b

Srpen 2013

Pomozte mi splnit si sen

30. srpna 2013 v 12:23 | Lúmenn |  o blogu...
Již čtyři roky vedu webové stránky Posel světla, které si kladou za cíl pomáhat lidem, vést je k duchovnímu rozvoji, seberealizaci a zdravému životu. Denně trávím čas nad e-maily čtenářů, snažím se jim radit a vést je na cestě životem, i když na ní já sama občas klopýtnu. A protože jsem se rozhodla zasvětit těmto stránkám celý svůj život, musela jsem nějak vyřešit svou vlastní existenci.
Nápad na to se naskyttl sám od sebe asi před rokem, kdy mi došlo, že nejlepší cesta, jak se uživit a zároveň moci na plný úvazek pomáhat lidem, je vlastnictví esoterického e-shopu. Šla jsem do televizní soutěže, kde jsem vyhrála nějaké peníze, ale stále jich není dost na to, abych vše mohla rozjet tak, jak bych si přála. A nyní jako blesk z čistého nebe spadl grantový projekt Komerční banky, kde porota věnuje nejlepšímu projektu 300 000Kč na start podnikání.
Natočila jsem video, které, jak věřím, říká vše podstatné a projekt sloužící ke zlepšení života lidí má šanci na úspěch i v tomhle sobeckém světě. Ale i když mě nevybere podnikatelská porota, stále mám šanci získat peníze na svůj projekt. Jak? Díky vašim hlasům!

Rampušákův příběh

28. srpna 2013 v 21:31 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Články na téma tohoto týdne, bezdomovci, jsem raději ani nečetla. Bojím se, že se dočkám reakcí, jimiž internet i část mého okolí doslova přetéká. "Smrdí, jsou hnusní, akorát jsou líní makat a válí se celý dny ožralí na ulicích, hanba!"
Kéž by svět byl černobílý a všichni bezdomovci se skutečně dali hodit do jednoho pytle. Jistě, jsou mezi nimi spousty feťáků a alkoholiků, ale nikdo neví, jací byli před tím, než skončili pod lepenkovou peřinou a v bundě od Armády spásy, vybírající jídlo z popelnic a kouřící tabák z vysbíraných vajglů. Že se za těmi pohublými špinavými tvářemi, pod zavšivenými vousy a smrdalavými vaťáky, skrývají lidské příběhy, mnohdy plné bolesti, smutku a neuvěřitelné smůly. Málokdo, kdo si sáhl na betonové dno ulice, si za to může sám a jen výjimečně je z bahna života bez domova snadná cesta ven. Proto vám chci povědět příběh jednoho bezdomovce, kterého považuji za dobrého známého. Říká si Rampušák.

A.Riceová: Ramses prokletý

28. srpna 2013 v 14:44 | Lúmenn |  literární díla...
Anne Riceová - Ramses prokletý
Nakladatelství: Netopejr
Počet stran: 452
Rok vydání: 2003

Z pera autorky Anne Riceové pochází geniální román, následovaný neméně skvělým filmem Interview s upírem. Právě proto jsem při návštěvě antikvariátu nadšeně sáhla po její knize a podle názvu i obalu jsem očekávala nějakou těžkou upířinu. Byla jsem lehce zklamána tím, že nesmrtelnosti i zabíjení jsem se sice dočkala, ale po upírech ani stopa. A vlastně to nebylo jediné zklamání z jinak poměrně dobré knihy...

Mamííí, já chci taky svoji stranu!

27. srpna 2013 v 15:27 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Po Jiřím Paroubkovi, jehož LEV 21 aneb moderní levice pro třetí tisíciletí, zažila v posledních volbách pořádný debakl a nejspíš tomu nebude jinak i v těch následujících a po Miloši Zemanovi, jehož Zemanovci nám momentálně, ač nezvoleni, vládnou, se se stranami dalších známých osobností roztrhl pytel. A tak tu máme LIDEM, stranu, která je ve sněmovně, aniž by ji tam někdo zvolil, ÚD Tomia Okamury (a tím nanarážím na jeho japonský původ a očekávanou (ne)velikost jeho přirození, ale skutečně se jedná o zkratku slov Úsvit demokracie) a nyní i nejnovější LES, kterýžto není domovem neandrtálců, alebrž Martina Bursíka, který za touto půvabnou zkratkou ukrývá svoji novou stranu Liberálně ekologickou.
Jestli to tak půjde dál, začnou se politické strany zakládat "na klíč" a bude si ji moct koupím každý nekňuba pod stromeček.
"Dvě politické strany, prosím." "Chcete je zabalit?"

Sedm

27. srpna 2013 v 13:33 | Lúmenn |  o blogu...
A je to už zase tady. Přijde mi, jako by to bylo včera, kdy jsem psala článek ku příležitosti šestých narozenin blogu a ono to bylo přesně před rokem. Teď mohu slavnostně oznámit, že tyhle webové stránky jsou na světě již sedm krásných let, čímž způsobily, že s nimi žiji již více než čtvrtinu svého života.
Tenhle blog prošel za těch sedm krásných let mnoha změnami, měnil se design, můj styl psaní, měnil se obsah. Jenom já jsem zůstala, trochu stejná a trochu jiná, stále střelená a stále ve svém snovém soumraku doufající...v co vlastně? Že se moje sny stanou skutečností, že tenhle svět bude jednou krásné místo k žití, že spasím svět, že budu mít kupu úžasných dětí, pana Dokonalého a budu žít v energeticky soběstačném domku s kocourem Matyáškem a pejskem Gabrielem, kteří nikdy neumřou. A ať se stane cokoli, ať se splní či nesplní moje více či méně reálné sny, tak budu blogovat. Nebo se o to alespoň pokusím:)

Navždy milovat, nikdy neopustit

21. srpna 2013 v 21:43 | Lúmenn |  poezie...
Poslední dobou mne chytá teskná nálada. Hodně, hodně teskná. Vzpomínám na minulost, protože uběhl již rok od doby, kdy jsem si prožila své osobní životní peklo a díky tomu jsem ztratila toho, koho jsem nadevše milovala a stále nadevše miluji.
Nechci sem přidávat odkazy, kdo chce hledat, najde v loňských článcích z prázdnin. A nebo si vlastně jeden z článků neodpustím. Když to čtu, zase brečím. Jako když jsem to psala, jako kdykoli, když jsem si to později přečetla. Nenávidím se za to, co se tehdy stalo a mít možnost vrátit čas, tak to udělám. I když... tolik věcí mi ten rok přinesl, tolik nových zážitků, tolik změn, ten rok byl strašně silná a těžká lekce. A já ji dokázala přežít. A svým způsobem jsem to potřebovala.
Ale stále to bolí, i po roce. Je to jako střep zabodlý hluboko v srdečním svalu, tak hluboko, že každý pohyb bolí, každý tep se stává nesnesitelným. Ale pořád doufám, že vše dobře dopadne. Že láska zvítězí. Protože pravá láska nemá šťastný konec, pravá láska nemá žádný...vážně? Vážně?

Sama

18. srpna 2013 v 0:50 | Lúmenn |  poezie...
Když se člověk cítí prázdný, nevnímá samotu tak, jako obvykle, prostě na ni přivykne a ona se stane jeho součástí. Ale jakmile začnete toužit po naplnění té prázdnoty či snad hůř, zalátáte díry a prázdnota se začne zaplňovat, pak na vás samota dolehne jako obrovská těžká peřina, již nelze setřást, která jen leží a dusí, mrazí a hřeje zároveň.
Zmítajíc se pod touhle nedobrovolnou dekou, v šeru pokoje se slzami na krajíčku, spatřila jsem po dlouhé době zase pana Žala. "Dnes ne," řekla jsem mu, protože jsem věděla, že zase nebudu plakat, protože jsem prázdná a není z čeho by mi vytryskly slzy. Zůstal tiše stát v koutě a společně jsme vychutnávali samotu a ona vychutnávala nás. V ten okamžik se po dlouhé, předlouhé době, zase zjevila báseň.

Život v citátech

17. srpna 2013 v 19:42 | Lúmenn |  názory a myšlenky...
Už tady na blogu můžete najít článek s citáty o smrti a proč nepřispět citátovou troškou do mlýny i tehdy, kdy je tématem týdne život.
Citáty sbírám už roky, začala jsem někdy v prváku na střední a za deset let jsem na malý modrý sešitek tu a tam zapomínala, takže v něm je jen něco ke třem stovkám zajímavých mouder, ale těch o životě se tam najde i tak dosti.
Snad každý se rozhodl někdy v životě vyjádřit nějakou hlubokou filozofickou myšlenku na téma, jež se týká nás všech, takže si pojďme pročíst ty, které jsem vybrala jako nejzajímavější...

Jak se Lúmennka autoškolila

16. srpna 2013 v 11:37 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
S autoškolou jsem začala už v dubnu, ale stále jsem vám nepovyprávěla, jak to u mě vlastně probíhá. A že to (jako obvykle) nemám jednoduché a bez zážitků:)
Z peněz, které jsem vyhrála v Pekelné výzvě jsem pořídila spoustu užitečných věcí a jednou z nich byla i autoškola, protože už nějakou dobu vlastní starší rodinné auto, naši Fifinku, tedy Škodu Felicii a stále nemám papíry, potřebné k ovládání tohoto vozu. Inu kamarád mi doporučil levnou autoškolu, kterou prý vede známý jeho známého a je super. Dala jsem na jeho rady a tvrdě jsem narazila...

P.Dvořáková: Já jsem hlad

13. srpna 2013 v 20:06 | Lúmenn |  literární díla...
Petra Dvořáková - Já jsem hlad
Nakladatelství: Host
Počet stran: 138
Rok vydání: 2009

Nedávno jsem psala článek na téma týdne, kterým byly pro-ana blogy - přečíst si jej můžete zde. V rámci čtení příspěvků blogerů k tématu jsem narazila i na recenzi na zajímavou knihu, kterou jsem si pak musela zapůjčit v knihovně. A byla jsem velmi příjemně překvapena.
Na téma anorexie toho bylo napsáno spoustu, ale tahle autorka jde ještě hlouběji, dál než k vypadávajícím vlasům a spočítaným kaloriím. Jde do hloubi ženské duše, která se rozhodne hladovět, rozebírá své vlastní nitro, které se rozhodlo zabít se pomalou a hroznou smrtí, které se rozhodlo zničit sebou nenáviděné a nikým nemilované tělo.

I don't wanna live on this planet anymore

12. srpna 2013 v 20:50 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Někdy to tak na člověka padne, taková ta skepse, ten pocit, že je všechno k ničemu a že i když se budete stavět na hlavu, tenhle svět lepším místem nebude. Můžu se angažovat v pirátské straně a stejně budu ze všech stran poslouchat - jste mladí, nemáte zkušenosti, hádáte se mezi sebou, jak asi chcete vést republiku? Akorát vám jde o stahování filmů zadarmo, jinak ničemu nerozumíte a jste socky. Achjo, jak můžou být lidi takoví? A to si jako myslí, že když zvolí komunisty, tak jim bude líp? A nebo ČSSD, která je vytáhne z bídy? A nebo snad ODSka s TOPkou, úžasná moudrá pravice? BLBOST! Lidi zapomínají, kašlou na všechno a i kdyby se pro ně člověk rozkrájel, tak si budou sedět na mozku.

Nekupujte hrnce, stanete se teroristou

7. srpna 2013 v 20:28 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Už jste si někdy online koupili hrnec? Tlakový? Tak to buďte rádi, že nežijete v Americe, protože tam by tento pouhý fakt stačil k vašemu obtěžování federálními agenty.
Dobře, řekne si člověk neznalý a naivní, chrání svoji zem před zlými bubáky - teroristy. Obchodník rád vydá svoji databázi lidí, jimž poslal poštou krásné tlakové hrnce, jako dělané na výrobu bomby, své vládě, která se o ty výtečníky postará. Jasně. To ale za a předpokládáme, že všichni majitelé tlakových hrnců jsou teroristi. A za b předpokládáme, že data o tom, co si kupujeme, patří do rukou komukoli cizímu. Co když si ale hrnec nekoupíme, ale jen o jeho koupi budeme uvažovat? Je mi líto, i tak to stačí, aby doma zaťukali pánové v černých kuklách.

C.Barker: Věčné zatracení

6. srpna 2013 v 20:45 | Lúmenn |  literární díla...
Clive Barker - Věčné zatracení
Nakladatelství: BETA - Dobrovský
Počet stran: 416
Rok vydání: 2009 (česky) 1985 (anglicky)

Clive Barker patří k mým oblíbeným autorům, ačkoli musím přiznat, že některé jeho knihy se mi četly s obtížemi. Jeho imaginace přesahuje hranice čehokoli, co je normální člověk schopen pojmout a nevím, jak vám, ale mě z toho solidně běhá mráz po zádech. Knihu Coldheart Canyon jsem rozdýchávala ještě týden a z Utkaného světa mám do dneška husí kůži. Oba díly Knih krve jsem pro jistotu nedočetla celé. Snad jediné, co mě nezmohlo byla Noční rasa, ačkoli i ta měla svůj nádherně barkerovský nádech.
Není tedy divu, že když se na polici v knihovně zaleskl přebal se jménem Barker, chtivě jsem po něm hmátla. Tak co předvedeš tentokrát, bláznivý krvelačný pisálku?

Mé cíle - rok poté

6. srpna 2013 v 9:00 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Bylo nebylo šestého srpna roku 2012 a Lúmennka sepsala seznam svých cílů, jichž si přeje dosáhnout do roka. Ten uběhl jako voda a je načase se podívat, jak jsem v plnění cílů byla úspěšná. Na jednu stranu to mohlo být slavnější, ale na stranu druhou se plácám pochvalně po rameni:) Není to špatné.
Doufám, že až budu rekapitulovat cíle, které jsem si stanovila do pěti a pak do deseti let, budu se tetelit blahem a usmívat se nad svými úspěchy. Pokud vás zajímá, co že jsem se to rozhodla dokázat, čtěte zde. A třeba se také nechejte sepsáním podobného seznamu inspirovat:)

Jak na mě přestala reagovat elektronika a jiné radosti života

5. srpna 2013 v 15:52 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Člověk po příjezdu z několikadenní dřevárny občas zažije zajímavé věci - z batohu vycházejí živí pavouci, vypadávají kusy hlíny a nebo trpíte stihomamem, že vás kuchne ta divná paní v šalině (to pokud jste byli víkend na politickém larpu, kde jste se snažili ovládnout město). Ale nebyla bych to já, abych nezažila něco ještě divnějšího.
Fakt jsem potřebovala po včerejším návratu z Helmáče nutně telefonovat - mobil se mi vybil už v pátek a mě čekalo na vyřízení několik záležitostí. Inu zapojila jsem telefon do nabíječky a jala se ho zapnout. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem chtěla vyťukat PIN - dotykový displej odmítal spolupracovat a místo mých číslic mačkal náhodně jakákoli čísla z displeje. Co to? Po několika marných pokusech (ještě že existuje tlačítko backspace) a hromadě nadávek jsem naťukala správný kód a nastal problém číslo dvě, který se mi stal osudným...