b

Září 2012

Je mi jedno, co si o mě myslí ostatní! ...vážně?

30. září 2012 v 8:00 | Lúmenn |  názory, úvahy a zamyšlení...
Aktuální téma týdne "je mi to jedno" se dá pojmout mnoha způsoby. Jenom mě jich napadlo asi pět - je mi jedno, koho budu volit; je mi jedno, co se děje v zemích třetího světa; je mi jedno, jak vypadám... No a s tou poslední myšlenkou se mi vynořila myšlenka konečná - zamyslet se nad tím, jestli ti lidé, kteří tvrdí, že je jim názor ostatních ukradený, tak trošičku nelžou. A vůbec nejlepší by byla pořádná diskuze na tohle téma...

Inu jde o to, co všichni dobře známe. Jsme free a cool a v pohodě a celý svět je nám u zadku. Každý z nás to určitě někdy poznal a ti, co mají sebevědomí velké jako hrášek, o tom aspoň sní. Ale je tenhle stav vůbec dosažitelný? A je vlastně prospěšný nebo nám může spíš uškodit?

Kocourkov hadra...

29. září 2012 v 15:55 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Než se pustím do článku, prosím vás o přečtení tohoto a následně tohoto zdroje. Ale pak už vlastně ani nemusíte číst, co budu psát já...
Inu, bylo nebylo a v jedné malé zemičce vprostřed Evropy se strašně chlastalo. Malý nárůdek byl vyhlášený tím, kolik alkoholu jsou tam do sebe obyvatelé schopni naprat - 10 litrů čistého lihu na osobu za rok, počítaje i kojeňátka a starce nad hrobem. A když tihle lidičkové tak moc pili, bylo jasné, že jejich vláda na tom chtěla taky něco trhnout a tak jim napařila z každé lahve pořádnou daň. Ale co se nestalo! Jak daň rostla, rostla i cena každé flašky alkoholu, kteří lid tolik miloval a protože platy stoupaly o dost pomaleji než ceny mileného nápoje, rozhodli se ti podnikaví lidičkové, že stát začnou šulit.
A tak začali. Nejdřív jen zlehka, tu a tam si někdo něco vypálil doma a pak to pod pultem prodal. Pak začali lidé pašovat přes hranice neproclený a tudíž daní nedotčený líh a z něj si připravovali chutné nápoje. Ale i to jim bylo málo. A tak zkoušeli oprčit systém ještě více a ušetřit ještě více a vydělat ještě více...

Mozek uplaval a srdci hrabe

27. září 2012 v 18:10 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Už se vám někdy stalo, že jste slyšeli hlas mozku, který říkal něco ve stylu: "Nechoď tam, nedělej to." A vy jste si uvědomili, že místo toho, abyste ho poslouchali, děláte úplně pravý opak? Tomu se říká volání srdce, milé děti. A srdce je strašná děvka, poblázněná a střelená a vy nikdy nevíte, kdy jí přeskočí. Tomu mému srdci přeskočilo před pár dny a je to super.
Zatím tedy určitě. A já si přeji, aby to vydrželo, co nejdéle. Dlouho. Hodně dlouho. Napořád.
Zamilovávání je úplně dokonalá věc. Člověk má pocit, že všechno je krásné a že celý svět je tak nějak hezčí. Už jsem dlouho nezažila tenhle stav - je to jako na drogách. Je fakt, že po fetu přijde absťák a ještě před ním dojezd a vůbec, ale stejně chci další dávku. Je podzim, ale já mám tak nějak jaro. A jako poslední věc na světě chci, aby se přelilo do zimy.
Skáču z útesu. Momentálně se odrážím a ještě bych asi zvládla zachytit se kraje. Ale brzo poletím a jen se modlím, aby pode mnou byla voda. Pod náma.

Nevěřím na víly. Já vím, že víly jsou...

22. září 2012 v 14:21 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Už když jsem byla malá, hledala jsem všude kolem sebe náznaky toho, že svět je magické místo a za oponou našeho zraku se skrývá mnoho neviděných krás. Hledala jsem v trávě víly a skřítky a pokoušela jsem se proskočit obrazem na stěně do barevného lesa, který zobrazoval. A kolik skříní jsem proklepala, než jsem se vzdala snahy projít do Narnie!
Hledám dodnes. Narnii, bránu do Jiného světa i víly. Ale alespoň ty poslední jmenované jsem našla. Teď mnoho skeptiků zvedne oči v sloup a ušklíbne se - máš diagnózu, ty blbko, slyším jejich hlasy, to tvůj chorý mozek vidí víly. Než se pustím do polemizování s tímto názorem, nechejte mě prosím vylíčit krásu víl. Protože to za to prostě stojí.
Kdo by se chtěl o vílách a o tom, jak s nimi komunikovat a potkávat se, více, je pro ně na Poslovi světla celá rubrika tadyhle.

Hej hola, skákej tajtrlíku, řekni ejchuchu!

21. září 2012 v 12:48 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
A máme tu září. Já vím, že už trvá nějakou dobu a zatíná nám do škraní své čím dál tím chladnější prsty, ale když mě se tomu pořád nechtělo věřit a došlo mi to až včera, kdy jsem šla do práce - fučelo a ačkoli svítilo slunko, bylo strašně chladno. Ale bohům dík na mě zatím stále nepadá podzimní splín a mám pocit, že v mém životě se zase vše v dobré obrací. Jsem si jistá, že žijeme na sinusoidě, podivně propletené a divně houpavé a asi šíleně nepravidelné sinusoidě a prostě zákonitě nejde být na tom pořád stejně, jednou jsme níž a jednou zas výš a to je prostě život.
Nemůžu říct, že Bych neměla problémy, to bych lhala. Ale všechny problémy, které mám, jsou v řešení a hlavně jsou řešitelné, což je oproti poslední dvěma měsícům docela příjemná změna:))

G.R.R.Martin: Píseň ledu a ohně III. - Bouře mečů

19. září 2012 v 19:05 | Lúmenn |  literární díla...
George R. R. Martin - Bouře mečů (Píseň ledu a ohně - třetí část heptalogie)
Nakladatelství: Talpress
Počet stran: 1198
Rok vydání: 2000 (anglický originál), 2002 (česky)

Na třetí díl Písně ledu a ohně jsem se těšila, jako příslovečný malý Jarda na první anál. A není se čemu divit - první a druhou část už zvládla zfilmovat HBO, takže jsem děj (bohužel/bohudík, jak kdy:)) vlastně znala. Zatímco první díl byl vlastně stejný jako seriál, druhý se v mnoha detailech lišil. Na trojku zatím fandové televizní zábavy stále čekají, ale já jsem vždycky byla fandou pravé nefalšované fantazie a vůně papíru, takže jsem si nemohla nechat ujít knižní podobu příběhu a na seriál pak už kouknu jen pro atmosféru. A musím se bez mučení přiznat, že Bouře mečů byla patrně nejtlustější knihou, kterou jsem kdy četla (nepočítaje pár encyklopedií a atlas světa, co mi leží doma:)) Přesto jsem tohle veledílo pokořila asi za tři dny, když jsem hlídala nemocného kocourka. A musím říct - super!

Počátek kruhu (2/2)

18. září 2012 v 18:18 | Lúmenn |  povídky...
A máme tu druhou část příběhu sidhe Alwë, jejího milého, jeho zlého bratra a polospícího krále elfů, který netuší nic o sporu mezi sidhe i svými syny. První část jste mohli číst tady. A protože úvody jsou v těchto případech naprosto zbytečné, nechme příběh mluvit sám za sebe...

Našla ho jak sedí v samotném srdci lesa. Cestou několikrát málem zabloudila, stezky byly zrádné, obrostlé kapradím a mechem tak tmavým, že se v zeleném přítmí zdál skoro černý. Prošla kolem mnoha vílích kruhů z hub a květin a víly na ni vesele mávaly, tančíce na větvích starých, lišejníkem obrostlých stromů. Ona je nevnímala, ztěžka kladla nohu před nohu a když konečně usedla vedle svého milovaného, oddechovala únavou. Cesta k Branám smrti jí vzala víc sil, než by čekala.

Gandalf stájl!

18. září 2012 v 10:18 | Lúmenn |  zajímavosti, šílenosti a vtipy...
Tak tohle, vážení, mě dostalo do kolen jako už dlouho nic. Možná jste už zaregistrovali, že po internetu se jako lavina šíří video korejského rappera PSY, nazvané prostě Gangnam style, podle svého refrénu. Kouknout se na tenhle paskvil moderní pop music se můžete zde, pokud jste jej ovšem již neviděli. No a pochopitelně na tohle video začaly vznikat parodie, jak už to bývá. Jedna se mi dnes dostala do rukou a musím se o ni poděli, prostě musím!
Gandalf style je prostě nejepičtější, hodný pravého Maiy!:) Jů šel not pást, bitches!

Počátek kruhu (1/2)

17. září 2012 v 17:17 | Lúmenn |  povídky...
Je pondělí a to znamená čas na povídku, co myslíte? Minulý týden to byla drogová story Elizabeth a dnes to bude z úplně jiného soudku, ze světa fantasy a z Lúmennčiny duše. A příští týden? No, pravda, líbilo by se mi každý týden napsat povídku a každé pondělí zveřejnit novou, ale nejsem si jistá, jestli je to v mých silách:) Zavolejte Múzám a řekněte jim, že potřebuju, aby makaly přesčas, jo?:))
Ale zpět k povídce. Napsala jsem ji jednu noc asi před čtrnácti dny, kdy jsem byla sama doma, zmožená všemi těmi událostmi, které se na mě v životě sesypaly. A její aktéři budou asi některým z vás připadat povědomí - mohli jste se s nimi totiž již jednou setkat a to v povídce Kruh věčnosti. Počátek kruhu je totiž skutečně začátkem, začátkem příběhu, který jsem před třemi lety napsala, začátkem i koncem zároveň, spleteninou osudu, kterou nelze rozvázat. Je v tom trošku ze mě a toho, co se mi v různých změněných stavech vědomí vybaví z minulých životů, taky je tam špetka událostí posledních dní a celé to drží pohromadě poleva z mojí fantazie. Tak ať chutná. A kdo bude chtít přidat, o osudu Alwë si bude moci přečíst právě v avizovaném Kruhu věčnosti.

Skřítčí básník

16. září 2012 v 6:00 | Lúmenn |  poezie...
Vzpomínáte na tohoto chlapce? Kdysi zdobil design těchto stránek, tak dva roky zpátky:) No a dnes je naprosto jasnou ilustrací k básničce, kterou jsem napsala minulý týden, inspirována jedním strašně zvláštním človíčkem, kterého jsem viděla v jedné brněnské undergroundové hospůdce. Kdo ví, třeba to vážně byl skřítčí básník, maskovaný za člověka, drobný a hubený, ztracená v lidském světě, v nepadnoucím podivném oblečení, s brýlemi na křivo a zpitý laciným pivem. A možná to byl jen opilý bezdomovecký kluk, na kterém nebyla ani špetka poezie, jen vši a popel z cigaret. To už se asi nikdy nedozvím, kluk/skřítek se ztratil bůh ví kam a zůstala po něm jen tahle básnička...

Dvě duše, jedno tělo

15. září 2012 v 14:00 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
O siamských dvojčatech Abbigail a Brittany jsem slyšela už dávno, ale až článek, který na mě vyskočil na aktuálně.cz mě donutil se nad jejich případem znovu zamyslet a pokusit se to shrnout do pár slov.
Pokud nevíte, o čem je řeč, přečtěte si výše uvedený odkaz a nebo pár následujících řádků, kde se to pokusím shrnout. Tyto dvě dívky se narodily před dvaadvaceti lety do jednoho těla. Těla, které má dvě hlavy, dvě srdce a dvoje plíce, ale jinak jsou jim všechny orgány společné. Jedna z dvojčat ovládá levou ruku a levou nohu, druhá pravou nohu a pravou ruku. Přesto byly obě schopné své pohyby natolik sladit, že dělají vše jako normální člověk - chodí, běhají, plavou, jezdí na kole, dokonce získaly řidičák. Mají za sebou střední školu, obě jsou chytré a podle fotek a videí na internetu to jsou i přátelské a pohodové holky. Jenomže zde veškerá podobnost s "normálními" lidmi končí. Ať jsou dívky jakkoli úžasné a pohodové, jejich život musí být peklem. Nulové soukromí, zdravotní problémy s přetíženou páteří, ale hlavně snad neřešitelný problém lásky a sexu.

Pohlazení po duši (s nevzdáváním se) - 14.září 2012

14. září 2012 v 17:57 | Lúmenn |  pohlazení po duši na (skoro) každý den...
Moje maminka je personalistka a každé pondělí rozesílá svým zaměstnancům e-maily, které je mají potěšit a namotivovat do dalšího pracovního týdne. A tento týden se rozhodla maila přeposlat i mě, asi měla pocit, že mě nějak obohatí. A on opravdu obohatil.
Tak jsem si řekla, že by možná něco mohl předat i vám a s maminčiným svolením tedy její text využívám jako pohlazení po duši. V situaci, ve které jsem se nedávno ocitla, jsem více než cokoli potřebovala slyšet - nevzdávej to. Totéž potřebují každý den slyšet miliony lidí. Jste-li jedni z nich, čtěte a doufám, že vás to povznese tak, jako mě:)

Poslední společná noc

13. září 2012 v 17:41 | Lúmenn |  poezie...
Poslední dobou se zas nějak dostávám do své morbidní nálady, ne pořád, ale rozhodně častěji, než dříve. A promítá se to i na tvorbě - viz nedávná povídka Elizabeth a teď i tahle básnička (rýmovačka, blabla, prostě zase nic, co bych považovala, za lepší ze svých děl).
Ani nevím, jak se mi objevila v palici, ale zase jsem zjistila zvláštní fakt, že někdy stačí jen první obraz a zbytek díla se už utvoří sám. V tomto případě to byl první verš a zlomorbidní báseň byla na světě. Ale vy, co milujete spíš kvítečka, elfíky a modrou oblohu, nezoufejte, i takové kousky mám v rukávu a už brzy se jich dočkáte:)

Elizabeth (2/2)

11. září 2012 v 17:52 | Lúmenn |  povídky...
Druhá část "povídky na objednávku" od mé "nej kamí" Liz (= Elizabeth), jejíž první část a krátký úvod si můžete přečíst zde. Teď už nebudu zdržovat, věřím, že se všichni těšíte na pokračování příběhu....

Když přišla domů, dveře bytu byly dokořán otevřené. "Chrisi?" Vběhla do bytu. Ležel na pohovce a držel si na obličeji mraženou kukuřici. "Co se stalo?"
Oddělal zmrzlý sáček. Pod nosem měl krvavou šmouhu a kolem oka monokl tak nateklý, že sotva viděl. "Dlužil jsem nějaký prachy," vyhekl a zkroutil se do klubíčka.
"To bude dobrý, lásko." Pokoušela se ho utěšit, ale odstrčil ji a začal zvracet. Taky se jí zvedl žaludek a stáhl se jí v hlasitém zakručení. Možná bych přece jen měla něco sníst.
"Něco jsem ti přinesla." Podala mu dýlerák, ale místo toho, aby měl radost, jí ho jen vyškubl z ruky a okamžitě si začal připravovat dávku. Pozorovala ho, jak si rozehřívá heroin nad zapalovačem a pak si zasunuje jehlu do žíly. Když dotáhl píst stříkačky až na doraz, svalil se na pohovku. "Už to bude dobrý, ty prachy vrátím, bude to dobrý lásko," šeptal, když z ní strhával oblečení.

Elizabeth (1/2)

10. září 2012 v 17:38 | Lúmenn |  povídky...
Před pár dny mě políbila múza a tak jsem do dvou do rána seděla u počítače a psala. V mezičase jsem měla zapnutý facebook a když jsem si chtěla na chvíli odpočinout od víru myšlenek, koukala jsem na statusy a psala si s lidmi.
Do toho mi psala Liz a když zjistila, že tvořím, projevila přání, abych tvořila O NÍ. Když jsem pak celá unavená zavřela počítač, myslí se mi honil její nápad a říkala jsem si, jak ji zapracovat do povídky. A najednou se mi v hlavě objevila scéna, kterou si o pár řádků níže přečtete a z ní už povstala celá povídka.
Nejšílenější na tom je fotka, kterou vidíte vpravo. Není na ní nikdo jiný, než Liz a autorem je tato slečna. Až dočtete povídku Elizabeth, pochopíte, že tahle fotka jako by byla vytvořená přesně kvůli ní.
Na druhou část se těšte zítra touto dobou:)

Jsem tak strááááášně dospělá!

9. září 2012 v 14:45 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Když jsem si přečetla téma týdne, hned mě napadlo, že problém není v té větě, ale v tónu, jakým ji proneseme.
Když řeknete "jsem dospělý", dáte důraz na slovo dospělý a máte u toho nos nahoru, je jasné, že jste ještě dítě. Ale pronesete-li to s takovým smutným povzdechem, patrně už vás noční můra jménem dospělost dohnala.
Proč si myslím, že dospělost je noční můra? Inu, být dospělý a být dospělý je rozdíl. Dospělost se u každého z nás projevuje jinak, v jinou dobu a ne vždycky to musí být ve všech aspektech života. Člověk se podle mého stává dospělým ve chvíli, kdy stojí na vlastních nohou a přebírá zodpovědnost sám za sebe. Vydělává si, bydlí bez rodičů a je schopný si sám uvařit, nakoupit, dojít na úřad a vyřídit potřebné záležitosti v různých institucích. Dospělými jsme ve chvíli, kdy nepotřebujeme maminčinu sukni - ale přesto to neznamená, že se jí musíme vzdát úplně. I dospělý člověk občas potřebuje radu rodičů či jejich rameno k vyplakání a není ostuda přiznat, že si člověk neví rady, byť je mu třeba čtyřicet.

Stopařův průvoce II. - Nevýhody stopování

8. září 2012 v 13:51 | Lúmenn |  názory, úvahy a zamyšlení...
Na základě snu (no vážně:)) jsem se pustila do seriálu o stopování, jehož první část si můžete přečíst zde. V ní jsem sepsala výhody stopování a proč se do něj pustit, teď vás vrátím na zem a pokusím se shrnout nevýhody tohoto způsobu cestování.
Většina lidí čeká, že hlavní nevýhodou stopování je jeho nebezpečnost. Znáte příběhy sériových vrahů, co zabíjí stopařky, že ano? Jenomže taky jsou sérioví vrazi, co střílí ve školách nebo prostě jen jdou krajem a koho potkají, toho zabijí. Tím chci říct, že ze statistického hlediska je pravděpodobnost, že při stopu narazíte na magora, který se vás pokusí zabít či znásilnit mnohem mnohem menší, než že vás srazí auto na přechodu. Bojíte se přecházet silnici? Ale přesto se hodně lidí bojí stopovat, kvůli děsivým historkám, přičemž jsou to mnohdy urban legends. Znám mnoho stopařů, sama mezi ně patřím a mezi všemi stopy, o kterých vím (a jsou jich tak dvě tři stovky), se vyskytuje jediná nebezpečná situace, kdy řidič donutil kamarádku vystoupit na dálnici v třeskutých mrazech, což nakonec dobře dopadlo. A to prosím moji kamarádi projeli křížem krážem celou Evropu.

Trocha (nejen) černého humoru

7. září 2012 v 10:00 | Lúmenn |  zajímavé obrázky...
Po fejsbůku i jiných koutech internetu se pohybuje obrovské množství obrázků a občas je jejich humor černější než černý. A právě ten miluju. Nicméně abych zachovala určitou úroveň těchto stránek, vybrala jsem z toho dárk ívl humoru něco jen lehounce černého, ale přesto vtipného.
Snad potěším (a rozesměju) všechny fandy trošku černější zábavy, protože co si budeme nalhávat, nic není tak vážné, abychom si z toho nemohli dělat legraci:) A na odlehčenou to proložíme pár roztomilými kousky, jako je tenhle milý malý Hello Cthulhu, kterého vidíte vlevo:)
A jen pár slov k autorským právům - nejsem autorem ani jednoho obrázku, bohužel autory neznám, protože ke mě obrázky připluly e-mailem nebo prostřednictvím facebooku. Znáte-li autora, doplním, ozve-li se nějaký autor, že nechce své dílo postovat na mých stránkách, odstraním ho;)

Stopařův průvodce I. - Proč stopovat

6. září 2012 v 13:18 | Lúmenn |  názory, úvahy a zamyšlení...
Dneska v noci se mi zdál sen, že píšu článek o stopování. Tak jsem si řekla - proč ne, téma je to zajímavé a ještě jsem se mu na blogu nevěnovala, ačkoli k němu mám co říct. Protože stopování je docelaobsáhlé téma, rozhodla jsem se z toho udělat několikadílný seriál. Pro někoho z vás to bude asi něco úplně nového, někdo tímto způsobem cestování možná opovrhujete a pro někoho to zase může být zajímavé podělení se o zkušenosti s jiným stopařem.
Abychom si pro začátek ujasnili pojmy - stopování (neboli autostop, anglicky hitchhiking) je forma dopravy, kdy člověk či skupina lidí pomocí zvednutého palce u kraje silnice prosí řidiče o zastavení. Kolemjedoucí řidič auta (či jiného dopravního prostředku) může ale nemusí zastavit a nabrat prosebníky a svézt je do místa určení či jen kus cesty. Kolem stopování panuje řada mýtů, mnoho řidičů i stopařů má často neopodstatněný strach a v některých zemích (třeba v USA) je stopování regulováno či dokonce zakázáno zákonem, prý kvůli bezpečnosti. U nás nic takového neplatí, jediné, na co je třeba si dávat pozor, je stopování na dálnici, což je porušení předpisů, ale o tom se dočtete v dalších dílech:) Teď už se pojďme věnovat filozofii stopování.

G.R.R.Martin: Píseň ledu a ohně II. - Střet králů

5. září 2012 v 18:39 | Lúmenn |  literární díla...
George R. R. Martin - Střet králů (Píseň ledu a ohně - druhá část heptalogie)
Nakladatelství: Talpress
Počet stran: 944
Rok vydání: 1998 (anglický originál), 2001 (česky)

Druhý díl této komplexní, napínavé a dnes hodně populární fantasy ságy mám dočtený už dva týdny, ale k recenzi jsem se dostala až nyní. Aspoň ve mě trošku vychladly dojmy a jsem schopná se na knihu podívat trochu střízlivějšíma očima.
Střet králů je jedna z nejtlustějších knih, které jsem četla a to se pořádně hutným svazkům nijak obloukem nevyhýbám. Ale i přes svých téměř tisíc stran nedokáže nudit (až na pár vyjímečných míst) a i pro mne, jakožto diváka seriálu HBO, byla napínavá.