b

Srpen 2016

Lúmennka zahradníkem

31. srpna 2016 v 18:04 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Nevím, podle čeho se dospělost určovala v dávných dobách - ono těch faktorů, značících tento magický okamžik v životě člověka, bylo v historii lidstva mnoho. Třeba chvíle, kdy uzvednete meč, zplodíte dítě, uzavřete sňatek nebo si najdete práci. Každopádně v dnešní době poznáte to, že vám na dveře zaklepala dospělost tak, že začnete pěstovat. A tím pěstovat nemyslím neduživou ganju v květináči za oknem ani dva polochcíplé kaktusy na poličce studenského bytu, ale něco, co se dá jíst. A je jedno jestli jsou to bylinky v kuchyni do polívky, zelenina v truhlíku tak akorát na chuť nebo osetý lán pole, slibující tři tuny pšenice. Jakmile začnete pěstovat a to, co vypěstujete, začnete pojídat/zavařovat/zamrazovat/sušit, jste oficiálně dospělí. Takže tímto oznamuji, že se mi to asi stalo. Protože jak jste se mohli dočíst v březnovém příspěvku Kterak Lúmennka k vysokému záhonu přišla, stala jsem se hrdou majitelkou hned dvou truhlíků, do nichž jsme s mým nejdražším navozili autem a následně kolečky přes dvě a půl tuny hlíny (2,5 tuny! 2500 kilogramů hlíny, bože, to bylo teda něco...). Říkali nám, že v tom nic neporoste, že máme na zahradě (která je teda spíš dvorkem, dvorečkem) málo světla, že to nemůže bez kontaktu se zemí fungovat, že nám všechno chcípne, bo jsme leví, jak šavle. Tak jsme to zkusili a výsledek je, no, minimálně překvapující:)

Jak jsem dělala ochranku princi Williamovi - část II.

26. srpna 2016 v 10:00 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
V nedávném článku "Neuvěřitelná řada šťastných příhod" jsem ve výčtu všemožných náhod, které mě v životě potkaly, vzpomněla i na zajímavý zážitek, kterak jsem si šla lehnout pod strom a díky tomu se stala na chvíli ochrankou prince Williama - ano, toho prince Williama, vévody z Cambridge, následníka britského trůnu. V té době měl tedy podstatně víc vlasů, než dnes, protože celý příběh se odehrál už před téměř deseti lety, konkrétně na skautském jamboree v Anglii v roce 2007. Ale ačkoli je to historka už trošku zaprášená, ráda ji občas pro pobavení kamarádů vyprávím a tak když se pod článkem objevila naléhavá prosba, abych tenhle příběh sepsala, řekla jsem si, proč ne:) Toto je druhá část vyprávění, která přímo navazuje na díl první (bez něhož nemá smysl číst dál;)).

Jak jsem dělala ochranku princi Williamovi - část I.

25. srpna 2016 v 10:00 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
V nedávném článku "Neuvěřitelná řada šťastných příhod" jsem ve výčtu všemožných náhod, které mě v životě potkaly, vzpomněla i na zajímavý zážitek, kterak jsem si šla lehnout pod strom a díky tomu se stala na chvíli ochrankou prince Williama - ano, toho prince Williama, vévody z Cambridge, následníka britského trůnu. V té době měl tedy podstatně víc vlasů, než dnes, protože celý příběh se odehrál už před téměř deseti lety, konkrétně na skautském jamboree v Anglii v roce 2007. Ale ačkoli je to historka už trošku zaprášená, ráda ji občas pro pobavení kamarádů vyprávím a tak když se pod článkem objevila naléhavá prosba, abych tenhle příběh sepsala, řekla jsem si, proč ne:) A aby to bylo ještě zajímavější, našla jsem pro vás i jednu fotku:) Ale pěkně popřádku...
(vyprávění se nakonec tak protáhlo, že si o této povedené taškařici budete moci přečíst hned ve dvou dílech:))

Co nás opravdu učí srpen 1968?

23. srpna 2016 v 21:33 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Před pár dny proběhlo opětovné připomenutí srpnových událostí roku 1968 a ze všech stran zaznívala nejrůznější poselství, jež tento den přináší. Podle některých je to připomínka toho, že Rusové jsou rozpínavé potvory a člověk, a už tuplem Čech, by jim neměl věřit. Podle jiných nám to připomíná fakt, že svoboda je hodně cenná věc a hodně těžká na získání, protože když už si myslíte, že ji máte v rukou, přijedou tanky a zajezdí vám ji do země - a někdy i s vámi. A další zase hořekují, že ta dnešní mládež už prdlačky ví, co se tehdy stalo a viní z toho tu učitele, tu rodiče, tu mládež samotnou. Historia magistra vitae, jistě. Ale možná nás 21.srpen 1968 učí ještě jednu věc, o které chytří pánové a dámy v televizi v neděli nemluvili.

Arachnofobie - nejhorší fobie ze všech

21. srpna 2016 v 17:06 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Od dětství trpím chorobným iracionálním strachem z pavouků - arachnofobií. Možná jsem to podědila po mamince, která je "postižená" úplně stejně, možná za to může kultura, výchova či co já vím. Každopádně s tím žiju celý svůj život a s věkem se to nijak nelepší. A po letošním létě strašlivě závidím všem svým známým, kteří trpí nějakou jinou fobií - třeba strachem z hadů nebo z klaunů nebo strachem z výšek. Kdyby to šlo, okamžitě bych si to s nimi vyměnila. Radši se do smrti budu bát něčeho naprosto obskurního, jako fialových knoflíků nebo pátku třináctého, než žít s arachnofobií. Bohužel to vyměnit nejde a tak svůj kříž (kříž, křižák, brrr) musím nést dál. V čem je to takové peklo?

Proč není žádný důvod obléct si burkini

19. srpna 2016 v 18:12 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Asi už každý slyšel o tom, že některá místa ve Francii lokální vyhláškou zakázala nošení muslimských dámských plavek, tzv. burkin, což je věc, k níž jsem se zrovna vyjadřovat netoužila. K sepsání tohoto článku mě ale vyloženě donutil článek na webu a2larm.cz s názvem Pět důvodů proč si obléct burkini. A to i přesto, že mě mediální hysterie kolem zákazu celotělových zahalovacích plavek (jak by se asi burkini daly nejlépe popsat) nijak zvlášť nezajímala a nechtěla jsem se na její vlně nést. Jenomže když čtete o tom, kterak nošení burkin zpestří váš feminismus a oslaví svobodu (což jsou podle autorky hned dva z oněch pěti důvodů), chce se vám vyloženě brečet. Tedy, mě se brečet chce a to kvůli úctě, v níž chovám všechny dávné generace feministek, které mě a mým kamarádkám vydobyly tak úžasné věci, jako je možnost nosit kalhoty, řídit auto nebo chodit k volbám. Úžasné věci, které považujeme dnes za naprostou samozřejmost. A možná proto mezi námi žijí ženy, které ze samé nemožnosti vymyslet si ještě nějaká jiná ženská práva, která by nám chyběla přiznat, otáčejí boj za ženskou svobodu na hlavu a horují za to, aby ženy mohly nosit oblečení, které vychází z principu zpátečnické středověké ideologie, podle níž jsou ženy jen nádoby neřesti rodící děti a muži slintající úchylové, před jejichž zraky je třeba ženy skrývat. Možná jsem divná, ale v propagaci burkin fakt ani feminismus, ani svobodu nevidím.

"Mami, můžem se jít dívat na bouřku?"

14. srpna 2016 v 17:23 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Trávím po dlouhé době víkend u mamky v rodném domě a když dnešní horké dusné počasí konečně přineslo ulevující kapky deště a (zatím) vzdálené dunění hromů, vzpomněla jsem si, jak jsem prožívala bouřku, když jsem byla malá. Jakmile se stalo přesně to, co se právě teď kolem mě děje - obloha potemněla, objevily se první těžké chladivé kapky a vzduch jako by zhoustnul do konzistence osvěžujícího pudinku - vyhrnuly jsme se já a moje o fous mladší sestřenka a několik fousů mladší sestra za rodiči s otázkou, kterou si můžete přečíst v nadpisu. "Mami, můžeme se jít dívat na bouřku?" A většinou jsme samozřejmě mohly.

Neuvěřitelná řada šťastných příhod

13. srpna 2016 v 18:14 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
"Náhody neexistují" je moudro, které lidé pronášejí tak nějak bez rozmyslu, když chtějí poukázat na to, že nás vede vyšší moc. Ale když to vezmeme do hloubky, ony náhody skutečně neexistují, protože existovat nemohou. Jako náhodu označujeme podivný sled příčin a následků, který nedokážeme rozklíčovat, ale v konečném důsledku není náhoda ani okamžik, kdy hodíte kostkou na stůl nebo si vytáhnete kartu z právě promíchaného balíčku - ovlivnit jaké číslo na kartě či kostce bude lze sice jen ztěží, ale za oboje může jasný sled příčin a následků, složený v tomto případě hlavně z pohybu rukou toho, kdo míchá karty nebo háže kostkou.

Domácí násilí otevřeně - IV. - Cesta ven

3. srpna 2016 v 20:27 | Lúmenn |  psychologie...
Po krátké odmlce přináším poslední část seriálu o domácím násilí, v níž nepíšu jen obecně, ale svěřuji se i se svým vlastním příběhem, který jsem prožila před čtyřmi roky. Než se pustíte do závěrečné části, v niž povídám o složité cestě ven a o ještě složitějším vyrovnávání se s prožitým týráním, přečtěte si, prosím, předcházející části. Najdete je na těchto odkazech: první část, druhá část, třetí část. Naposledy jsem psala o fázi vztahu, kdy se stanete obětí a nevíte si s nastalou situací rady, přestáváte vědět, co je dobré a co špatné a točíte se v bludném kruhu strachu a výčitek svědomí.

Dáješek k naloženinám aneb nový design

1. srpna 2016 v 17:14 | Lúmenn |  o blogu...
Blíží se den, kdy tento blog oslaví svoje desáté narozeniny (ježkovy oči, už? Nebo spíš, to jsem vážně tak stará?:D) a při té příležitosti jsem se konečně rozhodla něco udělat s designem. Jsem v tomhle totiž tak trošku pračlověk a staromilec a nerada měním věci, na které jsem zvyklá a proto jsem potřebovala nějaký významý mezník, díky kterému se dokážu pohnout dál - a deset let existence blogu je docela dobrá příležitost, ne?:)
Uvědomovala jsem si už dlouho, že světlé písmo na tmavém pozadí je pro hodně lidí záhul na oči a krom toho je to sto let za opicemi - dneska frčí jednoduché, světlé designy s minimem prvků, stačí si projít známé a hojně navštěvované blogy na českém internetu. Ne, že bych tedy nutně potřebovala jít s dobou nebo sledovat blogerské módní trendy, ale je mi jasné, že takoví lidé existují a byť by je čekal sebekvalitnější článek, pro designové nedostatky se do něj ani nezačtou a stránku rovnou zavřou.