b

Liščí pohádka o pasti

20. ledna 2015 v 15:54 | Lúmenn |  povídky...
Původně jsem tuhle "povídku" psala jen do šuplíku, ale nakonec jsem si řekla - proč ne. Je to krátká blbůstka, která vznikla na základě obrázku, který vidíte vpravo a na základě jednoho milého rozhovoru. Možná víc rozhovorů, ale to už bych prozrazovala příliš a to zatím nechci:)
Není to dílo, které by dosahovalo vyšších kvalit, ani jsem to od něj neočekávala, když jsem začínala psát, potřebovala jsem se jen odreagovat a stvořit něco nenáročného a milého. Snad se to podařilo:)



Celý příběh uvádí ještě báseň, kterou jsem napsala před několika měsíci.

V lese, kde vlci vyjí,
v těch chmurných končinách,
kde milovat se nepromíjí,
nechals mě samotnou. Mám strach.

Lišku, kterou si ochočíš,
omámíš lidskými svody,
zabije, když ji vypustíš
nazpátky do přírody.

V pasti si hryžu vlastní nohu,
snažíc se dostat z lásky pout.
Jak se z těch želez dostat mohu?
Jak umět zapomenout?

Žila, byla jedna liška. Měla krásný rudý kožich, štíhlé nožky a bystrou mysl. Tahleta liška byla svobodomyslná, nejsvobodomyslnější ze všech lišek, které v lese žily. Proháněla se mezi stromy, nespoutaná nikým a ničím, lovila a s naplněným bříškem se pak vyhřívala na slunci. Bezstarostně žila v lesích, ve dne se válela v kapradinách a v noci pozorovala hvězdnou oblohu. Nic jí nescházelo. Až do toho osudného dne, kdy poznala lišáka.
Zdál se jí tak krásný, když procházel po lese a všem na odiv vystavoval svoji přenádhernou srst a dobře rostlé svaly. Nesměle si sedla pod košatý strom a pozorovala ho. Zdalipak si mě všimne? pomyslela si roztouženě liška a uhladila si kožíšek.
"Zdravím tě, přenádherná liščí lady," upřel lišák svůj zrak přímo na ni. Sklopila čumáček a zahýbala fousky. Přikradl se blíž a očka mu svítila. "Jak se tak půvabná zrzavá kráska může celé dny toulat po lese sama?" optal se jí a ona v hloubi duše cítila, že uhodil na její slabé místo.
Jistě, byla svobodná, ale také hrozně osamělá. Nikdo s ní nesdílel radost z lovu, nikdo ji nechválil, když přechytračila lovce a v jejím doupátku jí bývalo samotné v noci chladno. Bylo by to krásné, sdílet tohle všechno s ním, pomyslela si liška, a aniž by o tom přemýšlela, natáhla k němu tlapku.
Ó, jak jí najednou bylo krásně. Uháněli lesem, v noci se šťouchali čumáčky pod hvězdami a navzájem se k sobě tiskli, aby se zahřáli. Liška měla oči jen pro něj.

"Má krásná liščí paní," řekl lišák jednoho dne. "Co kdybychom vyrazili na lov do vesnice? Už mě nebaví honit se za zajíci, kteří často utečou nebo chroupat ty kostnaté vrány. Ve vesnici jsou krásně vykrmené tlusťoučké slepice, to je jiná bašta."
Podívala se na něj velkýma očima. "Ale do vesnice nemůžeme," špitla nakonec nesměle. "V cestě lidé nastražili pasti, na vlastní oči jsem je viděla." Ale už sama věděla, že neodolá jeho pohledu a půjde za ním, třeba na konec světa.
A tak šli. Pak běželi. Ale čím více se blížili k okraji lesa, tím větší měla liška strach. Ale lišák jako by toho nedbal. Velikými skoky mířil tam, kde stromy řídly, nedíval se napravo ani nalevo, tak odvážný, tak silný, tak nebojácný…
Liška se na okamžik zasnila a přestala se dívat pod nohy. Cvak. Ta bolest byla nejpříšernější, jakou liška v životě zažila. Měla pocit, že jí tlapka hoří plamenem. Spadla přímo na čenich a zatmělo se jí před očima, z čumáčku jí uniklo tiché zakňučení.
Lišák se otočil. "Ty hloupá!" obořil se na ni. "Tos nemohla dávat lepší pozor?"
"Pomoz mi," zaprosila liška se slzami v očích. Třásla se na celém těle a v tlapce jí škubalo bolestí.
"Neblázni," zachechtal se lišák. "Než bych tě vyprostil, mohli by nás uslyšet lovci a ještě by mě zastřelili. To tak. A navíc, mám hlad a slepice jsou už jen pár skoků. Sbohem hloupá liško."
Hop a skok a byl pryč. Ještě malou chvíli viděla liška prosvítat jeho rudý kožíšek mezi stromy, ale pak se ztratil ve tmě nadobro. Liška osaměla. V krku ji pálily slzy, tlapka bolela jako čert, ale nebolela víc, než lišákova zrada. Nechal mě tu napospas lovcům, pokud do rána neumřu, najdou mě tu, s tlapkou v pasti a zastřelí mě," pomyslela si zoufale a naplno se rozplakala.

Nevěděla, jak dlouho tam ležela, krvácela a plakala. Tlapku už dávno přestala cítit, jen na hrudi ji tížil obrovský balvan v místě, kde dřív měla srdce, které planulo pro lišáka. Když se hvězdná obloha začala barvit do šedé a přiblížilo se svítání, už jenom chrčivě dýchala a třásla se zimou a únavou. Před očima jí tančily černé mžitky a liška cítila, že se blíží její konec.
Najednou uslyšela za zády šramot. Už se lekla, že to jsou lovci, že si dnes přivstali a jdou obhlédnout pasti, ale uvědomila si, že je to tišší, než hlučný lidský krok, tiché zvířecí našlapování měkkých tlapek.
"Kdo jsi?" zeptala se liška.
Neznámý neodpověděl. Cítila jeho dech, voněl čerstvou krví. Takže dravec, šelma, jako já. Našlapování se zastavilo.
"Ukaž se mi," zaprosila slabounkým hlasem liška.
Odpovědí jí bylo jen ticho. Pak se kroky znovu ozvaly a liška slyšela, jak se pomalinku vzdalují.
"Neodcházej," vydechla. "Prosím."
Kroky se zastavily.
"Blíží se ráno, lovci každou chvíli vstanou ze svých pelechů, nemám už moc času. Nechci v takovou chvíli být sama," dodala už úplně tiše, každé slovo ji bolelo a docházely jí síly.
Tlapky znovu začaly našlapovat po jehličí a brzy se v jejím zorném poli objevil šedivý kožich. Vlk. Sedl si pár kroků od ní a díval se na ni velkýma, smutnýma očima.
"Pomoz mi," zaprosila liška.
"Sama ses chytila do pasti," řekl vlk. "Sama si pomož ven."
"Tak to není," vydechla liška s vypětím všech sil. "Lišák mě přemluvil, abychom šli lovit do vesnice. A pak mě tu nechal, zrádce jeden podlý."
"Nemůžu ti pomoct, liško," řekl opatrně vlk, jako by každé slovo bylo jako těžké kamení. "Jsem vlk samotář, nepomáhám druhým a oni nepomáhají mě. Chodím stíny a lovím sám. Sám taky vyju na měsíc a spím pod starým dubem. Kdybych ti pomohl, liško, porušil bych své zásady."
"Tak proč jsi přišel? Aby ses díval, jak umírám?" do očí jí znovu vytryskly slzy.
"Cítil jsem krev a tak jsem se šel podívat, nic víc, nic osobního v tom nehledej, liško," vlk se zvedl. "Musím jít. Sbohem, liško. Nemůžu ti pomoct, promiň."
Přistoupil k ní, jako by jí chtěl olíznout čenich, ale pak si to rozmyslel a pomalu odcházel pryč. V tom si liška uvědomila, že vlk na přední tlapu našlapuje hůře, jako by ho bolela. A náhle jí to došlo.
"Vlku, ty ses sám kdysi chytil do pasti, je to tak?"
Šedý lovec se zastavil a podezřívavě se na lišku otočil. "Jak to ty můžeš vědět," zavrčel a odhalil tesáky.
Liška neříkala nic. Jen se na něj dívala, ležíce na zemi, tlapku v pasti, zamazaná od vlastní krve a slz. Vlk si ji chvíli mlčky měřil a pak si dlouze povzdechl.
"Pomůžu ti, liško," řekl nakonec a přistoupil blíž. V dálce ve vesnici zakokrhal kohout. "Nemáme moc času," dodal a vší silou se tlapami zapřel do čelistí pasti, až mu od tlamy odlétala pěna. Chvíli se nic nedělo a liška už začínala ztrácet naději. Najednou od sebe železa odskočila a liška byla volná.
Rychle se odplížila z dosahu pasti, ale byla příliš vyčerpaná, aby mohla jít dál od okraje lesa, pryč z dosahu lovců, do svého úkrytu. Zoufale pohlédla na vlka. Ten ji jemně zuby chytil za kůži na krku a pomohl jí vstát. Opřela se o něj a společně se šinuli, co tlapka tlapku mine hlouběji do lesa.

Když konečně dorazili k liščině příbytku, byl už dávno den. Liška se vsoukala do nory, příliš vyčerpaná, než aby se vzmohla na slova díků a okamžitě usnula.
Když se vzbudila, byla zase noc a jí byla zima a prázdný žaludek o sobě dával slyšet. Liška se pokusila vstát, ale ostrá bolest v tlapce ji donutila zase ulehnout. Jestli se mi nepodaří vstát, umřu hlady, pomyslela si. Šlo to ztěžka, ale nakonec se přece jen vysoukala ven.
Na obloze svítil měsíc a les zval k nočnímu výletu. Udělala pár kroků, ale bolest ji zase zastavila. Co já nešťastná budu dělat? lamentovala liška v duchu, když tu náhle se rozhrnulo křoví a na mýtinu vstoupil vlk, v tlamě právě ukořistěného zajíce. Jemně ho položil před lišku, sedl si a čekal.
"Přece mi neumřeš hlady, když už jsem tě zachránil," zabručel nakonec. "Jez konečně." A liška se nenechala dvakrát pobízet.
Když se dosyta najedla a olízala si tlapky dočista, podívala se na vlka. "Tebe už ta tvá tlapka nebolí?" otázala se.
Vlk se ošil. "Bolí, někdy. Ale už je to lepší."
"Proč jsi pořád sám?" otázala si liška znovu a měřila si vlka pohledem.
"Protože se bojím," odpověděl vlk a udělal krok blíž.
"Pastí?" zeptala se liška a natáhla se k němu, až ho její fousky zašimraly na čenichu.
"Taky," řekl vlk.
"Zrady?"
"Té víc."
Dívali se zpříma jeden druhému do očí a jejich fousky je šimraly. Nakonec to vlk nevydržel a sklopil oči k zemi. Poodešel pár kroků a stulil se do klubíčka. Liška zmateně stála opodál.
"Nebývá ti samotné copak zima?" zabručel vlk pod vousy. "Mě tedy ano," dodal, ale to už se liščin rudý kožich tiskl k jeho šedému tělu. Položil jí tlapku pod bradu, aby se jí měkce leželo a ona ho na oplátku obtočila svým huňatým ocasem, aby se ještě víc zahřál. Zavřeli oči a brzy spokojeně usnuli. Nad hlavou jim zářily hvězdy, které ale netušily, co zraněnému vlkovi a zraněné lišce nový den přinese. A netušili to ani oni sami. Teď ale byli šťastní, že našli jeden druhého.

Jakákoli podobnost s Lúmennčiným životem je čistě náhodná:)
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 20. ledna 2015 v 16:40 | Reagovat

Wauu :D Máš talent...

2 Lukáš Lukáš | Web | 20. ledna 2015 v 17:36 | Reagovat

Ale jo, docela povedená bajka. :)

3 Tea Tea | Web | 20. ledna 2015 v 21:07 | Reagovat

Nemám slov, naprosto dokonalé.
Smutek, zrada, lítost, osamělost, beznaděj, ale pak osudové setkání, jiskra, láska, celou dobu jsem se snažila nemyslet na to, že jde pouze o lišku a vlka, ale o lidi. Perfektní příběh :)

4 Andoriana Eamë Andoriana Eamë | E-mail | Web | 21. ledna 2015 v 7:32 | Reagovat

To je tak nádherné, Lúmmen...

5 ScaSha ScaSha | E-mail | 21. ledna 2015 v 17:09 | Reagovat

Potřebuju vlka...

6 Nemesis Nemesis | 23. ledna 2015 v 11:18 | Reagovat

Moc krásné

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 25. ledna 2015 v 15:22 | Reagovat

Krásně napsané. Už nějaký čas tenhle blog sleduju... a držím Ti palce!

[5]: Taky potřebuju vlka, na to, abych se z pasti dostala sama, už po té době jaksi nemám sílu...

8 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 4. června 2017 v 19:02 | Reagovat

tady je někdo zamilovaný :D respektive byl

9 Lúmenn Lúmenn | Web | 5. června 2017 v 15:56 | Reagovat

[8]: pořád jsem :) A pořád se s vlkem ještě zahříváme navzájem, snad už napořád:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama