Vítězové a poražení

13. května 2018 v 17:59 | Lúmenn |  svět podle Lúmenn...
Můj nedávný článek Ženy touží vyhrávat. A je to dobře? vyvolal zajímavou debatu, v níž se objevilo mnoho zajímavých postřehů i osobních zkušeností, za které velmi děkuji (a ještě víc děkuji za kultivovanou diskuzi bez slovního napadání, což je u podobně kontroverzního tématu vcelku vzácnost, jste prostě skvělí:)). Pořád nad tím tématem přemýšlím. Říkám si, jestli se mi vůbec podařilo vyjádřit svůj ne úplně dobrý pocit z toho, když se ženy za každou cenu perou o první místo - a to jak v životě, tak ve sportu. A jestli to vůbec já sama sobě dokážu nějak vysvětlit, jestli je to uchopitelné a nebo je to jen jakási chiméra, vyvolaná příliš častými pobyty "ve víru batikovaných sukní" v ženských kruzích. Ale pak jsem před pár dny koukala na hokej a nějak mi to gró celého problému docvaklo.



Předevčírem jsme hráli na mistrovství světa v hokeji s Běloruskem. Měla jsem to puštěné jen bez zvuku a četla si knížku. Upřímně se bez mučení přiznám, že mě tyhle zápasy s papírově mnohem slabšími soupeři nechávají chladnou. V jednu chvíli jsem mrkla na obrazovku a viděla stav 3:0 pro nás. A najednou se to stalo.

Jsem poslední dny nějaká přecitlivělá. Nevím, čím to je. Možná nějaký akutní PMS, fakt nevím. Každopádně mě dojímají i vážně podivné věci. Třeba běloruský národní tým.
Uvědomila jsem si, že ti kluci nezískali na šampionátu ještě ani bod. A nejspíš už ani nezískají. Prohrávají jeden zápas za druhým. A přesto se nevzdávali. Prohrávali 3:0, do konce utkání chybělo asi 5 minut, za které by to nedorovnal ani mnohem lepší tým a oni stejně hráli naplno. A já začala brečet jak želva.
Chudák muž přiběhl z vedlejší místnosti, co se se mnou děje. A já mu mezi vzlyky vypověděla, jak se ti chudáci Bělorusové strašně snaží a stejně nemají žádný bod. Ani jediný. Pojedou domů úplně poražení. A přitom je to stálo tolik úsilí, tolik tréninku, tolik času a peněz. Tolik se snaží a prd z toho.

Uznávám, důvod k pláči je to fakt stupidní. Ale jak říkám, jsem poslední dobou nějak moc přecitlivělá. Když jsem o tom ale později přemýšlela, došlo mi, že se v těch slzách možná skrývala odpověď. Protože kdekoli je nějaký vítěz, musí být i nějaký poražený. Tam, kde je první, musí vždy být i poslední.
A možná právě tohle mělo zaznít v tom předchozím článku. Že žena se se svojí empatií snáz dokáže vcítit do role toho, kdo je poražený. A díky tomu, že si tolik nepotřebuje honit vlastní ego, ho lépe dokáže pozvednout, motivovat, ocenit.

Není to o tom dát všem diplom za první místo. Vůbec ne. Ale spíš nezašlapávat ty poslední ještě hlouběji. Prohrát jednou, to může být motivace. Prohrávat soustavně celý život, to přináší rostoucí frustraci a podobní lidé nakonec vystřílí školu nebo zamordují čtyřicet prostitutek. A kdo jiný, než ženy, se svojí moudrostí Země a citlivostí Vody, by toto měl lépe chápat a více na to dbát?
Jasně, čekám reakce, že svět je už teďka plný ufňukánků, kterým maminečky a tatínečkové umetají cestičky a určitě si někdo vzpomene i na krátký film Moderňý vzdeláváňý. Jenomže to je extrém. A současná výkonnostní společnost je extrém jakbysmet. Najít zdravou míru soutěžení, která motivuje, ale neubližuje, která vychovává sebevědomé jedince a ne neschopné sněhové vločky, to je ještě běh na dlouhou trať. Věřím ale, že jsme to právě my, ženy, kdo v tomhle může hrát důležitou roli.


...a tohle jen tak na závěr na zamyšlení :)

PS: Mám pro vás takovej quest, dobře? Taky je pro mě hrozně těžký vymanit se ze škatulkovacího systému. Hodnotíme všechno. Kvantitativně měříme kvalitu. Máme nejkrásnější ženy, nejtalentovanější zpěváky. Za všechno dáváme body, hvězdičky, procenta, známky. Sbíráme lajky, zvednuté palce, taková virtuální poplácání po zádech. Uvědomte si v příštích dnech, kolik věcí takhle hodnotíme. A uvědomte si, jak se cítíte, když v tomhle hodnocení z nějakýho důvodu neobstojíte. Jaký to je, se takhle cítit? Toť vše:) A klidně napište, jaké to bylo a jestli vás k tomu něco napadá:)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Algernon Algernon | Web | 13. května 2018 v 19:23 | Reagovat

K těm prohrám a výhrám mě napadá, že není chyba v tom, že kde je vítěz, tam je i poražený, ale v tom, že se obecně propaguje myšlenka, že prohrát je katastrofa.

Už několik let dělám japonský šerm. Šinai kendó, cvičení kata a i závody. Každá část má svoje místo, bez nich by to nebylo ono. Prohrávám skoro pořád, a i když jsem soutěživá, až to občas hezké není, tak mě to ještě pořád neomrzelo. Pořád vymetám všechny závody, na které můžu, protože to není o tom, že ten, kdo prohraje, by nic nezískal, stejně si to užiju a občas se i něco naučím.

A k tvému questu - když někde "vyhraju ve společenském životě", je to super, když ne, říkám si, že tomu lidi nerozumí a tak dále. Žádná tragédie, moje lehká elfí povýšenost mě dostatečně ochrání. :-)

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 13. května 2018 v 19:40 | Reagovat

U té poznámky pod obrázkem jsem si vzpomněla na nešvar vědecké komunity, který zní "publikuj nebo zhyň" a ono se to tak nějak nepovažuje za nešvar, ale za výsadu. "Kvalita" vědce se měří podle toho kolik toho napsal a kolikrát je někým citován.
Diskutuje se o tom, že jiné měřítko není, tak radši používat kvantitativní měřítko než žádné, i když v závěru je to mnohdy špatný přístup.

Tož, běloruského hokejového týmu se to asi moc netýká, odpusť.

3 Algernon Algernon | Web | 13. května 2018 v 21:06 | Reagovat

[2]: No jo, jenže "publish or perish" je víc než cokoliv jiného snaha nějakých úředníků, kteří o vědě nemají ani tušení, o metodiku pro rozdělování peněz.

To spíš když se někomu podaří protlačit článek třeba do Nature, to je něco. To pak minimálně u nás vesele slaví celé oddělení.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. května 2018 v 21:16 | Reagovat

Nevím, přiznávám se, že mi na všem tom hodnocení až tak moc nezáleží. Buď cítím, že to, co dělám, je dobrý a pak mi to ostatní jen těžko vymluví, nebo to považuju za šunt a pak žádné plácání po zádech ani stovky lajků nepomůžou.

5 Ayeri Ayeri | 13. května 2018 v 21:29 | Reagovat

Upřímně dojatá z hokeje jsem nikdy nebyla :D ani ve stavu přecitlivělosti. ..když si vzpomenu na tvé články z minulé doby, napadlo mě, že jsi snad konečně těhotná :D ale v posledním odstavci s tebou souhlasím, honba za známkami, lajky a uznáním ještě nikomu nic dobrého nepřinesla :)

6 stuprum stuprum | Web | 13. května 2018 v 23:13 | Reagovat

Kdybys četla poslední filosofické žblepty, kterým se říká nově vědecké objevy, dočetla by ses asi až k dizertačce jedné paní květinářky z Melbourne, která tvrdí, že kde je vítěz, nemusí být poražený. Vyhrát můžou všichni - bohužel taky prohrát, jak brzy na světě uvidíme.

7 A. S. Pergill A. S. Pergill | Web | 14. května 2018 v 7:45 | Reagovat

Na tu soutěživost (a úspěšnost) žen odpovídám (již dlouho) na svém blogu:
upergilla.blogspot.com/2013/11/kvo-kvo-kvoty.html

Jinak v řadě sportů a her platí, že důkladně rozebraná porážka může být pro výkonnostní růst důležitější než vítězství.

K těm publikacím si dovolím dva citáty:
1. "Kdo něco umí, tak to dělá, kdo to neumí, tak to učí, a kdo neumí ani učit, tak to řídí."
2. "ISI (která dělá scientometrii) je soukromá firma a scientometrická data, která produkuje (=citační index, Hirsh index atd.) jsou vytvářena tak, aby vyhovovala jejím komerčním zájmům a ničemu jinému."
Čili ty citace atd. jsou používány především proto, že vědu u nás (a nejen u nás) řídí lidé, kteří absolutně nevědí, která bije.
EU (mimo spousty jiných věcí) prošvihla i vytvoření evropské scientometrické databáze, která by nediskriminovala evropské státy.

8 Matthias Matthias | 14. května 2018 v 9:58 | Reagovat

"Všechny peníze, které já vydělám, někdo jiný vydá z kapsy."

- Ježiš nééé

Když nerozumíš ekonomii, nic o ni, prosím, nepiš.

Pokud ty pracuješ třeba jako uklízečka a máš za měsíc práce 12 tisíc, tak sice někdo ti dá ze svého 12 tisíc (zcela dobrovolně), ale dá ti to jako protihodnotu tvému času, který jsi do toho dala a kompenzuje hodnoty, cos vytvořila (čisté prostředí), kterých si momentálně cenní na 12 tisíc měsíčně a ty jsi za tolik ochotná to dělat.

Je to tedy zcela win-win situation.

Bohatství obecně není počítání s nulovým součtem (tedy, že někdo je bohatý, tak logicky musel "vzít někomu druhému" - ve skutečnosti ten boháč VYTVOŘIL hodnoty a zvýšit celkové bohatství na světě).

Slušně tě žádám, aby ses buď doučila ekonomii nebo se k ní v budoucích článcích nevyjadřovala. Já snasu hodně tvých prohlášeních v tvých článcích, i těch, se kterými nesohulasím, ale jak začneš psát ekonomické nepravdy, vždycky se mi zvýší tlak :(

9 Řezník Řezník | 14. května 2018 v 10:29 | Reagovat

"Prohrát jednou, to může být motivace. Prohrávat soustavně celý život, to přináší rostoucí frustraci a podobní lidé nakonec vystřílí školu nebo zamordují čtyřicet prostitutek." - tohle je dobrý moudro, to si půjčuju. Opět s článkem v principu souhlasim :-)

10 Troi Troi | 14. května 2018 v 13:57 | Reagovat

Problém je, že se na základkách neučí teorie her.
Hra s nulovým součtem (jeden vítěz/jeden poražený, např. šachy) odpovídá jen omezenému množství situací, ale existuje jich dost a je třeba mít schopnost se v nich agresivně pohybovat. Jenže existuje ještě několik dalších modelů, které jsou taky hodně časté a které mají úplně jiné optimální strategie (např. snažit se spolupracovat i za cenu své nižší jistoty)

A ano - jak Matthias zmiňoval - zaměstnanecký vztah není hra s nulovým součtem.

11 Lúmenn Lúmenn | Web | 14. května 2018 v 14:01 | Reagovat

[8]: máš pravdu, to tvrzení je velmi nepřesné a zavádějící. Ne každý boháč samozřejmě vytvořil hodnoty (třeba při přeprodeji akcií nebo komodit na burze žádné další bohatství nevzniká, jen se obchoduje s tím, co už je), ale jinak máš pravdu. Větu smažu.

12 Algernon Algernon | Web | 14. května 2018 v 14:01 | Reagovat

[10]: K tomu mě napadá třeba vězňovo dilema, což sice není tak úplně o prohře nebo výhře, ale o tom, jak moc druhému věříš a jestli se s ním spolupracovat vyplatí.

[8]: Pokud to ovšem nebylo nějaké temné přiznání, že Lúmenn se tajně vkrádá do spících obydlí, kde vyměňuje šperky za peníze!

13 Lúmenn Lúmenn | Web | 14. května 2018 v 14:03 | Reagovat

[1]: to je pravda, jak píšu - prohra může být i velmi dobrým motivačním prvkem a nástrojem, jak se učit být lepší. Problém je v nastavení, že prohra = něco špatného a ten, kdo prohrál je špatný, looser, debil... Změna přístupu k tomuto jednoduchému lineárnímu pohledu by mohla prospět.

14 Algernon Algernon | Web | 14. května 2018 v 19:48 | Reagovat

[13]: No ne že bych z prohry skákala radostí a chvíli mě to neštvalo... Ale nic, co by do druhého dne nepřešlo. Na vysoké mě od zkoušky vyhodili tolikrát, že to ani skoro zveřejnitelné není, ale taky jsem to do týdne rozdýchala. Moje skóre udělaných a neudělaných zkoušek je tak 50:50, takže s prohráváním mám rozsáhlé zkušenosti.

Jo, a neusnula bych, kdybych to nenapsala - looser, ne loser, od slovesa to lose (prohrát, ztratit), nikoliv od to loose (uvolnit, osvobodit).

15 Lúmenn Lúmenn | Web | Úterý v 12:15 | Reagovat

[14]: sakryš, všude to vídám napsaný blbě, díky za opravu :) už to budu vědět;)

16 Algernon Algernon | Web | Úterý v 19:15 | Reagovat

[15]: Rádo se stalo, ono je to opravdu skoro všude. Jako viz s tečkou na konci, mě/mně, ji/jí a podobné. Vlastně buzerovat lidi kvůli češtině a angličtině je část mojí práce. :-)

Ale jinak tě musím pochválit, jazykově to tu máš nadprůměrné!

A co se týká toho rozněžnění se nad Bělorusy - možná jsi těhotná. :-) Taky jsem se někdy úplně na začátku rozbrečela nad nějakou naprostou kravinou a v tu chvíli jsem tušila, že je něco jinak.

17 Lúmenn Lúmenn | Web | Středa v 15:13 | Reagovat

[16]: viz a ji a jí mi problém nedělá, ale mě a mně mi občas ujede. Jsem navíc líná si to po sobě pořádně číst, takže se občas asi pár chyb najde, ale obecně jsem na svůj jazykový projev vcelku hrdá, tak jsem ráda, že jsem udělala dojem na profíka :D

A k tomu těhotenství - věř mi, že si nepřeju nic víc, než aby to tak bylo :D Tak snad brzy uvidím, jestli to konečně vyšlo :)

18 A. S. Pergill A. S. Pergill | Web | Dnes v 11:22 | Reagovat

[11]: On volný trh s co největším počtem subjektů je sám o sobě určitou hodnotou, protože vnáší do ekonomiky měřítko. Takže i ti, co "jen přeprodávají akcie" ve skutečnosti spoluvytvářejí minimálně cenový žebříček těch akcií, který (jako informace) už nějakou hodnotu (pro celou společnost) má.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama