b

Jak jsem začala malovat a tancovat

12. října 2016 v 19:50 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Vždycky jsem se považovala za člověka, co si je vědom svých talentů - ne, že by je měl potřebu nějak omlacovat o hlavu svému okolí, ale dokáže se pochválit, když je v něčem dobrý. Umím si přiznat, že jsem docela pěkná ženská, jde mi organizovat věci, rychle chápu a dost slušně píšu. Na druhou stranu si umím přiznat i své "netalenty", tedy věci, co mi prostě ani za mák nejdou. Neumím se kupříkladu koordinovaně hýbat a výtvarně jsem zdatná asi jako žák prvního stupně pomocné školy. Tedy - myslela jsem si to, donedávna. Ale poslední dobou zjišťuji, že to možná tak úplně nejsem já, kdo neumí malovat a hýbat zadkem, ale je to jen moje představa o mě, kterou jsem si během života pod tlakem života vytvořila a teď ji pomalounku opouštím. A je to zajímavý a osvobozující pocit.


Když jsem byla malá, kreslila jsem - jako kreslívají asi všechny děti. A taky jsem tancovala - jak už to děti dělávají. Nebyla jsem nikdy ani malý Michelangelo, ani budoucí olympijská vítězka v gymnastice, ale zase jsem nebyla nějak výrazně retardovanější, než ostatní děti mého věku. Dokonce si pamatuju na doby, kdy jsem dostávala jedničky z výtvarky, ačkoli to je hodně v pravěku na prvním stupni:) A stejně tak byly doby, kdy malé Lúmenčátko chodilo do baletu - jojo, dělala jsem všecka ta demiplyjé, aniž bych si dneska pamatovala, co to krucinál je.
Co si ale moc dobře pamatuju, je jak na nás učitelka, které bylo asi tak dvě stě let, řve a huláká, jak nám násilím protahuje klouby, jak každé to pitomé demiplyjé prožívá, jako by šlo o resuscitaci kojence a ne o volnočasový kroužek v maloměstské ZUŠce. Někdy v té době jsem naznala, že tancovat prostě neumím a nikdy to ani umět nebudu a s baletem jsem sekla. Jakmile se do budoucna v mém životě objevilo cokoli, co jen vzdáleně zavánělo kordinovaným pohybem svalstva, nedejbohové ještě spojeného s hudebním doprovodem, automaticky jsem zahlásila sorry, tanec, to já neumim a měla jsem výmluvu, proč akorát trapně poskakovat a nesoustředit se. A vzhledem k tomu, že jsem většinu mladého života poslouchala jenom metal, netýkalo se mě ani nějaké natřásání prdelí na diskotéce, což je místo, kam jsem jaktěživa nevlezla (no, tedy jednou ano, abych byla přesná, ale když jsem tam úmyslně založila takový malý požár, zase mě vyhodili ven, inu rebelská -náct léta:)).
Jakékoli taneční vlohy, které bych třeba náhodou mohla mít, jsem tak pohřbila hlubokým nánosem nechuti a přesvědčení, že tato aktivita skutečně není ani v nejměnším pro mě. Jakékoli návrhy mých partnerů na kroucení a striptýzek v rámci předehry jsem rázně odmítala a jakmile se někde vyžadoval pohyb na hudbu, prznila jsem to záměrně Travoltovskými pózami ála Pulp Fiction a hledala záminku, jak vypadnout.

No a pak přišel letošní rok, který je vůbec celý nějaký divný, a já si uvědomila, že už se bězděky pár let kroutím do rytmu muziky v mp3jce a s hlasitou muzikou v bedničkách vytřásám pánev při vaření - a tím nemyslím tu, na které smažím cibulku, ale tu, kterou mám uloženou zhruba ve středu těla. A u těchto činností mě přistihl můj drahý a zahlásil, že mu někdy musím zatancovat. Pochopitelně, že jsem spustila svou oblíbenou mantru o neschopnosti a netalentovanosti a kdesi cosi. Jenže pak přišel festival Junktown, hlasitá hudba, postapo atmosféra, hromada divných přiopilých lidí v kostýmech a bubnovací session asi dvaceti hudebníků, vedle nichž stála tančící klec, v níž se střídaly ženské. A hlas mého drahého - ty bys to svedla líp, tak běž a zkus to. A já jsem šla a zkusila to. A světe div se - ono to šlo.
Stud, lidi, předsudky, všecko to zmizelo a byla jsem jen já a hudba a boky a stehna a ruce a rytmus a melodie...a já vylezla za hlasitých ovací stohlavého publika zbrocená potem po mnoha minutách zběsilého tance, který stál na začátku uvědomění, že celá ta moje neschopnost byla celou dobu jen v mojí hlavě. A po dalších nejrůznějších drobných eskapádách podobného typu startuju za 14 dní kurz břišních tanců pro začátečníky - protože tancovat mě baví. Protože tancovat mi jde:)

S malováním byl ten příběh podobný. Akademická malířka, která kdovíproč učila na naší základní škole a její tvrdý drill nás všech, co jsme neměli ve vínku ani hluboký talent a už vůbec ne hluboké soustředění. Strčit do ruky jedenáctiletému dítěti tužku číslo 3 a nutit ho v absolutním tichu dvě hodiny perfektně stínovat klubko prádelní šňůry, tomu já říkám zaručený recept, jak tomu člověku znechutit výtvarnou výchovu na zbytek jeho života. Kór když na konci toho pekelného lopotění dostane za svoje "Zátiší se šňůrou, košíčkem a kolíčky" za tři, protože to nenaplňuje vysoké akademické standardy pančelky umělkyně.
Ne, kreslit ani malovat, to neumím. Říkám od té doby na jakoukoli žádost jen vzdáleně se přibližující nutnosti uchopit tužku či barvičky. A přesto tak nějak potajmu celou tu dobu tvořím. Nedávno jsem listovala mým skautským deníkem, kde se na každé druhé stránce skvěje akvarelová výzdoba a žasla jsem, jak jsem se dokázala před lety piplat s takovou pitominou, kterou nikdy nikdo pořádně nebude číst - kromě mě samotné. Celé ty roky ale stejně pilně vybarvuju jednu mandalu za druhou, hraju si ve volném čase s barvičkama, čmárám, skicuju a tu a tam i něco z toho docela stojí za to. Ale všechno to stejně rvu do šuplíku, protože kdo by na mě byl zvědavej, že jo, vždyť jsou to čmáranice neumětela "za tři".

Ale pak se zase všechno nějak semlelo a moje stabilní dodavatelka mandal na eshop neměla čas tvořit a všechna její originální a krásná plátna došla. Zrušit prodej mandal na plátně? Nebo sehnat jiného, talentovaného umělce? Babo raď, říkala jsem si. A pak jsem našla doma plátna za pár šušňů z Lidlu, která jsem jí původně měla předat pro její tvorbu a řekla si, že je zkusím zprasit a třeba se náhodou něco povede. A ono se povedlo - ohnivá mandala, která se v podstatě obratem prodala za tři stovky. A ze mě najednou byl profesionální umělec, kterému lidi platí za jeho díla. Kdyby to viděla akademická pančelka malířka, asi by požvejkala vzteky moji žákovskou nebo by jí překvapením zaskočilo to prokleté klubko, co nás nutila malovat:D A od té doby maluju - ne dobře, ne často, ale ráda a nestydím se svoje věci ukazovat veřejně, i když vím, že ze mě druhej Monet nikdy nebude.

Asi čekáte nějaké zakončení v duchu tématu týdne Neboj se být svůj, k němuž jsem tento článek začala psát. Ale celý tenhle příběh o jedné nemotorné matlalce, co začala s láskou tancovat a kreslit, je sám o sobě poučením a je příběhem každého, kdo se vyprdne na předsudky a odsudky druhých a zkusí dělat věci, o nichž si myslel, že je neumí. A možná jsem tehdy skutečně neuměla tančit ani kreslit - jenomže to, že něco neumíte v deseti letech neznamená, že to nebudete umět nikdy:) Chce to jen se nebát to občas v životě znovu a znovu zkoušet:)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mad Dragon Scientist Mad Dragon Scientist | E-mail | 12. října 2016 v 20:32 | Reagovat

Že neumíš kreslit, to jsem někdy dřív vyčet, ale s tím koordinovaným pohybem a tancem - vždyť si larpařka a šermuješ už hezkou řádku let. O tom, že ses věnovala (nebo stále věnuješ?) poledance, nemluvě. Každopádně já celkem dobře kreslím, přičichl jsem k tomu celkem dávno, ještě někdy na základce, ale dlouhou dobu jsem kreslit vůbec neuměl. Teď je mi 22 a za tu dobu jsem se docela dost vypracoval, byť se mám pořád ještě co učit. A je zajímavý, že s koordinovaným pohybem jsem měl taky značný problémy - a pořád trochu mám. Přeci jen je to jen pár let, co jsem se začal aktivně věnovat šermu a dost se zlepšuju. Nicméně i když mám celkem dobrý zkušenosti, v srpnu jsem na Helmáči rozhodně nebyl za nemehlo (někteří mě dokonce obdivovali), stále se považuju za zelenáče.
Každopádně je vidět, že tvůj antitalent byl pouhou iluzí; stačí přestat věřit té lži, že to neumíš, a hned vidíš, jak to to půjde ;) Ale Mistrem se nestaneš hned; přeci jen Legolas se taky nenaučil střílet přes noc.
Každopádně by bylo fajn, kdybys nějaký kresby zvěřejnila na blogu. Když už ses tolik vychválila, tak ať to vidíme ;) Každopádně palec nahoru a přeju hodně štěstí, maličká.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. října 2016 v 20:43 | Reagovat

Já maluji inkoustovou tužkou, aby si i jazyk přišel na své.

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 12. října 2016 v 20:49 | Reagovat

Jsem pro zveřejnění (jsem postupně četla - a čekala, že něco bude na konci - a ono nic). :-)

4 Liška Liška | Web | 12. října 2016 v 21:00 | Reagovat

Příjemně napsáno. Pohled na úmění je dost irelevantní, možná bys překvapila i sama sebe :)

To mi připomnělo, jak jsem tančila latinskoamerické tance. Kupodivu to nebylo nikterak složité, co si pamatuji, jen jsem dostala za parterku o čtyři roky mladší nemotornou holku a v podstatě se učila vést. Bylo toho hodně, co mě od tance odradilo. Dnes je přirovnání jako dřevo, šité mi na míru, bohužel.

5 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 12. října 2016 v 22:25 | Reagovat

Tak já a tenec... To ne, kdepak. I když jsem se u Tvého článku pořádně zamýšlela, jestli to není hlavou, ale ne, není...
Dokážu levou rukou kreslit a pravou psát, můžu u toho třeba i zpívat, ale abych hýbala rukama a současně nohama, to nedám.
A přidat k tomu ještě boky, či jinou část těla? Ani náhodou :-)
Ale to malování, to je jiná.
Kdepak, žádné umění :-)
Na základce jsem měla jedničky, za snahu.
My měli skvělou učitelku a ta věděla, že výtvarka nikoho z nás živit nebude :-)
A na učňáku byl učitel na odborný kreslení.
Jednou zadal úkol: namalujte něco.
A já nakreslila kouli, těžítko, v tom těžítku skálu. A na těžítku hrozen květin.
Celé se to vešlo na A5 a barevné byly jen květinky.
Kopretinky, sedmikrásky, modřence...
No a co, tak umím jen tečky a čárky, no :-)
A náš učitel byl unešený s tím, že mám absolutní talent na miniatury a jestli se tím nechci zabývat.
Popravdě, teď mě mrzí, že jsem nechtěla :-)

6 Lúmenn Lúmenn | Web | 12. října 2016 v 23:33 | Reagovat

[1]: pro pozorné oči je jeden z mých výtvorů z poslední doby nahoře v článku:)

7 Bestie Bestie | 13. října 2016 v 6:07 | Reagovat

Pochválit se ze umím slušné psát a pak flaknout větu střídali ženské je docela paradox:D

8 Katka Katka | Web | 13. října 2016 v 6:28 | Reagovat

Myslím, že kreslení trošku rozumím, takže se taky přimlouvám za zveřejnění. Ale jinak, moc pěkně je to napsaný, to je taky dost těžká disciplína....

9 stuprum stuprum | Web | 13. října 2016 v 10:28 | Reagovat

Zatanči mi tango. A namaluj pejska, řeknu ti, kdo jsi!

10 Lilien Lilien | 13. října 2016 v 10:35 | Reagovat

[7]:Umět slušně psát neznamená nikdy neudělat chybu.

11 Lúmenn Lúmenn | Web | 13. října 2016 v 15:17 | Reagovat

[7]: umět slušně psát a nikdy neudělat gramatickou chybu není totéž. Děkuju za upozornění:)

12 hedd hedd | Web | 13. října 2016 v 20:11 | Reagovat

Mám pocit, že jsem na tom podobně. Už jsem došla k "odhalení", že je to jen obraz, kterého se držím, ač nevím proč. A snažím se malovat, myslím, že kdo to zkouší stále dokola, jednou se někam posune. I kdyby jen v hlavě.

13 seznam.mih seznam.mih | E-mail | 17. října 2016 v 9:26 | Reagovat

Tak to já bych zase o sobě řekla, že zvládnu tancovat, zpívat, kreslit a tvořit. Nic z toho na nijak vysoké úrovni, ale neudělám si tím ostudu.
Za to věci jako logické myšlení, matematika, počítače a vše technického jde mimo mě už od mala. A pořád to trvá do současnosti a stále jsem neobjevila skrytého Archiméda ve mně ani žádný malinký náznak.

14 Jan Duha Jan Duha | Web | 17. října 2016 v 23:47 | Reagovat

Co si myslíš o kreslení pravou hemisférou? Šel bych do toho, slyšel jsem, že se touto metodou naučí kreslit i úplný matla (mezi které se zatím počítám) :D

15 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 25. října 2016 v 15:24 | Reagovat

Moc hezký a trefný článek. Také se mi podobným způsobem podařilo před pár lety prolomit led jménem "neumím kreslit" a jsem za to moc ráda, protože jen tak si něco namalovat je moc hezká věc :-) Obdobným způsobem ještě dalších pár let zpátky zařvalo "neumím zpívat". Je obdivuhodné, kolik klamný sebeobraz dokáže zablokovat věcí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama