b

Duben 2017

Proč už nepíšu o politice

25. dubna 2017 v 17:59 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Možná jste si všimli, že až na výjimky, se na blogu už zdaleka tolik nevěnuji politickým tématům, jako dříve. Před pár lety jsem psala komentář v podstatě ke každému novému zákonu či nařízení, pokoušela jsem se o tu více tu moně povedené analýzy současné politické situace v České republice, nabádala, abyste chodili k volbám a propagovala Pirátskou stranu, jíž jsem byla členem. V té době jsem taky v podstatě pořád četla noviny, sledovala zpravodajství, politické komentáře, blogy, publicistiku. Dokonce jsem patřila k těm magorům, co si sednou na dvě hodiny k přenosu z poslanecké sněmovny, když se řeší něco důležitého a večer strávený s Václavem Moravcem mi přišel jako dobrý nápad. Jenomže poslední dobou už na to všechno přestávám mít žaludek. Nevěřila jsem, že mě někdy politická garnitura znechutí natolik, že úplně rezignuju, jako se mi to děje poslední dobou...

Smrt u domácího porodu? Ne, další manipulace.

21. dubna 2017 v 11:37 | Lúmenn |  lži, výmysly a manipulace...
Na internetu se objevila další poplašná zpráva o úmrtí dítěte u domácího porodu a samozřejmě je kolem toho zase hysterie a lidé se v diskuzích předhánějí, jak by ty krávy, co rodí doma, všechny nahnaly do vězení. Přitom, budeme-li vycházet z informací článku, zde se rozhodně o plánovaný domácí porod nejednalo.
Ano, ta slova plánovaný, jsou zcela zásadní. Stejně jako je zásadní k nim dodávat ještě "informované, vědomé a zdravé rodičky". Protože cokoli jiného nikdy zastánci práv žen rodit doma nepodporovali a podporovat nebudou - protože nejsou padlí na hlavu. V tomhle případě paní plánovala rodit v porodnici, ale vše proběhlo velice rychle a na to, cokoli řešit, již nebyl čas. Jenomže to by někdo musel číst i něco jiného, než provokativní titulek.

Good bye, Club 27!

17. dubna 2017 v 13:44 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Předevčírem jsem ležela večer doma v posteli, do půlnoci zbývalo pár minut, a já si pohrávala s myšlenkou, jaké by to bylo, vyhrabat někde ve sklepě brokovnici a vymalovat zeď "na Cobaina". Samozřejmě, že jsem to nemyslela vážně, sebevražednými choutkami netrpím a brokovnici taky doma nemáme, ale těmito lehce morbidními úvahami jsem se po svém loučila s věkem 27 let. A od včerejška je to jisté - do Klubu 27, tedy mezi slavné umělce, kteří právě v sedmadvaceti letech zemřeli, se už nikdy nezařadím (ne, že bych o to tedy nějak výrazně stála:)). Včera jsem totiž dosáhla "krásného" věku osmadvaceti let. Bye bye, klube 27, bye bye, další roku mého života. Už zase jsem měla narozeniny...

Barvy jara z Lúmennčí zahrádky

12. dubna 2017 v 18:09 | Lúmenn |  fotky...
Když jsem tyhle fotky ukázala mojí mamince, spráskla ruce a prohlásila: "Po kom vy, holky moje, jste? Tvoje sestra zahradničí, ty zahradničíš a já to rejpání v hlíně nikdy nechápala." A vážně nevím, po kom jsme, protože jsme v dětstí patřily k lidem, kterým uschnul i kaktus (vážně uschnul, chudáček, kéž by to byla jen metafora). A kde se ve mě poslední roky vzala touha pokoušet se pěstovat rostlinky a obklopovat se jejich vůní a krásou, to už vůbec netuším.
První pokusy vypěstovat aspoň jednu pokojovou květinu, která do měsíce nezahyne žízní, u mě začaly sice už před lety, ale nikdy nebyly úspěšné. Až když jsem se v roce 2015 přestěhovala do domečku se zahradou k drahému, vypleli jsme si svůj kus úrodné jihomoravské půdy a vypěstovali dýni Amátu. Další bydlení, už bez zahrádky, ale zato s malinkým dvorečkem, moje pěstitelské touhy ještě zesílilo a tak jsme loni s drahým stvořili vysoký záhon a slavili první zahradnické úspěchy. Letos ve zvelebování našeho betonového plácku pokračuji a k užitkové zahrádce začínám tvořit i tu okrasnou. Jak to zatím na začátku jara vypadá uvidíte v celém článku;)

Vzduch po dešti krásně voní...

10. dubna 2017 v 23:22 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Před chvílí se za mým oknem objevil modravý záblesk a já se v první chvíli lekla, že mě sleduje nějaký stalker a právě si mě zvěčnil svým teleobjektivem za použití blesku, jak sedím u počítače v domácím oblečení, srkám čaj a překládám rozhovor pro Spark. Až když jsem vytáhla sluchátka z uší, došlo mi, že venku se odehrává jarní bouřka. Jak rychle přišla, tak rychle odešla a když jsem vyšla na zahradu, ucítila jsem tu nádhernou charakteristickou vůni deštěm promáčené hlíny.
Mám strašně ráda vůni po dešti, vlhkou, kyprou, zemitou vůni plnou života, plnou příslibů. Můj život je momentálně krajinou po dešti, krajinou, v níž se pod povrchem pomalu probouzí nový život a už už se dere na tento svět.