam až mohu nechat věci zajít. Zašly až příliš daleko a já si musela náležitě vyžrat důsledky. Byla jsem na sebe tenkrát strašně nasraná a vedle deprese, do které jsem se (poprvé a zatím naposledy) dostala, jsem pociťovala nutkání se za svou pošetilost potrestat. A to hladověním. A nešlo jen o přirozenou nechuť k jídlu spojenou se špatným psychickým stavem. Já měla hrozný hlad, ale vědomě jsem si říkala: "Za trest nebudeš žrát, ty mrcho." Asi dva týdny jsem nejedla téměř nic, váha šla dolů (protože když já, se svou postavou, přestanu jíst, tak kila jdou pryč okamžitě) a já v tom nacházela určitý pocit uspokojení. Ale ne v tom utrpení a nevolnosti, které mé chování přirozeně provázely, ale v tom pocitu zadostiučinění, že jsem vytrestala viníka a ukázala tý děvce špinavý, zač je toho loket.:-) Tak nevím, je i tohle sebepoškozování?

8 Kiqi Kiqi | Web | 23. června 2009 v 19:04 | Reagovat

Nemám ráda sebepoškozování...některé přátele mi vzalo, jiné dalo... dokážu možná i trochu pochopit lidi z problémy...je to pro ně úleva..chvilkoví pocit euforie, ale nedokážu pochopit dětska, co to dělají jen tak, ze srandy...pro zábavu, protože se nudí, nebo se potřebují zneviditelnit...a ještě když se s tím někdo chlubí...
Nevím co více na to říct...už ty obrázky mluví za vše....

9 La Duchesse La Duchesse | Web | 23. června 2009 v 19:09 | Reagovat

Já jsem si to vždycky vybila na nějaké rádoby básni, kde jsem se zabila. Mám strach z bolesti, takže jsem si nikdy neublížila, zato jsem si pořád namlouvala, že ostatní svojí existencí obtěžuju a že to jenom předstírají, že mě mají rádi. Kreslila jsem obrázky s oběšencema, propíchnutý srdce, rakve, ze kterých trčí ruka. . .
Měla jsem pocit, že můj život je jenom iluze, takže by se vlastně nic moc nestalo, kdybych se zabila. Ale naštěstí se to včas podchytilo práškama, protože o tom, co se děje, věděla moje máma.

10 Kiqi Kiqi | Web | 23. června 2009 v 19:20 | Reagovat

oprava, chtěla jsem napsat zviditelnit...

11 Lúmenn Lúmenn | Web | 23. června 2009 v 19:40 | Reagovat

Jusa: určitě je to způsob sebepoškozování - ne tak neobvyklý, mnoho anoretiček takhle začíná taky. Hlavně že už to máš za sebou;)
LaDuchess: buď ráda, že to někdo zjistil:) Já to štěstí neměla a vše se začalo řešit, až když jsem ležela otrávená na jipce.

12 Elysia Elysia | Web | 23. června 2009 v 20:25 | Reagovat

myslim, ze timhle si v mensi ci horsi forme prosel skoro kazdej..ja se taky parkrat rizla, poskrabala, ale nak to nebylo ono, nejradsi jsem mlatila pesti do zdi, nejlip nejake hrbolate:)..ted uz si radsi pustim poradne nahlas nejakej narez a vyrvu se u toho:)

13 marieke marieke | Web | 23. června 2009 v 21:55 | Reagovat

Díky za zajímavý článek. U mně je to přesně jak ta droga. Už asi 2x se mi podařilo, že jsem byla hodně měsíců bez toho, ale pak se něco zlomilo a teď v tom lítám zase. Chodím k psychiatričce, ale nemluvím moc o tom. Co taky...Naposledy mi dala k Remoodu, kkterý beru 2 a půl roku Lamotrigin, ale prej může způsobit epileptický záchvat když na něj člověk pije alkohol...a já piju pořád a momentálně nechci přestat, takže chlastám a řežu se a uvidím, co bude. Zabít se nechci (pokud teda nejsem opilá a neskáču pod vlak, jak se mi stalo před pár dny a kamarádi mě museli násilím odtáhnout), ale kdyby se mi něco stalo tak by mi to asi bylo jedno...

14 Mysterious Ghost... Mysterious Ghost... | 23. června 2009 v 23:17 | Reagovat

nevěděla jsem,že ses sebepoškozovala

15 Joan Joan | Web | 23. června 2009 v 23:27 | Reagovat

Mě by asi nikdy nenapadlo zahlušit svou bolest ublížením si na svém těle, kdybych si o tom někde nepřečetla. Tak je to myslím u spousty lidí.
Nejdřív to bylo pouze volání o pomoc, potom se z toho stalo něco, co vždycky udělám když jsem hodně rozrušená, rozčílená.
Začalo to asi tak přes mými 15. narozeninami. Třeba na půl roku jsem přestala, potom jsem kvůli něčemu znovu začala. Má matka to několikrát viděla, a i když vždycky hrozila psychiatrem potom na to vždycky jako by zapomněla.
Člověk to začne dělat na různých místech, aby to ostatním nebylo moc na očím. Jak jsem zkusila se poškrábat za uchem..skončila jsem občasným škrábnutím na stehně, dříve i na boku..ale na to mi taky někdo přišel..Teťko jsem už plnoletá...musím si pomoc sama..ale to nějak nedokážu..občas lituji toho, že třeba matka nebo někdo jiný z rodiny neměl větší péči..byla bych zpočátku naštvaná, ale myslím si, že by mi to pomohlo.

16 KK KK | E-mail | Web | 24. června 2009 v 14:15 | Reagovat

Dobrý článek, odporný obrázky, tvrdá realita. A tak poslední věta: "Protože žíly vážně nebyly dělané na to, aby se na ně někdo koukal" je obzvlášť povedená :) Nevěděla jsem, že ses na tu psychiatrii dostala takhle - docela čumím. Já osobně jsem to nikdy nedělala, jenom asi dvakrát zkusila, "abych věděla jaký to je" ... zato jsem hladověla, jako psala i Jusa. Hladověla jsem nikoli kvůli postavě, ale kvůli pocitům viny, kvůli depce, i kvůli "volání o pomoc"... Místo jizev jsem lidem ukazovala žebra :) te´d jak to píšu, tak na to vzpomínám a říkám si, ještě že je ta puberta pryč. A díky občasným krátkým návratům mé touhy po hladovce si stále udržuju dobrou figuru:)

17 Oroniel15 - SB:-* Oroniel15 - SB:-* | Web | 24. června 2009 v 15:26 | Reagovat

já jsem se setkala jenom s vyhrožováním sebepoškozování - kámoška řikala, že si něco udělá (a ona by toho byla schopná), ale naštěstí svůj problém vyřešila po svém (bohužel jsem jí nedokázala pomoct sama:()... nechtěla bych s tím začít, i když mě to několikrát napadlo...

18 Sima Sima | Web | 24. června 2009 v 23:00 | Reagovat

Tak to mě neláká, dneska jsem se (nechtíc) řízla do prstu a bolí to jako ku..ře. To já se radši vybrečím, nebo rozervu papír nebo tak... Ale tohleto ne, mně vadí i ten malej řezanec na ukazováčku... :o)

19 Foxiss Foxiss | Web | 28. července 2009 v 9:36 | Reagovat

tak tomuto hovorím dielo samotného psychológa.. ale (bohužial) zase je to len dôkaz o tom, že človek niektoré veci lepšie vystihne práve vtedy, až keď si už v minulosti niečo odžije.. až potom je schopný napísať niečo takéto... inak, klobúk dolu

20 sattynka sattynka | Web | 2. srpna 2009 v 10:29 | Reagovat

:(

21 Ssajmi Ssajmi | 13. listopadu 2009 v 21:38 | Reagovat

:(:(:(
Ja som teraz u svojej dobrej kamarátky tiež objavila, že si dvakrát porezala ruku. Domnievam sa, že to je kôli rodičom a "bývalému". Teraz vlastne akoby čakám a keď sa bude rezať viac a častejšie, chcem s tým niečo robiť... Dosť ma to prekvapilo, lebo aj keď je taký miešaniec emo a scene, pije s kamarátmi, dokonca už zopár chlapcom vyfajčila, ju prstovali (má 12 ale tipujú jej 15 kôli vlasom, líčeniu a dosť vyvinutej postave).. nebudem rozoberať, z našich dôvernych rozhovorov som zistila, že ona taká aká sa robí vlastne vo svojej duši nie je. Preto ma to zarazilo a prekvapilo...:(

22 Lilu Lilu | 29. ledna 2010 v 10:00 | Reagovat

Ve 12, 13 a 14 jsem měla stavy, u kterých bylo řezání lékem. Nejdříve mě to uklidňovalo, jen jsem si vzala malý tupý nůž a šťárala se s ním v levačce. Nebyly to žádné sáhodlouhé rýhy po rukách, jen tři čáry, ke kterým jsem se každý den vracela a prohlubovala nebo rozšiřovala je. Chvíli byl klid, pak se ke mě začaly vracet jisté události z minulosti, do toho přišly zkoušky na střední školy, uhánění dobrých známek, dusno v rodině.. tentokrát mi fyzická bolest pomáhala nemyslet. Chtěla jsem se zbavit té psychické bolesti fyzickou a pomáhalo to. Pak už se mi stalo třeba i to, že jsem v hodině angličtiny zrovna dvakrát neexcelovala a hned po zvonění jsem musela doběhnout na toaletu a potrestat se za to, jak jsem pitomá. Jak čas plynul, zjistila jsem, že mě to řezání vlastně baví, nikdy mi krev moc netekla, ale bolest se mi líbila. Řeknime, že pár lidí si něčeho všimlo, matka jizvy dokonce viděla, ale jako okbvykle neudělala nic. Vyhrabat jsem se musela ze všeho sama, nemám žádné přátele. Teď jsem dva roky bez této závislosti, a na ruce mi zůstaly pěkné tři bílé rýhy, které se mi už nezahojí.

23 Alue Alue | E-mail | Web | 30. ledna 2010 v 17:54 | Reagovat

Jedna mě hodně blízká osoba se jednu dobu taky řezala..v té době jsem ale nevěděla jak jí pomoci a asi bych to  nevěděla ani dneska. ono je to těžké, když je někdo přes ceou republiku a vy vedle něj nemůžete pořád být.

24 101% Cocotte 101% Cocotte | Web | 30. ledna 2010 v 21:27 | Reagovat

Já začala s kousáním do rtu... Nejdřív to bolelo jen trochu, nešlo mi to. Pak jsem se naučila kousat pořádně do krve a pak jsem v matice, která mi nešla, začala bodat kružítko do ruky... S rukou jsem ale přestala a začala se řezat do nohy, nakonec mě to ale přešlo, protože bolest po čase už nešla stupňovat, tak jsem se na to vykašlala... A jsem ráda.

25 Mára Mára | Web | 7. února 2010 v 12:43 | Reagovat

Ahojky,Máš to moc hezkej blog.Sebepožkozování sem zkoušel,v zásedě mi to pomohlo,ale jak sem se dostal z největších problému tak sem se na to vyflajzl.BTW spřátelila by si?Čauky

26 sany sany | 8. dubna 2010 v 8:01 | Reagovat

ja se rezu porad psycholog ani psychiatr mi nedokazou pomoct a ostatni si mysli ze jsem blazen

27 klara klara | E-mail | 27. září 2010 v 21:42 | Reagovat

ja nevim ale už se začinam řezat co mam sakra delat

28 Amy.~ Amy.~ | Web | 1. listopadu 2010 v 15:04 | Reagovat

Téda... krásný článek a obdivuji Tě, že takhle dokážeš s pravdou vyjít ven a ještě se nad tím povznést. Je to minulost, teď žiju přítomností - to cítím z tvého článku :)

29 Lúmenn Lúmenn | Web | 1. listopadu 2010 v 16:20 | Reagovat

[27]: mluv o tom s přáteli, s někým blízkým, kdo tě pochopí, nech si doporučit dobrého a tobě sympatického psychologa, hlavně s tím něco dělej;)

30 Destiny Destiny | Web | 22. prosince 2010 v 15:17 | Reagovat

"Dnes se pořežu, zítra se zabiju."
Jen to nějak nevyšlo..

31 Lea Lea | Web | 20. února 2011 v 20:09 | Reagovat

ah jo, ja som zacala v 14ich...
nerobim to pre kazdu prkotinu, vlastne to nerobim uz rok a pol ale cca dva mesiace dozadu sa stali iste okolnosti, chytila som divny stav ked som sa vobec neovladala....

32 Nelíí Nelíí | Web | 22. května 2011 v 0:48 | Reagovat

Soucítím s tebou...

33 yaurin yaurin | 29. května 2011 v 15:45 | Reagovat

já to nedělala mockrát ale jednou mě to tak vzalo že sem už nemohla...prostě jsem si vyrila do kůže slovo NENÁVIDIM. pomohlo mi to a a cítila sem se asi nejlíp v životě.Ale když to pak zahlídla přítekyně mího bráchy(moc hodná a chápavá a zdravotní sestra)zjistila že se mi to podlívá a můžu dostat otravu krve,protože jsem to dělala míma špinavíma hračkama.Bála sem se že umřu,co řeknou rodiče,a že budu mít doživotní vzpomínku na celý život.Naštěstí to dopadlo dobře.Ošetřila mi to ale jizvu tam mám a budu mít navždy....od tý doby jsem s tím přestala,ikdyž mám stále ty chutě a nutkání.Ale snažím se to překonat.Je to těžký,hodně těžký,ale já si prostě říkám že to dokážu :) ...jsou to asi 2 měsíce.Před každým to schovávám a ví to jen hrstka lidí. Ale rodiče...doufám že se to nedozví...(mám to na noze,od kolena dolů. je to asi 11 cm.)...památka na celý život :( ....TAK VÁS PROSÍM.NIKDY TO NEDĚLEJTE...JEDNOU TOHO BUDETE LITOVAT,TAK JAKO JÁ :(

34 Orbit :P a Pája :D Orbit :P a Pája :D | Web | 7. listopadu 2011 v 21:16 | Reagovat

Orbit: No já z toho ven nemužu,ani nějak moc nechci, strašně mi to pomáhá a to že holkám ukážu jizvy a dostanu facku už je mi jedno .. já tim svoje problemy řeším .. I když s tim chci už docela seknout tak to nejde :( už sem si bohužel zvykla :(

35 Lúmenn Lúmenn | Web | 8. listopadu 2011 v 17:59 | Reagovat

[34]: problémy se takhle řešit nedají, jen odkládat jejich řešení a působit si bolest na těle abys netrápila duši. Raději si s někým promluv o svých problémech, abys to již nemusela ventilovat bolestí

36 kj kj | 5. prosince 2011 v 21:54 | Reagovat

Já skákala pod auta.. V tu chvíli jsem cítila jak mi adrenalin stoupá tělem, jak mi něco(konečně!) běhá hlavou.. Bylo to boží:D

37 zoufala zoufala | 7. prosince 2011 v 23:34 | Reagovat

ach jo... zacala sem s tim jako mala kdyz sem to mela jako ritual o uplnku... vzdycky sem se trchu skrabla a divala se na krev. potom sem prestala. a ted? sem v tom zase. kvuli mne si kamoska ublizila(ne moc jen si trochu narazila ruku) a ja se potrebovala potrestat a tak sem si rozskrabala ruku do krve. kamoska mi ty kancelarsky sponky vyhodila ale pak prisel na radu nuz... a ted mam cesrtvy sramy na stehnech aby to nikdo nevidel a mam chut se potrestat za to ze jsem porusila slib co sem dala ty kamosce ze uz to neudelam a udelala sem to... (kvuli 4 z fyziky) nechci umrit! prosim reknete co mi muze pomoct prestat? nechci za psychiatrem! je mi teprve 13... prosim pomozte... =( dekuji

38 Lúmenn Lúmenn | Web | 8. prosince 2011 v 14:00 | Reagovat

[37]: snaž se mít ráda samu sebe, protože jen tak nebudeš mít potřebu se trestat, odpusť si a dívej se na sebe s láskou, každý člověk je úžasná jedinečná a krásná bytost, která si nezaslouží bolest. Mrkni na tenhle článek, snad ti pomůže: http://poselsvetla.blog.cz/0906/mejte-se-radi

39 Monča Monča | 14. prosince 2011 v 17:21 | Reagovat

kokain-FŮJ!!!

40 Soledat Soledat | E-mail | 20. dubna 2012 v 19:55 | Reagovat

Jednou jsem na tom byla psychicky dost špatně kvůli rodině. Připadalo mi, že mě nikdo nemá rád, že na mě všichni viděj jen to špatný a tak dále. Naštěstí jsem se do toho stavu dostala tehdy, když jsem měla u sebe moje dobré kamarádky a ty mi to vymluvily. Obě se chvíli řezaly. Takže k sebepoškozování jsem se zatím nedostala. Psychické problémy nikdy neodešly, ale řeším to jinak. Moje mysl pracuje téměř neustále. Pořád si představuju sebe, jak si ubližuju, nebo jak mi někdo ubližuje, na toto téma jsem promyslela už nespočet povídek, na které nikdy nezapomenu. Moc mi to pomáhá. Téma sebepoškozování a jakékoliv ubližování mě celkově zajímá a hodně o tom čtu, nebo si to představuju v povídkách. atím mi to pomohlo a k ničemu hroznému jsem se nedostala. I když občas mám chuť si ublížit i kvůli tomu, o čem přemýšlím, ale díky bohu jsem to zatím všechno potlačila. Snad to potlačím i nadále. A když už jsem na tom nejhůř, tak se snažím způsobit si bolest tak, abych si nijak fyzicky neublížila a zatím se mi úspěšně daří, ale nevím, jak to bude pokračovat... Snad k lepšímu...

41 mersy mersy | E-mail | 4. června 2012 v 17:21 | Reagovat

Moc prosím o pomoc ! Je mi 11 a uz se sebepoškozuju ( naštěstí se neřežu nožem do rukou ale silně se drapu do hlavy.Ve škole se to snažím zamaskovat řečičkama ze sem spadla).máma o tom ví a jednou sem ji přistihla jak breci.Nevím si rady,a asi chci jít k psichiatrovi ( ale má to háček protože se to bojím říct rodičům) asi proto se snazim udělat skrabance co nejviditelneji.Kdo by chtěl pomoci aspoň pokecanim tak mi pište(prosim nepřidávejte si mně do přátel) na můj Facebook -kiki buriankova.Jo a jestli to čteš mami tak mi POMOC. Dík za čas

42 eli eli | 20. června 2012 v 18:25 | Reagovat

nikdy sem byla holka která nemám moc kámoše a né njelepší známky jendou sem se pohádala s mámou a začlo to bylo to ale poprvé a naposled udělala sem si pár ríh nůžkama a byla ztoho š´tastná ale však mám ségru která jak to viděla hne dto řekla mámě a ta mmi vynadala taky se semnou nebavila aspoň týden, ale to mě nakoplo ktomu že to nikdy neudělám.... teť az chvilku od toho se mi ohodně zlepšili známky a vůbec sem jinčí a jsem ráda že to už nedělám :) ALE VÍM ŽE JE TO ÚLEVA :/ ale jsme ráa že to bylo poprvé a naposled.. :) pokud začnete a nebudete mít štěstí tak už nepřestanete a bude to horší a horší.

43 žlebís žlebís | E-mail | 2. března 2013 v 22:02 | Reagovat

nesouhlasím stím úplně, když se člověk pořeže tak na zmírnění bolesti jsou do krve vyplaveny látky jménem endorfiny a tyto látky způsobí že je člověk dočasně šťastný... něco jsem si otom hledal, a mám stím hooodně dobrý zkušenosti ;-)

44 Siri Siri | Web | 9. srpna 2013 v 10:41 | Reagovat

Člověk má štěstí,když na jeho problémy přijdou,a ještě větší štěstí,když mu porozumí.Já se řezala,přišla na to máma s kamarádkou,a jediné,čeho jsem se dočkala,byly vyčítavé pohledy a pohrdání...od té doby mě tady opravdu nic nedrží...

45 kelu. kelu. | 12. listopadu 2013 v 21:51 | Reagovat

ja mam na rukach vzdy nevim odkud strupy a jeden je primo na zile a kdyz neco delam namahajiciho tak mi zacne tect krev proudem...

46 Simik Simik | E-mail | 13. ledna 2014 v 14:28 | Reagovat

Děkuju ja se si tím taky ted procházím a tenhle článek mi otevře oči momentalně jsem se řezala už i ve škole no a pak sem si řekla že si ublužuju sama sobě moje nej kámoška mě drží přitom abychse neřezala a ja s tim asi přestavam je to droga

47 Lůca Lůca | 2. února 2014 v 11:37 | Reagovat

Já si prošla všemi 3 fázemi... Až do konce... Jen tak tak jsem nevykrvácela, vděčím zázraku, že ještě žiju. :'( Už je to ale naštěstí pryč... Snad...

48 ... ... | 2. února 2014 v 21:57 | Reagovat

Jediné co mi v životě pomáhá je cítit bolest.

49 Tereza Tereza | E-mail | 2. dubna 2014 v 12:40 | Reagovat

ahoj jsem Tereza no zezačátku jsem se řezala všema ortrýma věcma no ale ted jdem přešla na žiletky a nože dělám si hrozně hluboké rány na nohách ,rukách,a někdy na břiše .Byla jsem i u psychiatra ale nepomohlo to připadá mi že nikoho nezajímám chtěla bych aby mi někdo pomohl :( a navíc mi nikdo nerozumí radši mi nadávají sprostě

50 ab-beauty ab-beauty | 19. dubna 2014 v 16:00 | Reagovat

Ahoj klidně mi napiš, ráda ti pomůžu :). Já ti rozumím. U mě to probíhalo podobně. První jsem se škrábala, pak přešla k nožům nůžkám a později na žiletku. Za nedlouho jsem se i zkoušela zabít. Mám zjizvené zápěstí, boky a nohy. Teď už jsem na tom mnohem líp. Pořežu se cca jednou za 10 dnů, no jak kdy. Co mi hodně "pomohlo" byla moje vlastní blbost a vnitřní volání o pomoc. Jednou když jsem se řezala, jsem si na nárt, no spíš kousek blíž k noze než začínají prsty napsala STOP. Jojo, je to zvláštní, ale když se mi tam asi po dvou týdnech udělala jizva, vše se mi tím zhnusilo, celé SP...to hloupé slovo jsem viděla neustále. Byla to první věc co jsem ráno uviděla a poslední než jsem šla spát. Tak moc jsem to nesnášela. Teď jsem si přes to hennou napsala Dreamer, abych to zamaskovala, ale to je už jedno. Zkrátka jsem si tím vším prošla a ráda bych ti pomohla ;)))) napiš mi na ne.zavisla@email.cz a můžeme to pořešit

[49]:

51 Dáša Dáša | E-mail | 24. ledna 2015 v 21:10 | Reagovat

Hodně dobrý článek. Hodně drsné obrázky. Někdy si říkám, proč zrovna tyhle šikovný lidi mají psychické problémy...
Zajímalo by mě, jak jsi na tom teď a "kde" jsi teď.

52 Terka Dawsnova Terka Dawsnova | E-mail | 3. září 2015 v 17:10 | Reagovat

Ahoj... Mam fakt velky problem... Jsem tlusta 14ti leta holka ktera odjakziva chtela byt hubena abych se libila klukum a okoli... Nicmene, jelikoz jsem si prozila fakt hnusny peklo na zemi diky tomu ze mne na tabore v jedenacti letech znasilnil vedouci kterej mne behem toho sexu i porezal a jelikoz mne znasilnil petkrat, tak mi to rezani zustalo a jsem na tom zavisla takze se rezu uz tri roky tak mam na rukach jizvy a navic kdyz nechci                     jist tak se ze mnestava anorekticka a ano jsem Emo... Timto chci podporit vsechny lidicky aby ze sebou neco delali (tim nemyslim sebeposkozovani) timto se vas snazim podporit aby jste neskoncili tak spatne jako ja

53 Michaela Michaela | E-mail | 8. října 2015 v 0:46 | Reagovat

Ahojte ja som sitym tiež prešla a už to mam za sebou ja som si rezala ruky nohy pery jazyk rameno ale vždy povrchove rany
hlavne kvoly životnej situacii kvoli laske že som bola sama nemala som priatelov a proste zažila som toho vživote velmi vela zleho a mam 18 rokov

54 Snowman Snowman | 26. listopadu 2015 v 23:30 | Reagovat

Je to dosti výstižné... Jsem jedna z těch co to dělají často... Měla jsem jednou tu kdvahu do hloubky... Smála jsem se, ale mezitím šílela co to dělám a co rodiče... Tyhle dva pocity se mi střídali... Navíc jsek si to udělala o hodině fyziky, takže jsem měla co dělat. (Měla jsem na spolužáky vztek, ale opravdu velký a nešlo tomu zabránit). Jsem na to hrdá, protože tady vidím že život není procházka stromovou álejí, ale chodíte po provaze... Jediný chybný krok a jste dole...
Nemám se komu moc svěřit... Bolest fyzická je úžasná, ale nedoporučuji to ostatním... Každý z toho má jiný pocit (většinou báječný). U rodičů se mi to vše povedlo zamaskovat kočkou, ale v podstatě si toho nevšimli... Jsem jim celkem ukradená...

55 Týnka Týnka | E-mail | 10. března 2016 v 10:53 | Reagovat

Ahoj .... Je mi 14 a ve 12 jsem poprve vyzkousela to vase rezani... Ano libilo se mi to a taky sem obcas myslela ze to nikdy neprestane ale jednoho dne kdy bylo vsechno v pohode zadnej stres .. Proste nic .... Jsem se podivala na svoji ruce a kdyz jsem videla ty jizvy rekla jsem si dost.... Ted se k tomu obcas vratim ale neni tak tak hrozne jak to bylo :)))

56 Eliss Eliss | 1. července 2016 v 8:07 | Reagovat

Ahoj :)
S sebepoškozováním jsem začala poměrně nedávno, zhruba půl roku zpátky. Všechno začalo nevinně, vždy jsem to chtěla zkusit, vždy jsem totiž byla ten hodně citlivý tip člověka. Dlouho jsem to chtěla zkusit, potom nastal zlom, všechno kolem mě bylo najednou černo-bílé a já to nezvládala, neviděla jsem další možnosti a tak jsem to zkusila... Nejprve jehlou, netekla mi skoro vůbec krev ale uklidňovalo se to, jehla mi tehdy vydržela jen jeden den jednou ve škole a potom doma večer, kdybych já kráva si do postele nevzala nůž, možná by to nikdy nezačalo :c .
Ještě ten večer jsem zkusila se řezat nožem, bohůžel byl dost tupý takže jsem měla asi 10 škrábanců a ak jsem přitlačila a rychle trhla, konečně se podařila aspoň jedna ranka. Když jsem šla spát měla jsem 4. Večer za mnou přišla mamka že chce věšet prádlo a jestli spím(Vždy jsem hrála že spím) .Sedla si vedle mě a chytla mě za ruku, bolestí jsem sebou rychle trhla a ona mou ruku pustila, chtěla vědět o tam mám, lehla jsem si a chytla si ruku. Máma mi vyhrnula rukáv a uviděla 4 jizvy vedle sebe zeptala se co to je a já jí odpověděla že nic. Odešla... Nechala mě tam užírat se v tom o jsem provedla. po zhruba 2 dnech jsem sis šla koupit žiletky. Přišla jsem domů z obchodu, nikdo nebyl doma, sedla jsem si k počítači a zkusila jak je ostrá, lehce jsem se ji dotkla a přejela po ní prstem, hned mi z něj tekla krev. Pousmála jsem se na tím a lehce se řízla. Měla jsem hrozný strach z té bolesti a tak jsem se jen trošku škrábla, odložila jsem žiletku rotože i to dost bolelo, večer se rodiče zase hádali... Vzala jsem žiletku a řízla se. Byl to dokonalý pocit. Tu noc jsem skoro nespala jelikož jsem nemohla usnout. Když jsemještě v 2:00 byla vzhůru, povatáhla jsem si nohavice na kalhotech a začala se řezat tam.(máma na to zase ráno řišla když jsem se převlékala. Rutina - lehce přiložit, trhnout... Po chvilí jsem neměla dost, z rutiny lehce přiložit a trhnout se stalo, zavřít oči přitlačit a pomalu táhnout po kůži. Milovala jsem ten pocit, Byla jsem závislá, doslova. Na čas jsem přestala, přišli na to ve škole a nechtěla jsem aby se to rozšiřovalo, trpěla jsme ani nevíte jak,furt jsem se kousala škrábala,ale na žiletku jsem ani nesáhla. Po čase mi kamarádka ukázala její ruce s tím že si to zamilovala. Moc jsem se nasmála, měla tam ještě takové ty odřeniny tipu - odřete se a pak máte vystouplou kůži. Říkala jsem si že ani neví jaké je to utrpení, moc dobře jsem věděla že tohle není normální, byla jsem při smyslech ale bála jsem se to sama sobě přiznat. Byla jsem ale dost velká svině na to, abych jí pořídila žiletky a dala jí je, ve škole jsme se řezali na záchodech, furt dokola, poradila jsem jí technikue, řezali jsme se každou přestávku a taky jsme každá měli svoje důvody,díky ní mám většinu velkých jizev, byla jsem ráda že v tom nejsem sama a myslím že ona taky. Náš vztah to sice upevnilo ale já se teď cítím jako...... Nechci tady být sprostá tak si to domyslete, podle toho jaký na to máte názor vy... No, máme stejný tip mobilu, vyměnili jsme si zadní kryty (ona má černý mobil a já bílý) jelikož ona ten černý měla zníčený půjčila mi její obal. Dávala jsem si za něj žiletky, všichni mi ten obal předtím brali, ale já si to v tu chvíli neuvědomovala. Jednou když jsme měli Vv a já si šla pro papír, kluci mi vzali mobil.. Už zase, předpokládám že pak chtěli sundat obal a vypadli na ně dvě žiletky, když jsem to zjistila šla jsem za nimi. Řekla jsem jim ať mi dají mobil, po chvilce přemlouvání mi ho dali. Koukla jsem se pod obal se strachem... Byla tam jen jedna. Přišla jsem za nimi ať mi ji dají, nedali... (nechce se mi to tady celé vysvětlovat tak tam máte 3 tečky) Kyž jme po dvou hodinovce šli do třídy Tomáš (Jmenovali se Tomáš a Vašek ) potkal učitelku, a řekl jí o mě.. Řešilo se to. Skončila jsem u psycholožky, tam mi došlo že jsem totální kráva a co jsem to provedla. Do psychiatrické léčebny mě neposlali, ani to prý nikam nezapsali.... Od té doby si řezání jen představuju už jsem na žiletku nesáhla. A tímhle -i když to nečtou- bych strašně chtěla poděkovat dvoum opravdu skvělým klukům kteří mi nejspíš zachránili život :) Chtěla bych se jen zeptat, na ty růžové jizvy ani nemyslím ale teď beru takové ty bílé, co se vám dělají po odřeninách, zmizí to? Nebo jak to mám maskovat, vždy se dobře opaluju a nechci být zase za tu .... :c Moc bych byla ráda za odpověď :)

57 jacira jacira | E-mail | 10. září 2017 v 20:56 | Reagovat

Úžasné svědectví o kouzelníku, které mi přivedlo mého manžela. Jmenuji se Jacira, já jsem rodák z Walesu, ale bydlí zde v češtině a já jsem šťastně ženatý s krásným a pečujícím manželem s dítětem . Velmi velký problém se objevil v mé rodině před několika měsíci, mezi mým manželem a já, tak strašným, že přišel k soudu pro rozvod, řekl, že nikdy nechtěl zůstat se mnou znovu, už mě miluješ, a tak jsem z domova vytáhl své věci a udělal mě i mému dítěti hroznou bolestí, snažil jsem se všech možných prostředků, abych ho vzal zpět, po tom, co jsem moc žertoval, ale to všechno bezvýsledně potvrdil že se rozhodl a nikdy mě nechtěl vidět znovu. Takže jeden večer, když jsem se vrátil z práce, jsem se setkal s mým starým přítelem, který se zeptal mého manžela. Tak jsem jí vysvětlil každou věc, tak mi řekla, že jediný způsob, jak můžu vrátit mého manžela, je navštívit kouzelnické kolečko, protože to opravdu fungovalo i pro ni, takže jsem nikdy nevěřil ale neměla jsem jinou možnost, než se řídit její radou, a pak mi dala e-mailovou adresu kouzelníka, kterou navštívila před několika měsíci, drujiagbeblacktemple @ gmail.com. Takže příští ráno jsem poslal e-mail na adresu, kterou mi dala, a kouzelník, který mi odpověděl, mě ujistil, že dostanu svého manžela zpátky do dalších 72 hodin, co je úžasné prohlášení !! Nikdy jsem nevěřil, takže mluvil se mnou a řekl mi všechno, co potřebuji udělat. Pak příští tři dny, tak překvapivě, že můj manžel, který mě nevolal za minulý měsíc, mě zavolal, aby mě informoval že chce, aby mě a můj kluk doma, Tak úžasné! Tak jsem se vrátil domů ten stejný týden, s velkou láskou a radostí, omluvil se za svou chybu a za bolest, kterou způsobil mně a mému dítěti. Pak od toho dne byl náš vztah silnější než jak to bylo předtím, díky tomuto člověku jsem teď velmi šťastný, takže ti budu radit, abych laskavě navštívil tentýž webový server drujiagbeblacktemple@gmail.com, pokud jsi v takovémhle stavu, nebo máte nějaký problém související s manželskou depresí. Takže díky Dr. ujiagbe za to, že jsem přivedl svého manžela a opět přinesl mé rodině velkou radost, jste skvělý pán pane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama