b















Cesta za snem

18. října 2013 v 10:00 | Lúmenn, Eva Vavrouchová |  názory a myšlenky...
Moje maminka dělá personální ředitelku v jedné větší firmě a aby namotivovala zaměstnance a dodala jim sílu a chuť do práce i každodenního života, každý týden napíše krátký článek - někdy jen s úvahou, jindy se skutečným příběhem, který může člověka inspirovat.
Nedávno mi nebylo nejlíp, nic se nedařilo a měla jsem špatnou náladu a mamka mi pár svých textíků pro zaměstnance poslala. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal a rozhodla jsem se ho přiblížit i vám. Je o cestě za snem, jedné statečné šestnáctileté holce a o tom, že svět můžeme změnit bez ohledu na věk či těžkosti, jež nám život staví do cesty.




Až do 9.10.2013 jsem o ní nikdy neslyšela. A od 9.10.2013 nikdy nezapomenu na pocity, které ve mně vyvolala.
V prvé řadě to byl stud, za všechny okamžiky, kdy jsem už měla všeho plné zuby a nejraději bych od všeho utekla. Potom nesmírný obdiv k vytrvalosti a hlavně k odhodlání, které já sama někdy v návalu všedních starostí ztrácím. Dále obrovská úcta ke statečnosti, jakou si mnozí z nás vůbec nedovedou představit. A v neposlední řadě hluboká vděčnost za to, že jsem vyrostla v desetiletí klidné střední Evropě, že jsem mohla vystudovat vysokou školu dle vlastního výběru, že můžu dělat práci, která mě naplňuje a baví, a za nic z toho jsem nikdy nemusela bojovat.

To všechno jsem si uvědomila díky Malalaj Júsufzáíové. Úplnou náhodou jsem minulou středu zahlédla ve večerních zprávách záznam jejího projevu v OSN z letošního července. Maličká dívka s vlasy zahalenými šátkem a s nenápadným poškozením levé půlky obličeje velmi přesvědčivě mluvila o tom, jak těžko se žije ženám na územích ovládaných islámskými fundamentalisty z hnutí Taliban. Mluvila hlavně o touze děvčat po vzdělání, o právu chodit do školy a učit se. A všichni důležití pánové a elegantní dámy jí tiše naslouchali a pak tu maličkou osůbku v tradičním pakistánském oděvu vyprovázeli z newyorského sálu hlasitým potleskem.
Většinou se na zpravodajské pořady nedívám. Bývá to obvykle nepřetržitý proud negativních informací o politické korupci, rozkrádání peněz, týraných zvířatech, lidských tragédiích, o podvodech a šlendrijánu. Reportáž o Malalaj byla jednou ze světlých výjimek a tak jsem u ní vydržela až do konce a pak jsem si ještě dohledala pár informací na Internetu.

Malalaj Júsufzáíová žije ve městě Mingora v pakistánském údolí Svát, kam se stáhli talibanci po pádu své vlády v Afghanistánu. Pakistánská vláda s nimi bojuje a marně se snaží je odtud vytlačit už od roku 2001. V údolí Svát bylo od února 2009 obnoveno islámské náboženské právo šaría a jen díky tomuto obrovskému ústupku se zde přestalo otevřeně bojovat. Ale život podle šarií je hlavně pro ženy velice tvrdý. Například snahu žen o vzdělání považují talibanci za "obscénnost".
Život pod nadvládou Talibanu komentovala Malalaj už od svých jedenácti let prostřednictvím deníkových zápisků na blogu. Se svými názory vystoupila i v pakistánské televizi. Ve své zemi se stala velmi známou a byla nominována na mezinárodní cenu pro dětské aktivisty. Talibanu proto byla a je pochopitelně trnem v oku. Loni 9. října napadli talibanští ozbrojenci školní autobus, ve kterém jela, s úmyslem Malalaj zabít. Těžce ji zranili na krku a na hlavě. Dívka byla nejprve hospitalizovaná v Pakistánské nemocnici a později ji převezli do britské nemocnice v Briminghamu. Zde musela podstoupit řadu velice náročných operací, lékaři jí například vyztužovali prasklou lebeční kost titanovou destičkou. Nejenže to všechno přežila, ale ještě v průběhu léčby stačila vydat svou autobiografii, založit nadační fond na pomoc nemajetným pakistánským dívkám a v den svých šestnáctých narozenin promluvit na půdě OSN.
Ze statečné blogerky je teď mezinárodně uznávaná osobnost. Před několika dny získala například cenu Anny Politkovské, která se každoročně uděluje na počest ruské novinářky zavražděné v roce 2006, byla nominována na Nobelovu cenu za mír a v listopadu si převezme Sacharovovu cenu za svobodu a myšlení. Má teď obrovskou podporu mnoha milionů lidí a velmi reálnou šanci na lepší život v některé klidné části světa. A také šanci, že díky svému vlivu pomůže tisícům dalších muslimských děvčat. Maličká, houževnatá, statečná dívka, která sní o tom, že změní svět k lepšímu. A při cestě za svým snem se nenechá ničím zastrašit

Nezdá se Vám po přečtení příběhu o Malalaj, že uskutečňování těch našich malých životních snů je vlastně docela snadné ?

Ve Vyškově 14.10.2013 Eva Vavrouchová
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aailyyn Aailyyn | Web | 18. října 2013 v 10:38 | Reagovat

Popravdě řečeno, podobná motivační cokoli nemusím. A kdyby mi to někdo nabízel v práci, nejspíš by to byl jeden z důvodů, který by mě paradoxně přiměl k úvahám, jestli bych si náhodou neměla hledat práci jinou. Protože si myslím, že každý si především sám v sobě potřebuje urovnat co a proč dělá. Nemůžeme věčně čekat, že nám někdo dá motivaci, zorganizuje nám život, nějaký kouč nás něco naučí a zajistí nám plán osobního rozvoje.

2 martinus26 martinus26 | 18. října 2013 v 15:39 | Reagovat

[1]:A hlavne z podobných rečí sa človek nenaje. Všetci veduci by chceli viac práce za menej peňazí.

3 Aailyyn Aailyyn | Web | 18. října 2013 v 16:52 | Reagovat

[2]: Tak jasně, pokud mě moje práce nebaví, tak si asi musím najít takovou, která mě baví anebo se holt smířit s faktem, že složenky se samy nezaplatí a lednička nenaplní. A holt to v té práci budu muset asi přežít. Hezké povídání pro mě v takové situaci asi moc smysl mít nebude. Peníze jsou hlavním motorem, taky by vás to nemělo úplně odpuzovat, ale je fakt, že jít se pást a bydlet na paloučku v lese opravdu nemůžete.

4 sarush ef sarush ef | Web | 18. října 2013 v 17:32 | Reagovat

Hrozně tu holku obdivuju. Jestli má někdo tu Nobelovu cenu za mír dostat, tak ona :)

5 Claire Claire | 19. října 2013 v 9:40 | Reagovat

Souhlasím se Sarush, protože je úžasné, co dokázala.
A ohledně motivačních dopisů - takovéhle se mi líbí, neboť nic nevnucují. A kdo nechce, číst je nemusí. ;)

6 Naira Naira | 19. října 2013 v 20:47 | Reagovat

wow, tak to čumím. Takové lidi ani nestačím pořádně obdivovat. Díky za ně.

7 Audrey Audrey | 20. října 2013 v 13:56 | Reagovat

S Tvojí maminkou musí být radost pracovat! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama