b















Doufám, že smím doufat

7. března 2014 v 23:20 | Lúmenn |  poezie...
Ráda bych psala optimistické verše, plné jara a vůle k životu. A ono ne že by jaro nebylo cítit ve vzduchu a ne že bych nebyla obklopena přáteli, díky kterým život miluji. Ale někde v srdci mám pořád zabodnutý trn a v něm otisk ruky skřítka, přičemž on nebyl ten, kdo jej tam zabodl. Byla jsem to já. A o to hůře se každý večer usíná ve vychladlé posteli, o to hůře se ráno rozlepují oči do dalšího dne samoty.
Kéž by zapomenout bylo snažší, kéž by osvobození přišlo s příštím ránem, kéž by trn zarostl a přestal bolet. Ale naděje je to, co umírá poslední a dokud ve mě žije láska, nedokážu se jí vzdát.
Tak alespoň svou bolest uzamykám do veršů a doufám, že s tečkou za poslední větou zmizí z mého nitra.



Jsi moje Nemesis,
má múza hořkosladká.
A stejně's mi dal sbohem.
Však stále nechal sis
pootevřená zadní vrátka.

Po rozloučení strohém,
po tvrdém prásknutí dveří,
jako by z rány vytek hnis
a já zas v uzdravení věřím.

Vrásčitá budoucnosti,
tvoje tvář nebývává hladká,
přesto se do tvých rukou svěřím
a než čas ohlodá mé kosti
a země krve vsaje krůpěje,
než potopí se žití bárka vratká,
budu doufat, že jsem protrpěla dosti
a že ještě nezemřela naděje.


PS: nezmizela...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Audrey Audrey | Web | 8. března 2014 v 15:09 | Reagovat

Smutné, upřímné, citově hluboké...

2 Mad Dragon Scientist Mad Dragon Scientist | E-mail | Web | 8. března 2014 v 20:04 | Reagovat

Poslední neumírá naděje, ale černý humor. To jsi pronesla ústy myslím zaklínačky Clerriel. A měla(s) pravdu. Černej humor totiž neumírá nikdy.

3 Nemesis Nemesis | 10. března 2014 v 8:24 | Reagovat

Nádherná poetry, smutná a dokonalá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama