b

Pes - nejlepší přítel Lúmennky

25. května 2017 v 13:06 | Lúmenn |  Lúmennčin veřejný deníček...
Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc důležitou roli v mém životě vždycky hráli psi. A že vlastně nikdy jsem nežila bez psa déle, než pár let. Ale až třetí pes, který mě mým životem provází, je skutečně můj. Útulkový nalezenec, kříženec bůh ví čeho s bůh ví čím, ušatý, mrňavý, zakrslý a smradlavý - ale přesto nejmilovanější, takový je Gabriel.
Nepojmenovala jsem ho já, ale jeden známý, který si ho v zimě 2013 vzal z útulku, aby o 14 dní pozděj zmizel kdo ví kam kvůli svým dluhům. Pejsek zůstal znovu osiřelý, ale hnutím osudu a měkkého srdce mého a mé kamarádky Liz, s níž jsem v té době bydlela, ne na dlouho. I když mu osud nerozdal do života zrovna moc dobré karty, nakonec žije šťastněji, než spousta jeho útulkových brášků a sestřiček. A vznešené archandělské jméno Gabriel se nakonec k jeho malinkatým nožičkám a velkým uším přeci jen hodí. Má totiž to největší a nejláskyplnější srdce ze všech psů, které znám.


Můj úplně první psí kamarád se jmenoval Bobík. V té době ale ještě slavná hláška Bóbika vůbec neexistovala. Byla to bílá koule chlupů, s kterou jsem prožila svoje dětství a umřel stářím, když jemu bylo 15 a mě 11, poslední den roku 1999. Patřil babičce a dědovi, žil s námi pod jednou střechou a byl to můj kamarád, ale nikdy ne v pravém slova smyslu můj pes.


Lúmennka a Bobík - 1990

Náš druhý pes přišel do rodiny v roce 2002. Hrozně jsem otravovala, že chci pejska. Sestra otravovala, že chce pejska. Ale rodiče nechtěli nic slyšet. Takže jsem vymyslela malou lest a od známé jsem sehnala štěně kokršpaněla, mé tehdy nejoblíbenější rasy. Kamarádka, moje spolupachatelka, ho donesla k nám domů zabaleného v ručníčku se vkazem, který jsem den předtím vystříhala z novin, jako správný zločinec:) Ve vzkazu stálo, že se jmenuje Don a že je to dárek pro mě, protože si přeju psa. Vydržela jsem statečně zapírat, že v tom nemám prsty, až do večera, kdy známá, od které jsem psa vzala, zavolala, jak se Donečkovi daří. Průšvih jsem měla pořádný, ale Don u nás už zůstal.
Byl to docela svéráz. Nesnášel koupání, utírání tlapek a když mu někdo bral jeho hračky. Hodně kousal a odmítal poslouchat. Inu, jaká panička, takový pes. Přesto to byl miláček rodiny. Zemřel v osmi letech na rakovinu střev v roce 2010. Píšu o tom v článku Zničehonic....


Krasavec:) Jeho tatínek byl koneckonců výstavní pes:)
Takhle jsem ho ale nečančala normálně:D


No a konečně přišel rok 2013. Den, kdy jsem získala svého, skutečně poprvé v životě jen svého psa. Jenomže jen můj nebyl ještě nějaký čas, první rok patřil víc Lizzy, než mě, ale pak Liz odjela do USA a Gabriel se definitivně stal součástí mojí rodiny. Co, rodiny. Stal se součástí mě. Mým nejlepším přítelem, tím, kdo vyslechl všechny moje bolístky, komu jsem mohla brečet do kožichu, tulit se k němu každou noc, když mi bylo smutno. Gabriel se stal ikonou naší party, miláčkem celé mé rodiny i všech přátel. Protože vypadá jako jeden druh asijské psovité šelmy, začali jsme mu říkat dhoul a vytvořili kolem něj celý kult. Dokonce se naše LARPová skupina jmenuje podle něj - Dhoulí jezdci:)


Gabriel, Gebošek, Gebulenka, Gaboš, dhoulíček, šňupík... Moje smečka, můj nejlepší kamarád, nejdražší bytost s obrovským věrným a láskyplným srdcem. Po čtyři roky můj nejvěrnější průvodce životem, spolubydlící, spoluspáč, přítel, ochránce, důvěrník. Pro někoho je možná zvláštní takhle mluvit o psovi, ale pro mě Gabriel není jenom pes. Jistě, je to pes, je to zvíře, ale to slovíčko "jenom" si u něj vyprošuju.
To, že je pes, je na něm vlastně to nejlepší. Jako člověk by se mohl urážet, brát si věci osobně, lhát, podvádět, vykašlat se na mě. Ale jako pes ničeho z toho není schopen. Čeho ale schopen je, je milovat mě tou nejupřímnější bezpodmínečnou láskou, takovou, jakou my lidé většinou nedokážeme. Nechci ani myslet na to, že se mnou nezůstane celý můj život a děsí mě pomyšlení, že pejsci prostě umírají dřív, než jejich pánové.


Jedna z nejlepších Geboškových fotek od Lizzy

Někde jsem četla, že psi nás tak moc dokážou milovat proto, že oni jsou pro nás jen část života, zato my jsme pro ně celý život. Člověk může poznat za život mnoho psů, mít je rád, bydlet s nimi, stát se jejich smečkou. Ale krátký psí život je pevně spojený jen s jedinou smečkou, kterou tvoří ten jeden jediný páneček a lidé mu blízcí. Nikdy nebudeme schopni milovat své psy tak, jako oni milují nás, ale já mám v plánu se o to s Gabrielem alespoň pokoušet. Po celý jeho život, který, doufám, ze srdce doufám, bude hodně dlouhý a šťastný.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. května 2017 v 16:13 | Reagovat

To je tak nádherný článek, přeji ti s Gabrielem hodně šťastných let! Pejsky také miluji a naprosto se s tebou ve tvých pocitech ztotožňuji...

2 Atheira Atheira | Web | 25. května 2017 v 18:33 | Reagovat

Už to bude rok, co mám vlastního psa a i když jsou všechna psiska úžasná, ten vlastní, dokonalý parťák a kámoš, na toho nemá nikdo a nic. Přeju vám spolu ještě hodně krásných let. :)

Mimochodem... To je snad první pes se "stojacýma ušima, co má nohy stejně dlouhý jak uši. Je fakt zvláštně poskládanej. :DDD

3 Atheira Atheira | Web | 25. května 2017 v 18:59 | Reagovat

no fuuj :D místo stojacích jsem chtěla napsat něco jinýho a vyplodila jsem toto. Moc se omlouvám :DDDD

4 Máta peprná Máta peprná | E-mail | Web | 25. května 2017 v 20:14 | Reagovat

Nikdy jsem bez psa nežila. Po tom, co mi kočárek hlídal velký knírač Baryn, vyrůstala jsem s fousatou malou kníračkou Bárou, ke které se přidal Ekran, který byl potom ten opravdový můj (ale maminka mi ho "předvychovala") pan Pes - od té doby máme doma psy vždy dva (teď s misku sdílíme s Jimmem a Bajkem).
Dělají s námi všechno, jsou naší součástí. Jezdí se mnou na festivaly, dovolené, výlety. Kdo se se mnou chce vidět, ví, že jedině venku se psem (teda ne, že by psům vadilo se válet v kavárnách a podobných, kde je vítají ... to panička to nemá ráda).
A právě s maminkou jsme se shodly na tom, že je vlastně lepší, že jsou tu kratší dobu než my. I když odchody bolí (ten Ekranův už dva roky a na tapetě mobilu je pořád on) a je smutno. Ale stihneme jich zachránit víc. Víc výletů a courání se, připravit víc hezkých odchodů a víc poklidných stáří.

5 Lilien Lilien | Web | 26. května 2017 v 11:12 | Reagovat

Jsi mě úplně dojala :) Já chtěla vlastního pejska celý život, ale to bylo samé „pes do paneláku ne“ a „určitě jsi alergická“ (protože na kočky jsem hrozně alergická). Jenže pak táta potkal kamaráda, co měl yorka. Bylo to malý, nepouštělo to chlupy a tak šel pes do paneláku. A když jsme se přestěhovali do domu s velkou zahradou, najednou nám přišlo, že nám tu chybí druhý pes. Všichni jsme se shodli, že jedině z útulku, že když už, tak ně nějakýmu pomůžeme. Před Vánoci jsme si vybrali štěňátko, a když jsme tam dojeli, tak jsme zjistili, že si ji někdo zamluvil. Těch několik dní čekání byla hrůza, ale řekli jsme si, že jestli k nám patří, tak to vyjde. Nikdo si ji nevyzvedl, tak jsme si ji mohli vzít a od té doby mám parťačku Emu. Je úžasná a nedokážu si představit, že tu jednou nebude. Je to ten nejkrásnější (i když voříšek, je nádherná), nejláskyplnější a nejbláznivější pes, jakého jsem kdy potkala :)

6 Jan Duha Jan Duha | Web | 26. května 2017 v 12:50 | Reagovat

Moc pěkný článek, a dojemný vztah :)
Já jsem spíš kočkař, protože máme chalupu a když se k nám od sousedů sem tam nějaká ta kočka zatoulá, tak se o ni starám.

K psům si hledám cestu, od té doby, co mě na návštěvě u známých jeden pes málem pokousal, k nim mám minimálně respekt.
Ale jeden kamarád-soused psa má. Je černý, hladkosrstý, taková pouliční směska. Ale moc hodný a inteligentní :) Dokonce hrál i v pár kámošových filmech. A říkají mu Vali, protože vypadá jako malý váleček :)

Á propos, příští víkend pořádám sraz brněnských blogerů, jsi srdečně zvána, podrobnosti jsou na mém blogu.

7 Andrea V. Andrea V. | Web | 26. května 2017 v 15:23 | Reagovat

... "Kříženec bůhvíčeho s bůhvíčím" :) :)

8 Simona Simona | Web | 26. května 2017 v 19:04 | Reagovat

Tak nějak jsem zavzpomínala na svého pejska, což byl boloňský psík. Zemřel v 15 letech a bylo to hrozný. Ano, opravdu, on pro svého páníčka žil, miloval mě. Takže přeji s Gabrielem dlouhatánská a krásná léta.

9 Chloë Noir Chloë Noir | E-mail | Web | 1. června 2017 v 1:26 | Reagovat

Krásny článok a rozkošný chlpáčik. Tie veľké ušiská. :D

Psy sú skutočne pokladom a ľudia si ich mnohokrát nezaslúžia.
Ale je to rodina a láska na celý život, aj keď s nami  celý život nemôžu byť.
Ja aktuálne svojho psíka nemám, ale bývam s chlpatou (a najmä plznúcou :D) krásavicou, takže som rada.
Keď som odišla do podnájmu a nemohla svojho psíka vziať so sebou, bolo mi smutno. Kým som sa nepresťahovala do podnájmu s Tomášom, tak som si uvedomila znovu, aké krásne je mať psíka po boku (predtým som bola len po izbách, kde som psa mať nemohla, a ani časovo by som to veľmi s venčením nestíhala. Teraz sme dvaja na jeden byt, vieme sa pekne dopĺňať, aj keď robím na smeny, alebo ak jeden z nás chce ísť niekde cez víkend. Bohužiaľ aj keď som aj chcela vziať Dennyho k sebe, už sa to bohužiaľ nedalo. :(

10 Irwin Irwin | E-mail | 7. srpna 2017 v 9:27 | Reagovat

Musím říct, že mě tvůj článek taky dojal, až rozbrečel, v práci na mě lidi divně koukali :D Krásného pejska máš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama