b

Listopad 2016

Co nám skutečně říká letošní ročník Slavíka?

29. listopadu 2016 v 18:46 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
O víkendu se uskutečnil x-tý ročník ankety, ve které vždycky vyleze na pódim rok od roku sešlejší Karel Gott, rok od roku vybotoxovanější Lucie Bílá a stále stejně křupanští čtyřakordoví Kabáti. Letošní ročník byl ale přeci jen evidentně v několika věcech výjimečný, protože se na internetech nemluví o ničem jiném. Pro tentokrát jdu s davem a vyřknu k tomu taky nějaký ten ortel...:)

Genocida knihoven pod taktovkou kolektivních správců

24. listopadu 2016 v 22:26 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Kolektivní správci děl jsou něco, jako mafiánské kartely. Platíte jim paušál za něco, ale nevíte vlastně pořádně za co, ani komu ty peníze pak předají a pokud nezaplatíte, tak vás zlikvidují. Není to sice tak dramatické jako v amerických městech třicátých let minulého století, ale nemá to k tomu daleko. Dokud sdírají z kůže hospodské a hoteliéry a zvyšují jim poplatky za každou televizi, kterou mají v lokále či na pokojích, ať zapnutou nebo jen jako lapač prachu, řekne si malý český člověk - dobře jim tak. I s těmi poplatky za presupci viny už jsme se naučili žít. Třeba že z každého okopírovaného papíru v copycentru, ať na něm bude váš zadek nebo nejnovější knížka od Rowlingové, zaplatíte nějaký ten halíř. To samé s prázdnými CDčky, flashkami, harddisky.
Podle mě je to samozřejmě hnus fialovej a dá se hodiny mluvit o tom, proč je to donebevolající číčovina, o tom, že následné rozdělování peněz autorům je netransparentní a podle hranosti v rádiích se úspěšnost interpreta ve 21.století fakt neposuzuje a nebo o tom, že 70 melounů na mzdy je pro pár úředníků taky trochu moc. Ale dneska chci psát o tom, co mě nadzvedlo tak, jako už dlouho nic - o genocidě knihoven.

Audiopovídka - O žárlivém Dni, spanilé Noci a puklém srdci slunečního boha

23. listopadu 2016 v 18:00 | Lúmenn |  povídky...
Bylo nebylo, Lúmennka si takhle jednoho dne vzpomněla na svoje dávná dětská angažmá v recitačních soutěžích, pohladila zaprášené diplomy a řekla si, že by ráda zase něco přečetla nahlas. A pořádně nahlas, veřejně a pro víc lidí. A tak vznikla první čtená Lúmennčí povídka, zatím natočená v nevalné domácí kvalitě, ale v případě úspěchu a zájmu to příště bude lepší a epičtější:). Inspiroval mě k tomu můj drahý, který nejenže už jednu mou povídku (Ve stoce) načetl a zveřejnil, ale vlastně byl u zrodu celého tohoto nápadu, když si jednoho dne sedl ke knížce pohozené u kamaráda na křesle a začal nám z ní předčítat, u čehož mi došlo, jak pěkný má hlas:) Pro první audiopovídkový pokus jsem zvolila několik let starou pohádku O žárlivém Dni, spanilé Noci a puklém srdci slunečního boha, kterou si jako jedno ze dvou mých děl můžete přečíst i v knižní podobě, konkrétně v benefiční knize Pohádky pro Kulíšky.

"Za todle jsme klíčema nezvonili!" "A za co teda?"

18. listopadu 2016 v 13:42 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Jak už to tak bývá, každý rok kolem 17.listopadu se vyrojí hromady úvah na téma "a bylo nám před tou sametovou revolucí vážně tak moc blbě?". Bilancuje se vývoj posledních, letos už sedmadvaceti, let a jedna mluvící hlava vedle druhé v televizi mluví o tom, že se máme hafo nebo aspoň trošku líp, ale hromada věcí se ne zrovna povedla - a na tom, co se nepovedlo se obvykle neshodnou. A do toho se na internetu hromadně začnou sdílet nejrůznější číčoviny, jako třeba ta, kterou vidíte vedle tohoto textu a ve větším vás čeká v následujícím článku. Lidi se smutně koukají na svou výplatní pásku a nasraně na zprávy na TV Nova a u toho si kladou otázku, jestli to celý s těma klíčema, demoškama a Havlem stálo za to.
"Za todle jsme klíčema nezvonili!" bije se v prsa internetový hrdina u fotek bezďáků, u zpráv o zneužívání státních dotací, o chudých rodinách, o gamblerech, o státním dluhu. A za co jsme tedy, resp. naši rodiče, zvonili klíči?

Stupidní argumenty proti domácím porodům

17. listopadu 2016 v 12:23 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Vzhledem k tomu, že tento týden soud pro lidská práva ve Štrasburku opět projednával případ dvou Češek, které žalovaly náš stát za to, že jim neumožnil porodit dle jejich představ, proběhla pochopitelně médii opět vzrušená vlna debat o domácích porodech. A pochopitelně je plná emocí - jen si nějakou rozklikněte a nestačíte se divit. Na jedné straně klidné a vysvětlující vědomé ženy (v menšině), na straně druhé hysterické ječící a sprosté stádo (v bučící většině). Nechápu, proč toto téma u nás v ČR vzbuzuje takové šílené vášně, když na západ od nás je domácí porod naprosto běžnou součástí zdravotnického systému a nemyslím si, že třeba Němky, Švédky, Britky nebo Nizozemky mají tam dole něco uspořádáno jinak, aby ony rodit doma mohly a Češky nikoli. Přesto se v diskuzích dočtete, že ženy, co se rozhodnou pro porod doma jsou (a teď cituji) nezodpovědné blbky; lesanské alternativní biokrávy, které patří do jeskyně; úplně šílené a měla by jim být odebrána rodičovská práva... Kromě těchto osobních invektiv se také dočtete spoustu milionkrát vyvrácených lží a nesmyslů, jimiž odpůrci házejí po zastáncích jako ostrými kameny. Pojďme si tyto argumenty projít - a ano, jsou to často argumenty zcela stupidní a vůbec se nezakládají na pravdě.

Orlice a hvězda (2/2)

13. listopadu 2016 v 9:00 | Lúmenn |  povídky...
Na křídlech listopadové noci přiletěla ke mě krátká scéna - voják, který je na místě, na němž nechce být a chlapec, odsouzený k smrti, který krvácí ze střelné rány a jediné, co jej drží při životě, jsou vojákovy prsty, které té krvi brání opouštět malé, hubené tělo. A do rána se z této kratičké představy stal příběh, v němž je hodně smutku, ještě víc zimy a malá špetička naděje. Toto je druhá a poslední část povídky o tom, když se setká orlice s hvězdou. Přímo navazuje na první díl.

Orlice a hvězda (1/2)

12. listopadu 2016 v 12:46 | Lúmenn |  povídky...
Vždycky, když v nějakém rozhovoru se spisovatelem nebo skladatelem čtu, že on díla netvoří, ale jen zapisuje to, co k němu přijde odkudsi z neznámých výšin, kde sídlí inspirace, pokyvuju hlavou. Jak moc jim rozumím. Ani já jsem nikdy nic nenapsala, nic nestvořila, ale všechny básně a povídky, které moje prsty vyťukaly do klávesnice nebo zběsile naškrábaly na papír, tu už byly, hotové, nachystané, jen aby je někdo zachytil a přenesl do slov. Nejinak tomu bylo i s touhle povídkou, která se mi jako obraz objevila v mysli před pár dny, těsně před tím, než jsem usnula. A přetrvala tam až do rána, kdy roztřesený obraz získal jasnější kontury, dost jasné, aby se daly namalovat slovy a předat dál.
Jako mnoho mých jiných povídek, i tahle je víc lyrická, než akční a odehrává se jedné studené únorové noci druhé světové války v blíže nespecifikovaném koncentračním táboře. Co představuje setkání orlice a hvězdy asi netřeba blíže popisovat. Toto je první polovina povídky, na druhou se můžete těšit zítra.

Listopade, listopade, ty depresivní potvoro

8. listopadu 2016 v 16:40 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Ráda bych věděla, jak přežít listopad. Pravdou samozřejmě je, že už jich mám za sebou více či méně úspěšně sedmadvacet a právě jsem načala osmadvacátý a zatím stále chodím, dýchám, zkrátka žiju. Ale jak ho přežít tak, aby byl aspoň trošku milý a příjemný? To takhle procházíte nádherným slunným zářím, teplým skoro jako léto, přehoupnete se do pořád ještě relativně slunečného a teplého října, plného barevné podzimní romantiky a najednou bum. Listopad. Všude bláto a lezavo, zima, ledové škraloupy na kalužích, od větru ztuhlé a zčervenalé tváře, dech, co studí v nose a všudypřítomné šero a tma, která začíná už odpoledne a rozplývá se jen na chvíli. Jasně, není to únor, který ze všech měsíců nesnáším nejvíc, ale jak se tak koukám z okna vyhřátého pokoje na šeřící se studenou ulici, mám dojem, že listopad si zaslouží druhé místo.

Lúmennčí průvodce padesáti odstíny literární tragédie část II.

3. listopadu 2016 v 10:11 | Lúmenn |  literární díla...
Jsou knihy vynikající, knihy dobré a knihy špatné. A pak je Padesát odstínů šedi. Nebo tak nějak jste si to včera mohli přečíst v úvodu k hnusné, podrývačné a satirické reportáži ze stránek tohoto literárního braku, kam jsem se pro vás s nasazením vlastního zdravého rozumu a literárního cítění odvážně vypravila. Přečíst si ji můžete (a pokud chcete pochopite následující řádky, pak nejspíš i musíte) tady: Lúmennčí průvodce literární tragédií, část I..
A jak pokračuje příběh "pana Božského, leč úchylného" a "slečny úplně vypatlané"? Co na to "vnitřní bohyně"? Dojde i na důtky? Vaše otázky zodpoví tento článek:)

Lúmennčí průvodce padesáti odstíny literární tragédie

2. listopadu 2016 v 17:36 | Lúmenn |  literární díla...
Existují knihy, nad nimiž se vám tají dech a vezmete si kvůli nim volno v práci, abyste je stihli co nejrychleji dočíst. Pak jsou knihy dobré, čtivé, co zpříjemní dlouhý večer. A taky jsou knihy špatné, které dočtete jen kvůli veliké nudě a nedostatku jiného čtiva nebo je prostě v půlce odložíte. No a pak jsou knihy, které jsou tak příšerné, že samo jejich čtení je literárním očistcem a přesto se nimi probíjíte, jako temnou jeskyni písmenkového zmaru a cítíte u toho prapodivné zimničné chvění. Zhruba jako nás přitahuje bizarní horor nebo shledáváme podivně fascinujícím kýčovitý barevný obrázek s blikajícím Ježíšem ve vietnamské prodejně, stejně tak je něco úchylně zajímavého na brakové literatuře nejhrubšího zrna - a proto někteří vášniví čtenáři, krom kvalitní literatury, občas vyhledávají náctileté fanfikce strašlivého slohu a ještě strašlivějšího příběhu a rochní se v tom klišoidním trapném textu jako prase v blátivé louži.
Se stejným blátivým zaujetím jsem se i já pustila před rokem do čtení některými milovaného, jinými zatracovaného románu Padesát odstínů šedi. A po roce střídání nálad od "bože ta hovadina je prostě tak hrozná, až je to sranda ji číst" po "zabte mě, já už další stránku nepřežiju", jsem konečně dokončila svou pouť vlhkými fantaziemi žen v přechodu a mohu zodpovědně říci - přečetla jsem to. A už nikdy víc.