b















Pavel Lion - chlapec bez tváře

3. ledna 2018 v 20:46 | Lúmenn |  osobnosti...
"Smrt jednotlivce je tragédie. Smrt milionů je statistika." Ačkoli autorem tohoto výroku je nechvalně proslulý sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin, nelze mu upřít pravdivost. Dodneška si vzpomínám na suchopárné hodiny dějepisu, v nichž jsme se učily o druhé světové válce. Milionová čísla nazdařbůh lítala prostorem třídy a celá ta děsivá nacistická mašinérie na zabíjení lidí se zdála hrozně odosobněná. Jak si vůbec chcete představit tak ohromný počet lidí?
Až v dospělosti jsem začala toto hrůzné období lidských dějin poznávat z jiného úhlu pohledu. Z toho osobního, lidského a tím pádem mnohem hlubšího. Jakmile začnete poznávat osudy jednotlivců, sevře se vám hrdlo a do očí vstoupí slzy. Takových příběhů jsou tisíce - a jeden silnější než druhý. Dnes se s vámi chci podělit o příběh Pavla Liona.


Pavel byl čtrnáctiletý kluk, který se svými kamarády vydával časopis Rim Rim Rim. Nemohla jsem si v této souvislosti nevzpomenout na jeho de facto současníky (pochopitelně narozdíl od Pavla smyšlené) Rychlé šípy a jejich časopis Tam Tam. Jenomže zatímco chlapci z Rychlých šípů běhali za obsahem svého časopisu svobodně po městě, aby pak časem dospěli v muže, Pavel žil v Terezínském ghettu. Na sklonku roku 1944 byl pak převezen do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde zemřel v plynové komoře. Neměl šanci ani dospět, ani dopsat některé ze svých příběhů, které vycházely na stránkách terezínského časopisu.


O terezínských chlapcích a Pavlovi zejména si můžete poslechnout velmi zajímavý rozhlasový dokument Známý neznámý Pavel Lion. Až do chvíle, než jsem si jej poslechla, jsem vůbec netušila, že v prostředí Terezína vznikalo něco tak zdánlivě obyčejného, jako dětské časopisy. Rim Rim Rim party Pavla Liona nebyl totiž zdaleka jediný. Je to až neuvěřitelné, že na místě, které máme spojené především s nemocemi, hladem, štěnicemi a neustálým strachem z transportu, pobíhali čtrnáctiletí kluci, skoro jako z románů Jaroslava Foglara, a na pokoutně ukořistěných psacích strojích psali své povídky, básně, ale i reportáže z prostředí ghetta.
Většina těch kluků se ale nedožila konce války. Postupně jeden po druhém museli nastoupit do vlaků, které je odvezli na smrt. Kolik budoucích spisovatelů zmizelo v komínech koncentráků? Kolik novinářů, ilustrátorů, básníků? Kolik dětské fantazie bylo zadupáno do země a povražděno?


Když se začtete do časopisu, který se dochoval a je naskenovaný k dipozici na internetu, někdy se neubráníte úsměvu, třeba nad dětskou naivitou doprovodných ilustrací, jindy vás pořádně zamrazí u žaludku. Třeba v čísle 3 se v rubrice "Víte, že..." píše: "(Víte, že) je v Terezíně již jen pět případů tyfu a že jsou již na nejlepší cestě k uzdravení?" Vzpomněla jsem si na stejnojmennou rubriku v časopise Kačer Donald. Tam byly zajímavosti podstatně méně hrozivé.

Ve speciálním čísle, věnované trasporty odjíždějícím kamarádům, se pak píše: "Dnes jedete vy, zítra snad my. Nesmíme klesnout, musíme vydržet, musíme se učit a snažit, abychom se do normálního života nedostali zaostalí, ba naopak, aby Terezín byl pro nás školou, která nás otuží a zocelí. Teď odjíždíte a můžeme si jedine přáti, abychom se ve zdraví setkali na svobodě."

Normální život ale na kluky nečekal. Po Pavlu Lionovi, zakladateli časopisu Rim Rim Rim, nezůstala dokonce ani žádná dochovaná fotografie. Nevíme tedy, jak vypadal. Navždycky bude chlapcem bez tváře, který po sobě zanechal jen na rozhrkaném psacím stroji napsané řádky plné naděje, touhy po dobrodružství a dětských snů. Snů, které se nikdy nemohly stát skutečností. Ale přesto, že nevidím jeho tvář, cítím jeho odhodlání a odvahu, která je vepsána do každého úderu klávesy. Jeho příběh je jedním z mnoha střípků do mozaiky, která tvoří obraz hrůz holokaustu. Střípku, díky němuž (doufejme) se z této tragédie nikdy nestane statistika.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. ledna 2018 v 21:06 | Reagovat

Jak mohl jíst, když neměl tvář? Nezávídím mu.

2 Helga Helga | Web | 3. ledna 2018 v 21:13 | Reagovat

to je hodně působivé! Neslyšela jsem o něm a už při čtení tvého článku mám sevřený žaludek smutkem a strachem

3 Ortie Ortie | Web | 3. ledna 2018 v 22:32 | Reagovat

Je pravda, že teprve ve chvíli, kdy se začneme zajímat o osudy jednotlivců, tak nám někdy dojdou hrůzy celku...
Dojímá mě naděje, dětská naděje, kterou jim nikdo nemohl vzít!

4 lavaj lavaj | 4. ledna 2018 v 19:41 | Reagovat

Nevím, ale článek mě rozbrečel spolehlivě. Asi je víc lidí, kteří dodnes biti znovu vstávají a znovu zápasí o spravedlnost a o život pro všechny, o lásku pro ty, kdo ji nemají nebo neznají. Energie veršů rozezpívá každý strom..

https://www.youtube.com/watch?v=Ak4bXsCmnVs

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama