Včera jste si mohli přečíst článek, resp. první ze série článků o tom, jak šetřit přírodní zdroje, neplýtvat a dělat tak radost nejen matce Zemi, ale i vaší peněžence. Zabýval se vodou a najdete jej zde.A protože jsem vám v něm naslibovala, že následující článek bude o elektřině, své slovo držím a tady je. Stejně jako v předchozím díle se v něm dozvíte, jak bez předražených pomůcek můžete ušetřit nemalé peníze a také se odzvíte, kolik uhlí ročně spálíte třeba tím, že moc koukáte na telku. Tak jdeme na to...
Nedávno jsem seděla v mé oblíbené hospůdce a psala. Napadla mě básnička, kterou jsem o několik dní později věnovala člověku, který mi momentálně tak trochu straší v hlavě a vůbec nevím, co z toho může být. Asi mi nezbývá, než to nechat plynout. Původně jsem tu básničku chtěla dát sem na blog, ale pak jsem si řekla, že ji nechám v soukromí, aby byla vážně jen pro jedny oči.
Markus Zusak - Zlodějka knih
Včera jsem byla v kině na novém hororu V zajetí démonů a velice mě překvapilo, že je film prý podle skutečné události. Povídali, že mu hráli, řekla jsem si podezřívavě, ale nedalo mi to a jala jsem se googlit. A ono opravdu.
Poslední dobou není moc času na psaní, je toho tolik, že mi přijde, jako by můj život ubíhal za okny rozjetého vlaku, co vlaku, spíš nadzvukového letadla. Ale mezi tím vším se najde až příliš času na pocity, které nejsou vždy nejveselejší.
Tenhle podzim pro mě začal velmi pracovně a vlastně v něm očekávám největší změnu svého života za posledních několik let.
Dnes je tomu 12 let, kdy se svět na chvíli zastavil a s hrůzou sledoval dění v Americe. I když mi bylo pouhopouhých dvanáct let, pamatuji si ten den dost přesně. Kamarádka mi napsala smsku, zatím co jsem byla v hodině angličtiny - v Americe narazila dvě letadla do mrakodrapu. Nechápala jsem, proč by mě to mělo zajímat, dokud jsem nepřišla domů a neviděla, co se děje a nesledovala to dlouho do noci v televizi, kdy oba mrakodrapy spadly.
Někdy má člověk pocit, že pochopil celé lidstvo, že chápe pravidla světa a pronikl za oponu. Že zná tajemství bytí, poznal, co v lidských srdcích schází a co svět potřebuje, aby byl zaplaven láskou a štěstím. Ve chvílích, kdy se mu ze dna duše dere nejhlubší smutek, jaký kdy poznal, je to o to silnější.Ale pocit zmizí a zůstane jen prázdnota. A báseň.
Filmy ze života jsou vždycky ty nejsilnější - a bývají o to silnější, když nejde jen o napodobeninu reality, tzv. "filmy podle skutečné události", ale syrovou realitu samotnou. Takovým je i dokument Heleny Třeštíkové Katka.
Představte si, že jste malé dítko ve třídě plné dalších stejných dětí. Jedno z nich se vám znelíbí a i když vám všichni spolužáci včetně paní učitelky říkají, že ho máte nechat na pokoji, dáte mu pořádnou ránu pěstí do nosu. A tomu, kdo se ho zastane, vrazíte taky.
