b















Střep

12. července 2012 v 21:00 | Lúmenn |  povídky...
Nedávno jsem vás žádala o hlasování pro moji povídku, kterou jsem napsala jen kvůli soutěži AI 2050. Nakonec jsem obsadila krásné druhé místo, za což jsem vděčná hlavně vám:) Nicméně na blogu tato povídka stále chybí a tak pro ty, kteří ji neměli možnost si ji přečíst na webu Pevnosti, ji přidávám nyní i sem. Taky tato verze je o něco dělší, než verze soutěžní, protože jsem lehce přetáhla limit znaků a musela jsem do soutěže zkracovat. Myslím, že delší verze je o dost lepší, ačkoli jde zdánlivě jen o maličkosti, na celkovém vyznění povídky se i pár set znaků pořádně podepíše. Enjoy:)


Na Ar'enorem zapadalo slunce a jeho slábnoucí zlatavý jas něžně hladil fotovoltaické panely, jako by je líbal na rozloučenou. Zítra se zase shledají a zase začnou tvořit energii a tento koloběh neskončí, dokud ostrov bude nad hladinou moře.
Illana stála na ochozu nad terasovitými zahradami a shlížela na poslední skupinky zahradnických Mistrů, jak pomalu nechávají rostliny usínat a odvádějí své učně do blízké univerzitní budovy. Telepaticky k nim vyslala povzbuzující signál a ihned se jí vrátila radostná odezva. Odsud seshora viděla, jak na ni někdo z nich dokonce mává. Pousmála se a znovu se zadívala do dálky, až k moři, nad kterým se vznášelo několik tuctů obřích draků, kteří spolu s fotovoltaickými panely zásobovali energií celý plovoucí ostrov a všech deset tisíc rodin na něm. Počítače dnes nedetekovaly žádné výkyvu počasí, takže by draci mohli být ve vzduchu celou noc a odpadnou tak nepříjemné průtahy se zapínáním záložních článků, aby mohly všechny systémy - recyklace vody, počítačová centrála i komunikační portály - fungovat beze změny.
Ale to nebyla Illanina starost. Na to bylo zde na Ar'enoru dost techniků a počítačových expertů, kteří telekineticky opravovali všechny závady ostrova a zároveň byly jejich mysli pečlivě spjaté se softwarem, aby mohli doladit i sebemenší disharmonie ve složité síti. Ona těmto věcem nerozuměla a telekinezí si nedokázala podat ani sklenici. Měla ji samozřejmě ve škole a pak i půl roku na univerzitě, ale záhy zjistila, že tohle nikdy nebude její obor. Zato v telepatii vynikala oproti jiným žákům výborně a nebylo na tomto plovoucím ostrově nikoho, kdo by se jí v těchto schopnostech mohl rovnat. Pro učitele bylo čím dál obtížnější bránit svoje myšlenky před jejími výpady při testech a Illana je vlastně škádlila spíš schválně, než že by potřebovala švindlovat.
Zase se usmála a na její hladké, už ne dívčí, ale stále ne ženské tváři si slunce a stín zahrálo na schovávanou. Její oči přejížděly po celém Ar'enoru, pátém ze sedmdesáti plovoucích ostrovů, a Illana se tetelila blahem. Milovala tento ostrov a všechny lidi na něm a zítra možná konečně bude moci přispět k jeho rozvoji, protože zítra ji čeká závěrečná zkouška na univerzitě. Skoro se roztančila štěstím, jako před pár hodinami, kdy jí to její Mistryně oznámila. Od té doby stála tady a shlížela na ostrov, zatímco její mysl utíkala daleko do budoucnosti. Všechny ty roky čekání se náhle zdály ničím a Illana náhle ve svých rukou držela svůj život, jako malé semínko ze zahrady, sotva vytažené z inkubačního zásobníku. Co z něj vyroste? A kolik plodů snese?
"Illano?" zabraná do myšlenek si ani nepovšimla své Mistryně, která k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno. "Necítila jsi mne už zdálky?" podivila se dáma v bílém rouchu a její vrásčitá tvář se roztáhla do úsměvu.
"Ne, Moudrá," uklonila se obřadně Illana, i když věděla, že její Mistryně formality nevyžaduje. "Přemýšlela jsem a úplně jsem se v těch myšlenkách ztratila. Na chvíli jsem necítila nic, jen samu sebe."
"To je dobře," Mistryně pokývala hlavou. "Cítit sám sebe a hlavně své nitro znát, to je prvním krůčkem na cestě být dobrým telepatem. Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěla. Mohla bys, prosím, jít teď se mnou?"
"Kam?" zarazila se Illana. Nechtělo se jí z příjemné pozorovatelny, ačkoli už padalo šero a noční vítr od moře byl chladný, potřebovala ještě chvíli být o samotě a přemítat.
"Neboj se, nebude to trvat dlouho," vycítila Mistryně její myšlenky. "Naši vědci nalezli velmi zajímavou věc a Starší si přejí, aby ses na ni podívala."
"Proč já, Moudrá? Copak ji už neprozkoumali všichni hlavní Mistři oborů? Co zmůžu já, pouhá učednice?"
"Je to věc ze Starých dob," tvář Mistryně se zachmuřila. "Nalezli ji na pevnině, při poslední výpravě. Nemáme zdání, k čemu slouží a ta věc je tak stará, že univerzitní telepati z ní nedokáží nic vycítit. Navrhla jsem proto Starším, že by ses na ni podívala ty, jsi moje nejlepší žačka za dobu, co jsem na Ar'enoru."
Illana se obřadně uklonila, ale to už Mistryně mířila skleněnou chodbou do nitra Univerzitní budovy. Prošli nádvořím plným zeleně, kde se právě rozžíhaly první luminiscenční lampy, a pak dál úzkými cestami mezi terasovitými zahradami až na vrcholek plovoucího ostrova, kde sídlili v prosklené budově Starší. Bylo jich devět a každý z nich byl autoritou v jiném oboru, Illanu tedy vůbec nepřekvapilo, že zamířili k sídlu Mistra Nauk, muže, který svůj život obětoval studiu a poznávání historie, jazyka a společenských věd - Hiraty.

Hiratova pracovna byla v jednom z devíti cípů hvězdice budovy Starších a vedly z ní dveře na malou terasu, z níž bylo možno přehlédnout skoro celý plovoucí ostrov. Mistr Hirata seděl na ní, obklopen několika čtečkami a holografickým simulátorem, který právě vypínal, aby mohl uvítat své hosty.
"Je mi ctí, že vás poznávám," Illaně se chvěl hlas, když podávala Mistrovi levou ruku a když se dotkli, pokusila se silou vůle nečíst jeho myšlenky.
"Mě také," usmál se stařec a pokynul oběma ženám, aby se posadily. Kolem malého stolku bylo tak akorát místo pro tři skromná samorostná křesla. Illana se do jednoho z nich posadila a nervózně si třela nohy o sebe.
,Neboj se ,' vyslala jí do mysli uklidňující pocit Mistryně a nahlas pronesla: "Mistře Hirato, mohu vás požádat?"
Illana ucítila téměř nepostřehnutelný telepatický záchvěv a na terasu vešel Hiratův asistent. V rukou nesl standardní průhlednou krabičku na vzorky, která znemožňovala jakýkoli kontakt s předmětem uvnitř - včetně telepatického.
Zatím ale Allane bohatě stačil zrak. Ta věc se nepodobala ničemu, co znala. Jen matně si vzpomínala, že se ve škole učili o dobách, kdy lidé neznali telekinezi a techniků samorostu a museli na všechno používat nástroje. Snad tohle byl nějaký nástroj, i když netušila, k čemu by mohl sloužit. Vypadal jako kus zahnutého tmavého plastu, vpředu s otvorem a v ohybu s jakýmsi mechanismem. I přes materiál vzorkovníku měla pocit, že z té věci něco cítí, ale nebyla schopná to vyjádřit myšlenkou, natož slovy.
Asistent pomalu položil krabičku na stůl, přičemž musel odsunout stranou Mistrovy poznámky. Ten je vzal do ruky a vyhledal příslušný soubor. "Materiál: plast a, toto je zajímavé milá Illano, kov. Ta věc obsahuje poměrně značný obsah kovu, což je velmi neobvyklé a příliš často se s tím na pevnině nesetkáváme, většina kovových věcí vzala za své díky korozivním podmínkám atmosféry po Velkém konfliktu. Ale tato věc byla uložena v takových geologických podmínkách, že přestála ty dlouhé tisíce let a teď leží před námi." Mistr se na chvíli odmlčel a zadíval se na předmět. I on byl výtečný telepat a Illana cítila jeho obavy. 'Myslí na totéž, na co já,' uvědomila si. Ta věc ho děsila, měl z ní obyčejný, zcela iracionální strach.
"Předmět byl nalezen v jednom z pravděpodobných sídlišť střední doby prvotechnické," pokračoval Mistr ve čtení zprávy. "Účel a význam neznámé."
Zvedl zrak a obrátil ho k Illaně. "A s tím byste nám snad mohla pomoci vy. Prosím."
Asistent odjistil víko a Illanu zaplavila smršť vjemů. Ta věc byla velmi stará, ale Illana zřetelně cítila lidi, kteří ji kdysi používali. Byli vyděšení, zklíčení, osamělí. Terasa s oběma Mistry zmizela a Illana náhle viděla hořící stavby a hromady suti. Tihle lidé se báli o život, byli jako zvířata, která se snaží přežít. Ale k čemu tu věc potřebovali? K čemu? Illana musela ještě hlouběji.
Jako ve snách se natáhla po předmětu a uchopila jej do dlaně. Mistryně ji chtěla zadržet, ale Hirata zavrtěl hlavou. Oba cítili dívčin strach, ale Mistr věděl, že je to jediná cesta, jak zjistit pravý účel této archeologické záhady.
Illanu ta věc studila do dlaně a rozdmýchávala v ní zatím nepoznané dojmy. Nejprve to byl strach, to ano, ale nyní najednou pocítila něco jiného. Rozkoš? Příjemný pocit, se jí rozléval od po břiše, když si najednou v hrůze uvědomila, že teplo, které se jí šířilo útrobami vystřídala horká bolest. Viděla krev, hodně krve. Rozlévala se jí v mysli jako bezbřehé moře zoufalství. Chtěla uniknout, ale nemohla pustit tu věc. Musela do ní proniknout. K čemu slouží? Proč to tolik bolí? Ublížil si tím nástrojem snad omylem někdo?

Tma. Kroky. Hlasité třesknutí. Buch. Buch. A ještě jedno. Tlumený pád, jako když něco těžkého padne na zem. "Chytej a zdrhej, už slyším sirény!" Illana jako omámená svírá v dlani ten podivný předmět a ruce se jí zbarvují krví. "Pohni, na co čekáš a kdyby něco, víš co máš dělat."
Běží tmou. Nesou něco těžkého. Kolem se míhají modrá světla a někdo zezadu něco křičí. Illana si uvědomuje, že necítí jejich mysl, necítí nic, jen své chaotické myšlenky plné strachu a studu.
Pořád běží a najednou: "Stát, policie!" Otáčí se vidí muže v modrém oblečení, jak v rukou drží tytéž věci a míří na ni. Nerozumí tomu, nechápe. Zvedá svoji ruku a drží předmět tak, jako ti muži v modrém. Oni křičí, volají na ni, ale ona neslyší, fascinována hledí na svoji zbraň. Ano, zbraň, věc, kterou se zabíjí. Lidé. Navzájem.
Ukazováček stiskne a ozve se výstřel. Krev se rozprskne všude kolem. Teplo. Úleva. Snad i štěstí? Ale pak náhle euforie opadává. Illana vidí, jak na zemi leží člověk. Nehýbá se. Nedýchá. Nezemřel stářím. Něco mu proťalo hruď, ze které vytéká krev. ,Kulka. Tak se tomu říká. Kulka. Ze zbraně. Z mojí zbraně.' Jolaniny myšlenky letí jako splašené. ,Já zabila člověka, zabila jsem ho, zabila, zabila! Jak je to možné?'
Vstává, potácí se pryč, krev na rukou, slzy v očích, tu hroznou věc nechala ležet tam. Tvář, tvář ze tmy, ta která jí dala tu zbraň, zlobí se, křičí, zní výstřel, zase krev, ale tentokrát cítí i bolest, podívá se na svoji hruď a tam je díra po kulce. Svět se zhoupne…

"Illano, Illano, prober se, prosím tě, prober se," hlas Mistryně zněl z veliké dálky, ale Illana jej poznávala. Jako po provaze po něm vyšplhala zpět do bdělého stavu, tak, jako se to učila při meditacích. Neochotně otevřela oči. Ležela na zemi na terase. Luminiscenční lampy zářily do tmy a na obloze se třpytily myriády hvězd. Usmála se a přivřela oči, chtělo se jí spát.
V tu chvíli jako by jí v hlavě vybuchl ohňostroj. Vzpomínky na hrůzný zážitek ožily a draly se na povrch. Začala křičet. Mistryně ji pevně objala a do mysli jí vysílala uklidňující vlny tak dlouho, až se přestala třást.
"Zničte tu věc, zničte ji, prosím, zničte ji," Illaniny tváře byly mokré slzami a její tělo sebou škubalo ve vzlycích. "Ta věc je čiré zlo, lidé, lidé se jí zabíjeli navzájem, Moudrá, zabíjeli se mezi sebou, člověk člověka, umírali v bolestech! Chci abyste to zničila, prosím!"
Mistryně konejšila plačící dívku a artefakt dávné doby zatím asistent odnášel do trezoru, kde bude zapečetěn. Léčitelé zvedali ze země zkrvavené tělo Mistra Hiraty a balili jej do plachty. Ar'enor plul pomalu na jih. Zvedal se vítr.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 veruce veruce | Web | 13. července 2012 v 13:48 | Reagovat

Jak jsem předtím psala, povídka se mi velice líbila. Nechystáš nějaké další příběhy z tohodle světa? :)

2 Somna Somna | Web | 14. července 2012 v 13:11 | Reagovat

páni, je to vážně moc pěkný!:)a gratuluju k druhýmu místu!;-)

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 14. července 2012 v 14:52 | Reagovat

Krásná povídka. Nemohla jsem od ní odtrhnou oči. A nutí to člověka se zamyslet nad tím, jak bde vypadat budoucnost.

4 Lori Lori | 14. července 2012 v 15:07 | Reagovat

Perfektné! :)

5 Liet Liet | 16. července 2012 v 10:24 | Reagovat

Gratuluju :) a opravdu... delší verze je mnohem lepší. Doufám že napíšeš něco dalšího

6 Frkačka Frkačka | Web | 18. července 2012 v 23:25 | Reagovat

Líbí se mi to. Je to s lehkostí napsané. Taková malá sondička do budoucnosti s tématem minulosti/naší současnosti, které ani neškodí, že je tak kraťoučká.

7 Lucy Lucy | E-mail | Web | 21. července 2012 v 12:05 | Reagovat

Ahoj, moc se mi líbí tvůj styl psaní, mohla bys být báječná spisovatelka. Už jsi něco zkusila vydat? Já sama píšu knížky-nebo spíš knížku. Řekla bych, že to máme podobné, jenom ty jsi o něco profesionálnější.

8 Bublushka Bublushka | Web | 27. července 2012 v 14:49 | Reagovat

wow skvěle píšeš ani se nedivím druhému místu, dala bych ti první :-)
a gratuluju k druhému, jsi šikovná
nádherný styl psaní, chtěla bych umět psát jako ty :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama