a









Jediná vybarvená v černobílém světě

22. srpna 2018 v 14:16 | Lúmenn |  ztracena ve vlastních snech...
Jediná vybarvená v černobílém světě. Takhle se poslední dobou často cítím. Jako bych svými barvami vyčnívala, nezapadala.
Snad se na první pohled zdá, že ten, kdo je barevný, musí být lepší, šťastnější než ti, co jsou jen v černé a bílé. Ale opak je pravdou. Černobílým nechybí barevnost, v jejich světě není a proto je jejich svět možná omezenější, možná méně trojrozměrný, ale spokojenější. Neboť kdo nezná barvy, kdo je nevidí, tomu nechybí.


A já barvy kolem sebe bytostně postrádám. Tolik černobílé, tak málo rudé a zelené a modré a žluté... Tak málo duší, které se chvějí odstíny duhy. Byly takové, létaly kolem mě, ale jako by se mi teď všechny vzdálily a já se potácela sama jediná a barvy druhých v nedohlednu.
Chybí mi barvy. A chybí mi mí barevní lidé, kteří se rozprchli bůhvíkam. Někteří vybledli, ztratili se v černobílém davu. A jiní sice stále září, ale daleko, tam, kam na ně nedosáhnu.

Prožívám teď osamělé a nezrovna šťastné období. Hledám se, motám se v kruhu, z nějž ne a ne vystoupit. A mé barvy jsou mi na obtíž. Vnitřní svoboda stává se vnější klecí. Vnitřní světlo naráží na vnější temnotu. A tlukoucí srdce není slyšet skrze kamennou hradbu kolem mě.

Chtěla bych vybarvit svět. Natřít ho svojí paletou. Ale nemůžu, nesmím. Nemůžu bojovat světu navzdory, jakkoli toužím být obklopena spektrem barev, nemám právo zasahovat do života druhým a násilím jim vnucovat své vidění světa, ačkoli jej mohu považovat za lepší. Mohu jen zářit, zářit barvami duhy, svítit a tepat a žít a milovat.

Nic z toho se mi nechce, šedá na mě dopadá z dusivou tíhou a únava mi stlačuje ramena dolů. Sama na černobílém plátně zářím do tmy a doufám, že si mě někdo všimne. Že mi někdo podá ruku, teplou ruku s rudou krví a béžovou kůží, s modrými žilami a růžovými nehty, ruku chvějící se životem a pomůže mi vstát z šedavého prachu. Protože barvy jsou mi vším. A černobílý život mě pomalu zabíjí.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 22. srpna 2018 v 20:09 | Reagovat

No vidíš a já si zas připadám černobílá...

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. srpna 2018 v 22:13 | Reagovat

Kdo jedinkrát před barvami světa oněměl úžasem, tomu budou vždy chybět, když jich shodou nepříznivých okolností ubyde. Ale i když to tak v méně barevných obdobích nevypadá, barvy se ve skutečnosti neztrácejí, jen se dočasně snižuje naše vlastní schopnost je vidět. Více a méně barevná období se celkem přirozeně střídají; důležité je jen v horším období nepodlehnout pocitu, že bezbarvost je normální, a v tom lepším období naopak, že přítomnost barev je samozřejmá a jednou provždy. A to ani nebudu mluvit o tom, co je občas dobře vidět ve fotografii: Když vezme černobílou do ruky opravdový machr, dobře zvládnutá směs šedých tónů umí někdy okouzlit víc než ta nejpestřejší paleta zářivých barev :-).

3 Jan Duha Jan Duha | Web | 22. srpna 2018 v 22:33 | Reagovat

Poslední dobou mám podobné pocity.

4 Bogov Bogov | 22. srpna 2018 v 22:52 | Reagovat

Mě se líbí barevný svět a barevná duha na obloze. Barevné květy a barevné svíce. Barevné tóny ve třpytu slunce.

Tóny šedi někdy mají výraz, někdy však černá a bílá nahánějí do světa tuhý mráz.
Není jen černobílý svět kolem nás, když světlo v nás, vybarvuje i myšlení, světa obraz.

Každá barva nějak zní , frekvencí svou, jako když začíná tvá píseň. Nech ji žít ve světle sluncí zářících, ať se všemi barvami pojí se, do vzorů barevných, přes kresbu rukou tvých, dlaní živých.

5 Lúmenn Lúmenn | Web | 23. srpna 2018 v 10:00 | Reagovat

[2]: díky za tenhle komentář :) Hlavně za "i když to tak v méně barevných obdobích nevypadá, barvy se ve skutečnosti neztrácejí, jen se dočasně snižuje naše vlastní schopnost je vidět". To mě docela cvrnklo do nosu :)

6 Bogov Bogov | 23. srpna 2018 v 12:57 | Reagovat

Tak to je, skvělé. Z černobílého světa mrazu vždy přichází jara probouzení v barevný květ. https://www.youtube.com/watch?v=SgXlUxDGFvU

7 Lukas Lukas | Web | 24. srpna 2018 v 19:52 | Reagovat

[3]: ano, chápu vás - tento idealismus. Na straně druhé v podobných chvílích je potřeba se naučit být imunní a takzvaně "vypnout pocity"...když je třeba (ne zcela, to ne, ale jen natolik, aby vás neovlivňovaly nežádoucím způsobem). To se tak dotýká i jiných podtémat.

Je pochopitelné, co autorka výše požaduje, co by její srdce rádo, to je všechno velmi pěkné a až srdceryvné, to ano... současně je potřeba nepodléhat podobným sebezraňujícím pochodům.

8 vyskovsko vyskovsko | 24. srpna 2018 v 21:08 | Reagovat

7-Jen moc nerozumím: kde je idealismus, proč  a jak by se v tomto případě měly vypínat pocity,jakých podtémat.
Sebezraňující mi to nepřipadá.Jde o zcela běžné téma, osobitně ztvárněné. Lidé procházejí určitými obdobími, kdy vnímají, co si člověk spěchající na metro nevšimne, možná pak ani to, kam šlape.

9 srazy badatelů srazy badatelů | 23. září 2018 v 23:30 | Reagovat

Nejlepší způsob jak najít nové náměty je podebatovat v čajovně nebo kavárně. Česká televize byla u toho: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10249971631-ekonomika/210411058390716/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama