b















Václav Hrabě: Horečka - část I. Noc

30. prosince 2009 v 16:56 | Lúmenn |  literární díla...
Před týdnem mi Liz chtěla dát přečíst jedno dílo od našeho oblíbeného básnika Václava Hraběte, ale knížku v níž to tehdy četla měla z knihovny a na internetu bylo k nesehnání. Po stažení tří porno filmů, čtyř nesmyslů a dvou úryvků se nám konečně povedlo sehnat celou Horečku a já ji se zájmem přelouskala. Je to dílo o mě, o vás a o všech mladých lidech, kteří chodili po světě před námi, chodí po něm teď a budou po něm kráčet i za stovky let. Mládí je totiž pořád stejné, mění se jen kulisy, móda a počet vypitých panáků a vykouřených cigaret.
Mládí je jen jedno a Hrabě to věděl, i když žil před padesáti lety a už dávno není mezi námi. Až si to z jeho pera budete chtít přečíst stejně jako já, chci vám ušetřit práci s hledáním a stahováním a tak mi snad Vašek odpustí, že jeho dílo zveřejňuji zde. Pro všechny mladé poety, snílkovské mimy a lidi, co se ráno budí s bolavou hlavou a verši na rtech.


NOC
"Československý rozhlas končí své sobotní vysílání. Jsou právě dvě hodiny ráno, neděle…"
Tony (to je ten v červené vestě) vypnul rádio.
"Dáme tam magneťák, ne?"
Jan se nahnul pro skleničku a dolil si. (Sakra, kde ti smradi sehnali tolik vodky…? Ále hlavně že je. A vůbec, co jim nadáváš do smradů, sám jsi loni maturoval a najednou se stylizuješ do pózy čtyřicetiletého kádrováka.)
"…on ruce nosil v kapsách
a hlavou kýval.
Ó, Mister Mississippi,
každý naň volával…"

(Suchý, to se dalo čekat. A za chvíli začne vyřvávat Bill Haley a hošíci začnou dělat, že tancujou rokenrol. Holt asi generační problém. Tatínkové jsou kladní každým coulem a ze synáčků roste zlatá mládež jen to hvízdá. /Napil se./ Asi jsem moc klukovskej - na tolik dobrý, drahý a promarněný vodky. A taky moc zatrpklej…na těch osmnáct a půl, co mám. /Vodka se pálivě rozpíjela na jazyku odřeném od cigaret./Třetí noc vzhůru. Jestli budu takhle pokračovat, tak umřu dřív, než se rozmyslím, co bych chtěl vlastně dělat.)

"…řekni mi, želvo, řekni,
kam tak pomalu jdeš…?"

Třídní premiant se pokoušel vypít skleničku vodky, aniž by se jí dotkl rukama. Na druhém konci místnosti někdo mluvil o "Sladkém životě".

"…ó, Mister Mississippi,
já radu tobě dám…"

(Magnetofon je úžasná věc. A ne jen na mejdany.)

"…choď pomalu či rychle,
svůj cíl vždy dojdeš včas…"

"Kluci, Lucie říkala, že umí zatancovat striptýz!"
(No, jó, to je to jediný, co vám z toho Felliniho zůstane, že jó?)
"Tomáši, nebuď sprostej!"

"…ó, Mister Mississippi,
tam dál už není nic!!!"

(Magnetofon je úžasná věc. Kdybych byl spisovatel, koupil bych si magnetofon a diktoval bych mu. Třeba to, jak obtloustlá Dáša se teď lepí při tanci na svůj protějšek, protože ví, že není natolik vzhledná, aby mohla dělat drahoty… A taky třeba jak jsem se sem dostal…, kvůli tý bláznivý naivce, která je sice moc hezká, ale já vím, že bych ji nemoh mít rád a nejsem už tak šrámkovskej, ani ještě tak senilní, abych chodil s každou hezkou holkou… A řekl bych do toho magneťáku, že to není ode mne hrubost, když tu sedím a piju vodku a jí nechám votravovat Tonym…, kterej si hraje na pána domu, "protože starouši jsou na chajdě", ale že je to vlastně ode mne jemnost na tohle století až nevídaná… Ježíšmarjá, teď ke mně jde a tváří se mazlivě… to bude něco chtít… )
"Honzo, prosím tě, udělej nějakou pantomimu. Aspoň něco maličkého … Holky by to moc chtěly."
"Marie, copak jsem nějakej trhovec, abych se producíroval po mejdanech? To nemá cenu, uznej to!"
"Honzo, nedělej primadonu!"
"Marie, prosím tě…"
"To je jasný, klaune, hoď tam nějakou tu hru" - ozval se hoch z rohové válendy, aniž přitom přestal hladit Dášina obtloustlá kolena.
"Vážená společnosti! (Hergot, musím jim to nějak vymluvit.) Necítím se zrovna ve formě. Taky nejsem napudrovanej… a tak…"
"Hele, nedělej drahoty, umělče! přidal se Tony a zatvářil se jako rozmrzelý diplomat.
"Honzo, necháš se prosit?"
"Marie, já vím že to vypadá blbě, ale vlastně mají pravdu. (Celej večer piju jejich vodku, bavím se na jejich konto.. tak jsem s tím mohl konečně počítat, že to nebude tak docela zadarmo. Nakonec Šaljapin zpíval na kupeckejch mejdanech na Volze, tak co…) NO tak já to zkusím. Ale předem se omlouvám."
"Výborněéé! Výborněéé!"
"Ticho! Ticho!"
"Bude se dít pantomima!"
Jak šel doprostřed místnosti, cítil, jako ho vodka hřeje ve tvářích a prstech. Všichni se sesedli na rohovou válendu a hráli si na obecenstvo.
"Chceš k tomu nějakej rokec?" zeptal se třídní saxofonista.
"No, počkej… (Co to vlastně budu dělat? Jó, Hráče, jasně! To je krátký a nemusím to ani tolik prznit.) Spíš něco pomalejšího, jó?"
"Jasný. Hele, mám tu nahranou "Fever", tedy jako "Horečka". Zpívá to…" (Saxofonista vyslovil jméno zpěvačky tak ryze americky, že nebylo možné si ho zapamatovat.)
"Dobrý."
"A ještě zhasnu světlo a nechám tu malou lampu, jenom na tebe, abys byl aspoň trochu bělejší, jó?"
"Jo, dobrý. Jedem!"
"Dý bab dý bab… badůba dýbadýba dábydůbap…" ozvala se basa a bicí. Krásnej, dlouhej tón, pomyslel si Honza a řekl do zakouřeného šera před sebou:
"Dámy a pánové! Etuda, kterou se vám pokusím předvést, se jmenuje "Hráč". Ano, prosím! Dostojevskij v mejdanové zkratce klaunského učedníka…"
Vykročil do světla lampy a začal.
Přichází do kasina, přihlíží ruletě, chce hrát. Sáhne do kapsy, přisadí si.
"…óóu, fever…fever in the morning…"
(Horečka…Ta ženská zpívá fakt nějak nemocně.)
Prohrál, přisazuje znova.
"Romeo loved Juliet…"
Hlas té ženské na pásku chraptí a šeptá, jó, muškát, rum a déšť. Horečka! Hergot! proč nejsem schopnej se pořádně naučit anglicky?!? Takhle jen lovím sem tam slovíčko…Horečka, Romeo, příběhy beze jména, horečka. Roztřásá prsty, vystydlý asfalt, rty trumpetistů. Horečka. Horečka z lásky. Horečka vrací ruletu zpátky. Znova. A ještě jednou to zkusí… A ještě!! Horečka svírá krk té jazzové ženské… horečka… a ona už jen šeptá, jakoby měla žít jen do konce tohoto chorusu a přitom ví, že je to už poslední chorus a přesto houpavě šeptá, že proti štěstí této horečky není léku a bubeník otlučenými horkými prsty přiklepává na okraj tympánu:
"…máš pravdu, holka, máš pravdu…"
Prohrál už popáté. Sahá nejistými prsty do kapsy pro peníze.
"Mpa důbadábap… tjů báááá…"
dohrála basa.
Sahá roztřesenými prsty do náprsní kapsy znova. Nic. Znova. Nic. Tak tedy bankrot? Prohledává kapsy. Nic. Znova. Nic. Bankrot. Sáhne ještě jednou do levé náprsní kapsy. Ani vindra. Svěsí ruce a třeští očima po kasinu. Nic. Nic a nikdo mu nepomůže. Udělá krok a pak sáhne rukou stále roztřesenou do pravé náprsní kapsy. Pomalu ji vytahuje, až se ukáže revolver. Přiloží ho ke spánku, podívá se na ruletu. Ještě jednou. Prsty se třesou. Zmáčkne spoušť!
"Výborněéé! Séénzace!"
"Seš druhej Fialka!"
"Chceš pusu, šašku?"
"Chci se napít!" říká Honza a rozsvěcí lustr. Všichni se překřikují v nadšení (Ježíšmarjá, já mám žízeň. A oči pálí. Horečka. Jó, horečka. Z nikotinu a chlastu.) Saxofonista mu podává vodku v broušené vázičce.
"Tady máš pohár, mistře!"
"Díky."
(Áá, krásnej voheň v žaludku, je to nádhera, vědět, že je člověku akorát osmnáct a půl, vodpusť mi to Šrámku, hezký holky se nemají nechávat jen tak samotný.)
"A tomu se říká něžný mim - vypije pohár vodky na ex!", říká černovlasá skoroitalka, která mu prve nabízela pusu.
"Měl jsem žízeň!" odpovídá tvrdošíjně Jan a jde k Marii.
"Bylo to prima", říká Marie.
"Ne, nebylo, ale víc to nešlo, odpusť mi to!"
"Vidíš… a dal jsi se prosit…"
"Nemluv už o tom!"
"Tak mi dej něco pít!"
"Děvče, děvče… ještě jednu maturitu a je z tebe alkoholik." (V životě už se nedám zatáhnout na maturitní večírek.) Podal jí skleničku.
Pila pomalu a vznešeně, tak jako když se poprvé jí jablko nebo krájí chleba, s dětskou obřadností, kterou nelze zesměšnit.
"BIG BEAT KEEP YOU ROCKING IN YOUR FEET!!!" zaburácelo z magnetofonu. (Tak přece Haley. No a už to jede). Tony tancuje s černovláskou a snaživě vraští čelo à la Gabin. Magnetofon řve a Haleyho neubývá, pásků je dost, ubývá jenom pití a čas. Třídní premiant se pokouší přeřvat rokenrol:
"Gaudeamus igitůůůr!" a strhává s rozpačitým úsměvem ubrus.
"Gaudeamus igitůůůr!" a znova Haley. A Elvis! A Little Richard! Picadilly Rock! Perfect Lady! A Foull As I! Lucilla, Lucilla! a Send me your Kisses! a zlatá, odmaturovaná mládež vydupává do těch nóbl parket udýchané, tolik zprofanované boogie - pojď ke mně, pojď, ještě blíž, teď dva kroky a příklep a zmiz, nechci tě vidět, ale na to zavytí kytary zase příjdeš a přitiskneš se ke mně, na chvíli malý kousek nad leskem parket, rudnou ti tváře, pojď, a po basech piana se kolébá ráno, ó chraptivý Jozue v bílém smokingu, Gaudeamus igitur!
Dohráli, vyměňují pásek.
"Hele, vem si ameriku, mistře!" nabízí Honzovi saxofonista. Tony svléká vestu a zpocená Lucie se jí ovívá.
"Dík."
"A kde máš vlastně Marii?"
"Nevím, copak jsem její brácha?"
"Jen se nedělej! Chceš být diskrétní, že jó? No, mně je to jedno, ale Tony po ní jede a byl naštvanej, že tě pozvala. Teď to z trucu válí na Lucii, to je ta, jak vypadá jako Sofia Loren, víš, ale dej si bacha, aby ti Marii nevyfouk! No fakt! Říkám ti to, protože seš mi sympatickej."
"No tak ti teda děkuju, ale nemuselo to bejt."
"Kam jdeš?"
"Jdu si trochu prohlídnout kvartýr. Takhle k ránu to může bejt dost zajmavý."
"To určitě."
~
V kuchyni nebyl nikdo. Napil se vody a chvíli poslouchal, jak odkapává. Zalovil v kredenci, chvíli hledal a vytáhl pikslu s kávou. Hořká chuť rozžvýkaných zrnek byla chladná a cynicky střízlivá jako vzduch, který čišel dovnitř otevřeným oknem. Dal pikslu na místo a vyklonil se z okna. Z velkého pokoje bylo slyšet boogie a do toho úplně v jiném rytmu, nelítostně a s prorockou trpělivostí odkapávala voda. Na nějakém blízkém kostele tlouklo čtvrt. Čtvrt na pět. Čas, uvědomil si, čas. Kapky vody, vteřiny, orloj, Gaudeamus igitur, píseň o mistru Mississippi. Želví rady: nepospíchej, není kam. Volovina! Vždycky bude kam pospíchat a až přestanu bejt uspěchanej, tak už nemá cenu, abych žil! Hergot, jsem nějakej patetickej, moc piju. A tak fušuju do filosofie…
Přesto, že mu to připadalo filmově, neodpustil si zahodit špačka pelmelky z okna. Nakoukl do koupelny. Jeden z maturantů ležel na kraji vany v promočené vestě a spal. (No, hochu, nebudu přeci tak indiskrétní, abych tě zvedal, ne?) V menším pokoji nebyl nikdo. Potichu tápal po kobercích ke dveřím do ložnice. Hergot, málem jsem rozbil nějakou rodinnou sochu! Nahmatal kliku. V ložnici bylo ticho a nazelenalé šero od luceren z ulice. Zapálil si cigaretu a šel pomalu ke skleněným dveřím, otevřeným na balkón. Když byl u dveří, řízl ho do očí rudý neón, který se rozsvítil na protějším domě. VÝHERNÍ VKLADNÍ KNÍŽKY! STÁTNÍ SPOŘITELNA!!! Na zarudlém balkóně uviděl přes sklo rozmazanou červenočernou siluetu Marie.
Kouřila a vypadala nádherně. Udělal dva kroky a položil jí ruku na rameno.
"Buď pozdravena, Julie!"
Prudce se k němu otočila. Začínalo svítat. "Proč Julie? Pro ten balkón?"
"Ano. A proto, že jsi tu sama a je noc, vlastně něco mezi nocí a ránem. Je to prima, že se to nedá přesně říct, kde končí noc a kde začíná ráno."
Vydechla kouř a přikývla.
"Mám jít dolů a něco ti šeptat k balkónu?"
Zavrtěla hlavou.
"Proč? Už tam někoho máš?"
"Ne, nikdo tam není… Možná esenbák, nebo někdo, kdo se vrací z flámu."
"Tak proč? Bylo by to krásný. Julie s cigaretou na balkóně a Romeo ve svetru a je z něj cítit vodka. to by se ti nelíbilo?"
"Líbilo."
Podivil se jejímu hlasu. Bylo to jako když mluví z horečky. Pravdivý, nic nezakrývající hlas.
"Líbilo, ale neměl bys při čem přísahat. jsou tu tak vysoké domy, že měsíc není vidět. Měsíc by teď byl asi nejlíp vidět z Maltézského náměstí. Tady bys měl na přísahání jen těch pár neónů. A ty jsou ještě nestálejší než Jupiter." Hladově vtáhl kouř. (Hergot, proč ta holka musí vyrukovat s tím přísaháním, cožpak nevidí, že tím všechno kazí?)
"Promiň," řekla, "já jsem to tak nemyslela. Julie s cigaretou poslouchá vrzání tramvají a lucerny ztrácejí stíny, protože svítá…"
"Ano, moc krásný! A naproti Julii reklama Státní spořitelny, že jo?"
"Nemluv tak cynicky! Stejně jsi jen o rok starší."
"Nemluvím cynicky. Je to pravda."
"To se nevylučuje!" Její vlasy ho šimraly do tváře.
"A mluvením nezestárneš." Pustil cigaretu a vzal ji za ramena. Teprve teď si všiml, jak jsou teplá. Olízl si suché rty a chtěl něco říct, ale neříkal nic a jen cítil, jak se k němu přibližuje. (Zatracená sentimentalita! Nesmím to s tím pitím přehánět! Pokusím se bejt cynickej: Kolik toho asi měla na sobě tenkrát Julie na balkóně?) Cítil, jak se třese v jeho dlaních. Z ulice táhla zima, obloha se rozplývala do vlahé, šeděmodré kýčovité barvy technicolorového moře.
Řekla: "Nedělej cynika! Je to hloupý a směšný toužit po zestárnutí. I tak čas utíká." Políbil ji a její ramena se nepřestala chvět a tak poznal, že to nebylo zimou.
Vešli do ložnice. Líbal ji na holý krk. Slyšel, jak něco šeptá, nerozuměl, bylo to něco ze Shakespeara, ale on cítil její blízkost a myslel na holku, se kterou spal před měsícem, a která si z něj dělala blázny, a znovu se omlouval Šrámkovi a hladil její jazyk ústy rozpraskanými od kouře. (Holka, holka, na maturantku toho znáš dost!) Zakymáceli se. Široké manželské lože to vydrželo. Chudáci staroušci na chajdě, jejich počestné lože… Stačil si pomyslet, když jeho ruka narazila na její koleno. Hladil ji chvíli po noze. Pak ucítil její zuby na svém krku. Nahmatal ňadra a stiskl a ona vydechla a prohnula se pod jeho rukou. Rozepjal blůzu a políbil ji na nahé břicho nad okrajem sukně. Byla bílá a horká. Zapomněl její jméno a nezdálo se mu nutné moc si vzpomínat. Voněla mlhou a maturitou. Když jí začal líbat na hladkou kůži nad koleny, cítil, jak se mu chvěje na rtech a pak uslyšel jak několikrát naprázdno polkla. Znělo to jako vzlyk.
Políbil ji chlácholivě na oko a ona se usmála trochu bláznivě, a nadzvedla se a pomáhala mu rozepnout zip u sukně. Vtom se z vedlejšího pokoje ozvalo: "Ne, Tony, ne!" Strnuli. "Ne, ne, prosím tě, ne!" Bylo slyšet oddychování a šustot prádla. "Ne, Tony, prosím tě…!" Vzlyk. "Óóóch, Tony, Tonýýý!" A pak už jen rytmický rámus nábytku.
Odtáhli se od sebe. Přes zeď občas pronikl tlumený výkřik nebo vzdech. Jan se poděsil. (Tak tohle je kocovina… Zaplať pámbu za ní! Ježíšmarjá, copak jsem zrovna takový prase, jako tyhle hoši odkojený Tuzexem? Vždyť tu holku vůbec nemám rád! A tady… Panebože, já jsem vůl… Div že ne na stejné posteli s tím frajírkem, kterej teď vedle sebevědomě ničí rodinná prostěradla. Jsem prase! A žádnej pierot!)
Venku byl skoro den. V oknech se unaveně cukal nazrzlý neón Státní spořitelny, vybledlý a šedý.
"Pojď pryč!" Vstal a otočil se k ní. "Okamžik!" Česala se. Měla udivené a unavené oči.
"Můžem jít přes koupelnu, abychom je nerušili, ne?"
"Mhmm."
Podal jí ruku a pomohl jí vstát.
Vyšli na ulici. Bylo studené ráno, které roztřásá nevyspalé.
"Kolik je?"
"Pět deset."
Mlčeli. Silueta Hradčan vypadala tak krásně, že to v tu chvíli snad ani nebyl kýč. Z Myslíkovy ulice řinčela tramvaj.
"Bude pršet, zvoní na rotáty."
"Hm."
"Ty se zlobíš?"
"Ne."
"Není ti zima? Vem si můj svetr, na, můžu klidně jít bez něj."
"Ale ne, Honzo, to ne!"
"Neodmlouvej a vem si ho!"
Vypadala jako ze švédského filmu.
"Nezlob se na mne… prosím tě, za to dnešní ráno, jo?"
"Já se na tebe nezlobím."
"Fakt ne?"
"Ne, ale bojím se…"
"Čeho? Že doma dostaneš?"
"Ne, toho ne. Dnes mi povolili první flám, když jsem udělala maturitu. To ne…"
"Tak čeho se bojíš?"
"No, že si budeš myslet, že jsem pitomá potrhlá holka a…"
"Prosím tě, Marie, neblázni, to mě nikdy nenapadne! Chceš cigaretu?"
"Ne, děkuju. Hele, já vím, že jsem se měla zdráhat a měla jsem tě nechat přísahat třeba při těch reklamách a tramvajích a s vědomím, že budeš přísahat křivě a bylo by to vypadalo normálně, lhali bychom jako ostatní… Ale byla tak krásná noc, že se mi vůbec nechtělo lhát. Vím, že jseš blázen do té vaší zpěvačky a že jsi na ní myslel celý večer…"
"Celý ne, Marie!"
"Tak skoro celý. Ale když jsi přišel za mnou, chtěla jsem být co nejblíž tebe. I tam jsi na ní myslel. A potom už jsi na ní nemyslel, když jsme leželi vedle sebe a bylo to krásný a taky proto, že mám čtyři dny po maturitě a byl to můj první skutečnej flám. Teď už ti to všechno můžu říct, protože ta noc a vodka a Julie s cigaretou, to je všechno pryč od té chvíle, co se vedle ozval Tony s Lucií. Teď ti ještě něco řeknu. Odpoledne se vzbudím a budu kvůli tomu asi brečet, ale teď si připadám strašně střízlivá a čistá, tak ti to můžu říct. Já tě mám ráda a ty mě nechceš, protože mě nemáš rád. Máš rád zpěvačku a ta tě už nechce, protože jinak bys byl teď s ní a ne se mnou. A ona možná blázní za někým jiným, kdo kašle zase na ni… Je to podobné, jako když jsi říkal, jak je těžké poznat, kdy končí noc a kdy začíná ráno. To je ono! Noc stíhá ráno, ráno se honí za dopolednem a na ty vzadu se nečeká… a je to tak asi správně… Na, vem si už ten svetr, děkuju."
Byli před domem, kde bydlela.
"Tak ahoj, Marie!"
"Ahoj, měj se príma, večer budu asi smutná, ale i ty budeš… a jen mě mrzí, že to nebude kvůli mně. Chceš pusu, šašku?"
Políbila ho krátce na ústa.
"Tak. Ahoj!"
Vrata zapadla, ještě bylo slyšet jak dupe po schodech.
Navlékl si svetr a vracel se k Národnímu. Na Národní třídě bylo už živo. Nedělní rekreantský ruch. Dostal hlad. (Hm, za sedm minut šest. Tak akorát dojdu na Václavák do Koruny na dršťkovou.)
"Dobrý den, pane doktore!"
"Dobré ráno, kampak tak Brzo? Studovat? Studovat?"
"Ale to víte, máme před zkouškama, tak se jdu teď nasnídat a pak rovnou na Universitní."
"To je správné, ano, pracovní morálka, to se mi líbí. No, buďte zdráv!"
"Nashledanou, pane doktore!" (To bys asi skákal, dědku, kdybys viděl tu moji morálku.) Pan doktor přednášel u nich na fakultě dějiny starověku a vyžíval se na tom, že napodoboval šišlání císaře Caliguly a líčil zrůdnosti jeho manželky. Teď jel zřejmě taky někam "na chajdu", protože byl v plátěných šatech a měl tlumok.
Jan vešel do automatu. Už bylo nabito. Lidé v chvatu snídali. Šel k tabuli s nápisem: Teplá jídla. Bylo to jako narkóza, dýchat tu vůni omastků, páry a pitralonu. Cítil, jak se mu houpe žaludek. Postavil se do fronty. (Prodavačka vypadá móc nevyspale… Že by taky rovnou z mejdanu?)
"Tak si to pojďte za ty peníze prodávat sám, …vy…vy…Šalamoune!" vyštěkla prodavačka na staršího pána, který zřejmě pamatoval lepší časy. (Šalamoun, Šalamoun, hergot, mě se chce z toho smradu už nějak spát, to asi není moc dobrý, tolik mastný páry na lačnej žaludek. Šalamoun, hergot, kde jsem to slyšel… jó, jasně, "můj miláček je můj a pase v liliích, v liliích…")
"Je můj a pase v liliích, v liliích…" zpíval si potichu.
"Tak, haló, pane! Co si přejete? Kolikrát se vás mám ptát?"
"Jo tak, promiňte, dršťkovou, dva rohlíky a černý pivo!" (Je můj a pase v liliích…)
Dršťková příšerně pálila v rozkousaných rtech.

Pokračování ZDE
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kk kk | E-mail | 31. prosince 2009 v 13:45 | Reagovat

Hraběho mám moc moc ráda, thanx for sharing :)

2 Lailah Lailah | Web | 16. září 2010 v 10:22 | Reagovat

děkuji Ti za něj :) už se tiskne... potřebuju ho mít v rukou...

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 22. května 2015 v 20:57 | Reagovat

Krásně se to četlo, rozhodně budu pokračovat ve čtení a podívám se někde i po knížce :)

4 Andy Jak* Andy Jak* | Web | 4. března 2016 v 22:08 | Reagovat

S dovolením postuji odkaz na svůj blog, protože zítra je tomu 51 let, co nešťastně zemřel. Ale knižní vydání snad budu mít brzo doma, protože mám jeho texty moc ráda :)

5 Lúmenn Lúmenn | Web | 5. března 2016 v 18:54 | Reagovat

[4]: určitě postni, Hrabě byl vynikající autor

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama