b















Sebepoznání a vůle ke změně

25. února 2010 v 14:35 | Lúmenn |  psychologie...
Tohle je poslední seminárka, kterou jsem napsala v minulém semestru. Je o dost méně odborná, než ty dvě předchozí, které jsem zde uveřejňovala (a které si můžete přečíst v rubrice "Psychologie") a mám pocit, že je to spíš úvaha, než opravdu nějak dobře napsaná psychologická práce.
Používám v ní i některé podobné úvahy a nápady jako v práci do Uvedení do psychologie, protože oba předměty měly podobná tematická zadání, takže pokud vám, co jste mé předchozí "psychovýplody" četli, bude připadat lehounce povědomá, nedivte se.
Jinak pokud vás tahle rubrika baví a rádi si tyhle psychologické práce čtete, mám pro vás dobré zprávy. Z osmi předmětů, které mě čekají v tomhle semestru, chce minimálně šest vyučujících seminární práci. Takže v létě zase přibude další várka mých textů na různá psychologická témata - pro zajímavost, inspiraci a možná i poučení;) Ale teď už k tématu...


Sebepoznání. Existují lidé, kteří věří, že k němu nepotřebují nic více, než prostě žít a uvědomovat si své já. Žádné zkoumání reakcí, žádné testy, zamyšlení ani hloubání podle nich nejsou potřeba. Tito lidé se chvástají, že sami se sebou žijí celý život a tak je logické, že sebe a svoji osobnost znají nejlépe. Pak ale přijde nějaký životní zvrat a jejich tak dobře poznané já se zcela obnaží a oni zjistí, že vše, co dosud tak dobře znali, byly jen masky, přetvářka a to, co se skrývá uvnitř, je úplně jiné než to, co vídali na povrchu.
Pak jsou lidé, kteří se ve svém poznávání doslova nimrají. Zkoušejí všemožné testy, včetně těch v různých časopisech pro ženy, neustále se sebezpytují a hledají svou "pravou" podstatu. Při všem tom hrabání se v nitru ale většinou zapomínají, že když se na něco příliš soustředíme, tím spíše nám to uniká a tak jsou jejich životy spíše snůškou zmatených pouček a vykonstruovaných teorií, jako když hypochondr v každém pupínku hledá smrtelnou chorobu.
A při tom by stačilo tak málo, aby se oba typy "sebehledačů" a "sebepoznavačů" staly ideálem. Spojíme-li totiž tyto dva přístupy, získáme osobnost, která se sice soustředí na svůj vlastní život, na své prožitky a touhy, motivace, přání a sny, ale zároveň za nimi vidí ještě něco více - jejich příčiny, nevědomé prožitky, skrytá zákoutí mysli; takový člověk nejenže ví, že ho něco nebo někdo štve, ale dokáže také analyzovat svůj postoj a zjistit proč tomu tak je.
Ačkoli je tato syntéza dvou postojů zjevným sebepoznávacím ideálem, jen málokdy najdeme člověka, jenž by jej přijal za vlastní. Sebezpytování obvykle totiž považujeme za ztrátu času, odkládáme je "na potom" a "na jindy", až se z časového intervalu stane "na nikdy" a některé pocity a prožitky pak pohřbí písek nevědomí, vytvořivší komplexy a psychické neduhy, které si za velké peníze necháme o mnoho let později odstranit u psychoterapeuta.
A přitom by stačilo tak málo - udělat si chvilku času každý den nebo alespoň každý týden a v tichu a klidu se otevřít sám sobě a zeptat se své psýché, co jí chybí, co jí přebývá a s čím se potřebuje vyrovnat.
Přesto však pouhé poznání nestačí. Teorie se vždy musí uvést do praxe, jinak je bezcenná, a tak nastupuje druhá vlastnost - vůle ke změně. A ta je, jak vidím u sebe, svých přátel a ve svém okolí, ještě vzácnější než důkladné a správné sebepoznání. Mnoho lidí má pocit, že se měnit nemusejí nebo dokonce, že změna je škodlivá, protože každou změnou popírají své "já". Ovšem co je já? Chápeme-li je jako celou naši psychiku, pak já můžeme definovat jako souhrn duševních jevů během celého lidského života (Plháková, 2004).
Vše, co jsme prožili a prožíváme, co cítíme, jak se chováme, teď i v minulosti. Je to něco nehodné změny? Nebo je to dokonce něco stálého, co celý život zůstává stabilní a neměnné? Obávám se, že nikoli. Přes tíhu těchto faktů je ale stále cílená změna brána jako něco nevhodného - jsem špatný, musím se změnit.
Stačí jediné uvědomění - že změna probíhá v našem těle i v naší mysli neustále, každý okamžik života a pak už není nic snazšího, než změnu uchopit do vlastních rukou a stát se jejím pánem, nikoli otrokem.

Dejme tomu, že jsme tedy našli vůli k tomu, poznat se lépe a také změnit své vlastnosti na prospěšnější a lepší. To ale samo o sobě stále nestačí, abychom své rozhodnutí uvedli do reality. Musíme najít nějakou metodu, která nám pomůže jak pochopit naše vnitřní děje, tak i změnit nežádoucí na žádoucí.
Zeptala jsem se tedy několika známých, jakým způsobem by něco takového prováděli a nebo již provádějí. Co jim pomáhá se lépe poznat a měnit k lepšímu?
Někteří chodí k psychologovi, kterému se svěřují a čekají od něj radu a pomoc. Často se však setkávají s tím, že psycholog jim nabídne jen jednu možnou alternativu, k níž se ihned upne jako ke správné. Nezkoumá dále příčiny jevů a vysvětlí je způsobem, který nejlépe odpovídá jeho předchozím zkušenostem a nedá klientovi ani šanci, aby psychologovo mínění poupravil nebo zpřesnil. Nastane-li taková situace, obrátí se mnoho z mých známých na své přátele, u nichž hledají totéž, co u psychologa a doufají, že když je přátelé lépe znají, lépe také pochopí jejich nitro a napomůžou k změně vhodnějším způsobem.
Bohužel pro ně, dělají přátelé stejnou chybu, jako psychologové a je ještě těžší vysvětlit jim, že se mýlí.
Nedopomohou-li k lepšímu sebepoznání lidé z vnějšku, musí se člověk obrátit dovnitř a pokusit se hledat sám. Pohled nás samotných je ale mnohdy ještě zkreslenější, než pohled kohokoli jiného a tak se nakonec většina lidí motá v bludném kruhu neschopnosti poznat sama sebe jinak, než zkresleně.
Měla jsem podobný problém, jako mí přátelé. Sama v sobě jsem nalézala jen útržky, zkreslené mým osobním pohledem a lidé z mého okolí mě popisovali ještě vzdáleněji od skutečnosti (aspoň jsem měla ten pocit). Žehrala jsem na tuhle zkreslenost, než mi to došlo. Musím ji využít ke svému prospěchu! Na svět se každý z nás dívá zkresleně, přes různobarevné brýle různých pohledů, ale není třeba být tím zaskočen, naopak. Pochopíme-li, proč se zrovna já na něco dívám takto a někdo jiný jinak, odhalíme tím hodně o nás samých i o našem okolí.
Projdu-li si tedy metody sebepoznání jednu po druhé, přes přátelské povídání, psychologická vyšetření až po různá meditační cvičení, zamyšlení či psychotesty, nenacházím žádnou, která by byla vyloženě matoucí a nevhodná. Musíme však každou správně číst a nebrat jediný zdroj jako stoprocentně spolehlivý a pravdivý.
Přesto (a nebo možná právě proto) je k sebepoznání potřeba notná dávka odvahy. Některé vlastnosti, které při tomto procesu objevíme, nemusí být zrovna lichotivé a dobré. Najdeme-li v sobě zbabělost, závist, strach, zlobu nebo jakoukoli jinou špatnou vlastnost, měli bychom mít odvahu postavit se jí čelem. Zapírání, útěk ani zapomnění není dobrá cesta. Spojíme-li však naši touhu po sebepoznání se silnou vůlí se změnit, máme velkou šanci tyto špatné vlastnosti eliminovat. Nikoli je smazat, zapudit nebo potlačit, ale postupem času přetransformovat.

Ačkoli se to často zdá, jako nemožný nebo příliš těžký úkol, několikrát jsem byla svědkem dost výrazné změny u někoho z mého blízkého okolí. Změna nevyhovujících osobnostních rysů podle mých zkušeností nejsnáze probíhá, je-li na konci procesu transformace nějaká odměna, výhra: změním-li se, stane se to a to.
Moje maminka takto dokázala překonat strach z toho, že se po rozvodu s mým tátou nedokáže postarat o dvě děti a dostatečně mě a sestru nezabezpečí. Strach se stal palivem pro změnu a brzy vykrystalizoval v touhu změnit příliš mírnou povahu v průbojnější a akčnější, díky čemuž pak maminka získala novou práci na vedoucí pozici.
Takových příkladů z běžného života se dá najít mnoho a "odměnou" za změnu může být cokoli - uznání od ostatních, lepší práce, více přátel, ale klidně i jen lepší fyzický či psychický stav jedince.
Změnit se kvůli něčemu, po čem toužíme, je jistě dobrá motivace. Z motivační odměny by se ale neměla stát povinnost: změň se, protože jinak tě opustím; změň se, protože jinak tě nebudu mít rád/a.
Takový povel k transformaci nejde zevnitř naší psychiky, ale je vynucován z vnějšku a jako takový dříve nebo později bude muset způsobit ambivalentní pocity, které mohou vést až k duševnímu onemocnění.
Vůli ke změně můžeme ale najít v prosté, leč velmi silné touze "být lepším". Podobat se svému ideálnímu já, které nosíme uvnitř sebe a jemuž se chceme co nejvíce přiblížit (Smékal, 2002). S touto motivací můžeme ovládnout vztek, odnaučit se si vymýšlet nebo třeba překonat lenost a více se učit.
Ať už si zvolíme jakoukoli metodu transformace naší psychiky (cvičení, psychoterapii, sebepozorování a postupnou změnu chování…), důležité je si kromě vůle najít motivaci. Kromě výše zmiňované "odměny v cíli" to může být i někdo, kdo se snaží o totéž - což je důvod, proč jsou nejrůznější podpůrné skupiny tak úspěšné. Slova "když to dokázal on, dokážu to taky" mohou mít větší moc, než si myslíme.

Občas slýcháme názory odborníků i laických škarohlídů, že změna psychiky není možná. Že biologické determinanty a vliv raného dětství jsou natolik silné, že výraznější změny nejde docílit.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že mají pravdu - ale jen do jisté míry. Z naprostého extroverta, vymetajícího večírky, se jen těžko stane introvert se sociofobií nebo z co pět minut běsnícího cholerika klidný a vyrovnaný flegmatik. Ale změna přece nemusí jít jen z extrému do extrému.
Ovládnout cholerické chování, zmírnit touhu po společnosti a nebo změnit jakékoli své vyhraněné chování více směrem do neutrálního středu, je v silách každého. Vždyť už Buddha říkal - kdo zná ostatní, je chytrý, ale kdo zná sám sebe, je moudrý. Tentýž myslitel pronesl i další větu, která s naším tématem souvisí a totiž - změň sám sebe a změníš svět.
Čím více tedy bude moudrých lidí, kteří znají své vnitřní pochody a vědí, proč reagují a smýšlí tak, jak to činí, tím více bude i lidí, kteří se budou snažit své nevhodné chování změnit. A čím více uvědomělých a na změně k lepšímu pracujících lidí tu bude žít, tím méně se budeme setkávat s traumaty z dětství a v nevědomí zasutými vzpomínkami na příkoří v raném věku.
Každý z nás může začít se sebepoznáním a změnou hned teď. Možností i způsobů je mnoho, stačí si jen vybrat a uchopit svůj život do svých rukou. Jak řekl Leo Buscaglia: Proces sebepoznání by neměl být nikdy ukončen. A já dodávám: proces vnitřní transformace také ne.

Použitá literatura:

Gordonová, C.(2006). Znáš svou osobnost? Praha: Fortuna Print
Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia
Smékal, V. (2002) Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lord Lukáš Lord Lukáš | Web | 25. února 2010 v 17:35 | Reagovat

pro "Lúmenn": Zdravím. Introspekce jakožto sebepoznávání je nepochybně velice důležitá i pro studenty magie. Mně samotnému tato introspekce velice pomohla. Vždy je důležité si pamatovat že vše je pouze o myšlenkách...jinými slovy kdy si řeknu že na někoho "seru" tak na něho "seru".

2 foxiss foxiss | Web | 25. února 2010 v 20:18 | Reagovat

Ahoj Lúmennka, mám nutkanie sem hodiť komentár :-)

Najskôr musím podporiť tvoje tvrdenia, že poznať samého seba je dôležité a že poprieť svoje ego (zmeniť sa) je veľmô zložité.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanfordsk%C3%BD_v%C4%9Bze%C5%88sk%C3%BD_experiment mrkni toto. Tam môžeš pekne vidieť ako sa človek povahou dokáže zmeniť úplne. Ale (žiaľ) zatiaľ poznám iba formu buď moc pomalú, alebo formu šoku.

Lenže. Čo je zmeniteľné? Môžem po psychickej stránke napríklad zmeniť to, ako sa zdravím, napríklad namiesto "čaute" budem hovoriť "zdravím"... ide o zvyk. Tiež si môžem 'zvyknúť' na to, mať vždy posledné/prvé slovo.. ono zo začiatku je to niečo cudzie, lenže potom sa to stáva našim životom, ako všetko, čím TU a TERAZ oplývame a čo využívame.

Lenže, ako moc je človek zmeniteľný? Predstav si človeka ako kvet (cibuľa by bola príliš nevhodná, z praktického dôvodu :D). Kvet má lístky, ktoré môžeme jednoducho poodlupovať a predstavujú naše záujmy, názory a podobne. Potom je tu stred, ktorý sa zdá pevný a nemenný.. lenže ak ho budeme odlupovať do radu, kúsok za kúskom, ako lúpanie slnečnice, zistíme, že vlastne to, čo sme považovali za nemennú povahu, sa postupne pomaly zmenilo.

Snáď som to napísal pochopiteľne. Jednoducho som chcel povedať že môžeme sa zmeniť úplne, len to nebude také jednoduché, pretože každý vidí len to pevné jadro - nevníma, že aj ono je zložené iba z malých, ľahko zameniteľných častí.

3 ... ... | 27. února 2010 v 13:16 | Reagovat

[1]: A kdy sis řekl, že sereš na gramatiku jazyka českého?

4 Anča Anča | Web | 27. února 2010 v 17:24 | Reagovat

S tím, že změna chování je v moci každého, rozhodně souhlasím. Bohužel já, já to prostě nedokážu. Jasně, určitě všechno jde, když se chce. Takže možná ani nechci... možná jsem moc líná něco dělat s mým nedostatkem vůle. Možná kdybych si našla nějakou motivaci.... hm, ale nevím, co by to mělo být.

5 Lúmenn Lúmenn | Web | 27. února 2010 v 20:16 | Reagovat

[4]: i lenost je jen špatná vlastnost co se dá změnit:) Je to asi fakt hlavně o tom chtění ale aby člověk chtěl, máš recht, že to chce motivaci...ale kde ji vzít, to ti asi já neporadím:)

6 atinek1011 atinek1011 | Web | 18. března 2013 v 16:24 | Reagovat

Naprosto parádní! Tyhle věci mne velice zajímají a opravdu jsem tomu byl otevřenej a každou myšlenku sjem přejímal a přemýšlel nad ní. :) Rád bych sám sebe poznal a možná i změnil víc k tomu "mému lepšímu já", které má i určené mnoho věcí a má to tak i potom snažší, dá se říct. :) Rozhodně, určitě mi to pomůže, díky moc! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama