
Poslední dobou není moc času na psaní, je toho tolik, že mi přijde, jako by můj život ubíhal za okny rozjetého vlaku, co vlaku, spíš nadzvukového letadla. Ale mezi tím vším se najde až příliš času na pocity, které nejsou vždy nejveselejší.
Ale jak již lze vyčíst z názvu, člověk by se neměl vzdávat, protože naděje je tím, co zmírá až úplně poslední a i když se zdá, že noc bude trvat navěky, nakonec vždycky vyjde zpoza obzoru slunce.
Mě se někdy zdá, že to bude trvat ještě nekonečně dlouho a jindy už mám pocit, že vidím jeho paprsky prosvítat za kopci, ale ať je to jak je to, nepřestávám doufat, jak je vepsáno i do veršů téhle básně...