b















Punk never dies

20. května 2018 v 15:44 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Kamarádka si včera pouštěla k narozeninám takový hořkosladký song "Punkáči stárnou", který mě dojal víc, než bych čekala. Zpívá se v něm mimo jiné: "A dnes to táhnem od vejplaty k vejplatě, přes tejden v práci, o víkendu na chatě, k tomu si každej najdem nějakej ten koníček a z brutus punkera je ochočenej králíček."
Nikdy jsem nebyla nějaký trů ívl punkáč. Vlastně na mě byl punk vždycky trochu moc vágus, tíhla jsem spíš ke gothice a metalu, ale když strávíte tři roky života s kytaristou punkové kapely, přeci jen se vám tenhle styl zažere pod kůži. Nu a stárnutí, dospělost, zapadnutí do systému, to bylo něco, čeho jsme se jako dvacetiletí nevyřádění punkáči (metloši, dřevárníci, rockeři...) děsili víc, než čehokoli jiného.




Když jsem v sedmnácti začala vymetat rockové kluby, jezdit na koncerty a na LARPy a dřevárny, byla pro nás dospělost skoro něco jako smrt. Dospělí lidi, to neznamenalo osmnáctku na krku a možnost kupovat si chlast a cíga legálně. Opravdová strašidelná dospělost přicházela až později a znamenala to, že člověk přestane jezdit na akce, pověsí ošoupané džíny a kožený křivák do skříně a začne žít spořádaným životem řadového občana.

V jedenadvaceti jsem se osamostatnila od rodičů. Chodila jsem do práce, ale ke spořádanému životu jsem měla daleko. Bydlela jsem s kamarádkou a později s mým drahým punkovým kytaristou v garsonce, v níž byla kuchyně v koupelně a kde se pořádaly divoké mejdany plné nejlevnější vodky, trávy a krabicového vína. Už tehdy jsem žila od výplaty k výplatě jako v té písničce, ale punk v mém životě jel na plné obrátky a z té doby asi pochází moje nejlepší a nejšílenější zážitky. Všude jsem jezdila stopem a někdy jsme jedli vojenské potravinové balíčky, co vozil kamarádčin otčím zadarmo z práce, protože na jídlo prostě nebylo.

Tehdy jsem si přála, aby to tak bylo navždy. Večírky až do rána, opilecký zpěv na ulicích, koncerty, fesťáky, spaní pod širákem a žádný zítřek, no future. Často jsme se bavili o našich kamarádech, kteří zradili "pravou cestu". Jeli domů z akce o půlnoci, protože museli ráno vstávat do práce. Nebo na akci nejeli vůbec, protože museli být doma s partnerem a dítětem. Prodávali vybavení na dřevárny, protože si našli nějaký trapný dospělácký koníček, jako lezení po stěně, cyklistiku nebo cestování. Lidi kolem si začínali pronajímat hezké byty, ženit a vdávat se, brát si hypotéky, spořit na důchod. Nacházeli si práce, do kterých nemohli chodit v 7 ráno po propařené noci beze spánku. A my si tehdy naivně mysleli, že tím se vzdali punku v sobě, že se vzdali svobody a prodali ji za peníze.

Ale s dalšími a dalšími roky jsem se já čím dál víc stávala tím trapným dospělým. Kytaristu z punkové kapely jsem vyměnila za spořádaného týpka, co dělá od devíti do pěti v kanclu, žiju v rodinným baráku, starám se o zahrádku a spát před jedenáctou chodím vcelku běžně. S kámoškama řeším častěji co budu vařit a kde prodávají ekologický přípravky na čištění WC, než o tom, s kým a jaký to bylo a na které akci. Koncerty mě nudí, místo stopa mám vlastní auto a na večících piju většinou džus s vodou. Opravdu vodou, bez ká.
Navenek se zdám jako ten nudný dospělý, jímž jsem ve svém naivním mládí pohrdala. Ale punk není o tom, jestli nosíte glády nebo balerínky, o tom, jestli chlastáte jak ruský mužik nebo cucáte celý večer jednu dvojku bílého, ani o tom, jestli vymetáte čtyři koncíky týdně nebo si radši zajdete občas do divadla. Punk je ta vnitřní svoboda, které se můžete vzdát i v gládách a křiváku a nebo si ji můžete uchovat i v obleku a lakýrkách.


A ten pravej punk, pokud ho v sobě máte, nikdy neumírá. Je to ta rebelie, kdy se všichni mračí a vy se usmíváte. Když tančíte na ulici v rytmu hudby, která vám hraje ze sluchátek a kašlete na pohoršené pohledy kolejdoucích. Když gecnete do trávy v parku v nových šatech nebo si sednete na obrubník, abyste si pokecali s kámošem. Je to každý okamžik, který prožijete upřímně a naplno. Hlasitý smích i srdcervoucí pláč. Je to prodejní stánek slepený lepící páskou. Stará Škoda Felicie, které nefunguje otvírání zadních dveří. Jsou to hadry ze sekáče, které vypadají líp, než ty z konfekce. Je to hození noh nahoru a nechání úklidu na zítra. Je to cedulka na dveřích obchůdku, která zakazuje vstup Entům nad pět set let věku a povoluje vstup jednorožcům. Je to jet párkrát do roka na akci s kamarády v post apo kostýmech, jíst červy a objednat si pizzu do raketové základny. Je to přístup k životu, kdy se nenecháte svázat tím, co byste měli a děláte to, co chcete a co vás činí šťastnými.

A někdo je šťastný právě na zahrádce, když okopává svoje rajčata a v té práci od devíti do pěti a doma s ženou a dítětem a při jízdě na kole za dvacet papírů, na které si vydělal. Protože ty koncerty a garsonky a rum s kofolou, to je jen životní fáze. Kulisy, které jsou ve dvaceti celkem boží a cool, ale v pětadvaceti už jsou okoukaný a oprýskaný. A časem se z toho stane jen póza, špinavá a ubohá. Plést si míru svobody života s mírou ztroskotanosti? Trumfovat ostatní, kdo má míň peněz, kdo má víc rozervaný gatě, kdo vypil víc panáků a kdo vydrží dýl vzhůru a u toho si namlouvat, že to je ten pravej život, pravej svět a pravej punk? V jeden okamžik vám dojde, že už to neděláte proto, že vás to baví, ale proto, abyste tím udělali dojem na ostatní a vaše svoboda je v tahu.

Jak roky letí, lidi stárnou. Ale punkáč může zestárnout a pořád zůstat punkáčem, i když už to nemá napsaný na bundě a neřve to ve tři ráno lidem do oken. Říká se, že punk není mrtvej. A to ten punk v srdci, v mým srdci, fakt není - dokud ho člověk nezabije. Ale to už je jen na něm.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nerd Girl Nerd Girl | 20. května 2018 v 16:21 | Reagovat

Tak teď jsi mě nejvíc dojala a zlepšila mi náladu :) Učím se na zkoušku a docházejí mi síly a tenhle článek mě fakt nakopl. Děkuji :-)

2 Lunetta Lunetta | 20. května 2018 v 16:40 | Reagovat

Teda... Povětšinou mám potřebu nechávat pod články komentáře (pardon!), ale tentokrát mi to nedá.
Pecka, boží, perfektní. Takovým zvláštním způsobem se mě to dotklo a dodalo energii. Díky! C:

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 20. května 2018 v 17:37 | Reagovat

Nádherně, přenádherně napsáno!! :) Souhlasím se vším, co zde bylo řečeno. Odjakživa jsem měla punkovou duši a skutečně mě tento "směr" nejvíce sedl také hudebně. Není to o tom mít bundu samej cvok a propíchanej ksicht piercingem, v podstatě mi přijde možná i zajímavější to, když se punkáči úplně tak punkově neoblíkají, protože to je občas trochu póza a za vším tím drsným ošacením se kolikrát skrývá úplně něco jinýho...

Přesně, jak tu v textu popisuješ - je to o vnitřní svobodě. O prudkých, avšak naprosto upřímných gestech, které jsou milionkrát srdečnější, než nějaká hraná komedie.

4 sw sw | Web | 20. května 2018 v 19:40 | Reagovat

Upřímný článek, hodně povzbudivý. Tímhle způsobem se občas dozvídám, jaké životní etapy má za sebou babička. A nestačím se divit :)

5 stuprum stuprum | Web | 20. května 2018 v 20:39 | Reagovat

Lumenn má na těch starších fotkách, jak by řekli pojídači žab, un beau sourire...
Vzácnost!

6 Ayeri Ayeri | 20. května 2018 v 20:48 | Reagovat

Jsi mě teď úplně dojala :)

7 merlon merlon | 20. května 2018 v 22:01 | Reagovat

Ano, žít spořádanej život,kterej je ve společnosti potřeba ve vztahu spolupráce lidí. Ale zůstat uvnitř svobodný/á a dokázat se uvolnit.Říct si: " Tak, teď se uvolníme, teď žijem a je to skvělý".

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. května 2018 v 22:11 | Reagovat

Zatraceně dobře napsané! Hodně lidí jedná tak, jak jedná, ne z nějaké vlastní bytostné potřeby, ale protože chtějí udělat dojem, mimochodem, právě blogové prostředí je pro to často optimální. Já ale budu vždycky držet palce těm, co dělají věci - ať si o nich ostatní myslí cokoli - pro svou radost a potěšení, které pak navíc umějí dávat dál.

9 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 20. května 2018 v 23:03 | Reagovat

Hezky se to četlo :)

10 Lori Lori | Web | 21. května 2018 v 14:44 | Reagovat

Tento článok je naozaj úsmev prinášajúci! :)

Ja mám 21 rokov, čiastočne osamostatnená od rodičov, na bytíku, škola , práca....a predsa pocit slobody na mňa občas až doľahne..ten spomínaný pocit slobody v srdci ^^

11 RUBI RUBI | 3. června 2018 v 15:42 | Reagovat

Hej, přemejšlim, jestli tohle budeš psát i s miminem :) protože ty zbytky svobody, který člověk má i když "je dospělej" - pracuje a stará se o zahradu, domácnost, atp. - a vlastně si furt může dělat "teď a tady" co chce, zmizí po narození dítěte - v tu chvíli totiž, pokud nejsi sobec matka, končí veškerá tvá svoboda a spaní před 11 večer je jen zbožný přání :D btw. nad tragedis a touhle písničkou sem zamáčkla slzu asi měsíc zpátky :)

12 Lúmenn Lúmenn | Web | 4. června 2018 v 16:19 | Reagovat

[11]: hele možná, že nebudu :D ale zase mám kolem sebe dost lidí, kteří mají malé děti a jsou stejně svobodní jako dřív, záleží jak si to prostě zařídíš :)

13 taťka taťka | 10. června 2018 v 19:13 | Reagovat

[12]:
Je to pravda. Když se zná pár rodičů s malými dětmi, tak mezi nimi koluje výměna hlídání. A když oba rodiče berou rodičovství se zápalem a vzájemně si umožňují péči a vycházejí si v ní vstříc, tak mají i volno.

Věř mi, prvních deset let to jde pomalu, hodně se toho řeší, ale pak to zrychlí, už se toho nedá ani moc opečovat a už vůbec ne vychovat a najednou je dítě dospělé.

Tu největší svobodu se svými dětmi zažívají rodiče, kteří se na dítě těší a mají to vlastně jako koníček. K dítěti vstává někdy táta, jindy máma. Kdo je zrovna při síle. Je to příjemnej pocit. Naučíš se reflex, kdy dítě pípne, klidně i z vedlejší místnosti a máš citlivější sluch a cit než na budíka.

Uvidíš obličejíček VAŠEHO-SVÉHO miloučkého děťátka. A to je pěkný. Nabumbat, nebo přebalit a za chvilku zas do hajan. Po nějaké době už to děláš automaticky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama