b

Říjen 2016

Co opravdu ohrožuje svobodu v Česku (a Zeman to není)

30. října 2016 v 12:43 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Umělci se vyhrnuli do ulic a vyzývají k občanskému neklidu. Starej pán nedostal vyznamenání, protože se (prý) jeho synovec sešel s pánem, kterého zase jiný pán, shodou okolností ten, co ta vyznamenání rozdává, nemá rád. Škandál. Soukromá televize nevysílá zábavnou talk show. Škandál na druhou. A na Hradě sedí oteklá žába vepřová hlava kremelský agent nereprezentativní prezident, co dělá ostudu. Suprškandál. Takže je konečně čas vyjít na náměstí, nahodit úderná hesla na transparenty a z hrobu vytáhnout Masarykovu a Havlovu zombii. Protože to by takhle nešlo.
A já sedím doma, piju kafe a směju se. Pravda, že hystericky a u toho možná tak trochu třískám hlavou o stůl. Ale naprosto mě rozsekává, jak se najednou na Staromáku sejde tisícihlavý dav, aby "bránil svobodu a demokracii" a všichni se můžou přetrhnout, aby pohladili dalajlámu po jeho plešaté hlavince. Nic proti dalajlámovi, je to můj oblíbený filozof a osobnost, jíž si velmi vážím, ale doprkýnka dubovýho, k čemu jako jsou všechny tyhle manifestace? A hlavně proč? Svoboda je tady zadupávána do země už několik let a překvapivě v tom nehraje roli ani rektální alpinismus našeho prezidenta východním směrem, ani to, že někdo nedostal kvůli něčemu, čemu vlastně nikdo nerozumí, medaili. Co skutečně ohrožuje naši svobodu, o tom se dá napsat sáhodlouhý seznam a Zeman bude smutně povlávat někde na jeho konci.

Smuteční oslava české státnosti

28. října 2016 v 18:30 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Dneska jsem v televizi viděla přímý přenos z "oslav" státního svátku na pražském Vítkově. Ano, slovo oslava je skutečně v uvozovkách, protože to spíš připomínalo tryznu. Pánové v černých kabátech a parádních uniformách se zasmušilými výrazy. Kladení věnců. Ponurá hudba, pochodování se sklopenými hlavami a všude vážné tváře. Kurník, vždyť i naše hymna zní spíš jako hudba, která se hodí k zajíždění rakve do krematoria, než k oslavě čehokoli.
Takže jsme si s drahým říkali, o kolik by bylo hezčí, kdybychom se při těchto oslavách inspirovali třeba v Africe nebo Asii, kde jsou oslavy skutečně oslavami - barevné průvody, papírové masky, pentle, tance, jídlo, pití, juchání.

Paris - mon’amour <3

28. října 2016 v 13:06 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Navštívila jsem už pár hlavních měst Evropy a každé má svoje osobité kouzlo. Praha se svým kouzlem středověku a české historie. Vídeň, z níž dýchá dávná sláva a lesk císařského dvora. Londýn, v jehož ulicích cítíte kromě mohutného života tepat i starobylé kouzlo viktoriánské doby, které voní po páře parních strojů, mlze a koňských kobližkách z drožek. A nebo Řím, kde se mísí modernost se všemi svými klady a zápory s mohutnými vzpomínkami na antiku.
Většinu z nich jsem navštívila více, než jednou. Ale do žádného se tak ráda nevracím, jako do Paříže. Paříž je prostě moje láska ode dne, kdy jsem se po ní procházela jako malý devítiletý špunt. Už staletí je evropským symbolem umění, okořeněným špetkou dekadence a doladěné kapkou filozofie. V žilách jí koluje alkohol, ale spíš roztomile, koketně, jen na dobrou náladu a rudé tváře. A její stavby místy okouzlují a místy pobuřují, tak jako celá tahle kráska nad Seinou, do níž jsem mohla zase minulý víkend na chvilku zavítat.

Podzimní třeštění

18. října 2016 v 20:16 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Někde jsem četla, že ačkoli se to na první pohled nezdá, nejvíce sebevražd se neuskuteční na podzim, kdy by to s příchodem tmavého a nevlídného počasí člověk čekal, ale paradoxně na jaře. Řekla bych, že to bude tím, že s příchodem podzimu všichni tak nějak čekáme, že bude hnusně, pošmourno a depresivno a když to na nás přijde, svedeme špatnou náladu na podzim. Zatímco s příchodem jara čekáme, že se nám do žil vleje nová naděje a stejně, jako příroda ožívá, stromy pučí a tráva se zelená, i v našem prachbídném životě všechno začne být zase dobré - a když není, tak si lehneme na koleje, protože je nám jasné, že to není počasím, ale náma.
Tímhle úvodem nechci říct, že bych plánovala nějaké skákání pod vlak či jiný dopravní prostředek. Ale přiznám se bez mučení, že mi podzimní splín sedí za krkem a svýma studenýma rukama mi ho pevně svírá. A to máme teprve začátek října, jsem zvědvá, co budu dělat v únoru...

Nízká účast v druhém kole senátních voleb? Jak prosté, milý Watsone...

17. října 2016 v 22:45 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
O víkendu proběhlo ve třetině obvodů druhé kolo volby do Senátu a politici i komentátoři se předhánějí ve vysvětlování, proč byla účast rekordně nízká (v tom lepším případě) a nebo rovnou vymýšlí nápravná opatření, jak tomu zamezit (v tom horším případě). Ale přitom nejde o žádnou vědu a stačí se nad tím zamyslet.
Senátní volby mají obvykle poměrně malou účast, něco přes 30% (trocha statistiky ve zkratce: 2012 - 34,9%; 2014 - 38,62% a 2016 - 33,54%), takže v tomto ohledu jsou letošní volby zcela standardní a nijak zvlášť nevybočují z průměru. Ona přísně vzato nevybočuje z průměru ani ta účast v kole druhém (opět statistika: 2012 - 18,6%; 2014 - 16,69%; 2016 - 15,3%). Ale proč je tak zatraceně nízká? Ptají se zoufalí politici. Protože matematika.

Jak EET ničí podnikání v Česku aneb můj podnikatelský příběh

14. října 2016 v 14:25 | Lúmenn |  názory, úvahy a zamyšlení...
Na internetu (a zejména v diskuzích) se dočtete spoustu nesmyslů o EET. Třeba vám někdo vmete do ksichtu, že EET si nepřejí jen zloději nebo že kdo nemá pár tisíc na pokladnu, ať nepodniká vůbec. Ono teda nemusíte číst jen internetové diskutéry, třeba sám pan ministr financí velkoúžasnolepý Babiš má na webu Ministerstva financí pořád uvedenou zcela nepravdivou informaci, na kterou jsem ministerstvo upozorňovala už před rokem a nic se nezměnilo (odkaz na web MF, a tady můj článek Když ministr financí neví, co mluví...). A spoustu dalších blábolů kolem EET jsem popsala už v článku Bez účtenky se nedaní a další mýty o EET.
Teď bych ale ráda byla víc osobní - a sepsala jsem svůj vlastní příběh, na němž ilustruji, jak konkrétně se dotkne EET mě jakožto drobného podnikatele s úplně miniaturními příjmy, který to má jako vedlejší činnost. Máte-li podobný příběh nebo znáte takový příběh ze svého blízkého okolí, budu ráda, když se podělíte v komentářích.

Jak jsem začala malovat a tancovat

12. října 2016 v 19:50 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Vždycky jsem se považovala za člověka, co si je vědom svých talentů - ne, že by je měl potřebu nějak omlacovat o hlavu svému okolí, ale dokáže se pochválit, když je v něčem dobrý. Umím si přiznat, že jsem docela pěkná ženská, jde mi organizovat věci, rychle chápu a dost slušně píšu. Na druhou stranu si umím přiznat i své "netalenty", tedy věci, co mi prostě ani za mák nejdou. Neumím se kupříkladu koordinovaně hýbat a výtvarně jsem zdatná asi jako žák prvního stupně pomocné školy. Tedy - myslela jsem si to, donedávna. Ale poslední dobou zjišťuji, že to možná tak úplně nejsem já, kdo neumí malovat a hýbat zadkem, ale je to jen moje představa o mě, kterou jsem si během života pod tlakem života vytvořila a teď ji pomalounku opouštím. A je to zajímavý a osvobozující pocit.

...a bude hůř

10. října 2016 v 21:40 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
No, ne, že bych to nečekala, že ANO, ale i tak musím bez mučení přiznat, že mě výsledky krajských voleb rozbrečely. Jako vážně - když jsem se z médií dozvěděla o vítězství Agrofertu, pardon hnutí ANO, usedavě jsem se rozeštkala, jako by mi právě umřel oblíbený křeček. Dobře, z úcty k zesnulé Mildred Virválové, svého času džungarského křečíka v mé péči, uznávám, že kvůli ní jsem plakala o malounko víc - ale ten rozdíl zase nebyl tak markantní.
Teď, když emoce opadly, bych ráda zkusila zhodnotit svoje dojmy z krajských voleb a zachovat si maximální možnou míru objektivity, což bude skutečně těžké.

Běžte volit. Ale ne Babiše.

7. října 2016 v 16:45 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Babička mého drahého před pár dny probírala došlé volební lístky a prohlásila, že to tam "půjde hodit" asi komunistům nebo ANO. A můj drahý na to s hlubokým povzdechem odvětil: "Babi, nevěřil bych, že to řeknu, ale běž prosím tě radši volit ty komunisty."Po včerejší superdebatě s ním souhlasím ještě hlouběji.
Politické činy páně Babiše sleduji už dlouho a je mi z nich čím dál víc na zvracení. A jeho hlášky "já jsem jenom tak plácal" nebo "to není moje, ale nějaké firmy z holdingu" už de facto zlidověly. A přesto se najdou lidi, kteří snad zhypnotizovaní, snad zmanipulovaní, stejně jdou k urnám a dají hlas jeho obskurní straně jednoho muže, přičemž on klidně v přímém přenosu lže lidem do očí, až se mu směje i jindy zcela vážný Václav Moravec.

Škatulky a já

3. října 2016 v 16:30 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Když mi bylo šestnáct, sedmnáct, děsně jsem si ulítávala na tom být jiná. V zásadě jsem ale jen přelezla ze škatulky "gymplácká puberťačka z maloměsta" do škatulky "rádoby rebelující náctiletá metalačka-gothička". Jasně, sice v té první škatulce byly v zásadě všichni moji spolužáci a v té druhé jen já a pár mých kamarádů z rockového baru, ale pořád to byly docela jasné sociální skupiny s nějakými hranicemi, pravidly, módou, zvyky a pochopitelně taky pózami.
Ovšem ve chvíli, kdy jsem se doplazila až do dospělého věku (a tím myslím skutečně dospělého, pracovního a složenkového, ne možnosti legálně chlastat podle data v občance) a naznala jsem, že je mi nějaká jinakost u zádele a budu si prostě dělat, co uznám za vhodné, ať je to stádovité nebo nikoli, jsem teprve skutečně zjistila, že neexistuje škatulka, do níž bych se mohla zapasovat.

Změny, posuny, výzvy…

2. října 2016 v 13:47 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Na každý rok, až do nějakých mých osmdesáti, jsem si před lety spočítala tarotovou mapu růstu, jakési spojení numerologie a tarotu, kdy na každý rok, od životní karty roku narození, připadají různé tarotové karty a s nimi spojené aspekty, různé životní výzvy, které mě v ten rok čekají. A skutečně každý rok narážím na to, že moje mapa růstu spolehlivě funguje. Na letošek, resp. od mých dubnových narozenin do těch na jaře příštího roku, připadá moje životní karta - a tou je číslo XI. Síla, někdy zvána také Chtíč. Když se několikrát za život setkáte opět se svojí životní kartou, je to o jakémsi vracení na začátek, ke svým vlastním kořenům, objevování sebe sama a odkrývání vrstev bolístek a masek, které jste na sebe nakladli v průběhu života. Je-li vaše karta navíc právě Chtíč, objeví se jakoby odnikud smršť energie, která vás postrkuje kupředu jako hurikán, ať se vám to líbí nebo ne.