b















Jak snadné je zapomenout?

25. února 2018 v 12:39 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Dnes si připomínáme neslavné výročí - uběhlo právě sedmdesát let od komunistického převratu v tehdejším Československu. Hodně lidí má o únoru roku 1948 jakousi mlhavou představu a následky komunistické diktatury spatřují maximálně v tom, že se nemohlo cestovat a na banány se stály fronty. Jenomže to je zjednodušení, které onu dobu absolutně nereflektuje. Začínáme zapomínat, co vlastně toto datum znamenalo - a nemyslím teď pro národ jako celek, ale pro úplně obyčejné lidi. Lidi jako jste vy, jako jsem já, jako je moje rodina. A právě příběh mé rodiny bych vám teď ráda vyprávěla. Protože jsou věci, na které bychom nikdy zapomenout neměli a je to právě naše minulost, která nás učí, abychom neopakovali stejné chyby.


Pocházím z tzv. buržoázní rodiny. Buržoázní v tehdejším kontextu znamenalo, že mají nějaký majetek, v podstatě jakýkoli. Z maminčiny větve jsou tedy mými předky drobní živnostníci, z tatínkovy statkáři, "kulaci". Tím pádem se po převratu ocitli na černé listině a přišli doslova o všechno.

Můj pradědeček vlastnil do roku 1948 malý obchod s fotografickým a drogistickým zbožím. Na svou živnost si poctivě vydělával celý život, živil manželku a syna, dařilo se mu celkem fajn. Jenomže komunisté veškeré provozování vlastní živnosti zatrhli. Ze všech majitelů podobných krámků, ze všech brašnářů a obuvníků, kadeřnic a holičů, ze všech zelinářů, zedníků a malířů pokojů se museli stát státní zaměstnanci. A tak jednoho dne do pradědečkova obchodu přišli pánové, kteří zapečetili dveře a prohlásili krámek za státní majetek. Že do zboží a vybavení obchodu praděda zainvestoval spoustu peněz? Nezájem.
Pradědeček si to nechtěl nechat líbit. Než ho z obchodu úplně vyhnali, vzal si pár nejcennějších fotoaparátů a odnesl si je domů. Byly jeho, on si je koupil, on je sehnal, tak co? Jenomže milí pánové, kteří mu zestátnili obchůdek na to měli jiný názor a tak si praděda poseděl téměř rok ve vězení za "rozkrádání socialistického majetku". Majetku, který byl jeden den jeho a druhý den už ne. A to mohl mít ještě štěstí, že mu nenapařili "sabotáž", protože za tu mohl zůstat za mřížemi mnohem, mnohem déle.
Zbytek života strávil jako prodavač v obchodě. V tom obchodě, který byl kdysi jeho a teď patřil státu. A mohl se jen dívat, držet hubu a poslouchat své nadřízené. Přišel o majetek i o svobodu. Prababička se z toho už nikdy pořádně nevzpamatovala a zemřela jako zahořklá, nešťastná žena. A takových příběhů, jako ten mých praprarodičů, jsou tisíce.

Můj druhý pradědeček (z tatínkovy strany) a jeho rodina měli hospodářství v malé obci. Patřilo jim už celé generace a postupně jej zvelebovali a rozšiřovali. Asi dvacet hektarů polí, statek s prasaty, kravami, drůbeží a několik zaměstnanců. Z dnešního pohledu skutečně drobní zemědělci. Ovšem v osmačtyřicátém se z nich stali kulaci - nepřátelé státu, zlovolní sedláci, vykořisťující nebohý pracující lid. V případě pradědečka ten pracující lid tvořili asi dva čeledíni a jedna děvečka.
Kulakem byl označen každý, kdo měl více než 15 ha pozemků. 15 ha je pro představu plocha zhruba 10 fotbalových hřišť. A s kulaky je potřeba zatočit. Kdo se odmítl podvolit a vstoupit do družsta, která se ze začátku tvářila jako sdružení zemědělců, kteří si budou pomáhat a nakonec je schramstnul stát, musel odvádět do státního čím dál větší dodávky. Nakonec dodávky překročily míru toho, co byl statek schopen vyprodukovat a "kulaci" byli obviněni ze sabotáže, zatajování úrody a dalších smyšlených trestných činů, jejich majetek byl zabaven a rodina, žijící v jednom statku třeba i deset generací, se musela stěhovat ze svého domova pryč.
I naše rodina na dlouhých 40 let přišla o všechno, na čem pracovali naši předkové. Zpátky dostala po desetiletích pole s rozoranými mezemi a chátrající dům. Spojení lidí s krajinou, přírodou, s kusem půdy, ale už nikdy nikdo nevrátí. A takových příběhů jsou zase tisíce.

Všichni vědí, že komunisté popravili nějaké lidi. "Tak neměli vybuřovat," říkají dnes někteří. Všichni vědí, že za komunistů se nesmělo za hranice, z počátku téměř vůbec, později omezeně. "Ale já stejně nemám prachy na cestování, tak co?" ozývají se hlasy. Všichni vědí, že se stály fronty na maso, na banány, na pomeranče. "Tak si dám jabko, ne, na co banány?" slyšíte z davu.

Jenomže komunistický převrat nepřinesl jen tohle, nad čím lze z určitého úhlu pohledu mávnout rukou. Nezpůsobil jen drobné nepohodlí a smrt pár desítek "aktivistů". Zničl životy tisícům, desetitisícům rodin. Připravil poctivě pracující lidi o jejich desetiletí budovaný majetek, o jejich půdu, jejich domov, o jejich podnikání, o jejich živnost. Díky měnové reformě pak z letitých úspor udělal bezcenné papírky.
Umíme si to dneska vůbec představit? Umíte si představit, že se všechny vaše oblíbené hospůdky, obchody, květinářství, kavárny, změní ze dne na den na státní podnik, všechny jeden jako druhý? Že někdo přijde a sebere vám váš dům a donutí vás se přestěhovat někam na druhý konec republiky do pavlačového bytu se záchodem na chodbě? Že vám do třípokojového bytu nastěhují další čtyřčlennou rodinu, protože jste rozežraní a tři pokoje jsou nadměrný luxus? Umíte si představit, že vystudujete práva, medicínu, inženýrství a pak vás najednou degradují na dělníka u lopaty jen proto, že někdo z vašich příbuzných spáchal nějaký (třeba i vykonstruovaný) zločin?

A nejhorší na tom je, že se to nedělo ze dne na den. Šrouby se utahovaly postupně, komunisté se rozlézaly ve státní správě dlouhé roky. Samotný převrat byl jen poslední kapkou do již naplněného poháru. Nikdo tehdy nevěřil, že by se něco takového mohlo stát. A i dlouhé roky po osmačtyřicátém lidé doufali, že to "Západ" takhle nenechá, že nám někdo přijde pomoct. Jenže nikdo nepřišel. Duch národa byl zlomen, protestní živly popraveny nebo zavřeny, kulaci ožebračeni, živnostníci okradeni a svoboda se stala pouhou vzpomínkou.
Občas v dnešním dění vnímám analogie. Žába se vaří v hrnci, ale vaří se pomaloučku, takže ji nenapadne vyskočit, dokud není pozdě. My ale narozdíl od žáby máme dějiny, známe žáby, které se uvařily před námi a můžeme si z toho vzít ponaučení. Hlavně nesmíme zapomenout. Jakmile se to totiž stane, hrozí nám, že se zase slepě necháme uvařit.

Podobné zajímavé a smutné příběhy běžných lidí si můžete poslechnout ve speciálu rozhlasového pořadu příběhy 20.století. A jaký příběh vypráví vaše rodina?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andrea V. Andrea V. | E-mail | Web | 25. února 2018 v 19:37 | Reagovat

Praděda se vrátil z Ameriky do horoucího komunismu, a od známých vím, že chytrá ženská nemohla studovat jazykovku a skončila jako švadlena. Žába se vaří pomalu ...

2 veruce veruce | Web | 25. února 2018 v 21:47 | Reagovat

Tohle se musí připomínat. Slyšela jsem i v blízkém okolí příběhy, ze kterých se zvedá tlak.
Jinak mi připadá, že pořekladlo o vařící se žábě používáme poslední dobou doma až děsivě často...

3 Žabka 🐸 Žabka 🐸 | 25. února 2018 v 22:30 | Reagovat

Celkem zajímavá směsice příběhů v me  rodině.  Začneme matčinou stranou, větev dědečka, pražská honorace první republiky s vazbami na Masaryka, Cambridge, babicina větev - zapálení komunisté, udavaci, spolupracovníci StB. A otec pochází z rodiny Sudetských Němců,nacistů.

4 monteC monteC | 25. února 2018 v 22:54 | Reagovat

To ve mě vyvolalo hluboký soucit, protože těch podobných příběhů je opravdu hodně.
Rodina budovala průmysl na jižní moravě, podporovala vzdělanost a velkou knihovnu, věnovali se také zemědělství.Všechno sebrali i bydlení. Děti vyhnali. Všechny drobné řemeslníky a jiné kumštýře blokli. Část rodiny se rozutekla do všech koutů světa, kde své práce nakonec dobře rozjeli.
Kdo zůstali v česku, byli po generace pod pod neustálým v patách tajných. Občas museli vysvětlovat tajným své názory a aby náhodou nemluvili.
Kdyby všechno vrátili a neztráceli dokumenty, bylo by takových montec. hodně, kteří by s láskou ke své práci rozkvětnatěli tuhle zemi.
Protože, když lidé mají vztah k tomu co vybudovali, takto kvete. Ono se jen bralo, lidé, kteří nerozuměli tomu, co nahrabali, nikdo za nic nezodpovídal, nezavedl se systém, kde by si lidé sdíleli svět. Byl to podvod.

5 Nýna Nýna | E-mail | Web | 27. února 2018 v 9:29 | Reagovat

(Ať to nespamuju k soužícímu článku... omlouvám se za milion stejných komentářů. Vždycky mi to napsalo, že komentář nejde odeslat, ať to zkusím znovu. Tak jsem zkoušela. Tak se omlouvám :D Všechno to smaž, ať to nedělá neplechu.)

6 Vojta Vojta | 28. února 2018 v 0:31 | Reagovat

Všem parchantům jde o to samý, jen pokaždý někdo vymyslí novej způsob, jak toho dosáhnout. Aspoň že komunistům letos ubyla značná část hlasů, je ale otázka, jestli neskončila na ještě horším místě.

7 Teri Jans Teri Jans | Web | 28. února 2018 v 8:18 | Reagovat

Mě vyděsilo, jak se v televizi ptali lidí, co je to Vítězný únor. Skoro nikdo to nevěděl, lidi to upozadili jako dalekou minulost, něco co bylo a už je to dávno pryč. Ostuda všech ostud! Jde ale taky o to, jakým způsobem se moderní dějiny učí na školách, většina učitelů ke komunismu ani nedojde, končí se dobou po druhé světové válce, Benešovými dekrety. Bohužel, ne všichni jsou tak vnímaví, aby si informace o komunismu sháněli sami a pak to tak dopadá. I naše rodina přišla o podnik, který byl zestátněný a vrátili ho až v restituci.

8 A. S. Pergill A. S. Pergill | Web | 2. března 2018 v 7:45 | Reagovat

Když na školách učí neomarxisté, pro které je listopad 1989 největší tragédií našich novodobých dějin, tak se tomu nediv.

9 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 20. března 2018 v 11:14 | Reagovat

pro mě socialismus, nacismus je to stejné - všechny tyhle totalitní režimy
s manželem neustále sledujeme dokumenty, protože ve škole nám nic moc o tom neřekli nebo čteme literaturu, ve škole se to fakt bere jen okrajově

babička z mé strany a dědeček z manželovy strany nedají na komunisty dopustit...no to víš babička si pamatuje, že za Masaryka nebyla práce, jídlo, neměla na boty apod, pak byla válka a pak přišli komunisti a měla práci, ústřední topení, byt, jídlo..divá se na to úplně jinak než my s manželem
s dědou se o tom bavit ani nemůžeme protože bychom se akorát pohádali...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama