b

Chlapec a Dívka

23. července 2010 v 14:51 | Lúmenn |  povídky...
Vím, že netrpělivě čekáte na další díl Blázince (a zítra se ho taky dočkáte;)), ale dnešní den a včerejší noc ke mně přihrály povídku, která se psala skoro sama, jako když si hvízdáte nápěv, který někde zaslechnete.
Neptejte se mě, proč zase tolik píšu...každopádně už je to tak. A tak příběh Chlapce a Dívky nezůstal jen jakousi ozvěnou na okraji pozornosti, ale stal se opravdovou rozehranou melodií. Nakolik v ní hrají moje vlastní životní noty ponechám "ve hvězdách" :)


Nad krajem ležela noc jako těžká černá peřina - byl zimní slunovrat a tak byla delší, dusivější a černější než jakákoli jiná. Chlapci to ale nevadilo - naopak. Rád se toulal a rád dělal zakázané věci a tato noc mu skýtala obojí.
Zatímco jeho rodiče a pět sourozenců se tetelili doma u ohně a spolu se sousedy si vyprávěli strašidelné historky o přízracích, přicházejících ze tmy, on tiše vyrazil ven. Nejprve prošmejdil každý kout ve vesnici, obrátil každý kámen, který v noci, a zvlášť v této, vypadal úplně jinak než za denního světla, ale pak mu začala být rodná víska malá a Noc, ta podivuhodná temná kráska, ho lákala blíže do svého lůna.
Chlapec byl ještě malý, sotva dorostl do pasu svému otci a na jaře ho čekala oslava teprve jedenáctých narozenin, a tak nevěděl, co je to lůno, ani jak voní ženská smyslnost Noci. Pro něj to byla vůně dobrodružství, zakázaných her a tajemného nebezpečí, o němž zatím slýchal jen v pověstech a legendách. A tahle vůně jej táhla do lesa, dál a dál od světel ohňů a zpěvu stařešinů, dál od zaříkání žreců, kteří odháněli noční běsy a volali zpět slunečního boha, jenž se měl v tuto noc zrodit, dál od všeho, co znal, za vůní neznámého.

Kráčel lesem a protože hustý příkrov sněhem ztěžklých mraků zakrýval hvězdy i měsíc, prodíral se po paměti a po hmatu. Znal v lese každý kořen, ale tahle noc byla jiná, magická a tak se mu známé stezky ztrácely pod nohama a Chlapec po chvíli seznal, že bloudí vysokými závějemi a všude kolem něj je jen tma, sníh a ticho, rušené jen křupáním sněhu a zvukem jeho vlastního dechu.
Zatočila se mu hlava. Pevně se chytil nejbližšího kmene stromu a zkoušel z něj načerpat sílu, jak jej to kdysi učila babička, vědma a bylinkářka, která před třemi jary zemřela na horečku. Jenomže rady staré ženy dnes byly k ničemu - les mlčel a Chlapec ve stromu necítil žádnou životodárnou sílu. Zoufale se sesul do sněhu vedle kmene a objal si rukama ramena. Svůdná kráska noc se kdesi v dálce zachichotala.
Chlapec seděl schoulený u paty stromu a snažil se rozpomenout si, kde naposledy vnímal pod nohama známou cestu, ale vůně dobrodružství mu zatemnila mysl a on pochopil, že nejdelší noc v roce si s ním zahrála krutou hru. Začal se zahrabávat do sněhu a v hlavě se mu vybavovaly všechny noci, strávené s otcem v lese a všechny rady, které mu starý lovec dal. Doufal, že se tu pod stromem dočká rána a pak, za světla, najde cestu do vesnice. V hloubi duše však už dávno věděl, že se nechal uhranout temnotou a ta si za to vezme daň. Jeho život.

Napůl smířený se smrtí umrznutím si ustlal ve sněhové jámě a skrz větvoví hleděl na nebe. Mraky se roztrhly a odhalily mu pohled na tisícero hvězd, které zářily jen pro tuto chvíli, jen pro něj - dar od temné milenky, jíž se zachtělo mladého Chlapce.
Díval se na stříbrné hvězdy a na víčkách se mu chvělo pár kapek slz, které nenechal skanout dolů. Mlžily mu výhled a hvězdy se pomalu vzdalovaly. Pochopil, že usíná a jeho duše se chystá opustit stále prokřehlejší tělo a vydat se na cestu do Návu. Nebránil se, věděl, že to tak musí být a byl na to připraven.
Ale v okamžiku, kdy mu chladem těžká víčka už už klesala a nechávala oči obestřít temnotou, zaslechl nějaký zvuk. Nejprve se zalekl, že je to ještě něco horšího, než přicházející Smrt - snad nějaký běs, co zabloudil až sem, nestvůra, požírající duše, ale jakmile setřepal z víček namrzlé krůpěje a doširoka otevřel unavené oči, jasně si uvědomil, že je to zpěv.
Posadil se a oklepal ze sebe sníh. Ať už zpíval kdokoli, byl blízko a třeba znal cestu z lesa. Chlapec rozhýbal ztuhlé údy a rozběhl se tmou. Už neklopýtal a nebloudil, lesu náhle jako by se vrátil život a vedl ho správnými stezkami, až Chlapec doběhl na malou mýtinu.
A tam, ve světle měsíce, jenž právě vykoukl z mraků, seděla Dívka. Spíš děvčátko, nebylo jí víc než devět, deset let, seděla na sněhu a plácala z něj cosi, co připomínalo palác. Měla na sobě jen jednoduché šaty bez rukávů opásané stříbrným řetízkem a k Chlapcovu velkému údivu byla bosá. Zpívala si hebkým hlasem v neznámém jazyce a vypadala, že se dobře baví.

"Chceš mi pomoct?" zeptala se, aniž by se otočila. "A nebo jsi sem jen přišel okounět?"
Bosá dívka, co v noci v lese staví sněhové zámky. Absurdita té situace by dospělého zmátla a snad by z toho i zešílel; ne tak dítě, které ještě k tomu odmala poslouchá ty nejpodivuhodnější příběhy, které se ve vesnici vyprávějí.
A tak Chlapec na nic nečekal a rozběhl se k Dívce, aby společně dokončili její dílo. Stavěli tak dlouho, dokud neměl palác tucet věží a asi patnáct křídel, ozdobených těmi nejkrásnějšími sochami a reliéfy jaké kdy svět viděl. A pak postavili ještě několik podobných paláců a taky chýše, palisády a celé vesnice a sochy zvířat a nestvůr, jaké si jen jejich dětská fantazie dovedla představit. Stavěli celé hodiny, až měli oba prsty modré zimou a byli celí mokří, jak po sobě ve stavitelském zápalu házeli koule a váleli se ve sněhu.
Obloha pomalu začínala blednout a stíny lesa získávaly zřetelnější obrysy, když se Dívka napřímila, oklepala si holá kolena a vážně se zadívala na Chlapce: "Budu už muset jít, tatínek s maminkou mě volají."
"A kde jsou tvoji rodiče?" zajímal se Chlapec.
"Tam," mávla rukou neurčitě do lesa. "Pojď, ukážu ti to." Chytila Chlapce za ruku a táhla jej k okraji mýtiny. Zůstali stát před dvěma vyvrácenými břízami, které se o sebe opíraly tak, že tvořily jakousi přírodní bránu. Dívka se upřeně dívala přímo mezi jejich kmeny.
Chlapec za nimi nejprve neviděl nic zvláštního, jen obyčejný les, ve kterém se pomalu rozednívá, pak se ale prostor mezi břízami zavlnil, až musel Chlapec zamrkat. Když se podíval znovu, místo zimního lesa se díval do podivné krajiny - viděl stromy, které měly listí zelené jako na jaře, ale také rudé, oranžové a žluté jako na podzim, viděl i stromy v květu a houby a byliny, cítil vůni medoviny a tlejících jablek a ještě něčeho, co neznal a co ho naplňovalo nekonečnou touhou. Sledoval barevné lístky jak se v nekonečně pomalém tanci snáší k zemi a taky fialové květiny, které ve chvilce vyrašily ze země, aby se hned zazelenaly,vykvetly a pak stejně rychle uhnily a připojily se zpět k Zemi, ze které vzešly.
"To je…" vydechl omámeně.
"…Avalon, můj domov," řekla Dívka. "To's nevěděl?"
Podívala se na něj tak trochu se smíchem, tak trochu smutně a Chlapec si
až teď uvědomil, že jen jediná bytost, kterou zná, může běhat bosá ve sněhu a neumrzne, může si hrát a zpívat v zimním lese v čase slunovratu, aniž by ji napadly běsové či divá zvěř a má špičaté uši a mandlové oči barvy tu jara, tu oceánu, tu nejhlubších tůní, na jejímž dně odpočívají staré sny.
"Ty jsi sidhe."
Dívka přikývla a pak ho znenadání políbila na tvář: "Teď už musím jít, ale pohrajeme si zase někdy?"
Ještě než si stihnul cokoli rozmyslet, vyhrkl: "Zítra?"
Dívka se rozesmála a z brány z bříz zavál teplý vítr, který jej škádlivě pohladil po bradě.
"Zítra?" Dívka kroutila hlavou a smála se. "Co tě to napadá. Nemůžu chodit do světa smrtelníků jak se mi zachce. Dnes je slunovrat, den, kdy se sluneční pouť láme a stejně tak se lámou i hranice mezi našimi světy. Jen dvakrát v roce můžu projít touto bránou a na chvíli pobýt ve tvém světě. Uvidíme se o letním slunovratu, jestli tedy budeš chtít?" usmála se a oči zbarvené odleskem právě vycházejícího slunce jí zazářily.
"A …nemůžu třeba jít s tebou?" navrhl Chlapec.
"Ne," zavrtěla Dívka rezolutně hlavou a oči jí pohasly. "Pro tebe jako smrtelníka by vstup do Avalonu znamenal jistou smrt. Náš čas a váš čas nejsou stejné, to si dobře pamatuj a smrt si pro vás v naší říši přichází příliš rychle."
Náhle už nevypadala jako ta skotačivá devítiletá dívenka, ale zvážněla, ztvrdla a kdyby to bylo možné, řekl by Chlapec, že zestárla. Tvář však měla pořád dětskou a na rtech jí pořád hrál nevinný úsměv dítěte, co právě objevuje svět.

Chvíli na sebe jen tak zírali a pak ho Dívka objala. "Nejdelší noc a nejdelší den v roce, pamatuj si to." Na pár úderů srdce ho ještě držela a pak náhle prošla portálem a stanula ve slunečném lese, na dosah ruky od Chlapce a přece dál, než tisíce mil vzdálené země, než příběhy z dávných časů, než hvězda na obloze.
"Nehledej tuhle mýtinu, stejně ji nenajdeš dříve, než bude pravý čas. O letním slunovratu," naposledy se usmála a zamávala mu. Chlapec chtěl ještě něco říct, ještě se jí dotknout, ale když natáhl ruku, Dívčin obraz zmizel a mezi břízami byl zase jen les.

Zavřel oči, aby zadržel slzy, co se mu draly do očí a když je otevřel, místo stromů a sněhu hleděl na prkenný strop jejich chatrče.
"No to je dost, že jsi vzhůru!" Chlapec se díval do obličeje své matky, která mu starostlivě otírala obličej kusem plátna, namočeným ve studené vodě. "Už dva týdny se potácíš v horečkách, od té doby, co tě našli v lese promrzlého na kost. Díky všem bohům, že jsi vzhůru, báli jsme se, že nám umřeš."

Nebyl to sen, opakoval si chlapec v tu chvíli, kdy jej matka bylinkami a silným vývarem léčila z horečky. Nebyl to sen, opakoval si, když si na jaře hrál s kamarády, i když po sté prolézal les a hledal onu mýtinu, kde se za nejdelší noci v roce setkal s Dívkou. Nebyl to sen, opakoval si, když se celá ves chystala na oslavy letního slunovratu, ale to už tomu nevěřil. Vzpomínka na bosou sidhe ve sněhu a bránu do Jiného světa časem vybledla a věřit, že blouznil v horečce, bylo o tolik snazší.
A přece jakmile se svítání dotklo okraje kopců za vsí a slunce započalo svou nejdelší pouť za celý rok, vyběhl Chlapec do lesa a nechal se vést vůní dobrodružství, na niž se plně spolehl. Po nohama mu šustila stébla trávy mokrá od rosy a sotva probuzení ptáci mu zpívali na cestu. Náhle zaslechl ještě jiný zpěv a v běhu se zastavil tak prudce, až se rozplácl do kapradí. Ten hlas, ten nápěv…zase se mu vybavila noc slunovratu, kdy zkřehlý zimou vzdával svůj boj o život.
Rychle si otřel kolena, špinavá od hlíny a rozběhl se lesem jako vítr. Stromy kolem se náhle změnily a známý les vystřídaly podivné palouky a zakletá místa s houbami, rostoucími do kruhu, na kůře přibylo lišejníku a místo trávy teď chlapci pod nohama čvachtal rosou nasáklý mech.
Pak konečně stanul na mýtince: jako by to bylo včera, co si tu bosá Dívka v jednoduchých šatech hrála se sněhem. Dnes však chyběly závěje a dívka skotačila v mechu, kde měla z kamínků vyskládaný jakýsi obrazec a za zpěvu v něm rytmicky přeskakovala tam a zase zpět.

Na nic se neptal, jen ji chytil za ruce a skákali spolu. Pak lezli po stromech a házeli po sobě šišky, píchali klacky do liščích nor, hráli si na honěnou, na schovávanou a tucty dalších her, které předtím znali a nebo si je právě vymysleli. Smáli se, až brečeli, ale pod tím vším Chlapec cítil smutek, protože věděl, že ať je den sebedelší a sebekrásnější, stejně přijde večer a Dívka mu zase odejde. Už teď věděl, že mu za půl roku čekání na její smích, na její zpěv a na pohled jejích podivných očí, musí prasknout srdce. Věděl to a ačkoli se smál, duše ho bolela.
Dívka to taky věděla a i pod jejím smíchem se někde hluboko, kam smrtelník nikdy nedohlédne, skrývalo cosi, co by se dalo nazvat smutkem.

Přišel večer letního slunovratu. A pak ráno slunovratu zimního a zase večer a zase ráno. Nejdelší noci a nejdelší dny se pro Chlapce a Dívku staly posvátnými, pokaždé, když slunce lámalo svou pouť i hranice světů, se potkávali a hráli si a nevnímali krutý fakt, že rostou a stárnou a že Dívka, která se zprvu zdála mladší než Chlapec, se pomalu mění v ženu.
Ve hrách a čekání na to, než znovu uvidí Dívku, uběhlo Chlapci krásných pět let života. Na jaře oslavil šestnáctiny a byl přijat mezi muže ve vesnici. Děvčata mu nadbíhala a otec si s ním několikrát vážně promluvil o ženění. Chlapce to však nezajímalo. Když sekal dříví, myslel na Dívku. Když nosil vodu, kácel stromy, lovil zvěř, myslel na Dívku. Ať pil kolik chtěl hořkosladkého piva v hospodě, ať se bavil se svými vrstevníky sebevíc, myslel jen na ni a na jedinou noc a den v roce, kdy patří sobě navzájem.
A pak přišel další slunovrat, mladí z vesnice se chystali na slavnost a škádlili Chlapce, jestli zase letos zmizí na celý den do lesa. Smál se s nimi, ale v duchu se těšil na svítání a bylo mu do zpěvu i do pláče zároveň. Věděl, že zase uvidí Dívku a zase si spolu budou užívat smíchu a her, ale také věděl, že se západem slunce se jeho štěstí rozplyne a po krásné sidhe z Avalonu se zase slehne zem.

Když došel na mýtinu, kam jej kroky samy donesly a les navedl, Dívka zamyšleně seděla na pařezu. Dnes nezpívala a její oči měly barvu bouřné oblohy. Upírala je kamsi na plující mraky a nevypadala, že by si Chlapce všimla. Ten toho využil a tak chvíli jen stál a zpoza okraje mýtiny ji pozoroval.
Zase byla bosá, jen kolem kotníku měla omotaných několik stébel trávy. Jak se tak dívala na oblohu, viděl její štíhlý krk na kterém jí pomalu a zlehka pulzoval tep. Když sjel Chlapec očima níž, všiml si, že Dívčina ňadra dávno nejsou dětská, ale v živůtku vypadají až příliš dospěle a při každém jejím nádechu se Chlapci začala podlamovat kolena.
,Strašně zestárla,' uvědomil si náhle. Když ji viděl před pěti lety, byla malé útlé děvčátko, mladší než on. Dnes vypadala jako dvacetiletá dívka, dávno zralá na vdavky. Jaktože si toho nevšiml v zimě?
Popošel blíže ke středu mýtiny. Dívka se stále dívala kamsi do výšky, možná ještě dál, než plují mraky, někam ke hvězdám nebo dokonce až za ně, kam se oči smrtelníka nikdy neupřou. Pomalu k ní přišel a, aniž by věděl proč, ji jemně chytil za tvář, otočil k sobě a políbil na ústa.
Když odtáhl hlavu, čekal výkřiky, facky, cokoli co předváděly dívky z vesnice, když jim takto chlapci dávali najevo svou přízeň.
Ale Dívka neudělala nic z toho. Jen se na něj mlčky dívala a bouřná obloha v jejích očích se zatáhla ještě více. "Dnes se vidíme naposledy," zašeptala a stiskla Chlapcovu dlaň. "Můj a tvůj svět nefungují stejně, jeden běží rychleji, druhý pomaleji, ve vašem světě ubíhají minuty a u nás staletí. A i když sidhe stárnou pomaleji, mnohokrát pomaleji než lidé a i za desítky let tvého života bych se ti zdála stejná jako dnes; než bychom se znovu setkali, ve tvém světě přejde jen pár úplňků, zatímco v tom mém tisíce let. Už tak jsem příliš stará na to, abych ti mátla hlavu, už takhle jsem tvůj život ovlivnila více, než smím."
Hleděli na sebe a mlčeli. Dívka, která už dávno nebyla dívkou a Chlapec, který už také odrostl z dětských let. Oči sidhe a oči smrtelníka se hladily, tančily spolu, vpíjely se do svých barev a vířily, les se vzdaloval a mizel, země se ztrácela pod nohama a doteď hutný prostor se roztáhl do nekonečna.
Byla jen Dívka a Chlapec a jejich dech. Vůně těla sidhe, kořeněná a jablečná, tak trochu jarní a trochu podzimní, věčná a přece pomíjivá, ohnivá, ale mrazivá. A potom vůně smrtelníka, těžká, ale přítomná, železitá jako krev a slaná jako slzy, zemitá a zemi náležící.
Oči a vůně. Pohledy a doteky. Polibky a míhající se zem s oblohou, jak se Dívka a Chlapec v objetí zaklesnuti do sebe váleli trávou. Jen on a ona, na ničem jiném nezáleželo. Jejich těla se spojovala a zase rozdělovala, tep obou srdcí bušil ve stejném rytmu a stejně zběsile, chladná kůže sidhe se tiskla k horoucí kůži smrtelníka a nejdelší den v roce byl náhle příliš krátký.

Milovali se na louce a pod oblohou, snad jednou, snad tisíckrát. A když pak leželi v objetí a slunce se začalo schovávat za vrcholky stromů, přitiskl Chlapec, který se stal Mužem, svou tvář na tvář Dívky, která již byla Ženou, a zašeptal: "Miluji tě."
V očích Dívky se odráželo nebe a stromy a žár slunečních paprsků. Dívala se do očí Chlapce, ale neřekla nic. "Jsem jako hvězda, která vychází na obloze každou noc," zašeptala konečně. "Můžeš mne milovat, můžeš se mnou být i šťastný, ale jen na krátký okamžik. Každá noc jednou skončí, každá hvězda jednou zapadne. Zůstane jen bolest a prázdnota, souhvězdí, co už nikdy nebude úplné. A to vše jsem teď nechala ve tvém srdci - střípek z hvězdy, kterou jsi na chvíli směl obejmout."
Nahnula se k Chlapci a políbila ho na rty. Chutnaly slaně - snad po slzách či potu z dlouhého milování? Nevěděl. Nevěděla. Byl to jejich poslední polibek a pro ten nebylo třeba plýtvat zbytečnými myšlenkami. Byl poslední a oba to věděli a proto jej protahovali, až než se na tmavnoucí obloze objevily první náznaky hvězdného třpytu.

"Musím už jít," řekla Dívka, když po nekonečné chvíli odtáhla své rty od Chlapcových. Vstala a oblékla si šaty. Stříbrný řetízek si však neopásala, ale nechala jej skanout jak pramen hvězdného svitu Chlapci do dlaně. "Abys nezapomněl," usmála se a v tom úsměvu bylo všechno to, co Chlapec prvně spatřil v Avalonu -růst i uvadání, obloha posetá hvězdami i sluneční žár, síla koloběhu i kouzlo okamžiku, láska, smutek, radost, bolest. Věčnost.
"Nezapomenu. Nikdy," slíbil a sevřel řetízek v dlani. Seděl nahý na mechu a díval se jak Dívka pomalu odchází ke dvěma břízám.
"Nehledej tuhle mýtinu…" řekla a naposledy se otočila.
"…tejně bych ji nenašel," usmál se Chlapec a po líci mu skanula slza. Usmíval se a plakal, bolavý a šťastný zároveň, zatímco jeho hvězda zacházela do portálu a spolu s ní mizela i vůně, jakou Chlapec už nikdy potom neucítil.
Už nebyl dítě a věděl, jak voní touha a jaké je ženské lůno, a obého si v životě užil ještě mnohokrát. Poznal také svody noci, ochutnal krev nepřátel a zažil vášně, o jakých v tu noc, kdy seděl na mýtině a plakal, ani netušil.
V jeho srdci však navěky zářila jediná hvězda, zakletá do vzpomínky a do kousku stříbra - a ani jedno nezmatnělo, dokud byl Chlapec živ.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 23. července 2010 v 15:51 | Reagovat

Nádherná povídka...naprosto úžasná...moc se ti povedla...
Jen by mě zajímalo, jestli se Dívčin syn jmenoval Merlin nebo ne...;)

2 m. m. | Web | 23. července 2010 v 16:32 | Reagovat

Paráda :)

3 Lúmenn Lúmenn | Web | 23. července 2010 v 16:38 | Reagovat

[1]: o tom, že by Dívka otěhotněla tam není ani slovo:) Takže to a všechno ostatní už ponechám na čtenářské fantazii:)

4 Lord Lukáš Lord Lukáš | Web | 23. července 2010 v 17:05 | Reagovat

[3]: Pěkná povídka. Je to mnohokrát lepší než ta básnička v minulém článku (prostě někomu se líbí to a jinému ono). Pěkné.

5 bigbiz bigbiz | Web | 23. července 2010 v 17:27 | Reagovat

Souhlasím se všemi. Povídka je opravdu úžasná a při čtení jsem vše viděl naprosto dokonale před očima. Hlavně popisy Chlapce a Dívky a toho, co prožívali a jak se cítili, když byli spolu, byly dokonalé.

6 P. Bloody P. Bloody | Web | 23. července 2010 v 18:47 | Reagovat

překrásný, obdivuju tvůj styl psaní - ty nepíšeš, ty kreslíš pomocí písmen!

7 Deadly Destiny Deadly Destiny | Web | 23. července 2010 v 19:08 | Reagovat

Je krásná. Nemohla jsem se odtrhnout:)

8 phoenix phoenix | E-mail | Web | 23. července 2010 v 20:57 | Reagovat

*beze slov*

9 Bastet Bastet | Web | 24. července 2010 v 15:52 | Reagovat

[6]: přesně líp bych to nedokázala říct....

Lůmenn mít takovej talent jako ty... Skusila jsi to někdy dát do nakladatelství? ;))Nebo jak se to dělá když chceš něco vydat...

10 Lúmenn Lúmenn | Web | 24. července 2010 v 17:38 | Reagovat

[9]: no uvažuju o tom že sesmolím všecky své povídky a pošlu t někam, ale jsem na to moc líná...takže časem:)

11 Elysia Elysia | Web | 1. srpna 2010 v 11:11 | Reagovat

[10]: to urcite udelej, tvoje povidky jsou prilis krasne na to aby zustaly jen blogovymy vytvory:)

12 marieke marieke | Web | 2. srpna 2010 v 11:47 | Reagovat

Krása. Strašně se mi líbí tato pasáž: "Jsem jako hvězda, která vychází na obloze každou noc," zašeptala konečně. "Můžeš mne milovat, můžeš se mnou být i šťastný, ale jen na krátký okamžik. Každá noc jednou skončí, každá hvězda jednou zapadne. Zůstane jen bolest a prázdnota, souhvězdí, co už nikdy nebude úplné. A to vše jsem teď nechala ve tvém srdci - střípek z hvězdy, kterou jsi na chvíli směl obejmout."

13 Marty Marty | E-mail | Web | 12. října 2010 v 20:55 | Reagovat

Zajímavé počtení. Nechceš se o něco ze své tvorby podělit na literárním serveru www.falkonea.cz?

14 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 24. listopadu 2010 v 3:57 | Reagovat

Tak jsem si konečně na tvoji poetickou povídku vyhradila chvilku času a vůbec toho nelituji. Zkusila jsem i kousek Blázince, takže už jsem očekávala kvalitní práci, ale stejně jsem potěšena.

Vytkla bych možná částé opakování slov, které jdou jednoduše nahradit synonymy (sníh, palác,...). Vzhledem k tomu, jak květnoutou mluvu používáš, je to celkem škoda.

Jinak mi to hodně připomíná Tolkiena a jeho styl vyprávění - je z toho navíc cítit ženský pohled na svět a potěší i slovanské reálie. V tomto směru mě zarazil Avalon, který jsem vždy považovala za součást artušovských legend a v slovanském prostředí mě hodně rušil.

Co se týče příběhu, tak dojme, splní svůj účel, ale sám o sobě působí možná trochu mdle a klišovitě. Nicméně ho naprosto přebíjí popis prostředí a lidských zážitků, alespoň v tomhle případě.

Máš totiž neskutečný cit pro sugestivní popisy. Když je člověk čte, vyloženš ty jablka nebo tlející listí cítí.

Celkově tedy u mě jasné místo v top 10, co se amatérské literární tvorby (a fantastiky) týče, hned vedle Sikara, Cirrat, Laury Eleanory a Daletth. :-)

15 Lúmenn Lúmenn | Web | 24. listopadu 2010 v 14:11 | Reagovat

[14]: reálie nemají být slovanské, spíše keltské a nebo vlastně spíš co možná nejvíce neurčité. Opakování slov je občas mou slabinou, při první korektuře jsem nějaké odstranila, ale jak je vidět, ještě nějaké musím doladit:)
Jinak velice děkuji za konstruktivní kritiku, cením si jí a doufám, že v příštích dílech si z ní i něco vezmu:) A zmiňované autory si asi proklepnu, dobrých spisovatelů je na netu pomálu a stojí za to si je hledat a hýčkat:)

16 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 24. listopadu 2010 v 17:10 | Reagovat

[15]: Potěšení je i na mé straně. :-)

Ach tak, já mám Náv, žrece atp. spojené se Slovany, proto už jsem si to automaticky promítla do našeho prostředí. Kelti mě napadli až v souvislosti s Avalonem, ale měla jsem v tom zmatek. :-)

17 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 25. listopadu 2010 v 14:15 | Reagovat

nemám co říct... je to naprosto skvělé a úplně mě to dostalo! =)

18 Drow Drow | Web | 13. března 2011 v 21:32 | Reagovat

Úchvatný, naprosto skvělý...nemám slov :)

19 katarina-007 katarina-007 | E-mail | Web | 4. března 2014 v 20:47 | Reagovat

nádherné moc se mi to líbí

20 dreamerine dreamerine | 21. července 2014 v 14:12 | Reagovat

stačí jedno slovo : NÁDHERA!!

21 víla víla | 2. ledna 2015 v 21:47 | Reagovat

supr!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama