b















Reportáž z Jižních Čech - část I.

23. srpna 2010 v 15:00 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Osazenstvo dovolené tvořilo šest totálně šílených lidí. Má osobnost mluví sama za sebe, taktéž moje sestra Eii a táta, všichni z téže totálně praštěné krve. Ovšem tátova přítelkyně Jarka a její dva synové, desetiletý Lukáš a patnáctiletý Martin, zdatně sekundovali. Takže je jasné, že tato dovolená nemohla být zcela normální…


Den první - ať žije tuning
Člověk by čekal, že cesta bude nejméně záživnou částí celé dovolené. Ovšem v našem případě byl opak pravdou. Cesta do Jenišova (který leží kousek od českého Krumlova) je dlouhá zhruba tři sta kilometrů, ale nás potkaly nesnáze hned za Brnem, kdy Jarčino auto začalo vydávat podobné zvuky jako eskadra motorkářů na cestě na tuningový sraz.
A tak se zastavovalo a zjišťovalo - výsledkem byla diagnóza prasklého výfuku. Oprava páskou zabrala asi pět minut a zdálo se, že můžeme jet bez obtíží dál. Ovšem páska vydržela asi deset kilometrů a vzápětí se roztavila, takže příšerné zvuky a masivní autootřesy se vrátily v plné síle. Co s tím?
Mít s sebou MacGyvera, nemáme problém. Tento zdatný šikula, který je schopen z leukoplasti, tuby od lentilek a pár šutrů vyrobit samopal, s námi ovšem nejel a tak jsme si museli poradit sami. Myslím, že MacGyver by byl pyšný. Na opravdu prasklého výfuku stačila trocha drátu, několik kovových stahovacích svorek a tři plechovky od RedBullu.
Celou cestu se sice po Jarčině felině všichni ohlíželi, protože zněla jako by se jí pod kapotou ukrýval motor minimálně z Enterprise, ale zbylou vzdálenost jsme překonali bez obtíží a tak nás v podvečer uvítal penzion v Jenišově, hned na břehu Lipenské přehrady. Juch!
Ještě víc "juch!" byla večeře - jak jsme zjistili, sestává se ze švédkých stolů, tedy po moravsky bychom řekli "zežer co možeš". A tak jsem žrala. Jestli nepřiberu tady, tak už nikde.
PS: Možná se v chráněné krajinné oblasti nesmí trhat květiny. Každopádně ať je to jakkoli, mám velkou nádhernou kytici, kterou suším, aby byla krásná navždycky. Nejvíc juch!:)

Den druhý - šílení cyklisté útočí
Nevím v které palici se zrodil ten šílený nápad, možná k tomu trochu přispělo i mé bůhví kde vzaté nadšení, každopádně v neděli jsme se rozhodli, že si zapůjčíme kola a vyrazíme na výlet. Nejsem nijak zdatný cyklista, na kole jsem už tři roky neseděla (vzhledem k tomu, že moje kolo je díky upadávajícímu přednímu kolu a levé šlapce životu nebezpečné a tudíž nevyužívané). Ale i tak jsem se nezalekla a s tátou jsme vymysleli jakous takous trasu z Jenišova přes Horní Planou, na prám přes Lipno kamsi do lesů a pak pěknou objížďkou po vrstevnicích k dalšímu prámu a pak přes vesnice a vesničky (tuším, že tam někde byla Černá na Šumavě či tak nějak) zase zpátky. Odhadem dvacet, pětadvacet kiláků. Prostě pohodička pro lenochy jako my.
Ale opět byl opak pravdou. Po vydatné "švédskostolové" snídani (nikdy bych nevěřila, že toho sežeru TOLIK) jsme si dali zdravotní pauzu trvající skoro do poledne, než jsme nasedli na vypůjčená kola a tradá. Do Horní Plané k prámu to nebyly ani dva kilásky a to ještě způli z kopečka a způli po rovince. Šlapalo se dobře, i malý Lukáš to obstojně zvládal, kupodivu jediný kdo zaostával byla sportem trvale nedotčená Eii, která se sotva vlekla.
Na houpajícím se prámu už toho asi měla dost, takže sotva jsme se vylodili, padla za vlast - doslova. Nebýt pohotových rukou otcovských, asi by poznala, jestli je v Jižních Čechách stejně tvrdá země jako na Hané. A tak jsme ze šestičlenné výpravy záhy zbyli jen čtyři - táta se ujal (přiznejme že docela vděčně) role zachránce a spolu s omdletou a mrtvolně bílou Eii se vrátil zpátky do penzionu.
Jestli si myslíte, že jsme až do cíle dojeli ve čtyřech, opět byste naši statečnou cyklovýpravu přecenili. Po dalších asi třech kilometrech začal skuhrat i Luka, kromě toho, že ho hrooozně bolí nohy mu taky začalo blbnout půjčené kolo, které si brzdilo kdy chtělo, pokud možno nejlépe v největším šlapání do kopce. Tentokrát si oddechla Jarča, která se tak mohla bez uštěpačných poznámek vzdát zbytku trasy a doprovodit Lukáška nazpět.
A tak jsme zbyly už jen dva - já s Marťou jsme museli chránit čest obou rodin a tak jsme se zapřeli do pedálů a vyjeli. A další ouha nás potkalo o pět kilometrů dále, kde jsme zjistili, že jsme špatně odbočili a místo po naplánované trase jedeme úplně na druhou stranu. Ale nakonec - proč ne. Nová trasa se zdála taky zajímavá, viděli jsme krásný les, kostel v Zadní Zvonkové a Švarcenberský plavební kanál. Prostě paráda.
Míň paráda bylo, že trasa neměla dvacet kilásků, ale dvaatřicet. A že nebyla z kopce a po vrstevnici, tedy rozhodně ne celá. Dvanáctistupňové stoupání po rozpálené asfaltce na závěr nás fakt nepotěšilo. Každopádně jsme byli hrdinové dne a za ten pocit stojí i namožená stehna a bolavý zadek.
Nejlepší pocit mi ovšem přinesla večeře - po tak náročném dni není divu. Když řeknu, že jsem k ní měla žampionovou polévku, porci kuřecích křídel s bramborami, porci hovězího z rýží, misku šopáku, kus buchty, broskev a banán, nikdo mi neuvěří. Buď fakt, že jsem to snědla a nebo fakt, že vážím osmačtyřicet kilo:)
PS: Večer jsme hráli pantomimu - znáte to, prostě se napíšou podstatná jména na papír a jeden člověk beze slov předvádí, zatímco ostatní hádají. Luka přečetl místo "kravata" "kráva" a tak jsme marně přemýšleli, co to má být za zvíře s otevřenou hubou, protože kráva už byla dávno před tím. Inu pořádně číst se vyplácí:)

Den třetí - sebevrahové, medvědi a surrealisti v Českém Krumlově

Když se vydáte na zámek, je dobré si nejprve uvědomit, co je za den. Protože platí pravidlo - v pondělí nepremáváme. Tudíž jsme na zámku v českém Krumlově jen marně tloukli na dveře pokladny, vstupenky jsme nedostali a hrad si prohlédli jen v místech, kam mají turisté volný přístup. Ale i tak se bylo na co koukat. Nejvíce mě zaujal krásný most, který se klene nad průchodem mezi skalami a spojuje zámek se zahradami. A nezaujal mě ani tak architektonicky, jako svou výškou a rozkošným pomníčkem dole na skále. Inu morbidní povaha se nezapře a letící sebevrah měl při své cestě na onen svět aspoň krásný výhled.
Kromě mostu a nádvoří bylo v hradě otevřené ještě sklepení, kde právě probíhala výstava surrealistického umělce. A že stála za to. Morbidností si možná nezadala s oním sebevražedným mostem - lampy ve tvaru lidských prstů, bestie s lidským tělem a ještěří hlavou nebo umyvadla ve tvaru dentálních otisků mě budou strašit ve snech ještě dlouho. Jeden lidský prst jsme si dokonce odvezli s sebou - Jarča si vymrčela předraženou svíčku s tímto lehce úchylným nápadem šíleného umělce.
O chvíli později jsem s mrčením začala já. V příkopě se válel nádherný medvěd, papkal mrkvičku a byl prostě dokonalý - rozkošný a ťufný, aaaa!!!! Ehm…mno…prostě jsem tak dlouho otravovala, že ho chci domů, až jsem objevila obchod s plyšáky a jeho menší napodobeninu jsem si odnesla jako dárek k svátku. Původně mě teda táta vykopal z obchodu, že medvěda za tak hříšné peníze mi v mých jednadvaceti letech nekoupí ani omylem a tak jsem chudáka méďu naaranžovala do smutné pozice a skoro v slzách ho tam nechala opuštěného sedět. Nakonec se ale táta vytratil od oběda a teď už Kumu Krumlíka (kuma = japonsky medvěd a Krumlík prostě proto, že je z Krumlova) tisknu k sobě každou noc ve spaní. Miluju medvídky!!!:)
Když už nás tedy v Krumlově vyšplouchli se zámkem, navštívili jsme alespoň grafitový důl, což byl také dost zajímavý zážitek. Cesta vláčkem do podzemí a pak se prodírat v gumácích a kombinézách vlhkými štolami, to se jen tak nevidí. V dole byly hodně zajímavé energie, prostě jako když vlezete mamince hluboko do břicha: všude kolem živoucí skála, tepající hutnou zemskou silou. Nádhera. Mám celou hrst kamení a ségra si odtamtud odnesla šutr velikosti pěsti. Vylezli jsme pomalovaní grafitem, trochu promrzlí, navlhlí a obohacení o zkušenosti horníka.
PS: Není divu, že po takovém dni jsme spali všichni jako miminka. Jediný narušitel odpočinkové pohody byl německý turista, sdílející s námi stejný hotel. Tento zloduch řimbuch si dovolil zasednout u večeře tatínkem vyhlídnutý stůl a nevšimnout si na něm položených Jarčiných cigaret, které signalizovaly, že stůl je náš. A tak chudáka nic netušícího Němce táta častoval celou večeři nenávistnými pohledy a nakonec zoufale konstatoval "Aji ubrousek jsem si poskládal…" Inu, nestačí jim, že nám pět set let okupovali zem, musí nám sebrat i stůl!:)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michalind@ Michalind@ | 23. srpna 2010 v 15:17 | Reagovat

jojo, Krumlov je nádherný... nejlepší je pohled na zámek z raftu po řece :-D

2 Michalind@ Michalind@ | Web | 23. srpna 2010 v 15:18 | Reagovat

a tyjo meli ste stesti, ze ste tam videli medvidky, ja kdyz tam byla naposled, tak byli schovani

3 Lady Dog Lady Dog | Web | 23. srpna 2010 v 15:39 | Reagovat

tam sme byli taky :) ale pod to auto bych se sápat nechtěla :D

4 Oroniel15 - SB:-* Oroniel15 - SB:-* | Web | 23. srpna 2010 v 16:00 | Reagovat

úžasné fotky

5 veruce veruce | Web | 23. srpna 2010 v 17:14 | Reagovat

Mhm, grafitový důl mě jakožto milovníka podzemí dost láká :)

6 Lili Lili | 23. srpna 2010 v 17:35 | Reagovat

Tak ten medvídek je úplně ááách :) To bych si ho taky vymrčela :D

7 Monica Otmili Monica Otmili | 26. srpna 2010 v 19:43 | Reagovat

Jé, tak to ti závidím. nejvíc mě pobavila vaše "cyklistická příhoda" :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama